Duše továrny/V

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Již bezmála deset let byla teď Barča v trnovské továrně, vždy stejná za tolikerých změn.

Pamatovala již asi trojí úřednictvo – mimo pana ředitele a účetního – pamatovala jistě sto dělníků, kteří tu za léta minulá pracovali, a zase pak odešli — hoši na vojnu, holky se provdaly, staří zemřeli — znala již po deset let nejstarší dělníky tovární a pozorovala, jak holky sestárly, mladíci zmužněli oženivše se, chlapci a žabky vyrostly a již se za sebou fantily …

Byly to tisíceré vzpomínky, jež měla; mohla o nich vypravovat snad čtvrť roku, a nebyla by se dopovídala. A někdy zabírajíc se do nich a uvažujíc, cítila zvláštní teskno, přiznávala si, že není již z nejmladších a zachvívala se pomýšlejíc, že jí bude za nedlouho pětadvacet let, pak šestadvacet, sedmadvacet, že tvář jí sežloutne jako Štraufce, tělo zhubne, oči zapadnou. Kočvarka již také začíná …

Vždy násilně se probrala z těch myšlének a vyváděla pak naschvál jako šestnáctiletá. Skákala, točila se, zpívala, výskala, smála se a vyvolávala v sobě a kolem sebe rej, a v tom zapomínala na svou tesklivosť. Oživovala celou fabriku více než dříve, poněvadž se obávala, že kdyby ulevovala, tratila by na ceně. Kamarádila se s nejmladšími dělnicemi a výrostky, vyhýbajíc se provdavším se družkám a ženáčům.

Když přišel před kampaní nový pan adjunkt, a začal ji oslovovat; » Poslouchejte, Fisterová,« kdežto mladším dělnicím tykal, téměř smutně řekla mu Barča : »A proč mi nelíbějí říkat jako ostatním?«

Ale hned dodala čtveračivě: »Což jsem už stará?« a usmála se tak teple a pohlédla tak svůdně, že pan adjunkt již podruhé volal na ni : »Baruško, pojď sem!«

A musel jí tykat i novy mladičký pan praktikant, kterému oslovení to vázlo v ústech, i nový pan magacinář.

V té době začínala být Barča i žárlivou, nepřející, a ze žárlivosti a nepřejíčnosti prováděla nebezpečné hry.

Usmál-li se některý z úředníků nebo dozorců neb i prostých dělníků na některou holku, počala mu Barča nadbíhat, a ve svých pohledech a úsměvech, ve svých posuncích i pohybech, ve své odvážné přítulnosti i svůdné povolnosti měla nebezpečné, mocné zbraně. Nic nedbala o svou pověsť, jedině majíc na zřeteli své vítězství. Dychtila po úspěchu, po výhře v boji, a nastala-li přece porážka, dána-li jiné přednosť, Barča zrovna s šílenou odvahou hnala se po vítězství novém, lačněla po něm jako horečkou schvácena.

Přepadaly ji smutné chvíle, kdy sama si doznávala, že ty její úspěchy, ta její vítězství nemajíce trvání, nemají ani ceny, že ač mladý pán z kanceláře, ač ditfundant Hlaváč a Kopecký z půdy dali jí kdysi kdesi přednosť před tou neb onou, přece ani jeden z nich si ji nevezme a spíše vrátí se k těm, od nichž ona je přivábila k sobě. I cítila Barča trpce a hořce, jak se všemi zbraněmi svými bojuje vlastně zápas marný a jak jí bude teprv k zoufání, až ztrácejíc krásu, ani již chvilkového vítězství nedosáhne.

A v těch chvílích ji jímala divoká vášeň, strhnout některého muže k sobě a upoutat jej tak, aby nedbaje její pověsti si ji vzal všem na vzdorv …

A Barča sedíc na lůžku, bosa, trouc nohu o nohu, kladouc rozpálené tváře do svých tvrdých, upracovaných žlutavých dlaní, bláznila zrovna po muži takovém, ba fabrička ta, s jejíž duše továrna setřela poslední zbytky dětské zbožnosti, jež zřídka přicházela do kostela, modlila se o takového muže s divokou přímo lačností. A lačnosť ta botnala, stupňovala se a dosáhla vrcholu před novou kampaní, kdy ohlášen příchod nových dělníků z Tábora.

»Ale kdyby přec neprišel? Kdyby, kdyby … co pak?« mořil ji nějaký dotěrný hlas v jejím nitru. Srdce se jí pokaždé úzkostně sevřelo při takové pochybě, slzy se jí tlačily do očí, ale záhy zvítězila vždy zas její víra: Musí přijít, musí, musí!

Pracovní síly pomalu se již trousily, přicházeli už i dělníci přespolní i z končin vzdálených. V horečné dychtivosti své a v dojímavé důvěře Barča den ode dne netrpělivěji čekala, kdy tedy konečně přijde ten, po němž prahla. S hlavou svěšenou chodívala někdy po továrně, div do někoho nevrazila. Vidouce ji, druhdy tak bujnou, takto se plížiti, říkávaly holky z půdy posměšně i škodolibě : »Už na ni jdou taky léta!« A zaslechnuté poznámky ty rozdivočovaly Barču ještě více. »Tak začínala Kočvarová přede dvěma lety,« bodala Manča Tesařová, která Fisterové nemohla odpustit, jak nadbíhala mazaci Veselému. Ale trapnější těchto řečí bylo, že Barča sama domnívala se pozorovati, že schází … Když pohlédla do zrcádka, shledávala, že oči její zapadají, tvář hubne, a tvrdila mermomocí, že i v těle se spadla. Když jí odporovala, zlobila se, myslíc, že jí to nechtějí říci do očí. Tím hůře! Je čas nejvyšší, nejvyšší! Již skončeno přijímání nových dělníků, již začala kampaň. Očekáváni sice ještě Táboráci na půdu — ale Barča znala ty neohrabané postavy, ty kostnaté obličeje, bez ohně, všední, ano hrubé — a ztrácela veškeru naději. Sklesla na mysli, zdála se otupělá. Co na ni čeká? — Osud Kočvarové, kterou letos dali již do špodárny k prádlu mezi baby. Nedbá již na sebe, chodí otrhána a ušpiněna a páchne spodiem, jako její matka stájí. Směje se jedovatě a je předmětem výsměchu, laje a kleje a je snižována a urážena. Dohrála v továrně, patří mezi smeť. A ten los bude i její … A Barča stávala se až běda neopatrnou, nerozvážnou, zoufající. Chodila zúmyslně těsně vedle strojů, přeskakovala a přelézala transmisse. Chytala jako žertem řemeny, že až ji jednou půdecký hrubě stranou odstrčil a pohrozil, že ji raději propustí, než aby ustavičně o ni byl ve strachu a bral na sebe nějakou zodpovědnosť. Hrozba ta nebyla by pomohla na dlouho, kdyby koncem téhodne nebyla nastala s Barčou změna nečekaná.

Přišli Táboráci. Byli takoví, jak si je Barča představovala a k tomu všichni ženatí až na dva. A jeden z nich, Jan Soukup, ač nevypadal zcela dle představ Barčiných, obrátil přec její skleslosť v bývalou živosť, její úzkosť v útočivou odvahu. Oživla, omladla, rozkvetla takřka přes noc a táhla v boj s celou silou svých vyzkoušených zbraní …

Soukup již nebyl mladík. Mohlo mu býti dvaatřicet, snad pětatřicet let. Byl vysoký, urostlý, tváře pravidelné, jen očí vpadlých, ale pozorných a pronikavých. Byl vážný, až zamračený, a přece zas uměl se usmáti tak přívětivě, při čemž bílé velké zuby odrážely se od černi jeho knírů i mušky pod dolením rtem. Vlasy měl krátké, tvrdé a tupé, nos mohutný, ale ušlechtile utvořený. Výraz tváře jevil odhodlanosť, postava, chůze i posun ráznosť a sílu. Byl slušně oblečen, i prádlo měl v pořádku, a pracovat dovedl za dva. Pytel s metrickým centem cukru odnesl snadně z první půdy na druhou. Pracovával volně ale vytrvale a nezdál se nikdy unaven. Hned poprvé, když objevili se Táboráci na půdě a prohazovali cukr, postřehla Barča, že zraky Soukupovy utkvívají na ní chvílemi, že vzbudila jeho pozornosť a účasť. Toto poznání prochvělo ji radostí; rázem vzplanulo ve sklíčené její mysli odhodlání, využitkovati dojmu. Učinila tak tím spíše, že i jí urostlý, zručný dělník se líbil, ba že touha její upínala se k jeho silné, ulehlé postavě, která tak prospěšně se lišila od prostředních postav a více méně znaveného, ochablého zevnějšku dělníků domácích, s patrnými stopami účinků víceleté těžké práce. V těch postavách, v těch obličejích bývalo málo mužného, určitého, výrazného. Ti mladí dělníci, jež dosud znala, vypadali dlouho jako výrostkové, řídkých vousů, neurčitých jako vymoklých barev, tupých, vyhaslých zraků, žlutavé neb našedlé pleti, a náhle zas, přes jednu kampaň, sestárli, kolem očí a koutků úst vyryly se vrásky, čelo nebylo již schopno uhladiti souběžné záhyby, v něž brzy navyklo se malomocně skládati ve starostech a nouzi.

Záhy styky mezi Barčou a Soukupem přestaly se obmezovati na pouhé pohledy. Barča sama začala se usmívati, promlouvati; zraky její nabývaly rozohňujícího žáru, slova povzbuzovala, úsměvy podněcovalv, pohyby dráždily. Již ke konci prvního téhodne Barča se Soukupem se kočkovala, škádlila, a to tak obratně, tak dráždivě, že vážný dělník neustával jeviti běl svých zubů v pootevřených rtech. Musel se usmívati, ba smáti, musel si oblíbiti tu svůdnou pokušitelku, neboť dovedla býti milá a líbezná, a zas tak rozkošně veselá a bujná, tak přítulná a krotká, a zas tak škádlivě zdráhavá a pohněvaná. Pozoroval ji i při práci, jak je mrštná a obratná, jak pružná a silná, jak mocné má boky, jak oblá lýtka a baculaté nohy, jak silná ramena a zápěstí, jak masitý krk a plná ňadra. A pak — není již žádná nerozumná holčice, žabec, ale statečná ženská, která je již v rozumu, ale při tom žádný morous, která není zrovna v prvním květu, ale má oheň, a která, jak dovede muže upoutati, dovede nepochybně i býti rozšafnou hospodyní. Poznal již Soukup, že je šetrná, že si chodí pořádně, ale fintivá není.

Po prvním týdnu chodili již spolu z práce. A Soukup od ní nepustil, ani když se mu donášelo, že Barča nebyla ani trochu vybíravá, že každý, kdo přišel, byl jí dosti dobrý, že všichni dělníci by mohli o ní povídat, od výrostků až po ty starší, že před časem měla dítě, a že sama ani neví s kým, a že nedělala-li již dříve dobrotu, později teprve byla po mužských jako posedlá. Nedbal na ujišťování, že pověsť její je taková, že by se každý z domácích dělníků styděl si ji vzít, nedbal na poukazování k jiným holkám a na vychvalování jich ani na přesvědčování, že by si mohl mezi nimi jen vybrat, že je člověk k světu a řádný, a že by vůbec ani ve fabrice hledati nemusel. Nedbal na to vše a v prvním masopustním týdnu odváděl si Barku Fisterovu od oltáře.