Drobné povídky dějepisné/Mravenčí píle Josefa Jungmanna

Drobné povídky dějepisné Josef Flekáček
Kněz Jan Bosco, apoštol opuštěné mládeže	Mravenčí píle Josefa Jungmanna	Mikuláš Paganini

Údaje o textu
Titulek:	Mravenčí píle Josefa Jungmanna
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 95–99. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Jungmann

Milý náš jazyk český rozléhá se nyní po městech i dědinách, v úřadech i ve školách, tisknou se jím četné časopisy a krásné knihy, a nové se stále sepisují: ale nebývalo tomu dříve tak. Před půl stoletím počal se jazyk náš mateřský teprve probouzeti z dlouholetého zapomenutí a strnutí, počalo se opět veřejně mluviti česky, česky psáti a čísti: vždyť bylo dosti lidí, kteří se za mluvu českou styděli, a mnozí ani uvěřiti nechtěli, že by se vůbec kdy ještě česky mluviti mohlo.

Český jazyk byl velice zanedbaný. Mnozí šlechetní vlastenci jali se ho opět důkladně si všímati, jej vzdělávati, jím psáti; nazýváme je obyčejně buditeli českými, neboť oni lid český a národnosť i jazyk český z tvrdého spánku k novému životu probouzeli.

Zlatým písmem měli bychom jména jejich do dějin svých napsati, aby i pozdní potomci s láskou a nejvřelejší úctou mužů těch vzpomínali.

Přední a nejčestnější místo mezi nimi náleží Josefu Jungmannovi.

Tento syn české chaloupky vykonal pro znovuzrození svého národa a milého jazyka jeho práci obrovskou, tak že nám po všechny doby může tanouti na mysli jako vzor mravenčí píle a lásky k vlasti.

Již z mládí s velikou zálibou četl spisy české ze slavných dob minulých, zvláště z 15. a 16. století, aby naučil se z nich mnohým českým slovům a osvojil si jejich dokonalý sloh.

Mnozí učenci tvrdili, že jazyk český vůbec ani se nehodí k tomu, aby se jím psaly povídky, básně, nebo knihy vědecké, a mínili, že to, co lze napsati francouzsky, německy neb anglicky, nelze ani česky tak vyjádřiti. Čeština prý je tvrdá, neohebná, nemá dosti slov a významů, je neúplná, nedokonalá.

To velice bolelo Josefa Jungmanna. S velikou vytrvalostí učil se francouzsky i anglicky a těšil se, že přeložením některých vynikajících spisů francouzských i anglických do češtiny dokáže všem učencům, že jazykem českým lze právě tak jako všemi jinými jazyky psáti a myšlénky vyjadřovati.

Kdo se cizímu jazyku sám nikdy neučil, nepochopí, co píle a vytrvalosti práce ta vyžaduje.

Veškerou tu práci překonal Jungmann železnou svou vytrvalostí. Již v Litoměřicích, kde byl professorem, přeložil četné básně nejslavnějších spisovatelů německých, anglických i francouzských a to tak mistrně, že z toho všickni přátelé a milovníci jazyka vlasteneckého měli srdečnou radosť.

Z Litoměřic povolán byl Jungmann do Prahy na staroměstské gymnasium, kdež byl nejprve professorem a později ředitelem.

Roku 1820. vydal velice objemný spis nadepsaný „Slovesnost čili nauka o slohu“, kterýž obsahuje pravidla básnického i obyčejného slohu s četnými příklady; sotva že vyšla důležitá tato kniha, sepsal jinou, totiž: „Historii literatury české“, kterýž spis podával vylíčení hlavních dob písemnictví českého a seznam skoro všech českých knih, které vůbec kdy vydány byly.

Nesmrtelný pomník však postavil si Jungmann sepsáním a vydáním obrovského svého česko-německého slovníku, na němž plných třicet roků s pílí v pravdě mravenčí byl pracoval. Ve slovníku tom uvádí pravý poklad českých slov a rčení, jež byl po dlouhá léta, již od mládí svého, sbíral.

Slovníku toho velikého vyšlo mezi lety 1835—1839. pět dílů, a slovník ten stal se základem dalšího vzdělání jazyka českého pro všechny budoucí doby.

Povážíme-li, že současně Josef Jungmann s největší svědomitostí zastával úřad učitelský a ředitelský, pak věru s upřímným podivením oceniti musíme jeho vzácnou a vytrvalou píli. Zajisté že využitkoval času s nejpříkladnější horlivostí a svědomitostí; neboť pouze slovníkem svým vykonal již tolik, co jinde jen sborové mužů učených po důkladném rozdělení práce vykonávají. On však i mimo slovník a spisy zde v krátkém náčrtku uvedené vydal celou řadu spisů jiných.

Jungmanna ctili doma i v cizině. Stal se ředitelem či rektorem vysokého učení (university) pražského a členem četných učených společností v cizině; od otce našeho císaře pána, pana arciknížete Františka Karla, dostal velice pochvalné uznání písemné, od císaře Ferdinanda zlatý prsten a rytířský řád Leopoldův, r. 1847. jmenován členém vídeňské akademie nauk; od podobné akademie ruské obdržel zlatý peníz pro zásluhy o vědu již roku 1835.

Jungmann zemřel dne 16. listopadu r. 1847. v ctihodném stáří sedmdesáti čtyř let a pochován na hřbitově olšanském.

V Praze má pěkný pomník a na rodné chaloupce jeho v Hudlicích u Berouna zasazena jest též deska pamětní.