Drobné povídky dějepisné/Kněz Jan Bosco, apoštol opuštěné mládeže

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kněz Jan Bosco, apoštol opuštěné mládeže
Autor: Josef Flekáček
Zdroj: FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 87–95.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Jan Bosco

Dne 31. března r. 1888. zemřel v Turině v Italii tři a sedmdesátiletý kmet, kněz Jan Bosco, dobrodinec mládeže, pravý apoštol a zakladatel řádu sv. Františka Sálesského, jenž úplně výchově mládeže zanedbané, osiřelé a opuštěné se věnuje.

Co Bosco provedl, jest vskutku dílo velikolepé a obdivu hodné.

Do Turina přicházelo množství mladíků a dětí z Alp, aby tam výživy hledali; v horách bývá vždy chudoba, vždy hlad, a otec nemůže i skrovnou rodinu vyživiti. Často ani v Turíně nenalezly děti chleba, těkaly po ulicích, trpěly hlad, a znenáhla propadávaly tuposti a špatnému životu. Naučily se krásti, seznamovaly se se žalářem, byli z nich zločincové. Čísti a psáti se nenaučily, o dobrém Bohu nevěděly ničeho; rty jejich uměly zlořečiti — požehnání modlitby neznaly.

Bosco již z mládí, ještě než stal se knězem, když meškal na ústavě bohosloveckém, se zvláštní zálibou navštěvoval žaláře, všímaje si tam nejvíce vězňů zanedbaných, mladých, opuštěných; a když po vysvěcení nabízeno mu bylo místo za kaplana na venkově, nepřijal ho Bosco, řka:

„Cítím v sobě povolání, sloužiti mládeži zpustlé a opuštěné. Úkolem mého života bude, založiti útulky dětem takovým, vychovávati je v nich a postarati se o ně, aby se staly platnými údy společnosti lidské.“

Mnohý úmyslu tomu ani nerozuměl, mnohý se nad plány Boscovými pohrdlivě usmál. Co chtěl ten mladý kněz? Vždyť to byl synek chudého chalupníka, sotva že vystudoval, bídně soukromým vyučováním se protloukaje, krejcaru svého jmění neměl — jakž tedy chtěl zakládati útulny?

Když jednou Bosco, bylo mu tehdy dvacet šest roků — se v sakristii ku mši svaté oblékal, zpozoroval, že za ním stojí jakýs výrostek a s neobyčejnou zvědavostí si jej prohlíží. Dal se s ním do řeči a vyzval ho, zdali by mu chtěl ministrovati.

Výrostek odvětil, že to neumí; přiznal se, že neumí z náboženství ničeho, že neumí ani čísti, ani psáti. Byl to sirotek; již mu bylo patnáct let a vyrostl jako dřevo v lese. Bosco se ochotně nabídl, že jej bude učiti, ač jestli chce.

Chlapec radostně přisvědčil a počal choditi k Boscovi; brzy činil rychlé pokroky. Za nedlouho přivedl s sebou několik rovněž opuštěných chlapců, Bosco je vlídně a otcovsky přijal, a v několika nedělích měl již čtyřicet žáků — sirotků to z blízka i daleka, kteří po Turině se potulovali, žebrali, kde se co dalo též pracovali, a podobně.

Duchovní turinští nedívali se příliš vlídně na konání svého spolubratra. Co chtěl s těmi tuláky? Jistá šlechtična poskytla mu zdarma byt, a počet chovanců Boscových brzy stoupnul až na tři sta: tu v nejhorší době vypověděno Boscovi přístřeší, a on stěhoval se se svou školou pod širé nebe, na jistou louku u Turina, již od majetníka najal. Chlapci byli by pro něho život dali, jak ho měli rádi; kdo z nich oddán byv špatnému životu dříve, k němu přišel, brzy se napravil. Trpělivost a láska Boscova u vyučování byla věru obdivuhodná. Někteří šlechetní kněží ho v díle jeho podporovali, pomáhajíce mu při vyučování.

Kázeň mezi dětmi (a byli i přestárlí výrostkové mezi nimi) byla tak vzorná, že se každý divil. Z počátku neříkali jim jinak, než „darebáci, taškáři, tuláci Boscovi“, ale brzy poznali, že hoši toho názvu nikterak nezasluhují. Bosco pečoval o ně v kolika směrech: za dne opatřoval jim práci a staral se jim o chléb, večer otevíral pro ně školy a vyučoval je v různých odděleních dle stupně jejich vědomostí a věku, vyjednával s řemeslníky, aby přijímali je do učení, a časem shromažďoval je všecky, podnikaje s nimi vycházky a výlety. Počet jich rostl den ode dne, čím dále tím více. Majetník louky obával se, že dupotem tolika nohou se mu louka pokazí, i vypověděl i odtud Bosca — Bosco ocítil se s několika sty hochy, již mu k srdci přirostli, bez přístřeší. Tu radili mu četní přátelé a i sám starosta turinský, by nechal marného prý svého počínání, rozpustil veškery chovance své: nač prý jeho namáhání, jeho starosti — výsledek bude, že s tuláky těmi přece jen ničeho nesvede.

Boscovi zalily se oči slzami. Nyní, po tolika útrapách, když nejobtížnější počátky přemohl, měl nechati všeho a vyhnati zase své žáčky na veřejnou ulici do bídy, do nouze, ústrkům lidským, do nebezpečí, že se stanou zločinci a špatnými lidmi?

Pln důvěry v Boha odvětil pevně těm, již mu takto radili:

„Neopustím mládeže své. S pomocí boží založím pro ni asyl a veliký chrám Panny Marie, Pomocnice křesťanů.“

Tato důvěra Boscova vykládána byla za tvrdošijnosť a známku pomateného ducha. Ještě jednou tázali se lidé: Co chtěl tento kněz se svými tuláky, se svou chudobou, tento muž bez přístřeší, bez přátel? Jak chtěl vystavěti asyl, založiti školy, zbudovati chrám, vychovati opuštěné, zpustlé, otrhané ty děti, jichž ustavičně přibývalo?

I počali se raditi, zdali by nebylo nejlépe, dáti Bosca do ústavu choromyslných. Skutečně poslali pro něho dva duchovní, kteří ho měli do blázince dovésti: ale Bosco, prohlédna jich úmysl, nešel.

V této nepříznivé době, kdy přibližoval se podzim, a Bosco neměl přístřeší pro své chovance, přišel k němu jistý prostý občan z předměstí a řekl mu, že mu rád a levně pronajme vhodné místnosti. Kdož byl radostněji dojat, nežli Bosco? Byla to ovšem zpustlá jenom kolna, již občan pronajímal, ale brzy byla dostatečně upravena, tak že v ní Bosco založil kapli a upravil místnosti pro školy.

Žáci radostně přicházeli, a brzy rozšířila se o zatímném tomto ústavě tak chvalná pověsť, že město Turin poslalo do ústavu Boscova dva úředníky, aby podali zprávu o zařízení jeho a prospěchu žáků.

Uřadníci podali zprávu velice příznivou, a Bosco obdržel roční peněžitou podporu na svůj ústav. Nebyla to sice summa veliká, ale znamenalo to přece veliký úspěch. Později i sám král Karel Albert, slyšev o Boscovi, o jeho vytrvalé a lidomilné snaze, ochotně nařídil, aby mu vyplácena byla podpora z pokladnice královské.

Ježto i některé soukromé osoby přízeň Boscovi věnovaly, počalo se dílo apoštola mládeže dařiti utěšeně. Rozšířil třídy, místnosti i školy, zařídil dílny pro řemeslníky, rozmnožil počet chovanců i učitelů, a znenáhla nebylo viděti v Turině zpustlé mládeže, po ulicích těkající. Nalezl-li náhodou Bosco někoho na ulici, ihned se jej vyptal na vše a získal ho pro svůj ústav; přišel-li kdo opuštěný do Turina, hned prvního dne obyčejně se o Boscovi dověděl a nejednou se stalo, že pozdě večer zaklepal nějaký siroteček na okno nuzného Boscova příbytku. Ovšem, že nebyl oslyšán nikdo a nikdy.

S dobrou svou mateří, Markétou, hospodařil Bosco ku blahu svých svěřenců; ale jakž tomu obyčejně bývá, ani potom, když ústav jeho utěšenými výsledky kvetl, nemohli mnozí pochopiti vznešené jeho účely, a měl mnoho nepřátel. Nejednou úkladní vrahové usilovali o jeho bezživotí: chtěli jej otráviti, střelili po něm, přepadli jej s noži a kyji: ale Bůh vždy apoštola toho chránil.

Ač věnoval se po celý den i večer unavující práci, přece — a to jest věru s podivením — nalezl ještě času ku sepisováni četných a pěkných knih. Sepsal celou řadu spisů ku potřebě svého ústavu a svých žáků; všechny napsány jsou slohem poutavým, snadně srozumitelným.

Milost boží zřejmě byla s ním. Zařídil ústav sv. Františka Sálesského tak, jak si jej představoval; založil v něm školy, řemeslnické dílny, a vyšli z nich knězi, učenci, obchodníci, řemeslníci; Bosco vyslal četné missionáře do Francie, Španěl, ba i do Ameriky, kde dle vzoru ústavu turinského založili kolik set sirotčinců salesiánských pro opuštěnou a zanedbanou mládež.

Bosco neunavnou svou horlivostí a zbožností jsa puzen, vystavěl z příspěvků dobročinných velikolepý chrám Panny Marie Pomocné v Turině a kostel sv. Františka Sálesského. Ústav jeho v Turině je ohromný.

Bosco byl milé a přívětivé tváře, chování srdce jímajícího, uchvacujícího, řeč jeho byla lahodná, libá. Kdo jej jednou viděl, nikdy již na něho nezapomínal. Když přijel do Francie a navštívil Paříž, vzbudil neobyčejné nadšení všude, kde se objevil, a veškeré časopisy jásaly mu vstříc. Ostal po celý život prostým knězem, ač vysoce oblíben u hodnostářů církevních i u samého papeže Pia IX. i Lva XIII., nejednou měl býti povýšen. Žil toliko pro svou mládež a měl až do smrti své skrovné jen obydlí.

Praví se, že tento apoštol brzy bude prohlášen sv. otcem za blahoslaveného.