Drobnokresby/Za bujného veselí

Drobnokresby Jakub Arbes
Z doby absolutismu	Za bujného veselí	Nalezenec

Údaje o textu
Titulek:	Za bujného veselí
Podtitulek:	Sensitiva
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 125–139. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jsme v kruhu rozveselené společnosti.

Dva velké podlouhlé stoly v úzké těsné místnosti hostinské jsou obsazeny osobami na mnoze spřátelenými, vesměs však známými.

Bylyť se sešly jednak náhodou, jednak po vzájemném vybídnutí, že sejdou se ku zcela obyčejnému restauračnímu koncertu. Ale přišedše pozdě a nedostavše místa v hlavní místnosti, kde koncert odbýván, uchýlili se do místnosti vedlejší, kde baví se již po několik hodin spůsobem nejnenucenějším.

Mnohdy jest ruch a šum, jejž působí hlučivá zábava v různé skupiny nahodile roztříděné společnosti asi pětadvaceti rozjařených osob, přímo ohlušující.

Tu ten, tu zas onen něco vypravuje, paroduje a travestuje. Smích všech možných odstínův, od tlumeného pousmání až po neodolatelné zařechtání střídá se s různými, hlasitěji pronášenými poznámkami neb i výkřiky.

Zde prou a hádají se dva vedle sedící statní muži, jak běžná fráse dí, „na krev“ o něčem, co nestojí vůbec ani za spor nejpovrchnější.

Naproti nim obstarožný pán vykládá bleďoučké slečince zcela vážně, kterak prý jest žena přes všechny přednosti své přece jen bytostí politování hodnou, poněvadž „úpí v okovech předsudků silného pohlaví“.

Slečinka naslouchá jen na „půl ucha“; rozjiskřený zrak její přes všechnu matnosť výrazu bledě modrého oka těká neklidně po společnosti, jakoby hledal právě jen „tyrana“, jenž by ji „okovy předsudků“ spjal, kdežto matinka její, matrona již skoro šedesátiletá s výrazem ospalosti ve vráskovité tváři, zdá se sice výkladu obstarožného pána naslouchati, poněvadž občas přikyvuje, ale zrak její jest skoro ztrnule upřen do prázdna, zřejmý to důkaz, že i ona, zkušená, nenalézá právě záliby v povšechných frásích…

Naproti matroně sedí dva mladíci a živě gestikulujíce přetřásají nejnovější divadelní „událosť“. Jeden hájí herečky, která byla večer poprvé vystoupila a propadla, kdežto druhý nenalézá dosti slov, aby výkon její vylíčil v barvách co možná nejčernějších…

A jiní — jinak seskupeni — jinak se baví…

Jeden sedí jako přimrazen a jenom „výmluvná“ ústa pracují „jako na zakázku“; druhý, ačkoli ve tváři ani sval se nehýbe, vrtí sebou na stolici jako čamrda, šermuje rukama ve vzduchu, jakoby se bránil proti neviditelnému fantomu. Jeden stojí nahnut k soudruhu; druhý přechází od jednoho skupení ke druhému — zde něco připomene, tam se na něco optá a hned zase věnuje pozornosť jinému skupení nebo jiné osobě…

Někdy ruch a šum na okamžik, ba na celou chvíli zdánlivě beze vší příčiny a přece jako na povel utichne; leč hned na to rozvinuje dusný, kouřem přesycený vzduch nevylíčitelná směs šeplavých, hučivých a mručivých hlasů lidských, jež přehlušují mnohdy tóny jednoho nebo několika hudebních nástrojů, zaznívajících z hlavní restaurace, oddělené úzkou předsíňkou od místnosti, v které se nalézáme — — —

Krátce, zrakům našim jeví se kalejdoskopický, pérem naprosto nevystižitelný obraz hospodské společnosti bavící se prostě a všedně sice, ale nenuceně, rozmarně, ba bujně…

Veselosť jest všeobecná; rozjařenosti přibývá…

Skoro se zdá, jakoby všichni byli zapomněli na vše, co je bylo kdy v životě hnětlo — co jim bylo třeba hořké slzy vyloudilo a srdce křečovitě bolestí sevřelo…

Náhle otevřely se dvéře, a na prahu stanul mladý, na nejvýše pětmecítmaletý muž v uniformě vojenské kapely. Ohnivé černé oko jeho zakroužilo po společnosti, a dříve nežli postoupil, zaznělo s několika stran volání:

„Konečně — konečně přichází!“

Ruch a šum na chvíli utichl, ale hned zavládl poznovu.

Někteří vstávají, aby popošli přibyvšímu právě hostu v ústrety a podali mu ruku, jiní naň kývají volajíce: „Sem, sem!“ — „Kde’s tak dlouho vězel?“ a podobné.

V několika okamžicích mladý muž seděl již za stolem po boku starého pána, který ho byl již netrpělivé očekával a nyní spokojeně se usmívaje pokukoval naň s výrazem skoro až dětinské radosti.

„A Viktorka?“ zašeptal mladý muž nahnuv se k uchu starého svého souseda.

„Zdráva, zdráva a spokojena,“ odtušil tázaný tónem otcovské radosti taktéž tiše. „Všechno jest připraveno — v týdnu budete svoji.“

Prostých těchto několik slov bylo důkazem, že setkal se tu mladý šťastný ženich se svým tchánem…

A zase rozproudila se živá, skoro rozpustilá zábava. Vtip poletuje s místa na místo jako okřídlen — ironie, sarkasmus i satyra slaví pravé triumfy.

Zábava jest beze vší souvislosti — pravý chaos nejrůznějších myšlének, nápadův i frásí.

A přec i z tohoto chaosu, jenž hučí a šumí občas skoro výhradně kolem osoby právě přibyvší, lze se aspoň přibližně domysliti, kým a jakým asi host jest.

Bledá, intelligentní a přece jakousi hrdou vzdorovitosť prozrazující tvář a mnohé jiné nasvědčují stavu uměleckému. Z úryvkovitých poznámek pak se dovídáme, že to houslista — jeden z oněch vzácných talentů, kterýmž lze s jistotou předpovídati budoucnosť nejstkvělejší.

Pravda sice, že mistrovství posud nedosáhl; ale děd i otec vynikli ve hře na housle, starší bratr má již světové jméno, a on — on stojí právě na popraží slávy.

Dva, tři roky ještě, a sláva jeho poletí najisto světem…

Ale doposud žije ve stísněných poměrech jako první houslista vojenské kapely — doposud znají umění jeho jen kruhy užší a nejužší — doposud ještě nikdy nekoncertoval samostatně…

Tolik dovídáme se mimoděk z poznámek a sledujeme vždy s větším zájmem zábavu, vlastně mladého nadějného genia, který v paprscích hovoru před duševním zrakem našim znenáhla vždy jasněji se vyhupuje.

Pozorujeme, že pohlíží k němu každý z přítomných netoliko s přátelskou příchylností, nýbrž i s onou přímo nevylíčitelnou kamarádskou úctou, jakou budí skutečná, byť i doposud ještě všeobecně neuznaná genialnosť v rouše bodré přirozenosti.

Chvíli baví se společnosť dorážejíc na příchozího dotazy, kde a proč tak dlouho meškal; — ten že jej čekal již z večera, onen že aspoň před hodinou atd.

„A právě jest půlnoc!“ volá zvučným hlasem jeden z hostů dívaje se na hodinky.

„Pravda! Kapela v saloně ukončila právě koncert,“ dotvrzuje jiný.

„Eh! co nám po kapele!“ volá třetí. „Vždyť tu máme svého Karla — nechť nám něco zahraje!“

Bledou tvář virtuosovu přeletí lehýnký úsměv uspokojení.

„Ano, ano — nechť nám něco zahraje!“ voláno se všech stran.

Virtuos zavrtěl hlavou.

„Zahrej! Prosím tě! — Zahrejte!“ žebroní jeden přes druhého.

Virtuos — však známe umělce! — jeví výraz psychicky janusovský; z tváře jeho zřejmě vyzírá, že by rád i nerad přání přítomných vyhověl —

Chvíli se dá ještě prositi, po té na polo svoluje…

„Ale co mám hráti?“ ptá se.

„Nějaké variace,“ volá jeden.

„Něco veselého, bujného, rozpalujícího,“ přeje si druhý.

„Třeba něco zádumčivého nebo smutného,“ žebroní třetí a dodává:

„Víš — tu píseň, kterou jsi hrál letos o svém svátku, když jsem tě navštívil!“

Mladý virtuos se zvedl. Zrak jeho zakroužil po místnosti…

„Ale — na co mám hráti?“ optal se s přízvukem sarkastickým, zvednuv obě ruce do výše.

Přítomní porozuměli.

Ruch a šum umlknul — v místnosti zavládlo ticho…

„Ajta!“ ozval se kdosi po chvíli povznešeným hlasem. „Snad je tu ještě některý šumař? — Ať nám půjčí housle!“

Na slova ta zvedl se ruče jeden z hostův a vyrazil z místnosti.

Virtuos usedl, a v několika okamžicích rozhučela se bzučivá zábava jako dříve. Na šumaře i na housle takměř obratem myšlénky zapomenuto.

Po chvíli vrazil do místnosti odkvapivší host, a drže vítězoslavně housle i se smyčcem vysoko nad hlavou volal hned ve dveřích:

„Mám je — mám! dopadl jsem šumaře mezi vraty! Jen ještě minutku a byl by zmizel i s houslemi!“

A za hostem přibelhal se stařec asi šedesátiletý — vychrtlý mužík s vytřeštěným a přece bezvýrazným, skoro bychom řekli strhaným zrakem — údělem to nesčetných probdělých nocí…

Mladý virtuos spatřiv housle vstal a vztáhl po nich ruku s úsměvem, jakoby sahal po čemsi zpola milém a zpola odporném.

„Nu, to bude asi pěkná hra na tak bídný nástroj!“ zamumlal drnknuv několikrát jedním prstem přes struny; — ale přece se staví opodál stolu, aby zahrál.

Starý šumař, kterémuž bylo patrně již dříve pověděno, k jakému účelu své housle propůjčuje, přiblížil se do koutka k oknu, kde usedl a skříživ pouvadlé ruce v klíně, díval se umdleným zrakem na mladého, svěžího kollegu ladícího právě staré skřipky.

Po několika vteřinách mladý virtuos začal hráti.

Několik tónů — měkkých a líbezných jako když z dáli zavzní první akkord písně slavičí, rozvlnilo vzduch, načež se tóny tetelily brzy táhle, brzy trhaně a přece v divuplném souzvuku, jaký jest v moci jen rukou přímo mistrovských.

Jistota hmatu a zručnosť v ovládání smyčce byla zřejmá po prvních zvucích — bylať to hra umělce, ba více — byla to hra pravého mistra mezi umělci.

Všickni přítomní naslouchali takměř se zatajeným dechem. Zraky všech byly obráceny k mladému virtuosovi, jenž poněkud rozkročen hrál — jak se zdálo — jakoby byl s nástrojem svým srostl. Tělo jeho brzo se přikrčovalo a hned zase vztyčovalo, brzo ku předu a hned zase na zad nahýbalo — hlava brzo sem, brzo tam se klonila — nejinak než jakoby i tělo bylo poslušno každého tónu, jejž divuplné prsty z bídného nástroje kouzlily.

Hrál variace polského skladatele.

S počátku píseň plnou něhy a lahody — cosi jako sladké úpění milosti, načež se tóny vždy více sesilují, až vyznívá hra v plný teplý souzvuk zdraví a síly, v cosi, co by se snad dalo vyjádřiti slovy „energie citu“.

Není žádné pochybnosti, že této místnosti a před tímto obecenstvem podobné mistrné zvuky posud ještě nezaznívaly.

Ký div, že jest dojem hry na všechny přímo okouzlující — nejinak než jakoby se byly duše jejich octly v tajeplném ovzduší neznámého kouzla nadpozemského.

Ve všech tvářích lze zřejmě čísti ohlas divuplných tónův. Ani jediná z tváří těch není již takovou, jakou byla před chvílí — v každé obrážejí se tóny s vetší nebo menší intensivností.

Zde jeví se to měnivým uspokojeným úsměvem, onde tak a jinde zase jinak; slovem: naslouchající nejsou skoro ani k poznání…

Nejnápadněji jeví se dojem hry ve tváři starého šumaře a obstarožného pána, o němž jsme byli na počátku připomenuli, že vykládal bleďoučké slečince, kterak jest žena přes všechny přednosti bytostí politování hodnou, poněvadž „úpí v okovech předsudků silného pohlaví“.

Oba sedí jako přimrazeni bez hnutí: i ve tvářích, zdá se, jakoby se byl až dosud ani sval nepohnul — ale z neodvratně na virtuosa upřených očí, z pootevřených úst a vůbec ze ztrnulosti celého výrazu zdá se, že duše toho i onoho nemá pro okamžik pro nic jiného smyslu nežli pro zázračné tóny.

Z „energie citu“ přešla zatím hra v tón hluboký a hned zase v tón jásavý, jako když výkřik radosti vydere se ze stísněných prsou, načež pomalu přechází v píseň vážnou, zádumčivou — v cosi, co mu ouží srdce nevýslovnou tesknotou…

A dlouho, dlouho tetelí se právě jen tyto zádumčivé, teskné, srdceryvné tóny vzduchem…

Ve mnohém oku leskne se i slza — jen obstarožný pán a šumař sedí jako s počátku bez hnutí jako ztrnulí…

Leč co se dělo v jejich duších?…

Starý šumař naslouchá ve svrchovaném udivení.

Jako tentokráte nebyl ještě nikdy slyšel nástroj svůj zníti. Nechápe, skoro ani nevěří, že jsou to jeho vlastní housle — bídný nástroj, kterým každý soudruh jeho povrhá, na který nikdo nedovede zahráti nežli píseň nejvšednější.

Duše jeho plní se nevýslovnou tísní.

Cosi jako mučivá sklíčenosť ouží mu srdce, a mimoděk zalétá v myšlénkách v doby dávno, pradávno minulé… v doby, kdy mlád, silen a pln sebedůvěry ještě pevně doufal, že časem svým vyspěje, že bude také jednou tím, čím byli tehdá již vyspělí, zruční houslisté budící obdiv a nadšení…

Avšak rok míjel po roce — léta plynula jako voda — starosť o kus vezdejšího chleba…

Ne, ne — není možno dále vzpomínati!…

Vše jest ztraceno: mladosť — naděje —

Zmařený život umělecký připomíná si snad naposled někdejší své naděje a jest mu k smrti smutno…

Ejhle, toť minulost!

A přítomnosť — mladý mistr plný svěžesti a síly hraje dále — — —

Ve hře jeho jest cosi čarovně úchvatného. Hraje již přes čtvrť hodiny za nejhlubšího ticha; skoro se zdá, jakoby se přítomní neodvažovali ani dýchati.

Jen obstarožný pán vedle bleďoučké slečinky vzdychnul si jednou zhluboka; ale hned po té, jakoby se byl zase vzpamatoval, sedí bez hnutí a s okem na hrajícího mladého mistra neodvratně upjatým.

I v jeho duši vyhupují se však podobně jako v duši starého šumaře různé, ovšem jako zamžené obrazy… I on vzpomíná; ale nikoli na sebe, na své mládí a zmařené naděje — nikoliv!… Před duševním zrakem jeho mihají se obrazy příjemné…

Vidí útulnou jizbu a v ní u okna před pulpitem asi dvanáctiletého hnědovlasého a modrookého hošíka s houslemi v ruce.

Hoch je statný, silný a zdravý; ručky jsou doposud ještě útlé — ale prstičky levice kmitají s úžasnou rychlostí po strunách, kdežto smyčec v pravici přejíždí struny s jistotou a lehkostí zároveň.

Hošík hraje… Hra jeho — — eh! dvěma slovy lze naznačiti všechno: zázračné dítě.

Kdo je slyšel hráti, každý s udivením naslouchal; každý předpovídal budoucnosť závidění hodnou, jednu z nejstkvělejších…

A jakž může asi býti otci, když naslouchaje mistrné hře mladistvého virtuosa, připomíná si své vlastní dítě — když je vidí před sebou, jakoby před ním stálo, když hrubě ani neslyší tóny ze starých houslí právě se linoucí, nýbrž tóny, jež vyluzuje vlastní, zázračné dítě z houslí nad jiné dokonalých?!

Budoucnosť — stkvělá, závidění hodná budoucnosť usmívá se zde se všemi svými blahými i bláhovými nadějemi — — —

Mladý virtuos hraje dále.

Znenáhla přešel však z tónu zádumčivého v tón jasný, plnozvuký, skoro bychom řekli vítězný… Vzduchem tetelí se tóny plné svěžesti a síly, tóny nadšeného jásotu —

V duši obstarožného otce vyhupuje se obraz jiný; ale znenáhla, jakoby vystupoval pomalu z mlhy…

Vidí svého hocha, ale nikoli stoje u pulpitu s houslemi v rukou, nýbrž leže — kdesi na nějakém bílém šatě uprostřed květin… Vidí divotvorné jeho ručinky, ale na prsou skřížené; ba vidí i nehýtky, ale namodralé… Vidí zázračné své dítě — v rakvi…

A právě když vyhoupnul se před duševním zrakem jeho obraz poslední — mladý virtuos dohrál.

Místností zahřměl jásavý potlesk…

Starý šumař v koutě setřel slzu, která mu skanula po vráskovité tváři — a nešťastný, přenešťastný otec zvedl se, aby vyšel ven…

Uvnitř slavíc triumf přítomnosť jásá, v koutě stírá si minulosť slzu, a venku zmařená budoucnosť usedavě pláče — — —