Duše továrny/VI

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Mladí manželé najali si světnici v domku Balcarových. Od jeho domku bylo do vsi ještě deset minut. Když se začalo v cukrovaru trnovském pracovat, stal se Balcar řemenářem. Z fabriky do domku bylo asi pět minut, tak že Balcar býval tu na zavolání. Později vyjednáno s ním, aby o kampani v továrně spával, a zařízen mu za řezačkami malý kumbálek, ve kterém měl potřebné nářadí a nástroje i lůžko. Přede dvěma roky převzal tuto službu jeho syn, který však brzy potom v třetí třídě byl odveden a sloužil právě na vojně. —

Proto starý Balcar zase přespával ve fabrice a ráno vracel se vždy do svého domku a tu ještě spravoval chomouty a dělal biče. Co do Trnova vedla vicinálka (trať vystavěna hned v třetím roce trvání cukrovaru), tato práce ovšem mnoho nevynášela, formanská živnosť i v Trnově poklesla; ale co dráhou ztratil na svém výdělku, ba mnohem ještě více získal zas továrnou, ustanoven byv za řemenáře. Nebyl sice v tomto oboru tak obratný jako svn jeho, bál se také nahoditi řemen, dokud stroj nestál a kotoučem netočili mu dělníci, ale nejednalo se tak ani o nahození, to již si obstarali zámečníci sami, jako o rychlé, jisté a důkladné sešití, a pokud toho se týče, byl starý Balcar dosud pravý mistr.

Co mu syn odešel na vojnu, byl v domku se ženou sám. Dcera jeho byla provdána do sousedního městečka a jednoho syna měl na výcviku v českomoravské strojírně v Praze. Hledal již dlouho nájemníka pro druhou světnici, ale každého vzíti také nechtěl. Rozpakoval se, i když ho Soukup žádal, ovšem více k vůli Barce, o níž, jako skorem všichni, neměl a nemohl míti dobrého mínění. Ale říci to Soukupovi přímo nechtěl. Byl dosti jemnocitný, a tak jeho zdráhání bylo velmi mdlé, podobajíc se spíše vrtochu neb nerozhodnosti. Proto také když Soukup nepřestal naléhati, ano vnutil mu skorem půlletní činži napřed, starý Balcar konečně svolil, a tak manželé k němu se přistěhovali.

Pro Soukupovy byl byt příhodný. Měli továrnu takřka před očima a světnice byla čistá, suchá a dosti teplá. Před domkem byla malá zahrádka a za domkem dvorek s chlívky.

Netrvalo dlouho, a starý Balcar počal si v duchu libovati, že Soukupovic do domku vzal. Zejména od mladé ženy byl by nikdy neočekával, že bude taková, jakou se jevila. Chodila sice s mužem denně do továrny, ale pořádku ve světnici věnovala všechnu péči. Podlaha, stůl, židle, lavice byly jako křída, nadobí jen se lesklo a nikde nebylo vidět ani prášku. Zařídili si světnici velmi pěkně a pořádně. Mělť Soukup nějaké peníze uspořeny a koupil hned na začátku vše, čeho do mladé domácnosti třeba. A nejen že Baruška udržovala ve své světnici čisto, nýbrž i pomáhala staré Balcarové. Síň ji nenechala nikdy rnýt a i na dvorku za ni poklidila. A tak stalo se brzy, že manželé trávili večery buď ve světnici Balcarových, nebo stará Balcarka přišla k nim a tak sedali všichni pospolu. A řemenář se již ani netajil, jak je rád, že tam ty lidi má a že jeho stará není v domku večer a v noci sama, neboť to jej při službě v továrně vždycky nejvíce hnětlo.

Počátkem února kampaň skončena a většina dělníků propuštěna. Ale Barča již měla jaksi právo na práci po celý rok, a k vůli ní i Soukup ve fabrice ponechán. Brzy však seznáno, že bezděky tímto zřetelem k Barušce získána do zámečnické dílny síla velmi dovedná. Netoliko že Soukup byl velmi obratným pomocníkem zámečníkům, nýbrž dovedl i sám velmi dobře pilovat, ano znal se i v práci na soustruhu. Zabrusovával ventily a vřetena velmi spolehlivě. Barča dělala dílem u osmózv, dílem na půdě. Byli tudíž oba manželé po kampani při práci odloučeni. Tato změna však na vzájemný jejich poměr nezdála se míti s počátku patrných účinků. Barča od svého sňatku chovala se moudřeji, vážněji. Do práce sic byla pořád jako drak, byla při ní i dobré, ba veselé mysli, zpívala s ostatními, zasmála se i s nimi, ba někdy sama ještě pronesla žert, ale po bývalé nevázanosti, rozpustilosti', ano dotěrnosti, nebylo již stopy. Snad by byla ještě více zvážněla, kdyby nebyla věděla, že se Soukupovi veselosť při ní líbí; proto nemela příčiny přemáhati svou letoru, přestat čtveračit a kořenit si práci zpěvem a žertem; obmezila toliko svou živosť do hranice slušnosti a dávala na sobě záležet. Ale tento rozdíl vzhledem k povaze a pověsti její byl již tak veliký a nápadný, že každý si ho všiml, a o něm uvažoval.

»No, vždyť je čas, že se vzpamatovala,« mínili ti, kdož nejpříznivěji o ní soudili.

»Má strach z muže, netroufá si, kůže podšitá,« soudili jiní, již byli méně pro ni zaujati.

»Ta? Ta dělá dobrotu jen tak na oko a pro první čas; však ona zas rozváže, až se Soukupovi budou mžitky před očima dělat,« předpovídali hlavně ti, kdož jí nepřáli, že si ji řádný člověk oblíbil a vzal … A předpovědi ty rozpřádaly se se zvláštní zálibou a zadostučiněním.

»Uvidíme za rok, jak zas bude nadbíhat všem mužským.«

»Ten si dal!« pronášeno o Soukupovi.

»I co, je to takový horácký pytel. Co je v něm zašito, nepustí, leda by se rozpáral. A tak si vzal tu běhnu do hlavy, a nepopustil už.«

»No, dlouho vrkat jistě spolu nebudou, to vsázím hlavu, « rozhodoval Strauf; »to by Barka musela mít jinou krev!«

Tomuto jeho konečnému mínění dáno všeobecně aspoň na půdě za pravdu. Jinde ovšem přátelštěji rozumováno, že z Barky bude možná nejlepší hospodyně, jako prý z největších zhýralců se stávají nejlepší manželé. Tento názor hájil nejvíce starý Balcar, a zdálo se, že již tomu v skutku tak bude. Byl tu již březen, a Barča se Soukupem žili spolu jako první týden po svatbě. Barča přicházela snad teprv nyní do své plné krásy. Bylo radosť na ni pohledět, když tak šla vzpřímena z půdy přes varní síň dolů po schodech ku vchodu továrnímu. Nosívala jen sukni z barchanu, dosahující jedva ke kotníkům nohou, na širokých bocích odřenou a dole někdy pocákanou a umačkanou od mytí, a jupku švonepajovou nebo kartonovou s nitěnými knoflíky, která až k pasu dosahujíc od něho odstávala, jsouc nahoře zvednuta a zadržována pružnou vlnou pyšných ňader. Barča jedva stačila odstávající a pozdvižený okraj jupky za límec sukně zastrkovati. Obyčejně však mívala dloubocípý bělavý šátek pod bradou uvázaný, jenž na plece splýva široce v pěkných záhybech. Ten dobře slušel k hnědému jejímu vlasu, plné její tváři a zvlhlým velkým modrým očím.

V nejprostším, ba hrubém tomto oděvu vykračovala si však Barča vzpřímena, lehce a sebevědomě, ba možno říci hrdě … Byla si vědoma své hezkosti a svůdnosti, a toto vědomí přitemňovalo červeň její tváře i zvyšovalo vlhký lesk jejích očí. Byla to plně rozvitá sálající krása, a mnohé oko, i úředníka, lačně za ní se otáčelo. Byla to krása ženy ve své sytosti, ve svém žáru, ženy dělnice, trochu snad přihrublá, ale v plném svém rozvinutí a v plné své svůdné, přirozené síle. Bylo by odvážlivo tvrditi, že by se byla v úboru jemnějším, snad městském, zvláštní krása ta lépe vyjímala.

V ten čas fabrika již pustla. Zboží z půdy až na nepatrnou zásobu rozprodáno a odveženo, první osmóza skončena. Poslední dělnictvo odcházelo, a ve všech prostorách šířil se zas ten tesklivý smutek, který Barču vždy tak dojímal. A letos nějak zvláště. Byla sama spokojena, cítila v sobě radosť a veselí, nejžhavější přání její byla vyplněna. A kdo je vyplnil? Fabrika! čtrnáctý rok. Byl to nový závazek k ní, nové pouto, jež ji vázalo vděčností k těm prostorám, k nimž přilnula již celým svým srdcem a celou svou duší.

Dosud nebývala Barča nikdy nikým a ničím zdržována (kromě své nemoci před lety) chodit denně do továrny, přijímati práci přes čas, i noční. Den, v němž by nebyla bývala šla do továrny, byla by pokládala za ztracený.

Když se vdávala, ani nevzpomněla, že by mohlo býti jinak. Soukup měl živobytí v továrně a ona taky. Spolu tam budou chodit, spolu domů, v poledne pojedí něco v kantýně, ráno a večer uvaří pak již ona trochu té kávy nebo polévky.

Tak tomu vskutku bylo první čas. Až jednou před velikonočními svátky Soukup nadhodil ženě, že by mohla zůstat den nebo dva doma, vybílit světnici a síň a důkladně poklidit, aby bylo na svátky čisto.

»A nač bych zůstávala proto doma?« řekla Barča. »Přivstanu si od pondělka ráno, něco zas udělám večer a při tom budu moci krásně chodit do práce.«

»No — ale je zbytečno, tak se dřít,« prohodil Soukup, jenž nebyl mnoho od řeči. Ale proto přec tak zhola Baruška nevyklouzla.

V úterý po květné neděli byl v Pruhovanech jarmark, a Soukup si vzpomněl, že ještě leccos do domácnosti jim schází. Nějaký talíř ještě, nějaká sklenice, džbán, nějaký hrnec, aby si všechno nemuseli dlužit od Balcarů. Pak chtěl i koupit něco na léto pro sebe i pro ženu.

»Vezmeš nůši, a půjdem' do Pruhovan v outerý,« končil vykládaje ženě, čeho ještě potřebují.

»To půjde ztěžka, « namítla Barča. »Mám ještě celou druhou a třetí půdu uklidit, vysmejčit a umejt.«

»Ať to udělá některá holka.«

»Vždyť jsem tam jen sama.«

»Tedy ať pro nějakou vzkážou.«

»To přec nejde. Mně to dají na starosť, a já pak odejdu.«

»Ale já chci ty věci mít, a dost!«

»Jdi tam tedy sám!«

»A jak bych to všecko pobral? —«

»Tak si vem ještě někoho s sebou. Řekni třeba Kočvarce.«

»To ty jí můžeš taky tak dobře říc', aby šla za tebe do fabriky. Ne?«

»No taky — ale — víš — když tam máme celý rok živobytí — — «

»Ale snad by bylo přece lepší — — «

»Nic. Půjdem' a dost!«

Druhého dne hned z rána prosila Barča potají půdeckého, aby až její muž přijde říkat, aby ji dovolil na den, že si za sebe zjedná, jednoduše řekl, že to nemůže být.

»I proč pak, jen si jděte,» mínil dobrácky pan Kofroň, půdecký trnovského cukrovaru.

»Ale já tam jdu nerada, to jsem přec radši tady.«

»Joóó, teď musíš poslouchat, holka,« smál se pan Kofroň, jenž Barče někdy žertem ještě zatykal.

»Ale uvidějí, že to nebude k dobrému,« namítala ještě Barča.

»A proč by — ? — Jestli se to vysmejčí dnes nebo až po svátcích.«

»Fabrika chce mít taky čisto, « odsekla skorem prudce Barča.

»Chce! Chce! Pravda. Ale na dni nesejde.«

»A já nepůjdu, dokud to nebude v pořádku. Já budu mejt v noci!«

»A kdo pak vás tu bude hlídat, aby se nic nestalo? To tak! fabriku ještě vypálit.«

»Tedy nepůjdu do Pruhovan.«

»To si vyjednejte s mužem. Ale jít můžete.«

»Nevíš, co jsi mně slíbila, paličatá? Nevíš, jak jsi mi říkala, že poslechneš na slovo, že spíš nechceš být na světě, než abys mč zarmoutila? A teď tak?!«

»Je to pravda, a poslechnu!« přiznávala Barča. »Kdyby kdoví kdo mě zdržoval, půjdu s tebou, kdyby otec umíral anebo měl pohřeb, půjdu, kdybych sama smrť na jazyku měla, ale tady se jedná o fabriku, o to, co nám dává živobytí.«

»Ale vždyť tě dovolili !«

»Kdo? — Půdecký a mašinář. «

»I pan ředitel.«

»Ale fabrika ne,« vyrazila Barča.

»Co to pleskáš?« vyhrkl Soukup. »Nežvaň, a chystej se na ráno, půjdem.«

»A já nepůjdu,« a teď již dupla nohou, »já fabriku nezanedbám.«

Soukupovi přešla trpělivosť, vztek v něm vzkypěl. Hrozivě přikročil až před samou ženu a chopil ji jako kleštěmi za ruce.

»Ty že nepůjdeš?!«

»Ne,« a vymkla se mu.

V tom však Soukup ji udeřil do hlavy, až se potácela.

»Horáku!« vzkřikla za ním a v očích jízajiskřilo.

Ale Soukup práskl již dveřmi a odcházel.

Barča zůstala sama. V hlavě jí hučelo, že nemohla chvíli ani myslit. Vrhla sebou na lůžko a zaryla se do podušky. Teprve po chvíli začala se -zas mysl její probírati. Udeření ji ještě bolelo, ale hněv ji přešel. Ba cítila jakési uspokojení, že nepovolila. A že trpěla pro fabriku, je jen dobře. Fabrika to ví a nezapomene jí toho. Blahé vědomí, že konala svou povinnosť, ji hřálo a utišovalo. Klidně očekávala příchod mužův. Začne-li znova, bude se zase bránit …

Soukup vrátil se snad až někdy k půlnoci. Ona zatím usnula a byla již hezky prodřímalá, když ji probudil. Očekávala, že bude láteřit, ale ten nepromluvil ani slova a oblečen vrhl se na lůžko.

Ona tiše vstala, aby se podívala, zavřel-li dvéře. Byly otevřeny. Stanula na prahu a podívala se směrem k továrně. Ve světlé noci rýsovaly se určitě obrysy jejího zdiva, a mohutný brunatný sloup komínu čněl pyšně k noční obloze, na níž svítily hvězdy. Jak stála bosa na kamenném prahu v chladu nočním, roztřásla Barušku znenáhla zima, i vešla zas do vnitř a skrčila se pod peřinu.

Dlouho nemohla teď usnouti, bylo jí líto Soukupa a byla by mu ráda řekla dobré slovo. Teprve asi za hodinu přišel na ni opět spánek. Ale záhy byla z něho probuzena.

Soukup vstal před čtvrtou a chystal se na cestu. Viděla, jak shledává sváteční oděv, jak připíná si k vestě stříbrný řetízek a jak béře z kufru černý slaměný klobouk. Tvářila se, jakoby spala, ač stále něco ji nutilo promluviti naň, potěšiti jej nějak; jen že se bála, aby zase z toho nebyl křik. Pak zase čekala, promluví-li snad on, řekne-li jí aspoň s Bohem!, ale on odešel bez pozdravu, jen hřmotně přiraziv za sebou dvéře.

Tento odchod Barču zamrzel, nevěděla dobře, na čem je a jak má tedy jednati. V neklidu svém vstala, ustlala, poklidila a sedla si na práh.

Všude bylo ještě ticho. Jen v dáli zanikaly rychlé pevné kroky Soukupovy. Chladný ranní větřík sáhl chvílemi do korun stromů, jedva světlou zelení omžených a slabě je rozkolébal. Na východě se rozbřeskovalo, kohouti ve vsi kokrhali.

Hlavou o dlaň a lokty o kolena opřena seděla Baruška a dívala se ven. Průčelní stěna tovární budovy znenáhla se osvětlovala, v černých plochách oken se zablesklo. Pak zachytil se nahoře na jich okraji rudý záblesk, jenž jako by se svážel a od něhož pak chytala celá plocha. Za chvíli vypadala okna jako pruhy rozžhaveného kovu, celé průčelí bylo jasně osvětleno, i čásť komínu nad stavení tovární vyčnívající chladným světlem jako oblita.

Za továrnou stoupala z rybníku hustá pára, stále a stále, jakoby se nemohla odtrhnout, a zabraňovala dalšímu rozhledu. Ale již ten obraz továrny v ranním ozáření stačil, aby Barča ucítila upokojení. Zdálo se jí, že ta továrna se všecka směje, že ta okna do ruda rozžhavená jsou znamením její radosti a její vděčnosti. Potěšena šla se do světnice učesat a připravit si snídani.

Ten den v továrně všecko jí pod rukama hořelo a čas ubíhal jako voda. Hnala se tak proto, aby darmo mnoho nevzpomínala na Soukupa. Vrtalo jí přece v hlavě, s jakou večer se vrátí, ale umínila si, že bude naň co nejlaskavější.

A také byla. Sotva padla šestá, kvapila domů; jen v kantýně se zastavila a koupila muži dvě homolky. Doma pak zatopila a chystala mu praženou polévku, aby se zahřál. Rád takovou polévku jídá a přijde mu k chuti. Za chvíli již kmínová vůně naplňovala celou světnici.

Baruška dobře počítala. K večeru bylo chladno a Soukup se vrátil po sedmé prokřehlý. Ranec měl na holi přes záda a veliký košík v ruce. Byl dosud nevrlý, nepozdravil, nepromluvil, ale Barča přitočila se hned k němu a pomáhala mu břímě složit. Pak hned hotovila se ranec rozvazovati, ale Soukup ji zakřikl. Nechala toho tedy, vylila mu kouřící polévku na talíř a postavila na stůl.

»Dříve se najez,« prohodila a přistavovala mu ke stolu židli. Soukup jakoby neslyšel, ale vůně polévky jej dráždila. Konečně nemohl se přemoci i přisedl a začal jísti. Když dojedl, stála za ním již Baruška s hrnkem a dolévala, co zbylo. Soukup na ni jaksi udiven pohlédl. »O mne se nestarej, já už jedla, « řekla chvatně a usmála se. A majíc příležitosť za vhodnou, začala, jakoby se nic nebylo událo: »Ale ty jsi po cestě a máš hlad. A pak je tam chladno. Proto jsem ti ji připravila. Přisol si, jestli chceš,« dodávala, vzala se zdi dřevěnou slánku a postavila ji před něho.

Ale Soukup neuchýlil se toho smiřovacího pokusu. Míchal sic polévkou, nakrájel si do ní pak chleba, ale nepromluvil a na ženu se už nepodíval, ač pozoroval dobře, jak staví před něho talíř s homolkami i jak bére džbán a vychází pro pivo. Jedl zvolna, skorem loudavě, jako dělní lidé vůbec a horáci zvlášť.

Za chvíli zde byla Barča s pivem a nalévala mu do odlivky. Načínali prý odpoledne, tak snad bude dobré, « navazovala zas, ale on jako by nic. Seděl rozložen, zvolna žvýkal a po chvíli se napil. Barča se pořád kolem něho točila, a začínala tak i onak, ale on jakoby byl natvrdlý.

»Je to horák,« pomyslila si, ale trpělivosti neztrácela. Vždyť co snáší, snáší pro fabriku, a to vědomí ji sílí.

Až do vzkříšení na ni Soukup nepromluvil.

Teprve než šel do kostela, řekl jí z ničeho nic: »Tak ať už se to víckrát nestane, sice bude hůř. A teď běž se obléknout a pojď do kostela.«

A kdyby nebylo bývalo vzkříšení, kdo ví, kdy by se byl usmířil.

»Je to horák!« opětovala si Barča; ale Soukupovi do očí se usmála a šla.