Duše továrny/VII

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Celé jaro pak a léto neměla se Soukupem mrzutosti. Poslouchala ho, byla oddaná, povolná, dělala, co mu na očích viděla. Celá její duše byla plna pečlivosti o něho a starosti o továrnu. Dělala jen, aby jedna starosť nepřekážela druhé, a obratně vyhýbala se každé srážce. Bylo-li třeba čeho v domácnosti, nastavila noc, aby nepromeškala továrnu. Jiných starostí neměla. Milovala jen fabriku a muže. A bála se teď obou.

Ale její láska k fabrice byla ještě větší než láska k Soukupovi; a takž i její bázeň před ní, měla hlubší, mohutnější kořeny ; s fabrikou Barča takřka srostla a pokládala se ne za její příslušníci, ale za její dítě, které jest jí povinno vším, zavázáno i životem; fabrika může rázem zničit ji nebo jejího muže, jako kohokoliv, kdo v ní pracuje.

Láska její k Soukupovi byla mladší. Byla mu sic také vděčností zavázána, ale továrně přec jen více. Továrně byli oba poddáni, ta byla jich obou paní, živitelkou, matkou. Nepronášela tyto myšlénky před Soukupem, poněvadž by byl vtipkoval a se rouhal, neboje se trestu, před nímž ona se třásla.

Neklid, úzkostlivosť Barčina po velikonocích se sice trochu zmírnily, ale brzo potom zase ji opanovaly, ba vzrůstaly ještě.

Když spouštěly se z varní síně oknem staré roberty, aby se na jejich místo dopravily jiné kufrovité kotle, a Soukup byl při tom spouštění, tu chvěla se o něho celý den, bojíc se, že ten starý kotel se utrhne a spadne svou tíhou na ty, kteří jej z továrny tak surově vystrkovali, z továrny, v níž tolik let věrnou službu konal. Jak sebou chudák křečovitě škubal na tom řetěze, kterým jej pozvedli a vytáhli z toho místa, na němž po léta stál, jak zoufale dutě zaduněl, když dopadl na klády, po kterýchž jej s okna sešoupli dolů, jak se zatřásl a naklonil, jakoby raději sřítiti se chtěl a rozbit a smáčknout, než aby se svezl na loru, na níž dopraven býti měl navždy z fabriky! —

Je to hřích, je to hrozný hřích! Barča by byla hned vzkřikla na ně, aby toho nechali, ale byli by se jí jen smáli a pokládali ji za bláznivou. Ale svíralo jí to srdce, a pláč tlačil se jí do očí. Byla přesvědčena, že to někoho zabije, třásla se o Soukupa a přibíhala po každém zadunění, aby se podívala, nestalo-li se nic. Soukup přičítal ten neklid a tu podráždě- nosť jejímu stavu, jenž začínal na ní být patrný, a proto jen se usmíval její úzkostlivosti a byl k ní shovívavý, dobrý, a pouze ji napomínal, aby se nehnala příliš do těžké práce. Neměl zcela nepravdu.

Ano, ten stav aspoň přidával Barušce neklidu. Teď byla vdaná, ale na dítě se netěšila. Nebude si sice tak počínat, jako před lety, ale radosť také nebude mít. Týden, čtrnáct dní bude muset být doma a to zrovna už v kampani … Ach, je to mrzuté! Ženské, které dělají ve fabrice, které tam mají živobytí, neměly by ani děti mít, uvažovala sedíc doma skrčena na prahu, zatím co Soukup stál za ní, spokojeně bafal z kořenky a někdy po ženě šlehl okem a čtverácky škubl koutkem úst. Dal se, co byl ženat, zarůsti, a vypadal v černém plnovousu mnohem mužněji, statněji, ale i přísněji.

»Co sedíš jako zmoklá slepice ?« škádlil Barču. A když neodpovídala, dorážel dále : »Teď už to, holečku, nikoho nezabije ve fabrice. Teď už nemusíš mít strach. Aparáty jsou pěkně vyměněny, i dva kotle v kotelně, a jen Hladíkovi to prst přiskříplo, a jen tak, že mu to nehet sedřelo. A co jsi se nabála!« »Nechval den před večerem. Uvidíš — v kampani!«

Soukup odplivl až do středu silnice a dal se do smíchu. »Bodejť, on se aparát překlopí, když je na traversech, a kotel podezditý — k vůli tobě, inu, strach má velké oči a ženská krátký rozum.«

Barča neodpovídala. Bylo marno mu vykládat; jen ať jeho to nepotrestá …

Ten rok začala kampaň koncem září. Barča nechtěla ani slyšet, aby zůstala již doma, že prý dost času, až to bude muset být. Soukup přišel do kotelny, poněvadž se seznalo, že umí také topit. Slušelo mu to tady lip než na půdě. Zde stával ve vysokých botách, v modré blůze a v polohedbávné čepici jako nějaký nadtopič; v snědé, zarostlé tváři obyčejně ještě začerněný, tak že běl očí a někdy při úsměvu lesk zubů v té černi zrovna se zableskly. A smával se v poslední době častěji, i hovornějším se stával, tak že zvykli v kotelně na toho horáka, ba začínali jej mít i trochu rádi. Vtipkování, nedůvěra přestaly, a začínalo kamarádství.

»To se už směje, že bude tatíkem;« říkával nadtopič Vlačiha.

Soukup se nepřiznal, ale těšil se opravdu. A netrvalo to dlouho. V polovici října narodil se v domku Balcarových kluk jako turek. Zase stála při loži babička Švarcka, ale tentokráte s čelem zjasnělým a vrozeným přívětivým úsměvem na svadlých rtech. Zahalujíc novorozeně poplácala je po zádičkách a opětovala již asi po desáté: »Pánbůh požehnej, to je cvalík, o toho nebude strach, heleďte, lidičky, jak už se hrabe — on už by teď z peřin utíkal!« »Toho maminka bude muset pěkně hlídat, « obracela se k Barušce, která tu ležela zbledlá, unavená a — smutná.

»Jak jsem stará, takové dítě jsem neviděla,« přisvědčovala Balcarka, která snášela do světnice Soukupových kde co měla, nepozorujíc dnes ani, že má šátek v týle a že se dosud ani nečesala. Při tom pořád se omlouvala : »Já jsem toho měla ještě víc po dětech, ale dala jsem to všecko Kačence — dceři, víte — tak že mi zbylo jen pár hadříčků. Ale dám, co mám ; nesmíte se zlobit, že je to tak chatrné … A jestli pak byste chtěla šálek polívky ? — Počkejte, doběhnu sama pro maso … no, tedy ne, ne — ale večer vám upeču holuba.«

Položily dítě na postel k matce, ta se na ně podívala, ale neusmála se. Přemítala, jak to teď bude. Za týden bude asi moci již ven. Ba snad ještě dříve. Aspoň se vynasnaží a třeba i přemůže … Co také tady, doma!

Pak vzpomínala na továrnu. Co tam as dělají a jak asi o ní mluví. Ty ji zas přemelou. Chtěla by teď slyšet Štraufku a Hádkovou. Dnes budou na první půdě přehazovat. A odpoledne mlejnkovat. Jamborová a Hrádková budou na třetí půdě mýt, a snad potom také v nalévárne. Jestli pak Hrádkové se už zahojila ruka ? Takovými vzpomínkami a přemítáním obírala se celý den. — Neměla nic na práci, Balcarka připravila jídlo jí i Soukupovi, tak že mohla bezstarostně ležet. Ale již třetí den ji na lůžku všecko pálilo, chtěla mermomocí vstát, ale Švarcka ani Balcarka nepřipustily. Když nemusí, nač by se nutila, jen ať si poleží aspoň do pozítřka, je prý beztoho slabá.

»Pozejtří už půjdu do fabriky,« prohodila Barča.

»Kam pak se neděje,« horlila Švarcka, »do fabriky! Jen se tam nežeňte.«

»A kdo pak bude u dítěte?« ptala se babička.

Ano, u dítěte ! — Na to Barča téměř ani nepamatovala. Je pravda, u dítěte přec někdo musí být! Ah, to je hloupé! … Co počít?

»Dopíšu si pro sestru, pro Fánu, bude žábě už šestnáct, sedmnáct let,« prohodila čtvrtý den před Soukupem.

»A nač?«

»No — k vůli tomu dítěti — já přec nebudu domu zahálet!«

»A kam bys chtěla?«

»No, do fabriky — kam jinam!«

»To vypusť z hlavy. Letošní kampaň už tam nepůjdeš.«

»Ale —«

» Nepůjdeš, a dost!« rozkřikl se Soukup. »To jsi máma? Od dítěte bys chtěla běžet? — Chvála Bohu, ještě budeme mít, co jíst.«

Barča umlkla, zatajila dech, ale za chvíli jí taková úzkosť sevřela srdce a tak jí stáhla hrdlo, takové horko se jí rozlilo po tváři a tlačilo do očí, že nebyla již s to se přemoci, i zaštkala, pak přitiskla tvář k poduškám a dala se do pláče tak usedavého a lítostivého, jakoby jí byl někdo řekl, že zemřít musí a že jí není pomoci . . ,