Drobné povídky dějepisné/Ze života Alexandra Menčikova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ze života Alexandra Menčikova
Autor: Josef Flekáček
Zdroj: FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 83–87.
Licence: PD old 70

Když starý sedlák Menčikov vedl svého chlapce Alexašku do Moskvy do učení k pekaři, netušil, že synáček jeho nebude pekařem, nýbrž státním ministrem, oblíbencem cárovým, nesmírným boháčem, a na sklonku svého života že přece jen zemře v bídě a vyhnanství. Dobře, že jsou budoucí věci zahaleny zrakům smrtelníků! Jak asi bylo by starému otci!

Věru podivné a nestálé jsou osudy lidské; to nejlépe a jasně vidíme na životu Alexandra Menčikova — na něm zřetelně zračí se přísloví, že „pýcha předchází pád“.

Mladý Menčikov jako pekařský učeň roznášel po Moskvě paštiky, preclíky a pečivo svého pána. Byl to chlapec čilý a bystrý, vše ihned pochopil, ku všemu se měl, byl obratný a přívětivý. Tak poznal ho i Lefort, přítel a milec cára Petra Velikého. Učeň se mu velmi zalíbil, i otázal se ho, nevstoupil-li by k němu do služby? Radostně přisvědčil Alexaška, opustil pekařství, a odstěhovav se do paláce k Lefortovi, stal se služebníkem. Lefort měl chlapce rád; zabýval se s ním a těšila ho jeho bystrosť a nadáni; vyučoval ho věcem vojenským, počtům, zeměpisu a dějinám, a Alexandr dobře se učil a dobře vše pamatoval. Za nedlouho opatřil mu Lefort službu v carském komonstvu, a roku 1690. konal Menčikov, maje tehdy 23 roky, veliké cesty po Evropě s průvodem cárovým; vycvičen byl znamenitě ve vědách politických a státního hospodářství, tak že cár velmi dobře o něm věděl, ač do té doby Menčikov více byl stále kolem osoby Lefortovy. Ale když Lefort zemřel, oblíbil si cár Petr Veliký Menčikova tak, že bez jeho rady ničeho nepodnikl, že byl pořáde u něho, že si jej stále dával volati, nejdůležitější tajemství mu svěřoval a nejtajnější úkoly provésti mu dával. To ovšem lichotilo velice mladému Menčikovu, že zpyšněl. Ač měl důchody ohromné, potřeboval přece stále větší a větší sumy peněz, a neměl-li, zadržel cárské peníze, jichž mělo k jiným účelům užito býti. Nepřátel měl též dosti a ti nelenili, žalovati cáři každý jeho poklesek; cár jej sice vždy potrestal, a to dosti citelně, ba praví se, že mu jedenkráte i knutou vyšlehal; ale přece zase byl Menčikov po krátké době největším jeho milcem a důvěrníkem. Mnohé skutky jeho ostaly cárovi neznámými. Na vrchu své moci byl Menčikov generálem a polním maršálem císařských armád a prvním státním ministrem; jednotlivé říše evropské vyznamenávaly jej řády a čestnými tituly; potom jmenoval ho cár vévodou z Ingerman. Menčikov vedl dvůr přímo královský, obýval palác s nesčíslnými komnatami a všechny byly zařízeny s nádhernou skvostností. Kdo chtěl milosť od cára obdržeti, kdo měl dostati vysoký úřad, kdo měl k cáru prosbu nějakou: nejdříve prosil všemocného Menčikova, a jestli že ten nebyl u cára přímluvčím a orodovníkem, marné bylo pak veškero úsilí prosebníků.

Bývalý pekařský učeň stál na vrcholu své slávy. Zpyšněl tak, že srdce jeho bylo tvrdé. Dopouštěl se mnohých ukrutností a necitelností, a nesmírných sum peněz pohlcoval pro sebe; dával se podpláceti, přijímal dary, a ovšem potom nucen byl počínati si mnohdy stranicky a nespravedlivě. Pád jeho byl nedaleký: leč před pádem měl ještě více povýšen býti.

Cár Petr Veliký zemřel, po něm následovala Kateřina, jíž Menčikov ke trůnu byl dopomohl. Bylať sice již r. 1724. určena za následkyni Petrovu ve vladařství, ale později byla zcela v nemilosti u cára. Místo ní po smrti Petrově panoval úplně Menčikov; a když r. 1727. zemřela a Petr II. nastoupil, vládl místo cára opětně všemohoucí Alexandr Menčikov. V té době byl nejmocnější; ale záhuba číhala již na něho zcela blízko.

Lakomosť a nenasytnosť jeho svedla ho, že zpronevěřil značnou summu peněz, již cár byl pro svou sestru určil.

Ježto již před tím nejednoho hrubého přestupku se dopustil, poslechl cár ustavičných rad a ponoukání knížete Dolgorukého a odsoudil Menčikova do vyhnanstvi do Sibiře.

Schoulen na saních v koutečku, zahalen v plášť, ujížděl všemocný druhdy ministr a polní maršál Menčikov v měsíci září r. 1727. nevlídnými pustinami sněhovými do daleké Sibiře. Jaká to změna! Před několika dny měl se státi tchánem samého císaře, jenž měl si vzíti dceru jeho Marii za manželku; nyní bylo jmění jeho, obnášející přečetné statky a přes tři miliony rublů, zabaveno, a on sám na cestě do vyhnanstvi! Věrná choť, syn a dvě dcery sdílely s ním trudnou pouť a strasti vyhnanství. Usadili se v městečku Berezově na řece Sosvě. Menčikov úplně se změnil. Bývalý státník a ministr byl nyní zcela opuštěný, chudý muž. Málo mluvil, stranil se lidí, a poslední dny života svého ani potravy přijati nechtěl, pije pouze studenou vodu. V Berezově, místě svého vyhnanství, vystavěl dřevěný kostelíček, sám otesávaje hrubé klády při stavbě, a zemřel tam v zapomenutí v měsíci listopadu r. 1729. v 55. roku věku svého.