Drobnokresby/Z doby absolutismu

Drobnokresby Jakub Arbes
Episoda z r. 1848	Z doby absolutismu	Za bujného veselí

Údaje o textu
Titulek:	Z doby absolutismu
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 106–124. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Absolutismus!

Dusné — k zalknutí dusné ovzduší… Ohromný, ale neviditelný balvan tížící celé národy a zároveň každého jednotlivce… Tajemná sfinx neúprosné přísnosti, příkrosti, ba krutosti — neviditelná a přece v nesčetných obdobách vystupující hydra útisku držící v jedné ruce bezohledný zákon libovůle, ve druhé pak okovy…

Jediné pokynutí jediného člověka — a statisíce bodáků jest pohotově, by zabránilo každému volnějšímu hnutí celých národů, by potlačilo každý projev svobodné vůle a ubodalo každou myšlénku již v zárodku.

K neuvěření a přece pravda!

Celí národové snášívají denně úmorný útisk absolutismu s mračným stoismem — uvykají začasté i brutalnosti a jenom zřídka kdy snažívají se nesnesitelné jařmo libovůle setřásti násilně.

Absolutismus, jak jej národ náš poznal několikráte, ovšem se lišil v podstatě od absolutismu vůbec. Od krvavých dragonad pobělohorských až po „humánní“, skoro možno říci, „otcovskou péčí a starostlivostí o blaho národů se vychloubající“ absolutismus po válkách Napoleonských — národ náš poznal prodlením více než-li dvou století celou stupnici absolutismu.

I on uvyknul, i on se vpravil v „nezbytí“ censury a nesčetných jiných opatření libovůle jako v něco zcela přirozeného, až konečně rok 1848. setřásl náhle všechna pouta politického útisku, a národ náš jako jiní národové zajásal.

Avšak v několika jen měsících bylo po „líbánkách svobody“…

Dusné — k zalknutí dusné ovzduší zavládlo po vší vlasti. Ohromný, ale neviditelný balvan svalen na celý národ.

Dějiny doby té budou časem svým líčiti svízele a útrapy přímo neuvěřitelné, ba výjevy srdceryvné.

Vypravuji v následujícím případ nejvšednější, zdánlivě zcela obyčejný; ale přece jen případ, který jest nejvýmluvnějším důkazem, k jak bezpříkladným krajnostem bezcitnosti odvažoval se absolutismus po roce 1848…

* * *

Právě tomu rok, co setkal jsem se na svých potulkách po Čechách s mužem, jenž mi případ ten vypravoval.

Setkali jsme se v čekárně malého nádražíčka, vlastně v nádražíčko přeměněného strážného domku, kde čekal jsem právě na vlak, jenž měl několik minut po půlnoci přijeti.

Byla střízlivá, temná noc podzimní. Obloha byla zatažena jednotvárným mrakem. Chvílemi zavál chladný větřík.

Trpělivé přecházel jsem pod širým nebem podle trati. V tom ke mně přistoupil železniční sluha.

„Pán jede ku Praze?“

„Ano.“

„Vlak se zpozdil. Právě došla depeše, že praskla náprava lokomotivy“ — —

„Aj!“ uklouzlo mi.

„Z nejbližší stanice telegrafováno však už pro reservní stroj,“ pokračuje sluha. „Ve dvou hodinách vlak přijede.“

Není divu, že jsem nevrle zamručel.

„Libo-li, račte do čekárny!“ připomenul sluha tónem ochotným, jako bych neznal účelu čekáren, načež se loudavým krokem vzdálil.

Do čekárny se mi však nechtělo; přecházel jsem tudíž asi po pět minut podle trati, až mne posléze jednotvárnosť chůze unavila. Mimoděk zabočil jsem k strážnému domku a přecházel chvíli zde. Dvéře do čekárny byly zavřeny; z jediného okna však vycházelo světlo.

Několikráte přešel jsem podle dveří i podle okna, aniž jsem si něčeho všimnul.

Náhle, právě když jsem se ubíral zase podle okna, zaslechl jsem drsný, skoro hubovavý hlas ze vnitř:

„Eh — ke všem všudy! — Teprve za dvě hodiny!? — To aby do toho —“

Patrně byl sluha železniční komusi v čekárně zvěstoval, že se vlak zpozdil.

Mimovolně přistoupil jsem blíže k oknu a zadíval se do vnitř.

V matné, žlutavé záři petrolejové lampy, visící se stropu malé čekárničky, spatřil jsem v koutě seděti mužskou postavu zahalenou v temný plaid nebo staromodní plášť.

Rysy tváře nemohl jsem hned rozeznati; ale nebylo žádné pochybnosti, že to tvář muže více než-li šedesátiletého — dlouhý šedivý plnovous splýval až na prsa…

Po chvíli muž ten vstal, shodil plášť nebo plaid, jímž byl zahalen, a počal volným krokem přecházeti po jizbičce — brzy jsa tváří obrácen k oknu, brzy zase ku protější stěně, tak že jsem jej mohl vždy po několik vteřin pohodlně pozorovati.

Byla to statná, skoro bych řekl imposantní postava obstarožného již muže, prozrazujícího celým svým zjevem, zvláště vzezřením, neobyčejnou intelligenci.

Na pohled zdál se to býti zámožný statkář, vůbec člověk strávivší větší čas života svého pod širým nebem. V celku pravidelná, výrazná tvář jeho byla do hněda osmahlá; oko černé, čelo vráskami rozryté — a přece z tváře té, na pohled drsné a příkré, byla zřejmá povaha mírná, skoro dobrácká.

Muž ten mne začal zajímati.

„Vejděme!“ pomyslil jsem si. „Snad se naskytne příležitosť dověděti se, kdo to!“

Vešel jsem tedy do čekárny. Pozdraviv zastavil jsem se u dveří a rozhledl se kolem.

Obstarožný muž stojící právě u prostřed jizby poděkoval a hned mne také oslovil:

„Víte, že přijede vlak teprve po dvou hodinách?“

„Vím,“ odtušil jsem.

„Na štěstí jsme zde dnes aspoň dva,“ pokračoval po krátké pomlčce. „Můžeme si ukrátiti čas hovorem. Obyčejně tu v noci zřídka kdy někdo vstupuje“ —

Po těchto slovech ukázal rukou ke stolu opodál řka: „Prosím!“

Nezbylo mi než-li zdvořilého vybídnutí neodmítnouti. Usedl jsem.

Neznámý učinil po mém příkladu usednuv za stůl přímo proti mně.

Rozhovořili jsme se obvyklým v podobných případech spůsobem: lakonické otázky, týkající se věcí všedních a malicherných, ba nejvšednějších, střídaly se s odpověďmi, které lakoničností a všedností v ničem nezadaly dotazům.

Přes to jsem v brzku nabyl přesvědčení, že sedím tváří v tvář muži sečtělému a vzdělanému, který jest obeznámen takměř se vším, co veřejnost českou jen poněkud zajímá.

Dověděl jsem se také, že to zámožný statkář z nedaleké obce, bezdětný vdovec, předseda okresního zastupitelstva — a různé ještě jiné podrobnosti.

Později rozhovořili jsme se o politice dosti živě. Výroky a úsudky starcovy svědčily o pilném čtení časopisů všech politických odstínův a zároveň o dosti správném pojímání politického stavu věcí vůbec.

Mluvil chladně a střízlivě; vyhýbal se politické frási a pronesl i několik skutečných myšlének politických, které původností překvapily.

Čím déle jsme si mínění svá vyměňovali, tím více se stařec rozehřával, až pak posléze mluvil jen on sám, rozvinuje živě, ba skoro horlivě své náhledy o panující politické situaci.

Naslouchal jsem zajímavému výkladu velmi pozorně a neušlo mi, že tvář starcova, původně jaksi chladně příkrá a drsná, vůčihledě se rozehřívá, jakoby v duši jeho klíčící uspokojení přecházelo povlovně v mírné rozradostnění.

Náhle — a sice právě, když líčil politické naděje do nejbližší budoucnosti — vrzly za mnou dvéře.

Mluvící umlknul, jakoby mu byl hlas vypověděl službu, a v nerozdílném takřka okamžiku jevila i tvář jeho mračnou nenávisť.

Jsa obrácen zády ku dveřím poohlédl jsem se.

Dvéře byly pootevřeny. V šeré předsíni zpozoroval jsem mlhavou silhouettu mužské postavy, která byla patrně před tím dvéře pootevřela a shlédnuvši nás — zase o dva, tři kroky couvla a v předsíňce státi zůstala.

V tom šlehlo z přítmí předsíně cosi jako zažloutlý blesk… Temná postava se pohnula, a v matném svitu lampy, jenž padl právě z čekárny pootevřenými dveřmi do předsíně, zaleskl se — bodák…

Poznal jsem četníka, jenž počal právě v předsíni přecházeti.

Obrátiv se k neznámému statkáři upřel jsem naň tázavě zrak.

„Patrně byste rád zvěděl,“ pravil přitlumeným hlasem, „proč jsem se tak náhle odmlčel — není-li pravda?“

Přisvědčil jsem kývnutím hlavy.

„Přiznám se vám upřímně,“ pokračoval. „Mne doposud ještě vždycky zamrazí, kdykoli shlednu — četníka, ačkoli původní úkol a účel jeho jest u nás již dávno takořka zapomenut… Nynější četník jest již jen pouhým strážcem veřejné bezpečnosti, kdežto dříve — před vice než-li čtvrtstoletím — v době absolutismu“ — —

Opět se odmlčel; tvář jeho, která se byla znenáhla již vyjasňovala, poznovu se zakabonila.

„Dopovím tedy,“ ujal se po krátké pomlčce slova, „co jsem byl původně vypravoval, abyste nesoudil, že nám snad nyní četnictvo vadí u volné, ovšem zákonní výměně politických náhledův, a zároveň abyste se přesvědčil, že nepatřím k těm, kteří si v tomto vzhledě činí před stráží bezpečnosti nějaké násilí.“

Po té pokračoval v rozvinování svých politických myšlének, jak sluší se na muže neohroženého, který však zná zákonní hranice, jichž nelze ani nyní veřejné překročiti. Mluvil prostě, přímě a při vší opatrnosti přece jen bezohledně.

Za jeho řeči poohledl jsem se několikráte k pootevřeným dveřím a neušlo mi, že v předsíni přecházející četník patrně pozorně naslouchá.

Dle všeho slyšel každé slovo jasně a zřetelně; avšak ničím nedával na jevo, že slyší něco neobvyklého nebo docela závadného.

Teprve když statkář výklad svůj skončil, vyšel četník z předsíně a začal přecházeti podle okna. Leč i tam slyšel dle všeho každé slovo, které bylo v čekárně proneseno.

„Nuže, vmyslete se, prosím, v dobu,“ statkář ujal se slova po krátké pomlčce, „kdy nebylo možno pronésti před četníkem ani několik slov o politické situaci vůbec, neřku-li aby se byl někdo odvážil politický stav věcí podrobiti nějaké kritice — vmyslete se v dobu absolutismu! Dovolíte-li, budu vám vypravovati příhodu z vlastního života, která přese všechnu svou prostotu nad jiné charakterisuje dobu, a z kteréž se snadno domyslíte, kam až tehdá horlivosť orgánův absolutismu zabíhala.“

Když pak jsem dal zdvořile na jevo, že jsem ochoten vypravování vyslechnouti, starý statkář počal v tento smysl vypravovati:

„Za bouří svatodušních meškal jsem v Praze jako studující práv. Ale hnutí samého jsem se nesúčastnil.

Churavělť jsem po několik měsícův — od konce března až do začátku července, aniž jsem o tom podal domů zprávu.

Po utišení bouří přijel otec můj sám do Prahy a odvezl mne domů na svůj stateček, kde strávil jsem skoro celý rok v nečinnosti přihlížeje toliko k hospodářství.

Teprve když jsem se úplně zotavil, chtěl jsem zase nastoupiti další studia; otcova smrť mi v tom však zabránila. Byl jsem nucen převzíti hospodářství a stal se tak rolníkem.

Vpravil jsem se v nový život dosti brzo a oddal se hospodářství chutě a se zálibou.

Zatím byl, jak známo, nastoupil vládu absolutismus, a v Rakousku zřízena pověstná tehdá instituce — četnictvo…

Co bylo tenkráte její úkolem vůbec, a jak si četnictvo počínalo, zajisté jest vám aspoň v hrubých obrysech známo.

Dodám jen tolik, že v osadě naší, ležící od krajského města jen dvě hodiny cesty, nebylo v několika měsících ani jediného statku, ba ani jediné chaty, jejíž obyvatelé byli by se mohli pochlubiti, že nebyl některý z nich k udání četnictva aspoň jednou již trestán nebo pokutován.

Můj statek byl jedinou výjimkou.

Znaje zákony a věda, jaké změny byly se staly u jich vykládání, učinil jsem všemožná opatření, aby nám četnictvo nemohlo, jak se říká, „na kůži“. Bděl jsem přísně nad čeledí a vůbec nad každým ve statku, aby nezavdal nejmenší příčiny k zakročení četnictva, tak že předpisův policejních dbáno u nás úzkostlivěji než-li snad mezi samým četnictvem.

Přes to vše nebylo možná ubrániti se — jednou jsem byl přece jen udán a pokutován.

A příčinu zavdal jsem přes všechnu svou ostražitosť — sám…

Kdysi za bouřlivého dne v měsíci prosinci byl jsem nucen zajeti do krajského města a k večeru vracel jsem se domů.

Byla strašná vánice…

Krajina byla celá zasněžená. Sníh se chumelil, takže nebylo viděti než na několik krokův. Zároveň byl — což bývá v takových případech zřídka kdy — třeskutý mráz. Vítr pálil jako kopřivy.

Zahalen v kožich seděl jsem schoulen v koutě pečlivě opatřených saní a mručel po celou cestu na nepohodu.

Na štěstí cesta rychle ubíhala, a již jsem byl jen asi čtvrť hodiny cesty od svého statku vzdálen, když kočí náhle zadržel koně a zastavil.

„Proč nejedeš dál?“ optal jsem se.

„Prosím, podívejte se!“ odpověděl kočí mávna bičem na zad. „Tam — u křižovatky pod druhým topolem — ve škarpě — leskne se něco ve sněhu jako nůž.“

Vstal jsem a pohledl naznačeným směrem. Spatřil jsem skutečně lesknouti se ve sněhu cosi jako velký, dlouhý nůž.

„Seskoč a podívej se!“ velel jsem kočímu.

Mimoděk vzbuzená zvědavost však mi nedala.

„Zůstaň!“ zvolal jsem hned poté. „Podívám se sám.“

Vystoupiv ze saní popošel jsem asi patnáct kroků na zad a k nemalému podivení svému vidím ze spousty sněhu vyčnívati bodák. Přiblíživ se až k němu a odkopav nohou něco sněhu, rozeznal jsem lidskou postavu a po chvíli — četníka v plné zbroji.

Přiznávám se vám, že jsem byl tenkráte na četnictvo vůbec tak popuzen, že mne pohled na mrznoucího nebo již zmrzlého četníka zůstavil úplně chladným, ba že jsem pocítil i cosi jako škodolibé uspokojení.

Chvíli jsem postál; po té jsem se vrátil volným krokem a již jsem vstupoval do saní, abych jel dále, když se v duši mé cit lidskosti přece jen hnul.

I kázal jsem kočímu, by sestoupil s kozlíku a pomohl mi.

S napjetím veškerých sil vytáhli jsme četníka, jenž nejevil již žádné známky života, ze sněhu, dovlekli jej k saním a naložili na ně, kde jsem přes něj přehodil vlastní plášť. Vyskočiv pak ke kočímu na kozlík kázal jsem co možná nejrychleji dále jeti.

Jeli jsme takměř úprkem.

Ostrý, palčivý vítr vál právě proti nám. Snad ještě nikdy nebyla mi nepohoda tak nepříjemná jako tentokráte a několikrát mě napadlo, že mohu svou lidumilnosť zaplatiti nastuzením.

Na štěstí byli jsme asi v desíti minutách doma, kde kázal jsem učiniti rychle vše, čeho bylo potřebí ku vzkříšení četníka.

Přes to, že byli koně nad míru unaveni a vánice vždy zběsilejší, poslal jsem bez odkladu do krajského města pro lékaře.

A teprve když lékař přijel, podařilo se mu po nadlidském namáhání přivésti ubohého četníka zase k životu.“

„Toť opravdu skutek lidumilný,“ připomenul jsem s přízvukem zklamání, když byl vypravující na chvíli umlkl, aby si oddechl. Očekávalť jsem vypravování fakta zajímavějšího.

Vypravujícímu to neušlo.

„Promiňte, prosím,“ pravil omlouvavě. „Co jsem byl právě vypravoval, jest ovšem případ všední, ba nejvšednější. Charakteristická pointa vrhající přímé světlo na tehdejší politicko-společenské poměry přijde později.

Však k věci!

Dopovím prostě: Nebudiž mi vykládáno za neskromnosť, připomenu-li, že ošetřovali jsme k životu vzkříšeného četníka jako vlastního syna.

Dav na nejbližší stanici četnické v krajském městě ohlásiti, co se bylo stalo — neboť neohlášení pobytu pod střechou trestáno tehdá i v takovýchto případech — poskytnul jsem ubohému přístřeší po několik dní.

Den co den posýlal jsem do města povoz pro lékaře, slovem učinil jsem vše, jako vzorný lidumil.

Četník zotavoval se pomalu a po týdnu pozdravil se tak dalece, že mohl se vydati na cestu do své stanice. Chtěl jsem jej dát odvésti; ale on odmítl řka, žeť již tak zotaven, že může cestu nastoupiti pešky.

I rozloučil se se mnou a s celou rodinou srdečně, jako se loučívá do ciziny se ubírající vděčný syn; poděkoval upřímně a se slzami v očích za vše, co jsme mu byli prokázali, a vydal se na cestu.

Byl krásný zimní den.

Doprovodil jsem jej, jak bývá na venkově ve zvyku, až na nejbližší křižovatku, náhodou na totéž místo, kde byl před týdnem ve sněhu nalezen.

Zde mi ještě jednou stiskl ruku a srdečně poděkoval, načež jsme se rozloučili. Já se obrátil k domovu, on směrem ke krajskému městu.

Sotva jsem učinil několik krokův, obrátil se a zvolal:

„Račte dovolit! Nemáte sirku?“

Otočiv se popošel jsem ochotně k četnikovi a podal mu papírovou škatulku sirek.

„Béřu si pro náhodu jen jedinou,“ připomenul vraceje mi škatulku.

Vzal jsem škatulku a vstrčiv ji do kapsy podal jsem četníkovi ruku ještě jednou a naposledy. Stisknul ji přátelsky. Rozešli jsme se…“

Po těchto slovech vypravující, jak se zdálo, zúmyslně se zase odmlčel, jakoby byl dychtiv, jaký dojem vypravování jeho na mne učinilo.

Přiznávám se, že jsem byl zklamán.

Očekávaje pikantní neb aspoň zábavnou nějakou příhodu byl jsem nucen vyslechnouti prostinké vypravování nejvšednějšího druhu, a proto není divu, že jsem s přízvukem sarkastickým připomenul:

„A to že vrhá, jak jste byl zprvu připomenul, charakteristické světlo na celou dobu?“

Tvář statkářovu přelétl onen nevylíčitelný, potulelně tajemný úsměv, jakým dobří vypravovači anekdot provázívají závěrky, vlastně pointy vypravovaných pikantností.

„Až dosud zdá se býti vše, co jsem byl vypravoval,“ odpověděl s ledovým klidem, „zcela prosté, obyčejné a všední; ale co dodám, vymyká se přece jen z rámce všednosti…

Několik dní po té dodána mi úřední obsýlka z policejního úřadu krajského města. Když jsem se dostavil, zvěstováno mi že jsem k udání místní gendarmerie obžalován pro přestupek proti veřejné bezpečnosti spáchaný tím, že neměl jsem kdysi sirky ve škatulce dřevěné nebo plechové, jak bylo předepsáno, nýbrž ve škatulce papírové, což bylo tehdá zakázáno a často přísně pokutováno.

I vypravoval jsem k ospravedlnění svému pravdivě vše, co a jak se bylo stalo; ale nic naplat! Přísnému zákonu dán průchod, a já odsouzen k peněžité pokutě, v případu nedobytnosti pak několikadennímu vězení.“ —

Statkář umlknul.

Teprve nyní jsem pochopil úplně. Ale dříve než-li jsem pronesl slovo, upoutána pozornosť moje zvláštním výjevem.

Četník, jenž se byl dle všeho mezi vypravováním od okna přiblížil do předsíňky, aby mohl vypravování pozorněji sledovati, otevřel pootevřené dvéře do kořán a popošel do prostřed čekárny.

Statkář klidně vstal a ledově se optal:

„Přejete si, pane?“

„Slyšel jsem právě, co jste vypravoval,“ počal četník suše.

„Nuže?“ vpadl mu statkář drsně do řeči.

Četník chvíli mlčel, po té jaksi nesměle odpověděl:

„Promiňte, prosím, že jsem naslouchal. Vypravování zakládá se od slova k slovu na pravdě. Muž, o němž byla právě řeč, byl mým — otcem.“

V tom zazněl zvonkový signál, že vlak opouští právě nejbližší stanici. Vstal jsem a vyšel ke kase.

Nevím tudíž, o čem statkář s celníkem rozmlouval. Zaslechlť jsem jen následující úryvkovitá slova statkářova:

„Vy tedy — ach! totě náhoda… Nepoznal jsem vás… Nu, ovšem — sedm, osm let. — Otec tedy mrtev. — A vy, konáte povinnosť — — není-liž pravda?“…

Po několika minutách jsem se vrátil. Jakmile mne statkář zočil, obrátil se k celníkovi řka:

„K dolíčení prostého, ale charakteristického obrázku z doby absolutismu, jejž jsem vypravoval, můžete nyní tomuto pánovi dopověděti, jak bylo provinění vašeho otce — potrestáno.“

„K tomu stačí několik slov,“ odtušil četník. „Otec můj byl po několika letech od četnictva propuštěn; ale nemohl se, jak se říká, nikde zachytit. A nebýti přítomného zde pána“ — —

„Tak ne!“ zvolal prudce statkář.

Avšak četník přes odpor statkářův dodal:

„Nebýti zde přítomného pána, můj otec byl by — hlady zahynul“ — — —

V tom zaznělo druhé zvonění.

Vyšli jsme na perron. Po několika minutách vlak přijel. Usedli jsme do jednoho kupé a jeli směrem ku Praze.

O čem jsme rozmlouvali, lze si snadno domysliti.