Drobnokresby/Nalezenec

Drobnokresby Jakub Arbes
Za bujného veselí	Nalezenec	O masopustním koncertu

Údaje o textu
Titulek:	Nalezenec
Podtitulek:	Povídka paedagogická
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Drobnokresby. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 140–197. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pozdní večer zimní…

Ledový vítr severní úpí a sténá ulicemi metaje před sebou krupicovitý sníh. Brzo zaskučí, brzo zavyje a hned zase vyzní v táhlý, dutý, usínající basový tón, aby po chvíli pronikavě zahvízdl a zdánlivě jednotvárnou, v pravdě však přece jen nepostižitelně rozmanitou hučivou „píseň svou dále pěl…“

Mráz jest ostrý a pronikavý.

Matka příroda byla se zase jednou osvědčila nemateřskou, ba krutou ke každému, kdo nemaje ochranných prostředků vydán jest nelítostnému hněvu jejímu.

Ošumělá fráse, že není nad „příjemné, teploučké hnízdečko“, nebyla již dávno tak oprávněna jako tentokráte.

Zběsilosť zimní bouře noční jest tak nevázaná a neurvalá, že každý druhý, třetí člověk, meškající pravé v teplém zákoutí nebo jen v závětří, právem si pomyslil: „Eh! Totě psota, do které bych ani psa nevyhnal…“

A přece i za takové psoty lidé se plahočí… Zimou se tetelíce mnohdy pláčou a úpí neb i pěstě zatínají… Zaťatou pěsť však zřídka kdo spatří — pláč a úpění přehluší bezcitný vítr.

Jak zcela jinak jest v „hnízdečku“ paní Alžběty Morávkové! Jeť zde právě dnes neobyčejně milo a příjemně zádumčivo.

Nábytek a vůbec všechny tretky, kterýmiž vkus i nevkus velkoměstský okrašluje i hyzdí své byty — stopeny jsou v pološeru. Zeleným stínítkem opatřená lampa, visící nad kulatým stolem uprostřed salonku, jest totiž tak hluboce stažena, že osvětluje pouze plochu stolní a z nepatrné části podlahu okolo stolu.

Za stolem sedí v pohodlné lenošce paní v řasnatém, květovaném županu. Majíc hlavu pravou rukou podepřenu, dívá se upřeně do otevřené knihy před sebou — patrně do nějakého románu.

Čte-li, nečte-li, nebo byla-li se nad některým místem zamyslila, nelze udati. Hlava její jest totiž hluboko nad knihu nakloněna a nalézá se tím v tak temném stínu, že není možno ani rysů tváře náležitě rozeznati, neřku-li z výrazu uhodnouti, čím se asi v duchu zabývá.

U prostředního ze tří oken vedoucích na ulici stojí v přítmí statná postava mužská, obrážející se pouze jako silhouetta v okně, plynovým světlem s ulice jasněji osvětleném.

Muž ten stojí vzpřímen, poněkud rozkročen bez hnutí — právě jako sedí bez hnutí paní nad knihu nakloněná. Patrně se dívá upřeně oknem na ulici, kde v plápolavém světle protější plynové svítilny zběsilým vichrem mrskané sněhové vločky chaotický rej svůj provádějí.

Ztichne-li na chvíli hukot větru, ruší ticho v salonku jen veselý praskot v kamnech a jednotvárný, ale zřetelný tikot hodin na stěně. Hukot zuřící bouře ve všech svých odstínech však převládá…

Asi půl hodiny v salonku ničeho se nemění.

Paní nad knihou skloněná neobrátila za tu dobu ani jediného listu; muž před oknem se sice několikráte pohnul, ale nic jinak nežli jako člověk, který sice stojí pohodlně, ale přece si ještě hoví tím, že přešlapuje chvílemi s nohy na nohu, hledá jednou hlavní opory v noze levé, po druhé v pravé.

Pojednou paní u stolu vztýčila hlavu, jakoby ji byla napadla překvapující myšlénka. Obrátivši hlavu směrem k oknu, zadívala se na temnou postavu mužskou. Po chvíli odsunula jednou rukou knihu, druhou rukou pak postrčila skoro až ke stolu staženou lampu poněkud do výše, tak že posavadní okruh světla tou měrou se rozšířil, že jest nyní i postava mužská u okna skoro až po krk osvětlena.

Teprve nyní lze rozeznati, že paní i pán nalézají se v „hnízdečku“ závidění hodném. Vše nasvědčuje netoliko eleganci a vkusu, nýbrž i nádheře přímo knížecí. Nejdražší nábytek, nejvybranější látky, nejvzácnější zlaté a stříbrné okrasy — vše jest důkazem, že zde Štěstěna roh hojnosti skoro vyprázdnila. —

Milou, skoro překvapující protivou k nádheře té jest celý zjev a zvláště tvář za stolem sedící paní, která se octla nyní v plném světle lampy.

Jest to asi pětatřicetiletá ženština štíhlé a přece plné, skoro kypré postavy. Boubelatá tvář nemohla by sice co do rysů sloužiti za model madon, ale pravidelnosť, zdravá pleť, ruměnná líce, kypré, žhavé rty a předevšim nevylíčitelně jemný a laskavý výraz pomněnkových očí působí tak mile a příjemně jako pohled na rozvitou růži. Je to tvář ženy na pohled svrchovaně šťastné, ženy tiché a dobré, kterouž byl život svými bouřemi až dosud ušetřil, ženy vzácné, která nemá o vášních a náruživostech posud ještě ani zdání.

Možno-li z tváře lidské aspoň někdy a přibližně souditi na povahu, řekl bys, že to bytosť andělská — a nesoudil bys zrovna nesprávně.

Paní Alžběta Morávková je vskutku bytosť, která vůbec ani neměla příležitosti někoho pohněvati, neřku-li zarmoutiti. Od nejútlejšího mládí oplývá vším, co blaží. Jsouc jediným dítkem šťastných a mohovitých rodičů, kteří byli štěstí její pokládali za jediný cíl svého života, těšila se všem oněm nesčetným výhodám, které chrání člověka před styky s drsností všedního života.

Vzorně pečlivé vychováni, jakého se jí náhodou dostalo, neslo utěšené ovoce: paní Alžběta Morávková slynula již jako děvče v pravdě humanním a mnohostranným vzděláním, které jí nebylo jako tak mnohým dívkám z bohatých rodin pouhým pozlátkem, nýbrž v základech již povahu zušlechtilo —

Náhlou změnou v osvětlení v salonku byl i pan Morávek ze svého zadumání vyrušen. Obrátiv se k ženě zadíval se jí do očí s výrazem něžným, ba nejněžnějším.

„O čem přemítáš, holoubku?“ Ozvala se paní Alžběta hlasem tak jemně oduševnělým, že všední slova působila jako nejlaskavější vyznání.

„Ani sám nevím, milá Alžběto,“ odtušil muž vlídně, načež se pomalu ke své žínce přiblížil.

A dříve nežli se toho nadála, vzal hlavu její do obou rukou a vtisknul jí na bělostné čílko políbení; ale tak jemné jakoby je byl jen vdechl. Po té se opět vztýčil a zůstav před ní státi, zadíval se jí do něhyplných, krásných očí s výrazem nejupřímnější oddanosti…

Oba se na chvíli odmlčeli — — —

Pan Morávek stojí právě v plném světle.

Jest muž v nejlepším věku, asi čtyřicátník — plné, taktéž zdravím kypící boubelaté tváře, s malými hnědými knírky. Není sice sličný, aniž ohyzdný; ale každý rys jeho tváře nasvědčuje vzácné duševní rovnováze a onomu závidění hodnému klidu, jakému se mohou těšiti toliko ustálené povahy v rozhodně příznivých poměrech životních.

Podobně jako paní Alžběta jest i manžel její jednou z oněch řídkých bytostí, kterým se nenaskytla v životě takměř ani jednou příležitosť osvědčiti jakoukoli pokárání hodnou vlastnosť.

I on jest jediným synem dobrých, vzorných a mohovitých rodičův. Drsnosť života nebyla se ho až dosud ani jednou dotknula. Prošel jím až dosud lehce a hravě jako bezstarostný lehkomyslník. Odbyv studia technická projel světem, navštívil nejčelnější města evropská a obzvláště v Rusku prožil několik roků. Vrátiv se zamiloval si jedinou dceru bohatého továrníka a pojav ji za manželku žije s ní nyní na desátý rok v míru a štěstí takořka svrchovaném.

Dvé velkých továren, jedna pod dozorem tchánovým, druhá pod dohlídkou otcovou pracují s uspokojivým úspěchem netoliko k uhražení všech vezdejších potřeb, nýbrž i k rozmnožení jmění. Dědictví po otci i tchánovi má zajištěno, on sám nemaje nižádného zaměstnání, nižádné starosti, vede se svou milou Alžbětou život věnovaný pouhému užívání.

Za svobodna ovšem žil volněji a bujněji, možno-li tak říci o tichém dobrotisku, které nikdy nevybočilo z „dráhy ctnosti“. Když pak se oženil, užíval radovánek světských společně se svou chotí s onou umírněností, jakou ve vzdělaných rodinách již pouhý tón předpisuje.

Navštěvovali společnosti, koncerty, divadlo a vůbec vše, kde možno se duševně vzrušili, po případě i dlouhou chvíli ubiti; občas podnikali delší výlety na venkov nebo do ciziny, v létě trávili na krásné ville s velikým parkem na blízku Prahy, slovem žili obvyklým spůsobem bezstarostných boháčův.

Opatrné střídání zábav všeho druhu bylo příčinou, že dobří a tiší tito dva lidé, nezanášející se nižádnými plány do budoucnosti, nepocítili až dosud nikdy oné trapné nudy, jakou tento druh sybaritského života prodlením času zpravidla vzbuzuje.

Jen občas, obzvláště na podzim, když začaly se mlhy ploužiti po kraji, když šeré, nevlídné dny vůčihledě se krátily, nebo v zimě, když náhodou některého dne nebylo vůbec ani lze rozhodnouti se pro tu neb onu společnosť nebo zábavu, jakých byli již na stokráte do syta užili, pocítili cosi, co se zdálo býti nudě velmi podobno.

Pravda sice, že byli sobě v osamělých chvílích posud ještě skoro tím, čím si bývají novomanželé v líbánkách. Ale když přihlásila se v takových chvílích ku svému právu i přemítavosť a hloubavosť, pocítili podivnou jakousi tesknotu, jež zdála se býti nad míru podobna zádumčivé truchlivosti, jaká zmocňuje se člověka při vzpomínce na zmařený život neb aspoň na jisté okamžiky života, jichž nebyl náležitě vykořistil.

V takových chvílích důvěrná rozmluva obyčejně vázla, až posléze uvázla úplně.

Oba se odmlčeli a zadumali. V duchu zabýval se ovšem každý z nich jinými, více méně mlhavými předměty; ale oběma bylo jaksi zádumčivě teskno, jakoby jim přes všecken klid, spokojenosť a štěstí, jimž se těšili, přece ještě něco scházelo, čím by bylo možno štěstí jejich dovršiti. K dovršení štěstí scházela jim ona pavučinková bytosť, na kterou by byli mohli neustále mysliti, s kterou by si byli mohli hráti, o kterou by se byli mohli strachovati, slovem: ona divuplná živá hříčka, která by duše jejich byla udržovala v onom mírném a přece tak nevýslovně sladkém rozechvění, v jakém se zapomíná i na svízele a trudy, neřku-li na řídké nepříjemnůstky, jakými nebývají ušetřeni ani lidé tak šťastní, jako jsou manželé Morávkovi.

A onen pocit zmocnil se jich i dnes — za bouřlivého zimního večera. Kdy Melusina lkala a úpěla, a zádumčivosť vkrádala se mimoděk i v duše nejsvěžejší.

Nemohouce se z večera dohodnouti ani pro divadlo, aniž pro jinou nějakou zábavu, zůstali manželé Morávkovi doma — povečeřeli, pohovořili si mile a důvěrně — a když pak nadešla asi desátá hodina, odmlčeli se a v brzku pocítili zádumčivou tesknotu. — — —

Tak jsme je byli překvapili v milém, útulném „hnízdečku“ — a tak je nyní vidíme státi proti sobě, když se byli konečně ze zadumání probrali…

Vyměnivše jen několik již uvedených slov, setrvali asi pět minut v mlčení.

Paní Alžběta seděla opírajíc se loktem pravé ruky o stůl a dívajíc se upřeně v tvář manželovu, který stál před ní poněkud do předu nachýlen a hleděl na vzájem do její tváře.

„A o čem jsi přemítala ty, milá Alžběto?“ ozval se po delším mlčení manžel opět sedaje.

„O ledačem,“ odvětila přitlumeně hlasem nápadné měkkým. „A právě před tím, nežli jsem tě vyrušila ze zadumání, tanulo mi na mysli štěstí Křikavových…“

„Jak to?“ vpadl Morávek jevě mírné podivení. „Vždyť jim pravé letos nepřálo štěstí v té míře jako jindy, firma ta pracuje letos s deficitem —“

„Ah, to nemíním,“ vpadla živě paní Alžběta; „to se časem svým vyrovná a mimo to — vždyť mají značné jmění — Mně tanulo na mysli, že mají radosť ze svých dítek… Nejstarší syn — snad se pamatuješ? — viděli jsme jej ondy v divadle. Švarný to důstojník — —“

Morávek se usmál; paní Alžběta pokračovala:

„Druhý syn studuje prý s výborným prospěchem — a nejmladší dcera, nyní osmnáctiletá — Ach, Bože! Ani jsem ji ondy nemohla poznat… Krev a mléko — svěží růže — duchaplná…“

Morávek naslouchal prostým, úryvkovitým slovům s nemalým zájmem.

Znal rodinu, o které byla řeč, po mnoho rokův a věděl, co manželka prostými těmi slovy netoliko míní, ale co při nich i cítí. Chtěl něco odpověděti, ale poněvadž byl před chvílí, když se díval oknem na ulici, myslil na podobné štěstí jiné rodiny, váhal chvíli s odpovědí, tak že jej manželka předešla řkouc:

„Však bys sobe jako otec zcela jinak vykračoval po boku tak švarného hulánského důstojníka, jako jest mladý Křikava — —“

„To věřím,“ vpadl Morávek; „ale mně by byl přece milejší syn mladší, o němž se praví, že prý se mu ve školách zřídka kdo vyrovná… Můj syn by musil studovati —“

„Ovšem, ovšem,“ dokládá snivě paní Alžběta. „Musil by míti vychování vzorné — jinak — —“

Nedopověděla.

V prostém slově „jinak“ spočívalo vše, co jí tanulo právě na mysli. Kdyby byla měla syna, byla by si přála jen zdravého, silného a co možná nejvzdělanějšího mladého muže.

Takový ideál tanul jí právě na mysli ve chvíli, když se jí před duševním zrakem mihali oba mladí Křikavové, a když jí vůbec ani nenapadlo, že syn její mohl by býti také opakem synů Křikavových: že mohl by býti neduživ a vůbec míti vlastnosti, které by místo radosti a potěšení měly v zápětí jen hoře a zármutek.

V tom okamžiku netanul jí ideál dcery na mysli. Za to připomenul si jej Morávek na základě slov manželčiných o nejmladší dceři Křikavové. Tanulať mu na mysli svěží, zdravá a zároveň duchaplná dívka s veškerými vnadami poetických bytostí, které mnohdy pouhým slovem, začasté i pouhým pohledem okouzlují.

A znovu pohřížili se manželé Morávkovi v myšlénky a vzpomínky.

Venku zuřila noční bouře nezměněnou zběsilostí. Vichr lkal a úpěl… Někdy zalehl prudce do oken, až okenice zařinčely — jindy prodrav se nejnepatrnějšími skulinami zavířil salonkem, až světlo lampy mírně zaplápolalo.

Pan Morávek i jeho choť zabývali se s počátku v duchu představami, o nichž právě vyměnili několik slov; později upoutal pozornosť jejich zádumčivě kvílící a úpěnlivě sténající vichr.

Naslouchali mu s počátku bezděčně a jaksi bezmyšlénkovitě; později budily různé jeho odstíny v duších jejich různé ozvěny, a za nedlouho zmocnil se obou pocit nevýslovné tesknosti.

Bylo jim jako lidem, kteří v předtuše nějakého neštěstí byli se zadumali a zprvu mlhavým, později chmurným myšlénkám svým úplně uzdu popustili.

Nebylo to sice poprvé, co se jich zmocnil podobný pocit; ale tak mocný jako tentokráte, nebyl ještě nikdy.

Na štěstí byli po několika minutách z nepříjemného zadumání vyrušeni. Kdosi trhnul totiž tak prudce zvoncem u domu, že paní Alžběta uleknuta sebou trhla, a jen Morávek jako hadem uštknut vztýčil hlavu, zadíval se k oknům, jakoby odtamtud očekával vysvětlení. Také paní Alžběta zadívala se k oknům, před kterými právě vířivý vítr fantasticky zdouval sněhové vločky, že se zdálo, jakoby se tvořila před domem sněhová smršť. Po chvíli vyměnili oba manželé tázavý pohled.

„Co to? Kdo to může býti?“ ozvala se paní Alžběta s výrazem skoro úzkostlivé zvědavosti.

Pan Morávek pokrčil ramenoma.

„Vždyť už je skoro jedenáct hodin,“ doložila paní.

„Arci, tolik už bude,“ dotvrdil pan Morávek otočiv hlavu ku stěně, na které visely hodiny; ale nepodíval se na ně, nýbrž vstal a obrátil se ku dveřím vedoucím do vedlejší komnaty.

„Podívám se na balkonek,“ připomenul rozhodně.

„Ne, ne!“ zvolala paní Alžběta s onou něžnou úzkostlivostí, která bývá takořka rozkazem.

Pan Morávek otočil se k manželce a vyměniv s ní významný pohled, jakoby chtěl říci, že rozumí a souhlasí — zaměřil mlčky k prostřednímu oknu.

Věděl sice, že odtud ke vratům neuvidí; přes to přistoupil těsně k oknu a zadíval se na ulici. Viděl však pouze divoký rej sněhových vloček ve kmitavém světle plápolajícího plamenu plynové svítilny.

On i paní jeho chvíli napjatě naslouchali. Neslyšeli však nežli zádumčivou noční píseň vichru.

„Vidíš něco?“ ozvala se posléze paní Alžběta.

„Nevidím — pranic nevidím,“ odpověděl pan Morávek upíraje zraky napnutěji nežli před tím na ulici, kde vířivý vichr tvořil právě několik hustých sněhových smrští.

Náhle zadul vichr jedním směrem a rozvál sněhovou záslonu. Panu Morávkovi se zdálo, jakoby viděl, kterak ženská postava chvatným krokem zahnula za roh domu do příční ulice.

„Ještě ničeho nevidíš?“ ozvala se opět paní Alžběta.

Pan Morávek pověděl, co byl zahlédl; ale ani on, ani paní Alžběta nepřikládali tomu žádné důležitosti.

V tom se jim zdálo, že přes hukot větru zcela zřejmě rozeznávají, kterak byla domovní vrata otevřena. Naslouchali tudíž napjatěji; avšak mimo nadání nebyla vrata ani po chvíli zavírána.

„Co to?“ ptala se poznovu paní Alžběta.

Pan Morávek nedovedl podati žádného vysvětlení.

Na ulici byla právě taková chumelenice, že nebylo viděti ani na deset krokův.

V tom zavál opět prudčí vítr jedním směrem a rozvál sněhovou záslonu poznovu aspoň tak dalece, že pan Morávek na chvíli celé prostranství před domem přehlédl.

Tentokráte se mu zdálo, jakoby byl za rohem nárožního domu příční ulice zahledl přikrčenou nějakou postavu, kterak vystrčila hlavu a hned zase zmizela.

Napínal tudíž zrak směrem k rohu nárožního domu příční ulice, ale když po několika minutách ničeho nespatřil, měl pevně za to, že jej před tím klamal zrak. I odvrátil se od okna a zadíval se jaksi rozpačitě na paní Alžbětu.

V tom zaslechli, kterak kdosi domovní vrata prudce přirazil, až se dům ve svých základech otřásl; po té domnívali se slyšeti i zaskřípění klíče, načež nebylo zase jiného slyšeti nežli píštivý a hučivý vichr v nesčetných jeho odstínech.

„Podivno!“ přerušila konečně paní Alžběta mlčení.

„A přece přirozeno,“ doložil pan Morávek, kterému právě napadlo vysvětlení. „Nejspíše zazvonil nějaký nezbeda, by bručivého domovníka nebo hašteřivou jeho ženu poškádlil.“

Paní Alžběta zavrtěla sice nedůvěřivě hlavou, ale když ji napadlo, že ze služebnictva, jak se byla před hodinou přesvědčila, není nikoho mimo dům, nemohla jinak nežli dáti manželu svému v duchu za pravdu, čímž zdánlivě úplně bezvýznamné vyrušení pro chvíli na dobro odbyto.

Pan Morávek přišoural se plíživým krokem od okna ke stolu a zůstav zde státi upřel tázavý pohled na svou choť. Náhle připomenula paní Alžběta s něžnou výčitkou:

„Ale prosím tě, drahá duše, proč pak už nejdeš na lože? Chceš-li zítra časně z rána odjeti, bylo by nejlíp, abys se trochu prospal. Jdi, jdi, dušinko! Já si ještě dočtu jednu nebo dvě kapitoly.“

Pan Morávek při těchto slovech několikráte souhlasně přikývnul, načež přistoupiv k žínce, vtiskl jí lehýnké polibení na sněhobílé, nyní jaksi starostlivě zachmuřené čelo.

„Dobrou noc, milá Alžběto!“ zašeptal tak jemně, jakoby v slova ta chtěl vložiti více, nežli se v nich tají.

„Dobrou noc, milá duše!“ opáčila paní Alžběta s přízvukem nejsladší něžnosti.

Pan Morávek se vztýčil a otočiv se, šoural se ke dveřím vedoucím do vedlejší komnaty.

Paní Alžběta jej sledovala zrakem, až otevřel a zmizev ve dveřích zase zavřel.

Zůstala o samotě. Chvíli dívala se ještě na dvéře, v kterých byl manžel zmizel. Tvář její měla při tom výraz, jakoby bylo ve dveřích oněch zmizelo veškero její blaho; v brzku však nabyla tvář její zase dřívějšího klidu.

Paní Alžběta sklonila hlavu, přitáhla odstrčenou knihu a aniž povysunutou lampu zase níže stáhla, jala se čísti. Následek nedostatečného osvětlení začal se však jeviti v několika minutách. Paní Alžběta klonila hlavu vždy níže, až pak ji posléze náhle vztýčila a opřevši ji o obě dlaně dívala se sice do knihy, ale nečtla. Zadumala se…

Duší její kmitlo několik více méně luzných obrazů, které nebyly v nejmenším spojení s obsahem knihy. Připomenula si tu a onu příjemnou chvíli ze svého života… Přes to jí bylo přece jaksi, abychom tak řekli, teskně sladce, nejinak nežli jako dobré, něžné duši, když v ní začíná klíčiti tajemná touha po čemsi naprosto neznámém, o čem se domnívá, že by mohlo posavadní štěstí dovršiti.

S počátku byly obrazy, jež se před duševním zrakem jejím vyhupovaly, dosti jasné a plastické; později však vždy mlhavější, až se jí posléze zdálo, že již již usíná.

Ale neusnula. Náhle vyhoupla se z mlhy krásná dětská hlavička, jak malují malíři okřídlené andělíčky — paní Alžběta se opět vzpamatovala a vhroužila se v duchu v poloznámé a neznámé slasti, jež jí byla příroda odepřela — ve slasti života mateřského.

Myšlénky a obrazy tohoto druhu byly jí sice v osamělých chvílích již dosti často připravily sladkou muku, ale až dosud nebylo jí nikdy tak podivné teskno jako tentokráte.

Slasti mateřské zdály se jí býti tentokráte příjemnějšími, nežli snad v pravdě jsou — slovem, bylo jí skoro až do pláče. —

Na štěstí nekouzlila jí obraznosť žádných nových a dojemných obrazů, ba více, paní Alžběta nerozpřádala myšlének svých nejrozmanitějším svým spůsobem — jinak by jí byly najisto vstoupily slzy do očí, a možná, že by se byla i hořce rozplakala —

Po delší chvíli byla ze svého zadumání vyrušena. Přede dveřmi, vedoucími ze salonku na chodbu, kterou se přicházelo ke schodům a odtud do průjezdu, bylo slyšeti přitlumené ženské hlasy.

Paní Alžběta otočila hlavu ke dveřím a naslouchala. Poznala hlas domovnice a komorné — a zaslechla následující přitlumenou, trhanou rozmluvu:

„Nespí-li, milostivá paní,“ šeptala domovnice, „prosím, ohlaste mne!“

„Milostivá nespí,“ odpovídá komorná; „ale považte — tak pozdě! Vždyť už je skoro půlnoc“ — —

„Nic nevadí,“ šeptá domovnice, „mám nějaké překvapení“ — —

Více paní Alžběta nezaslechla. Vstala, by popošla ke dveřím a sama otevřela.

V tom zaslechla za dveřmi lehýnký výkřik překvapení. Rychle popošla ke dveřím a otevřela. V přítmí na chodbě panujícím spatřila svou komornou, vedle ní pak domovnici cosi v klíně skrývající.

„Co pak mi přinášíte, paní Tekličko?“ optala se paní Alžběta vlídně a nápadně zvědavě.

„Račte odpustit, milostivá paní,“ spustila paní Teklička živě, „že tak pozdě vyrušuji… Muž můj sice povídal: Nechoď, Tekličko, nechoď — milostpaní už spí! Ale kdož pak — ah, prosím stokrát za odpuštění“ — —

„Ale dovolte, co pak si přejete?“ přerušila paní Alžběta řeč paní Tekličky hlasem jemně velitelským, což bylo domovnici znamením, že nepřeje si paní dlouhých výkladů.

Vyhověla tudíž jejímu přání; popošla dva kroky, tak že se nalézala ve světle, padajícím ze salonku do matně osvětlené chodby, a rozhrnula klín…

Z prsou paní Alžběty vydral se výkřik největšího překvapení; spatřila v klíně domovnice — dítě…

„Probůh, co to?“ zvolala dříve, nežli domovnice pronesla jen slůvko vysvětlení.

„Dítě — dítě,“ odpověděla domovnice, jakoby vůbec ani nebylo třeba nějakého vysvětlení.

Paní Alžběta zůstala chvíli jako ve ztrnutí — — — — — — — — — — — —

Domovnice jala se pak obšírně vypravovati, že přináší jedno z oněch ubožátek, jež krutá, nemilosrdná bída vymyká násilně z náručí matky a vrhá na práh cizích lidí, o nichž se matka se sdrceným srdcem domnívá, že stanou se ubohému červíčku aspoň přibližně tím, čím se mu ona státi nemohla…

Vypravovalať, že asi před půl hodinou kdosi prudce trhl zvoncem u domovních vrat — muž její že vyšel, aby otevřel vrata; ale když otevřel vrata, že nespatřil před domem nikoho a teprve když se rozhlédl pozorněji kolem, že zahlédl v koutku u vrat v peřince zavinuté dítě… Rychle je zvedl a donesl domů. Ale sotva prý je žena převzala, vyrazil muž ze vrat, aby se na ulici poohlédl. Za nedlouho se vrátil. Nespatřilť před domem, ba ani v nejbližším okolí živé duše…

Paní Alžběta napjatě naslouchala žvavému výkladu domovnice; v tváři její jevily se však mírné rozpaky.

Rozuměla sice všemu; chápala, co se bylo sběhlo, úplně, a bylo jí zcela jasno, že zde třeba něco rozhodného učiniti; přes to vše v prvních okamžicích nevěděla, jak se zachovati.

Teprve, když domovnice dokončila první oddíl svého výkladu, aby si oddechla, paní Alžběta se rozhodla. Beze slova couvla několik kroků do salonku a teprv odtud se ozvala, ale hlasem tak stísněným a nesmělým, jakoby se bála vůbec promluviti:

„Ah — ani nevím… Prosím, vstupte třeba! Nebo — jak sama myslíte…“

Domovnice uposlechla prvního vyzvání a vstoupila. Komorná vešla tiše za ní.

Zatím jazyk domovnice nelenil. Vykládala, co a jak se bylo dále sběhlo: jak bylo dítě zimou celé zkřehlé a „jako chrpa modré“; kterak je rozvinula, není-li snad v peřince nějaké psaní, ale když ničeho nenašla, jak dítě zahřívala, jak mu i cumlíček udělala, vůbec jak si počínala, nežli se rozhodla, odebrati se nahoru k „nejmilostivější paní“, aby pověděla, že „čáp“ nebo „vrána“ nebo snad „jiný pták, který děti nosí“ — tentokráte zabloudil…

Avšak i nyní ještě paní Alžběta jevila mírné rozpaky. Přikyvovala sice hlavou, usmívala se, ba zdálo se, že jest oko její radostí rozjiskřeno; ale přece stála mlčky a nerozhodně, jakoby neměla nejmenší potuchy o tom, čeho jest třeba učiniti.

Domovnice však spustila „stavidla své výmluvnosti“ poznovu. Mluvila o všem možném bez ladu a skladu, při tom položila dítě beze všech okolků na stůl a počala je rozvinovati.

Paní Alžběta i komorná přihlížely k tomu z blízka, ale jaksi nesměle a bázlivě, jakoby někdo rozbaloval balíček s třaskavou látkou.

Teprve když dítě bylo rozvinuto, ozvala se paní Alžběta hlasem přitlumeně jásavým:

„Aj! — totě roztomilé klouče!“

„Řimbuch, řimbuch, milostivá paní!“ doložila domovnice urovnávajíc dítěti plenky.

„Ale co si s ním počneme?“ uklouzlo paní Alžbětě s povzdechem.

Domovnice zvedla hlavu a dívajíc se jí do očí s onou výmluvnou důvěrností, s jakou prosté ženy dodávají důrazu svým němým prosbám, když se ostýchají prosbu přímo vysloviti.

Paní Alžběta porozuměla; přes to pokrčila ramenoma.

Domovnice však žvatlala dále, kterak prý i jí napadlo, co s dítětem. Muž prý ji varoval, aby k milostivé paní v noci nechodila — žeť dosti času až ráno… Zatím aby dítě opatřila, a z rána, že prý se už bude vědět, co s dítětem. A také prý poradil, že možno to ohlásiti úřadu a dítě donésti do nalezince…

Teprve poslední slovo působilo na paní Alžbětu tou měrou, že se rozhodla.

„Máte pravdu, máte pravdu,“ pravila s jistotou nepřipouštějící žádného jiného výkladu. „Do rána musí zůstati dítě v domě, a z rána, až se poradím s mužem, uvidíme, co a jak…“

„Ano, ano,“ míní domovnice, „tak bude nejlíp. Do rána už to vyžle nějak ohlídám.“

Při tom jala se dítě, které s cumlíčkem v ústech připitoměle do prázdna se dívalo, opatrně zase zavinovati.

Paní Alžběta i nyní přihlížela mlčky a jaksi rozpačitě; ale když dítě dalo s sebou vše dělati, aniž se rozkřiklo nebo jen zavrnělo; když viděla, že jest jako loutka, zdálo se jí, že péče mateřská o nemluvně přece není tak nedostižitelná, jak se byla až dosud domnívala, což mělo za následek, že v loudavém svém rozhodování učinila nový krok.

Když bylo totiž dítě zavinuto, a domovnice je vzala se stolu do náručí, ozvala se paní Alžběta řkouc:

„A vy je odnesete zase dolů?“

„Jakž jinak, milostivá paní!“

„A nemyslíte, že bych je mohla opatrovati sama?“ míní paní Alžběta dobrodušně.

Domovnice pokrčivši ramenoma, jala se vykládati obtíže a nepříjemnosti. Ale čím více a pádnějších důvodů uváděla, tím více vzmáhalo se v duši paní Morávkové odvážné rozhodnutí, aby se o opatrování dítěte pokusila sama. Když domovnice domluvila, paní Alžběta náhle se rozhodla.

„Ostatně,“ pravila hlasem skoro ostrým, „víte vy co — nechte vy dítě v mé ložnici a sama si lehnete do předpokoje… Kdyby bylo nepokojno, kdyby se rozkřičelo, a já je nemohla ukonejšit, zavolám vás…“

Tím byl „osud“ nalezencův pro chvíli rozhodnut.

V několika minutách učiněno vše po přání paní Alžběty. Dítě přeneseno do její ložnice, kde učiněno vše, čeho bylo nevyhnutelně třeba. Komorná přinesla košík od prádla, v němž upravena pro dítě prozatímní kolébka a postavena i s dítětem, které až dosud ani nezavrnělo, vedle lože paní Alžběty — domovnice doskočila ještě do svého bytu a vrátivši se popiplala se ještě s dítětem, načež i s komornou odešla do předpokoje, aby ulehla.

Paní Alžběta Morávková zůstala s cizím dítětem o samotě…

Chvíli postála u koše v myšlénkách dívajíc se prázdno. Náhle si připomenula svého chotě. Napadlo ji, že by mu snad přece měla pověděti, co se bylo stalo, a učinila již také několik kroků ke dveřím vedoucím do salonku, kterýmž se vcházelo z její ložnice do ložnice manželovy, ale skoro již u dveří jinak se rozhodla.

„Ne, ne!“ zašeptala. „Nezbudím tě!… Připravím ti raději překvapení, až se z rána probudíš a po špičkách připlížíš po svém zvyku k mému loži, abys mi vtiskl na rozloučenou políbení na čelo a spatříš — — — Ano, ano — překvapit tě musím!“

Usmála se při tom tak jemně a přece vítězoslavně, jakoby připravovala choti svému překvapení nejradostnější.

Po té se vrátila ode dveří zase ke koši a zadívala se na dítě, které právě tiše a klidně spalo. Leželo ve stínu. Paní Alžběta neviděla nežli mlhavé obrysy tvářinky a peřinku, do které bylo zavinuto.

Po chvílí však jí zvědavosť nedala.

Vzavši lampu s nočního stolku, posvítila opatrné na dítě.

Viděla sice jen pouhou tvářinku; ale i z té bylo lze souditi na celý organismus. Nebyl to sice žádný tak zvaný „andělíček“, o jakémž byla paní Alžběta již tak často mile snívala; nýbrž zdravý, silný, skoro bychom řekli „bachranatý“ klučina s odulou, spíše připitomělou tváří. Čelo bylo široké, líce jaksi nafouklá, rtíky kypré a nehrubě foremné, brada trochu „podražena“, tupý nosík jaksi vyzývavě nápadný — slovem vše jiné, jenom ne ideál krásy…

Několik vteřin dívala se paní Alžběta na dítě jaksi bezmyšlenkovitě. Napadlo ji sice to a ono; ale cit se v ní nezbudil nižádný — posléze postavila lampu na stolek a usednuvši na pelesť svého lože, složila ruce v klín a zadumala se. Myšlénky o slastech a radostech mateřských napadly jí sice i tentokráte; ale byly jaksi chladny, ba skoro nepříjemny. Bylo jí jaksi nevolno jako ve společnosti cizího neznámého člověka, kterého sice návidí, kterému by nikdy ani slovem, ani posuňkem neublížila, ale který jí přece jen překáží, jakoby se před ním ostýchala.

Za nedlouho však myšlenkový proud zcela jinak se obrátil.

Přestavši mysliti na sebe, jala se paní Alžběta dumati o nebohém tvoru, jejž jí byla náhoda, za našich dob již dosti řídká, do ložnice zavála. Před duševním zrakem jejím začaly se vyhupovati různé obrazy nedostatku a bídy. Viděla prostou podkrovní sedničku, zuboženou, utrápenou a zoufající matku — viděla i dítě — totéž dítě, jež právě klidně dřímalo v koši, jak s lahodným úsměvem v tváři vztahuje ručky k matce, která se byla s výrazem bezměrného hoře nad ně naklonila… Viděla i jiné, smutné obrazy, a v dobré duši její začal se znenáhla buditi soucit…

Bylo jí jaksi sladce bolestno, nejinak nežli jako když jest člověk očitým svědkem krutého nějakého neštěstí a počíná tušiti, že jediné on bude snad moci časem svým neštěstí to zmírniti.

Náhle dítě v koši zavrnělo.

Paní Alžběta seskočila s postele. S výrazem mírné úzkostlivosti přistoupila ke koši a upřela zrak na dítě. V panujícím pološeru viděla však jemné obrysy tváře a hlavy vrtícího se dítěte.

Ruče sáhla po lampě a posvítila znovu na dítě. Spatřila usměvavou tvářinku, bledě modrá očka a pootevřené rtíky. Mimoděk vztáhla jednu volnou ruku k dítěti, jakoby je chtěla po líčku pohladiti; ale ruka mávla jen do prázdna, líčka se nedotkla, nýbrž jako hadem uštknuta zase nazpět uškubla — paní Alžběta pocítila cosi, jakoby se dítka — štítila…

Avšak v následujícím okamžiku již nemilý, ba odporný pocit ten násilně potlačila.

Postavivši světlo zase na stolek sehnula se k dítěti a oběma rukama je zvedla. Chvíli s ním stála v náručí nad míru nemotorně ho držíc a dívala se mu s výrazem skoro až dětinské úzkostlivosti do tváře; na to si je v náručí pomalu urovnala, až pak je držela zcela pohodlně jako žena, která byla již několik dítek odchovala.

Náhle ji napadlo, že snad by bylo dobře, kdyby dítě pohýčkala. I začala jím nemotorně kýklati a obvyklým „pš“ — „pš“ konejšiti; ale dítko neustále mírně povrnívalo, jakoby bylo hýčkáním nespokojeno.

Paní Alžběta nevědouc si rady přitiskla je posléze mimoděk k ňadrům, ale hned je odstrčila a držela v nepatrné vzdálenosti od sebe. Náhodou se dítko buď tímto pohybem nebo z jiné příčiny utišilo — tvářinka jeho měla zase výraz mile smavý, očka byla klidně upřena na paní Alžbětu.

Chvíli se mu paní Alžběta dívala do oček, načež k němu začala šeptmo mluviti — ale nejinak než jako mluvívala se svým zamilovaným papouškem…

Avšak dítěti to nebylo lhostejno. Po několik okamžiků měla tvářinka jeho výraz jaksi ztrnulý, jakoby bylo překvapeno nebo uleknuto, po té začaly se rtíčky nemotorně křiviti, až se začalo usmívati… Současně vyhazovalo ony zvláštní, mile broukavé zvuky, které se nehrubě lišívají od „předení koťat“, což vše působilo na paní Alžbětu jako paprsky slunce po několikadenní nepohodě. Vážně starostlivá tvář její změnila svůj výraz — mírný úsměv počal pohrávati kolem jejích rtů…

V tom se dítko, abychom tak řekli, z celé duše rozesmálo — a paní Alžběta nemohla odolati… Mimoděk sehnula se ruče k dítěti, a mimoděk, vlastně skoro proti své vůli políbila dítě na čelo…

Teprve tím byl osud dítěte definitivně rozhodnut… Paní Alžběta se sice hned zase vzpřímila, ale prvním políbením byl učiněn první rozhodný krok ku přátelení se s nebohým stvořeníčkem — — —

Když pak po chvíli dítě počalo znovu vrněti, počínala si paní Alžběta již směleji. Položila je na stůl, rozvinula, podložila čisté plenky a zase zavinula. Přistrčivši mu pak připravený nový cumlíček počala je hýčkati.

Dítě se ztišilo a po chvíli zamhouřilo oči. Paní Alžběta je opatrně položila do koše a svléknuvši se ulehla…

Byly právě dvě hodiny s půlnoci. Slyšela hodiny s blízké věže i ze salonu; po té usnula a spala tak klidně jako dítko až do rána — — —

Jak podivil se pan Morávek, když časně z rána po šesté hodině připlížil se po špičkách do ložnice své choti, by se s ní před svým odjezdem rozloučil, — netřeba dokládati… Spatřiv vedle lože v koši dítě a na loži klidné dřímající choť svou, nemohl jinak nežli vtisknouti jí na čelo políbení vřelejší než obyčejně, aby ji probudil.

Procitla jaksi udiveně; ale hned si připamatovala, co se bylo v noci sběhlo, — a pověděla to manželu svému několika slovy.

Odjezd páně Morávkův odročen; v bezprostředně následující „rodinné poradě“ pak usnešeno, aby dítko bylo přijato za vlastní…

A bez odkladu učiněno také, čeho bylo v tomto směru potřebí. Pan Morávek odebral se sám na policii, kde udal, co se bylo stalo, a prohlásil, že nalezence přijímá za vlastního atd.; paní Alžběta pak se postarala prostřednictvím domovnice o mladou ženu, která byla ochotna za slušnou náhradu převzíti v domě Morávkových péči o nemluvně atd.; slovem: v několika hodinách bylo vše vyřízeno aspoň předběžně a v několika dnech definitivně.

Takovým spůsobem manželé Morávkovi nabyli, po čem byli již tak dlouho prahli. Tak octlo se ve šťastném kruhu jejich rodinném stvořeníčko, o němž se domnívali, že jim k dovršení blaha scházelo, a ze kteréhož doufali míti časem aspoň přibližně radosť a potěšení, jaké mívají rodiče ze svých vlastních zdárných dítek.

* * *

Co následovalo, jest vlastně dlouhý, po čtvrť století se vlekoucí vychovatelský román s nečetnou řadou více méně všedních episod.

V rodině Morávkových zavládl nový život — svěžejší, nadšenější a radostnější, nežli byl posavadní.

Již v několika dnech neznala paní Alžběta většího potěšení nad piplání se „s vyžletem“, a sám pan Morávek přilnul za nedlouho k dítěti tou měrou, že by snad nebyl mohl ani vlastní dítě tak milovati.

Potěšení a radosť manželů Morávkových nezůstaly tajemstvím.

V nejbližším sousedstvu o tom různým spůsobem vypravováno — a jak už jinak býti nemůže: záhadný případ a vůbec vše, co s ním bylo ve spojení nejdobrodružnějším spůsobem vykládáno, tak že dokonce tu a tam mluveno i o tom, že snad jest nalezenec vlastním, ale nelegálním dítětem páně Morávkovým nebo docela paní Morávkové, a vše jen jaksi umluvená nebo tajně provedená komedie atd. Avšak „ke cti“ manželův Morávkových musíme ujistiti, že vše to a podobné byly pouhopouhé domněnky, postrádající i nejnepatrnější pravdě podobnosti.

V prvních dnech a nedělích jevilo dítě — snad právě jen proto, že se s nim paní Alžběta i jiní přes příliš obírali — nápadnou živosť a svěžesť, jakoby bylo k životu takořka násilně probouzeno. „Broukávalo“ a křivilo rtíky k úsměvu, kdykoli naň někdo chvíli mluvil nebo jiným spůsobem je dráždil.

Ale již v první této době bylo by bedlivému pozorovateli neušlo, že vždy, jakmile takové dráždění přestalo, nabyla tvářinka dítěte výrazu klidného, ba začasté skoro až chladně ztrnulého. Bleděmodré jasné oko jeho dívalo se klidně „do světa“, t. j. na vše, co upoutalo jeho pozornosť, tak že paní Alžběta začasté se vyjádřila, že je „jako vosková panenka“.

Jinak bylo úplné zdrávo a „učiněný andělíček“. Po celé dny a noci hrubě ani nezaplakalo, na nejvýše zavrnělo. Když mu dáno píti a bylo převinuto, stišilo se s otevřenýma očkama a když pak se do syta do prázdna nadívalo, zamhouřilo oči a usnulo, neboli jinými slovy: nejsouc drážděno, vedlo zcela obyčejný život vegetabilní.

Při tom očividně sílilo, tak že za nedlouho „jen kynulo“, čemuž však dlužno rozuměti v ten smysl, že kostičky vůčihledě sílily.

Prodlením několika měsíců měla paní Alžběta z dítka skutečně potěšení. Byltě to roztomilý „cvalíček“ — silný a po jídle a pití „jako chrt“. Jinak byl jaksi nemotorný; když ho rozvinuli, protahoval se líně a nešermoval ručkama ve vzduchu jako jiné děti jeho věku. Když ho stavěli na nožičky, klesal pod tíží nápadně vyvinutého tílka, obzvláště bříška.

Následkem toho nikdo se nedivil, že dítě neběhalo tak brzy jako jiné děti. „Jeť příliš těžké,“ říkávala paní Alžběta. Rovněž tak nikomu nebylo nápadno, že v době několika měsíců dítě odnaučilo se takořka smáti. Smávaloť se vždy řidčeji, až pak posléze bylo vždy již potřebí zjevnějšího, skoro bychom řekli násilnějšího podráždění, nežli byl na něm vynucen úsměv, který v nejbližší chvíli opět zmizel, tak že tvářinka dítka jevila skoro neustále obvyklý svůj klid.

Z toho vysvítá, že byl tělesný i duševní rozvoj dítěte toho nápadně nenáhlý.

První jen poněkud srozumitelné slovo zablábolil nalezenec teprv asi na sklonku druhého roku věku svého, v kteréžto době také učinil první samostatné kroky — vše to ovšem k nemalé radosti paní Alžběty, které hrubě ani nenapadlo, že jiné dítky již v prvním roce věku svého žvatlávají, ba i pobíhávají.

Až do té doby dítě působilo manželům Morávkovým skutečnou radosť přímo záviděníhodnou. Žiliť již takřka jen dítěti, a nic jich více nebavilo, co nebylo s „ubohým červíčkem ve spojení“. Avšak od chvíle, kdy dítě učinilo první krok a kdy na něm první zablábolení takořka vynuceno, počala se až dosud nezkalená radosť manželů Morávkových znenáhla kaliti. Počaliť pozorovati, že není dítě ani z části tak čilé, svěží a vnímavé jako jiné děti jeho věku; neušloť jim, že jest těžkopádné, nemotorné a duševně jaksi zakrnělé.

S počátku arci se ještě těšili nadějí, že snad po roce nebo po dvou letech, až přijde „do světa“, t. j. mezi jiné děti, aspoň poněkud se vzpruží; ale po uplynutí dalších dvou let byl asi čtyřletý hošík právě tak váhavý, nevšímavý, nechápavý a nemotorný jako dříve.

Pravda — byl „dobrák“; byl tichý, ba dovedl si mnohdy po celé hodiny sám a sám někde v koutku s několika střípky a hadříčky hráti; avšak když jej někdo oslovil, mnohdy ani hlavy nezvedl, neřku-li aby se byl ozval nebo docela vyskočil jak jiné dítky dělávají. Nejprudší a naprosto nepředvídaná rána v bezprostředním jeho blízku nevyrušila ho než na chvíli. Zvedl hlavu, rozhledl se pomálu kolem sebe a upřel pak zase zrak na místo, kam se díval nežli byl vyrušen. Často se také zadíval upřeně kamsi v neurčité prázdno — buď na podlahu, na stěnu nebo na strop — a zeptal-li se ho někdo, kam se divá, vypoulil jen oči a nevěděl, co říci.

Po dalších asi dvou letech, dříve ještě nežli počal choditi do školy, stala se s ním jakási, ale v celku nepatrná změna. Manželé Morávkovi posýlali jej s opatrovnicí častěji mezi děti, aby „se osmělil“.

Hošík začal „skotačiti“, možno-li totiž slovem tím správně označiti bezúčelné pobíhání s místa na místo, poskakování atd., jak byl viděl u jiných dětí; ale což vše platno, když jej to po čtvrť hodině a mnohdy již dříve omrzelo, když začasté již po několika skocích náhle se zastavil a couval kamsi do zákoutí a raději se na skotačící děti pouze díval?!

Hra a hračky nezdály se míti pro něj žádné vnady. Od neútlejšího mládí byl hračkami v pravém slova smyslu zasypáván. Paní Alžběta byla v té příčině pravou virtuoskou. Ubírajíc se hlavními ulicemi pražskými zastavovala se před každým krámem hračkářským, aby pro „ubohého červíčka“ vyhledala hračky nejvhodnější — a tím se stalo, že prodlením asi šesti roků nebylo v Praze hračky, kterou by nebýval šťastný nalezenec oblažen.

Ale již v prvním a druhém roce nejevil na lesklém a cárovitém haraburdíčku žádné zvláštní záliby. Vztáhl sice po každé nové hračce buclaté ručičky, ale vždy jaksi líně a nemotorně. Chvíli se na hračku díval, chvíli ji na všecky strany obracel; potom jakoby neměl ani tušení, k čemu je a jak si s ní má hráti, buď ji odložil neb upustil. Byla-li křehká a rozbitelná, zůstala pro budoucnosť nepovšimnuta.

Nepoměrně vetší potěšení zdálo se mu působiti, když náhodou v zahradě nebo někde jinde jakýkoliv všední předmítek zbudil jeho pozornosť.

Prostinká květinka, malilitký brouček, lesklý nebo nelesklý nějaký kamínek zcela obyčejného tvaru a podobné bývalo mu začasté, jak se zdálo, milejší vzácného haraburdí. Věnovávalť tomu aspoň obyčejně pozornosť déle a bedlivěji; ale i tyto předměty nezdály se ho nikterak vábiti na dlouho, ba skoro možno říci, že mu byly také více méně lhostejny. Vše to mělo za následek, že paní Alžběta přišla konečně asi po pěti letech ku zcela přirozenému náhledu, že se dítě hračkami přesytilo. I uposlechla rady manželovy a nekoupila dítěti asi po půl roku žádné nové hračky, jsouc pevně přesvědčena, že po „mravném tomto vyhladovění“ bude dítě jeviti aspoň poměrně větší zálibu na hračkách. Posléze pak je sama dovezla v kočáře před nejbohatší hračkářský krám, dovedla je do krámu a vybídla, by si vybralo, co se mu líbí.

Hošík chvíli se nejapně rozhlížel; matný, skoro lhostejný zrak jeho svezl se s předmětu na předmět, načež utkvěl na prostinkém bičíku.

„Chceš něco?“ optala se konečně paní Alžběta.

„Nechci.“

„Nic? ani ten bičík!“

„Nic — Ani bičík!“

„A což kdybych ti bičík přece koupila. Chtěl bys?“

„Chtěl.“

Paní Alžběta bičík koupila.

„A což kdybych ti koupila ještě něco?“

„Kup!“

Paní Alžběta jala se vybírati.

„Chceš tohle?“ optala se ukázavši na nějakou hračku.

„Třeba,“ odpověděl hošík suše, a paní Alžběta koupila.

Tak zakoupila neméně než asi dvacet hraček — slušnou hromádku, a konečně se ještě jednou naposledy optala:

„Chceš to všechno!?“

Hošík, který byl až dosud při každé otázce přikyvoval, náhle zavrtěl hlavou a pronesl jen jediné slůvko:

Já?“

„Nu, kdož jiný?“ mini nejlaskavějším hlasem paní Alžběta, a hošík rozhodně odvětil:

„Já — nechci — — nic!“

Vybrané hračky byly mu přes to přece domů dopraveny; leč hošík si jimi nehrál, zůstalyť mu lhostejny. — — —

V šestém roce věku svého byl hošík ještě duševně tak opožděný, že manželům Morávkovým raděno, by ho neposýlali ještě do školy. Nedovedlť vůbec ani hlavní barvy rozeznati; pletl si červenou s modrou, modrou se zelenou atd. Rovněž bylo neobyčejně nesnadno vpraviti mu pojem o pravé a levé straně; slovem: chápavosť a rozlišovačnosť jeho byly tak nepatrny, že poslán do školy teprve po roce.

Mravnějšího, tiššího a pozornějšího žáčka však nad něho nebylo. Seděl ve škamně „jako pěna“ a zraků svých od učitele vůbec ani neodvracel. Byl-li však učitelem na věc otázán, vstal a zůstal státi, jakoby nevěděl, byl-li vyvolán on nebo někdo jiný; vždy odpovídal teprve na druhou, třetí otázku a začasté dosti nemotorně.

Nechť však byl pochválen nebo pokárán, vždy jevila tvář jeho klid. Nechť odpověděl správně nebo nesprávně, vždy měl hlas jeho přízvuk stejně klidný a jistý.

Chápavosť jeho byla i ve škole nápadně nepatrná. Trvaloť déle nežli měsíc, než se naučil držeti péro v ruce, a rovněž tak dlouho nežli dovedl správně rozeznati čáru svislou od vodorovné. Paměť jeho byla tak chatrna, že nejjednodušší slova musil sobě stokrát opakovati nežli si je na chvíli pamatoval. Přes den a noc pak zapomínával i slova před tím výborně naučená.

Doma dovedl celé hodiny proseděti s knihou v ruce, upírati zrak svůj na písmenka a polohlasitě hláskovati; přes to uměli všickni spolužáci daleko dříve obstojně čísti nežli on. Psaní šlo ještě hůře; pro učitele to byla pravá muka — hoch čmáral „jako kočka“. Nejhůře bylo s počty. Sčítání a odčítání šlo sice správně, ale tak loudavě, že začasté i vzorně trpělivému učiteli přecházela trpělivosť.

První rok školního vyučování skončil s tak nepatrným prospěchem, že byl hoch mezi žáky nejposlednějšími.

Přes to přece — ovšem jen s ohledem na vážené pěstouny, postoupil do druhé třídy a raděno jen, aby mu byl vzat domácí učitel.

Hoch učil a mučil se nyní s dvojnásobnou pílí, byl mravný a vytrvalý; ale což vše to naplat, když nestačí — duševní schopnosti!…

Manželé Morávkovi k nemalému zármutku svému seznali, že jest hoch přece jen jaksi přirozené připitomělý.

Přes to nevzdávali se přece ještě naděje úplně. K jejich cti budiž připomenuto, že k radě výborného paedagoga vzali útočiště ku prostředku za takových okolností jediné možnému: k vyučování názornému. Domácí učitel byl požádán vyučovati hocha výlučně jen tímto spůsobem, a paní Alžběta i její manžel snažili se ze všech sil vzpružiti ducha hošíkova tím, že jej brali na venek i do zábav a vůbec všady, kde na něj nějaké vlivy působiti mohly.

Za nedlouho jevil se, ovšem jen mírně, účinek tohoto vyučování. Hoch zůstal sice na pohled klidným nebo správněji řečeno váhavým, nemotorným a připitomělým jako dříve, ale mnohá odpověď, zvláště když mu popřáno času ku přemýšlení, byla svědectvím, že hloupým není; ba začasté i pouhá otázka jeho skoro překvapila.

Po dva, po tři roky kojili se manželé Morávkovi nadějí, že snad hošík časem přece se duševně vzpruží aspoň tou měrou, aby prospěchem svým školním vyrovnal se spolužákům prostředně nadaným. Ale léta minula, aniž osvědčil jakékoli zvláštní nadání. Byltě již asi dvanáct roků stár a jako vždy — zase mezi žáky nejposlednějšími.

Teprve nyní, když byli na vlastní uši začasté od zcela cizích osob zaslechli nehrubě pochvalný úsudek o ubohém hochu, manželé Morávkovi počali chápati pravý stav věci.

Hoch byl jim tak přirostl k srdcím, že jim srdce ta takměř krvácela. S počátku jim bylo líto, že nedočkají se radostí, jakých očekávali… V duších jejich se hnulo sobectví, později však pocit ten ustoupil pocitu ušlechtilejšímu: útrpnosti a soucitu s hochem samým… Byloť jim líto hocha, a paní Alžběta začasté se slzami v očích o hochovi rozmlouvala, a pan Morávek jen stěží slzy potlačil — — —

Duševní stav obou, zvláště v osamělých chvílích, když se zapředli ve vzpomínky, býval svrchovanou měrou teskný, trapný, ba bolestný. Místo sladce zádumčivě rozchvívajícího pocitu nevyplněného, ale přece ještě splnitelného přání, kterým před dvanácti a více lety doufali dovršiti rodinné i osobní své štěstí, zaujal pocit v nejvyšší míře trapný a palčivý — pocit trpké beznadějnosti… Bývaloť jim jako lidem, kteří po celý svůj život v něco doufali, něčím se těšili, od něčeho spásu očekávali a konečně, když se vytoužená chvíle přiblížila, nabyli nezvratného přesvědčení, že jest vše a k tomu na vždy ztraceno — — —

Přes to vše zůstal jim hošík „klenotem“, ba snad právě tím stal se jim skoro modlou, nejinak než asi jako vroucně milované, ale churavé dítě, o němž jsme přesvědčeni, že jest stav jeho úplně beznadějný… Milovaliť „ubohého hocha“ takořka křečovitě. Každé jeho přání, ba každý záchvěv jeho duše byl jim rozkazem. Zasypávali jej vším — pečovali o něj s něžností a vroucností, jaké jest člověk vůbec jen schopen…

Ke cti páně Morávkově budiž však připomenuto, že nepoddával se citu v té míře jako předobrá paní Alžběta, že snášel dosti krutou „ránu osudu“ v celku s resignací, ba více — že stále ještě vyhledával cesty a prostředky, kterýmiž by bylo možno palčivosť trapného pocitu aspoň zmírniti.

Při každé možné příležitosti uchyloval se o rady buď k výtečnému nějakému lékaři, zejména ku psychiatrům, buď na slovo vzatým paedagogům.

Hošík byl nucen dáti se nesčetněkráte lékařsky ohledati, a vždy znělo dobrozdání v ten smysl, že tělesně i duševně jest úplně zdráv.

Odpovědi a rady paedagogův byly záhadnější: obyčejně pokrčení ramenoma a konečně výsledek: „Což vše naplat, když jest prospěch vzorného školního i domácího vyučování přece jen tak nepatrný, že rovná se skoro prospěchu naprosto netalentovaných…

Pan Morávek však nelenil; zkoumal a pátral, kde a jak vůbec mohl, až kdysi náhodou dopídil se aspoň jiskerky naděje. Výtečný jeden paedagog byl jej totiž upozornil, že duševní rozvoj není u každého stejný, že mnohý dospívá rychle, jiný pomalu a ještě jiný „plžovitě“, a uvedl mu také z dějin některá jména vynikajících mužů, kteří byli z mládí naprosto žádného nebo nepatrného nebo pochybného nadání prozrazovali, jako Napoleona, Newtona a j., o nichž jest zjištěno, že byli hoši zcela obyčejní, ba nemotorní, a ničím neprozrazovali, v jakém směru později vynikli.

Maje jednou vodítko jal se pan Morávek konati studie o obmezených z mládí hlavách, které v pozdějším věku nad jiné vynikly. Nalezl jich v dějinách slušnou řadu. Vedle již připomenutého Napoleona byl i Wellington z mládí „hoch ničím nevynikající“. Slavného botanika Linného pokládali učitelé jeho prostě za hlupáka; Newton sedával ve škole v poslední škamně mezi žáky nejobmezenějšími; teprv úsměšky spolužáků jej povzbudily k pilnosti, že v brzku nad jiné vynikl. Slavný fysik Arago neuměl ve čtrnáctém roce věku svého ještě čísti; ale po čtyřech letech byl již mezi nejlepšími chovanci polytechnické školy. Walter Scott byl z mládí neohrabaný a učil se jen s nechutí. Hogarth byl v celku nevědomec; pravopisně psáti nenaučil se nikdy. Robert Burns vynikl sice v tělocviku, jinak však byl „připitomělý“ po celý svůj život. Sheridan, Olivier Goldsmith, a zvláště Alfièri byli mladíci obmezení; Alfièri dokonce pokládán za „nenapravitelného hlupáka“, kterýž teprve po té, když byl půl Evropy procestoval, začal studovati s úspěchem. I duchaplný kritik ruský Vasil Grigorjevič Bělinský byl z mládí tupec a nevědomec, tak že byl z moskevské university pro „neschopnosť a nedbalosť“ vyloučen.

Vypočítání všech těchto a celé řady jiných historických obmezenců, neohrabancův a nemotorů z mládí padalo do duše paní Alžběty jako krůpěje osvěžující rosy — počalať se jako její manžel znova oddávati naději — — —

A tak se stalo, že takořka zbožňovaný hoch přes veškeren svůj posavadní neúspěch dán konečně přece na studie — — —

* * *

Rok míjel po roce…

Hoch dospěl v mladíka — paní Alžběta a pan Morávek stárli…

A jako v nižších školách nebylo i ve vyšších pilnějšího, pozornějšího, správnějšího, ale zároveň také chladnějšího, nemotornějšího a právem možno říci „dřevěnějšího“ studenta nad adoptovaného nalezence.

Byl vzorně pilným, studoval s napjetím veškerých svých sil. Snad žádný z jeho kollegů neměl tolik a takových učebních pomůcek jako on. Každé jeho přání, ba každý pokyn každého učitele jeho vyplněn jako nejpřísnější rozkaz. Mezi nejdůvěrnější přátely jeho byli nejdůmyslnější, nejznalejší, nejčilejší studenti, kteří studovali s prospěchem přímo závidění hodným.

V osmi letech dospěl v tělesně švarného, zdravím kypícího mladíka v celku příjemného, ale přece chladného neb aspoň nevábícího zevnějšku.

Byl velký, silný, kostnatý a v celku souměrné rostlý. Přes to mu žádný šat neslušel — byltě v tomto vzhledě nad míru nedbalý… Tvář jeho nebyla právě ohyzdna; ale výraz její byl netečný, skoro bychom řekli přiblblý. Oko jeho jen zřídka se zalesklo a ještě řidčeji zajiskřilo; bylo jaksi zamženo a tím obyčejně bezvýrazno.

Byl nemluva. Promluvil-li přece, zněl hlas jeho nesměle, drsně; občas se i zajíkal, ba zakoktával.

Úsměv býval na jeho tváři „hostem řídkým“ — a srdečně, „z celé duše“ se rozesmáti, posud ho ještě nikdo neviděl.

Pěstoun jeho, pan Morávek, však přes to vše nedal se ničím mýliti. Snaha jeho čelila přede vším ke vzpružení mladíkova ducha — divadlo, koncert a vůbec všechny zábavy, v kterýchž se připravuje požitek duševní, časté výlety po Čechách a každoroční cesty ferialní do ciziny — slovem: všechny páky, sloužící ke zbystření ducha, byly po celou řadu let v práci; avšak výsledek všeho toho byl tak nepatrný, že nestál hrubě ani za řeč.

Mladík zůstal v podstatě týmže nemluvným, neohrabaným a připitomělým jako dříve a vždy jen s největší nouzí, hlavně z ohledu na vzorné pěstouny „proklouznul“.

Tak odbyl gymnasium i maturitu a nastoupil studia universitní.

Pan Morávek i jeho choť byli se sice již dávno vzdali veškeré naděje na vyplnění svých dávných přání; nicméně nemajíce jiné radosti nežli s „lítostí a žalem sloučené vřelé příchylnosti a lásky k ubohému mladíku“, nenamítali ničeho, když se dal zapsati na fakultu filosofickou.

Věděli již, že nebude prospívati ani zde; ale právě proto, že nestudoval „k vůli chlebu“ a po odbytých studiích nemusil hledati žádného praktického zaměstnání — poněvadž bylo již dávno pevně ujednáno, že stane se jediným dědicem značného jmění svých pěstounů — ponechali mu tito úplnou a neobmezenou vůli a svobodu.

Mladík však svobody své nezneužil.

Zůstal co do povahy týmže dobrým, tichým, skromným, vždy a ve všem ochotným, ale zároveň také nemotorným, ba skoro přiblblým mladým mužem jako dříve, leda že častěji než kdy jindy vyhledával samotu a dovedl celé hodiny, ba začasté i půldny tráviti v polotupém zadumání.

Svět se všemi radovánkami a rozkošemi, jenž mu byl jako zřídka komu dokořán otevřen, neměl pro něj žádné vnady. Odloučenosť a samota byly mu nejmilejší; ba zdálo se skoro, že život poustevnický, vůbec odumření světu bylo by jej v pravém toho slova smyslu oblažilo, kdyby býval nějakému oblažení vůbec přístupen.

Tak minuly další čtyři roky…

Fakulta filosofická absolvována, ba i zkoušky, ovšem s tímže skoro nedostatečným prospěchem jako jinde odbyty.

Nadešly poslední prázdniny.

Pan Morávek a paní Alžběta byli sestárli; byliť již stříbrovlasí… Četné vrásky v dobrodušných, laskavých tvářích byly zřejmým důkazem, že život obou kloní se již k západu…

Paní Alžběta byla již stařenou skoro šedesátiletou, pan Morávek pak o několik roků starší…

Pozemské štěstí bylo jim sice přálo, ale štěstí a blaho duševní, ono zvláštní uspokojení, pro které nemá lidská mluva ani slov a které jediné činí člověku pozdní podzim a zimu života snesitelnými, bylo se jim — vyhnulo…

Nebyli sice nešťastni; neboť i trpkému pocitu, jejž v duších jejich budívalo nesplnění nejvřelejšího přání, aby se totiž na adoptovaném synovi dožili radosti, jako jiní šťastnější rodičové — byli časem svým aspoň poněkud uvykli…

Avšak což vše to na plat, když trapný a začasté i bolestný pocit ten vzbuzován nyní častěji než kdy jindy. Četní známí a přátelé byli se na svých dítkách dožili skutečně nemalých radostí. Stařičtí Křikavovi na příklad dožili se na svých dítkách skutečně řídkého potěšení. Nejstarší syn — před čtyřiadvaceti lety hulanský důstojník, byl již dávno plukovníkem; mladší syn proslaveným lékařem, a dcera — tehdá „krev a mléko — svěží růže — a duchaplná —“ byla se proslavila jako virtuoska.

Pravda sice, že někteří známí nedožili se na svých dítkách žádných neb aspoň nevalných radostí; ale tento druh lidí manželům Morávkovým zřídka kdy tanul na mysli — neměliť proň skoro ani smyslu, leda — což však bylo zřídka kdy — stihl-li některé z jejich přátel a známých podobný „osud“ jako je samé.

V takových případech cítili s ubohými rodiči upřímnou soustrasť a dovedli hoře a zármutek jejich oceniti.

Nicméně vším tím vlastní jejich žal nikterak nebyl odčiněn, ba ani zmírněn.

Paní Alžběta stala se aspoň prodlením let, když už nebylo žádné naděje — skoro zádumčivou. Tiché hoře hlodalo na jejím srdci znenáhla sice, ale s houževnatostí zlého svědomí — skoro nic ji už netěšilo; ba ani hudba a divadlo, jež druhdy nade vše milovala, neměly pro ni vnady a přitažlivosti.

Pan Morávek snášel sice neodvratný „osud“ s resignací muže, který byl společně se svou chotí vykonal svou povinnosť; leč i on nemohl se již ze života radovati tou měrou, jakoby se byl snad radoval, kdyby — — — — —

* * *

Tak trávili dobří a laskaví tito starouškové v míru a klidu a přece v tajném, tichém hoři poslední prázdniny adoptovaného syna na rozkošném letohrádku nedaleko Prahy, když nadešel významný den — šedesátých narozenin paní Alžběty.

Jako každoročně uspořádal pan Morávek i tentokráte ku potěše „své milé Alžběty“ malou domácí zábavu — koncert a divadelní představeníčko, k němuž pozváni nečetní, ale vybraní hosté z kruhu nejdůvěrnějších přátel a známých.

Paní Alžběta se tomu sice tentokráte vzpírala; nicméně — co pan Morávek činil, „dobře činil“ — a tak zábava zahájena…

Bylo čarokrásné odpůldne v měsíci září. — Zábava odbývána v parku, kde bylo postaveno improvisované divadélko…

Hostí bylo skoro padesát. Paní Alžběta seděla v popředí a byla zádumčivější než kdy jindy; pan Morávek seděl po pravé, adoptovaný syn po levé její straně — když o páté hodině zahájen koncert.

Koncertovali výborní umělci — potlesk byl všeobecný…

Po koncertu sehrán jednoaktový žertík dvěma herci a herečkou, kteří byli zvláště pozváni, načež střídaly se hudební a zpěvní kusy s různými vážnými i žertovnými deklamacemi.

Byla to v celku zábava ryze umělecká, ale přece jen jaksi všední a skoro možno říci unavující. Umělcům sice tleskáno, ale spíše ze zdvořilosti k domácí paní jako jubilantce nežli z vnitřního popudu.

Tak nadešel večer, když ohlášen kus poslední — deklamace vážná.

V parku rozkládalo se již poetické šero. Slunce bylo před půl hodinou zapadlo — kolkolem panovalo večerní ticho — vzduch byl sytě vonný — slovem: večer byl v pravdě čarokrásný.

Paní Alžběta seděla na svém křesle bez hnutí jako socha. Majíc bílé ruce v klíně křížem složené, upírala zrak na jeviště, kam byl právě vystoupil mladý herec, aby přednesem svým zábavu ukončil.

Tvář paní Alžběty jevila však nezměrnou unavenosť. Byloť zřejmo, že touží po samotě, po klidu — a že snad i tajné tiché hoře její znovu se přihlašuje k domnělému svému právu…

Herec zahájil svou přednášku.

Přednášel klidně a s přiměřeným přízvukem nebo-li jinými slovy — přirozeně a tím také v pravdě umělecky prostou a přece úchvatnou báseň o nalezenci, kterého se byli cizí lidé ujali a svrchovaným dobrodiním zasypali.

Motiv prostinký, skoro až chudičký; ale provedení přímo mistrovské… Nebyla to báseň v běžném slova smyslu, nýbrž hluboká allegorie lidskosti — tklivá a dojemná, rozechvívající a konejšící zároveň…

Líčen v ní krutý zápas nešťastné matky, nežli své ubohé robě odložila, líčen v ní duševní rozvoj dítka, když počalo osud svůj chápati, a prostými, ale úchvatnými slovy slavena lidskosť jakožto jediná spása…

Bylo to cosi, jako když prudká bouře doburácevši znenáhla se vzdaluje, až nastoupí v přírodě klid, a zlaté slunce v plné své čarokráse se objeví — cosi, jako když beznadějnosť znenáhla mizí, a konečně sladký mír se vloudí do duše…

Co cítila paní Alžběta, nelze vypověděti.

Bylo jí jako posud ještě nikdy. S počátku se jí srdce křečovitě zúžilo, a slzy vyhrkly jí z očí; ale později slzy uschly, a tvář její se vyjasnila — nejinak nežli jako by byl anděl míru duši její políbil…

Herec na jevišti domluvil — bouře potlesku zaduněla mu v odměnu… Báseň učinila hluboký dojem na každého…

„Kdo je básníkem?“ zvolal náhle kdosi z hostův.

Uklánějící se herec cosi oznamuje; ale za panující bouře potlesku slovům jeho nikdo nerozumí — — —

I paní Alžběta byla se naklonila ku svému adoptovanému synu a zašeptala:

„Nevíš?“

„Vím“ — odpovídá také šeptmo mladý muž, načež jaksi stydlivě dodal: „Já!“ — — — — — — — —

Je možno, je třeba ještě něco dodati?

Pochybujeme…

Dospívající mladý muž byl poprvé v životě svém dovolil nahlednouti v bohatý, ba závidění hodný život svůj duševní — a jasná, ba stkvělá perspektiva, která se paní Alžbětě a jejímu choti otevřela, převážila vše — — —.

Nemotora tělem, nemající zdánlivě pro zevnější svět hrubě ani smyslu, politování hodný ubožák, který přes všechno úsilí nemohl se vyšinouti ani k tomu, aby zdál se býti aspoň prostým vzdělancem jako statisíce jiných, objevil se náhle jako obr, jako tvůrčí duch…

Nyní — po několika jen letech — náleží mladý muž ten mezi přední básníky, a pozdní život pěstounův jeho jest oslazen nejvzácnějším vědomím, že vychovali netoliko vzorného člověka, nýbrž nenahraditelný talent.