Duch Německa/Modlitba k nebesům

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Modlitba k nebesům
Autor: Friedrich Nietzsche
Zdroj: Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 116-117. Dostupné online.
Vydáno: 1917
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Dostál-Lutinov
Licence překlad: PD old 70
MODLITBA K NEBESŮM,
Friedrich Nietzsche.

O nebesa nade mnou, Čistá! Hluboká! Propasti světla! Vida vás, vášním božskými žádostmi.

Vrhnout se do vašich výsostí — to jest moje hloubka! Ukrýt se do vaší čistoly — to jest moje nevinnost!

Boha zahaluje jeho krása: Tak vy skrýváte své hvězdy, Vy nemluvíte: Tak mi hlásáte svou moudrost.

Mlčky vyšla jste mi dnes nad hučícím mořem, vaše láska a váš stud hovoří zjevením mé hučící duši.

Že jste přišla ke mně krásná, zahalena ve svou krásu, že něma mluvíte ke mně, zjevna ve své moudrosti:

Ó, jak bych neuhádl všechno cudné vaší duše! Před sluncem přišla jste ke mně, nejosamělejšímu.

Přáteli jsme od počátku: Nám jsou společny hoře a hrůzy a hlubina; a i slunce je nám společno.

Nemluvíme k sobě, protože víme příliš mnoho —: my na sebe mlčíme, my si usmíváme své vědění.

Nejste-li vy světlem k mému ohni? Nemáte vy sestru-duši k mému důmyslu?

Spolu jsme se učili všemu; spolu učili jsme se přes sebe vystupovali k sobě a usmívat se bez oblaků: — — bez mračen usmívat se dolů světlýma očima a z mílové dálky, když pod námi mrholil se jako děšť útisk a úmysl (Zwang und Zweck) a vina.

A putoval-li jsem sám; po čem lačněla má duše v nocích a záludných stezkách? A vystupoval-li jsem na hory, koho jsem kdy hledal, ne-li vás na horách?

A všechno mé toulání a stoupání: jen nutnost byla to a pomůcka nemotorného: — lítat jen chce celá má vůle, vzlétnout do vás!

A co jsem nenáviděl víc, než táhnoucí mračna a všechno, co poskvrňuje vás? A i svou vlastní nenávist jsem nenáviděl, protože poskvrňovala vás!

Na táhnoucí mračna se horším, na ty plíživé kočičí šelmy: ony berou vám i mně, co je nám společno, — ohromné neomezené říkání ano a amen.

Na tyto prostředníky a promísitele se horšíme, na táhnoucí mračna: ta polovičatá, která se nenaučila ani žehnat, ani z hlubiny proklínat.

Raději bych pod uzavřeným nebem v sudu seděl, raději bych bez nebes seděl v propasti, než vidět vás, zářivá nebesa, poskvrněna táhnoucími mračny!

A často zachtělo se mi, klikatými zlatými drátky blesku připjati je, abych jako hrom zabubnoval si na jejich břichatém kotli: —
— hněvivý bubeník, protože mne olupují o vaše ano! a amen!, vy nebesa nade mnou, Čístá!

Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917 - page 7 - ornament.png