Drobnokresby/Episoda z r. 1848

Drobnokresby Jakub Arbes
Na rozcestí	Episoda z r. 1848	Z doby absolutismu

Údaje o textu
Titulek:	Episoda z r. 1848
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 95–105. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Úpaly žhavého slunce červnového, vlekoucího se líně po bezoblačné obloze, sežíhají zeleň zahrad a polí, takže lístek k lístku se choulí, jakoby je byl ovanul první studený dech podzimu.

Od chvíle, kdy začalo líbati první krev, kterouž bylo dne 12. června 1848 dláždění pražské zbroceno, zdá se, jakoby nebylo mělo jiného úkolu, nežli osušiti a vyhladiti co možná nejrychleji všechny krvavé stopy po barikádním boji v ulicích pražských.

Okolí Prahy jest vyprahlé. Polní úroda úžasně rychle zraje. Vše žloutne a šediví.

Na všech silnicích, cestách a stezkách leží spousty zahnědle špinavého prachu. Vzedme-li se sebe nepatrnější větřík, vznesou se běložluté kotouče do výše, zavíří do kola a ženou se jako mraky dále, by vše, oč zavadí, oblily žlutavou vrstvou jako suchým jíním.

Smutnějšího, truchlivějšího vzezření nemělo okolí Prahy skoro již po celé století.

Osady na dostřel od města jsou jako po vymření. Silnice ke bránám pražským vedoucí jsou skoro liduprázdné. A jenom tu a tam po návrších pozorovati zdálí po různu neobvyklé obrysy — vojenských vedet.

Brány pražské jsou již po tři dny zavřeny. Jenom občas otevře se malá branka, by propustila nebo vpustila vojenskou obchůzku nebo některého z nejsmělejších nebo nejnevinnějších obyvatel Prahy a okolí.

Na baštách nad branami a tu a tam po hradbách Malé Strany a Hradčan stojí děla namířená směrem do okolí. — — —

Neméně smutno, truchlivo a pusto jest ve městě samém.

Po obvyklém ruchu velkoměstském není skoro nikde ani památky, jakoby bylo stověžaté město Libušino ztrnulo.

Některé ulice po pravém břehu Vltavy jsou úplně liduprázdny, vrata a dvéře domů zavřeny, záclony spuštěny, jakoby byl vešken život odumřel, a jenom tu a tam plíží se nesměle osamělý chodec podle zavřených domů.

Některými ulicemi vůbec nelze projíti, jsouť zastaveny barikádami.

Živý ruch panuje jenom poblíž břehu Vltavy, hemžíť se zde ozbrojeným lidem všeho druhu: studenty, občany i dělníky.

Malá Strana a Hradčany poskytují pohledu nepoměrně živějšího.

Od levého břehu Vltavy až po hradby na západ, jih a sever táboří vojsko připravené k útoku i k obraně, tudíž skoro v bitevním šiku.

Na všech náměstích, ve všech ulicích, na všech hradbách hemží se vojsko všech zbraní: zde granátníci, tam pěchota, onde myslivci nebo dělostřelci; někde pionéři, jinde husaři, kyrysníci nebo huláni… Někde, obzvláště v ulicích poblíže Vltavy táboří vojsko pod širým nebem nebo ve průjezdech domů. — — —

Nejpestřejšího pohledu poskytují však Hradčany, kam se byl do královského hradu uchýlil Windischgrätz se svým generálním štábem, a Mariánské hradby, kde táboří zálohy — hlavně ohniví, ale nespolehliví synové pusty, Palatinští husaři, mezi kterýmiž jsou i synové nešťastné Slovače.

Boj, o který šlo, nebyl mnohému z nich ani dosť málo sympatickým. Zvěsť o odporu krajanů ve vlasti proti vládě vídeňské byla zaletla i mezi ně. V mnohém chápavějším bouřila se krev a klíčila odvážná touha přispěti vlasti na pomoc.

Přísná disciplina vojenská, zvláště pak v záležitostech vlasti vlažné, lhostejné důstojnictvo snažilo se zabrániti hromadné desertaci jednak tím, že uvolnilo kázeň vojenskou, pokud vůbec bylo možno.

Ruch a šum panující na Mariánských hradbách v táboře Palatinských husarů přes dusné vedro červnové byl spíše bujným, nevázaným veselím nežli ruchem tábořícího vojska, jež může býti každou chvíli komandováno do ohně.

Vojáci jsou sice připraveni na povel vehoupnouti se v osedlané koně a tasiti palaše. Ale koně stojí opodál — mužstvo ve skupinách — se baví: popíjíť, výská a zpívá…

I cymbal a housle znějí. Cigáni, kde se vzali, tu se vzali, hrají czardas — ostruhy řinčí. A kdykoli cigáni umdlévají, vždy je zase vzpruží vášnivé volání tančících „Húzd-ra czigány!“ — a cigáni hrají dále…

Jásající mužstvo ovšem nemá ani potuchy, že důstojnictvo, bavící se po svém spůsobu ve velkém stanu, bylo učinilo všemožná opatření bezpečnosti, aby nebyla vojenská disciplina cizím vlivem porušena.

Tábor jest obklopen strážemi — a běda každému nezvanému neb podezřelému, jenž by se chtěl vlouditi do tábora.

Příšera možného desertování celého pluku vznáší se nad celým táborem. Ale opatření bezpečnosti jsou učiněna — důstojnictvo jest bezstarostno.

Chráněno před úpaly slunce, hoduje ve stanu kolem několika stolů. Číše rozplameňujícího tokajského kolují a rozvazují jazyky.

Mluví se živě, ba rokuje se o politickém stavu věcí ve vlasti, kde to vře a kypí jako v sopce, připravující se k výbuchu.

Stráže kolem stanu poskytují úplné bezpečí. Debatuje se volně — občas padne i mnohé slovo, jež by nesměl zaslechnouti auditor cizího pluku…

Však co to?

Náhle hlučení debatujících umlká, jakoby byl všechny z nenadání blesk omráčil.

U vchodu do stanu stojí asi třicetiletý muž vysoké, štíhlé, skoro vychrtlé postavy v prostém, ale elegantním civilním obleku.

Tvář jeho nemá rázu maďarského; jeviť spíše typ slovanský. Jeť bezvousá a jenom lehynký nádech rusých knírů činí ji mužnou; jinak by měla z dáli přes ostré a přímé rysy své výraz svěží mladistvosti.

Jinak není tvář ta ničím nápadna. Nevysoké, souměrné vyklenuté čelo, krátký, u kořene mocně vyvinutý nos, úzké, skoro bezbarvé rty a rusý, krátce přistřižený vlas — nic nenasvědčuje nějaké abnormálnosti, kromě brejlí s modrými skly, jež dodávají tváři výrazu chladného.

Několik okamžiků postál, jakoby se pásl na rozpacích důstojnictva — po té se usmál… Zdravé zuby by ho taktéž nebyly prozradily, kdyby nebyl chyběl jeden z předních — charakteristická to známka, po které byl poznán jako někdejší soudruh společnosti, ve které se byl právě tak neočekávaně objevil.

„I totě náš stoický Platon!“ zvolal jeden z důstojníkův.

„Úšklebně ironisujicí sarkast,“ dodal jiný.

„A přece náš milý, v úšklebné nenávisti k ideálům věčné neúmorný soudruh,“ doložil třetí.

„Budiž nám vítán!“ zaznělo téměř ze všech úst.

I obklopili jej, podávali ruce, dotírali naň dotazy, že nestačil odpovídati.

V několika vteřinách seděl s nimi za stolem, a zábava rozproudila se novým směrem.

„Však rci, jak bylo možno dostati se v civilním obleku do tábora, ba až sem k nám?“ vyptává se jeden.

„Neptej se!“

„Prohlásil jsi se? Poznali tě?“

„Neprohlásil — nepoznali. Však neptej se! Vždyť mne znáš!“

„A co té přivádí do Prahy?“ vyzvídá jiný.

„Přišel jsem jako delegát vlády uherské.“

„Už ti tedy není vojenský stav v míru saněmi v létě, jak jsi říkával. Ty zase sloužíš? Ty’s zase nadporučíkem?“

„Pravda — sloužím; ale nikoli vládě vídeňské, s kterouž vlasť vede boj, nýbrž vládě uherské. Jsem honvédským majorem,“ odpověděl chladně příchozí.

„Gratuluji k povýšení!“ zvolal jeden.

„Eljen!“ zaznělo sborem — sklenky zacinkaly — připíjeno…

„Už tedy nežiješ, jako když jsi ležel posádkou v Klatovech, kdes měsíční gáži v několika dnech prohýřil a ostatní dny hladověl?“ připomenul sarkasticky plukovník.

„Ale při otevřených oknech spíš přece v zimě v létě doposud, není-liž pravda?“ doložil podplukovník.

Tázaný neodpověděl.

„A pamatuješ se,“ ujal se slova švarný rytmistr, „když jsme byli ještě ve vojenské škole a ty jsi strhl kdysi koně a neměl z čeho koupiti jiného? Pamatuješ se, jak jsme se my, soudruhové, složili, nového koně ti koupili a přivedli?“

I na to obrejlený muž neodpověděl.

„A věřili byste,“ doložil rytmistr k ostatním, „že daru toho nepřijal? Věřili byste, že vytáhl bambitku a koně — zastřelil?“

Po těchto slovech nastalo hluboké ticho.

Muž, jehož se slova ta týkala, ani nehlesnul, a jenom kolem rtů pohrával mu hrdý a úšklebný úsměv.

„Leč rci,“ ujal se poznovu slova týž rytmistr, aby dal hovoru jiný směr; „z jaké příčiny byl’s poslán vládou do Prahy?“

„Vláda,“ odpověděl tázaný, „chtěla mě původně poslati do Cařihradu a Smyrny, abych tam obstaral koupi zbrani; ale z plánu toho sešlo, a svěřen mi úkol zříditi velikolepou továrnu k vyrábění náboje, hlavně zápalek. Navštívil a prohlédl jsem podobné továrny v Raketendörflu u Wakelsdorfu a zavítal do Prahy, abych zde v přípravních pracích pokračoval. Dopoledne navštívil jsem továrnu firmy Sellier a Bellot — odpoledne jsem zavítal, jak vidíte, do vašeho kruhu“ — —

Hřímavě „Eljen!“ přerušilo další řeč honvédského majora — připíjeno poznovu…

„A k čemu potřebuje vláda uherská vlastního náboje?“ ujal se po chvíli, když se ruch a šum poněkud utišil, slova plukovník.

Tázaný pokrčil napřed ramenoma, rozhledl se zkoumavě kolem sebe, načež přitlumeným hlasem odpověděl:

„Trvám, že jsem mezi krajany, pane plukovníku, a že mohu mluviti upřímně. Soudím, že potřebuje vláda uherská zbraně a náboje pro všechny možné případy a především pro případ boje — s vládou vídeňskou.“

Po tomto přímém prohlášení zavládlo hrobové ticho. Každý cítil váhu posledních slov; ale žádný nechtěl projeviti své mínění.

„A co pak vlastně Maďaři chtějí?“ ozval se po delší pomlčce plukovník.

„Republiku,“ zněla chladná odpověď, „s dědičným králem.“

„Podle toho zdá se, že jste nezavítal do Prahy výhradně jen za příčinou studování továrny na zápalky,“ pokračoval plukovník.

„Máte pravdu, pane plukovníku,“ odpověděl major honvédův.

„A co zde tedy chcete?“

„Já?“ odpověděl tázaný, jakoby zcela jasně nechápal; ale hned po té s důrazem a povýšeným hlasem dodal: „Chci vyjednávati s Palatinskými husary!“

Byla-li předcházející smělá slova honvédského majora na většinu důstojníků působila trapně, zbudila poslední věta přímo úžas.

Plukovník se vztýčil, ostatní následovali jeho příkladu.

„A to pravíte nejen mně, nýbrž všem důstojníkům celého pluku přímo do očí?“ pravil plukovník tónem svrchovaného udivení.

„Znám vás, pane plukovníku,“ zněla chladná odpověď, „právě tak, jako důstojníky Palatinských husarů. Vímť, že v záležitostech vlasti jste mlčenlivi jako hrob… Ostatně,“ doložil „co jsem řekl nyní vám, jsem hotov vyznati upřímné každému, kdožkoli se mne zeptá. Víra, že lidé zřídka kdy věří, když se jim svěří něco bez obalu.“ —

* * *

Co následovalo po tomto vyznání, zůstalo podnes tajno všech osob, jež byly očitými svědky a zároveň účastníky.

Muž, jenž byl v osudných dnech svatodušních roku 1848. přišel do Prahy „vyjednávat s Palatinskými husary“, zmizel rovněž tak náhle z Prahy, jako se tu byl objevil… Byltě vládou uherskou povolán do vlasti, kde bylo služeb jeho potřebí.

V měsíci září dal na ostrově Csepelu u Pešti jednoho z nejbohatších magnátův uherských, hraběte Eugena Zichyho po stanném právu jako vlastizrádce a vyzvědače — popraviti.

Od té chvíle znal jméno Arthura Görgeye téměř celý svět a sledoval s napjetím úžasně rychlou, ale krátkou jeho kariéru vojenskou až do chvíle, kdy se jako vrchní velitel revoluční armády maďarské u Villagoše vzdal ruskému generálovi Rüdigrovi.