Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá sedmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá sedmá
Podtitulek: Kterak farář a lazebník svůj záměr vyvedli, mimo jiné věci, jež jsou hodny, aby v této znamenité historii byly vypravovány.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 170–182.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Lazebníkovi se farářův nápad velmi líbil, tak že záhy k jeho vyvedení se měli. Požádavše na hospodské sukni a čepec nechali jí farářovu novou kleriku v zástavě. Lazebník si udělal dlouhé vousy z šedého čili plavého volského ocasu, v kterém hospodský hřeben zapíchnutý míval. Hospodská se jich ptala, k čemu ty věci chtějí; farář jí zkrátka pověděl o bláznovství D. Quijotovu, a že toho přestrojení je třeba, aby jej z pustiny, ve které právě se zdržuje, ven vyvábili. Hospodský i hospodská hned se domyslili, že blázen ten jest jejich někdejší host s balsámem a pán povětřím házeného zbrojnoše; i vyprávěli faráři vše, co s ním bylo jim se přihodilo, ovšem nezamlčevše, co Sancho tak zatajiti hleděl. Zkrátka, hospodská přistrojila faráře, až bylo milo se podívat; oblékla jej do jakési soukené sukně, černými, aksamitovými na dlaň širokými a vystřihovanými pruhy požité a do šněrovačky zeleným aksamitem vyložené, věci to, které snad ještě z časů krále Wamby pocházely. Čepec nechtěl farář vzít na hlavu, nýbrž přikryl si ji jakousi plátěnou, podšívanou čepicí noční, kterou s sebou měl, obvázal si hlavu stužkou z černé tykyty a z jiné takové si udělal roušku, která mu vousy a obličej dobře zakryla. Dav si na hlavu svůj klobouk, který byl tak široký, že stínidlu se podobal, a hodiv na se plášť sedl po žensku mezkyni; totéž učinil lazebník se svými plavými vousy, které až po pás mu dosahovaly, poněvadž, jak praveno, byly z ocasu plavého vola udělány. Rozloučili se se všemi i s milou Maritornesou, která slibovala, že, ač hříšná osoba, bude se modliti růženec, aby jim Bůh dal dobré pořízení v podniknutí tak těžkém a křesťanském. Když však z hospody vyjeli, napadlo faráře, že toto přestrojení proň se nesluší a jest nehodno osoby duchovní, byťby na věci té sebe více mu záleželo, a pověděv to lazebníkovi, žádal jej, aby oblek svůj přeměnili, an jest to věc slušnější pro něho, aby ubohou pannu dělal, on že bude dělati zbrojnoše a tak důstojnosti své méně ublíží, sice že ani kroku neudělá, byť by i D. Quijota čert vzít měl. Lazebník skutečně ve všem farářovi byl po vůli, a když takto své osoby přeměnili, dával mu farář naučení, jak si má počínat, jak s D. Quijotem mluvit, aby jej pohnul s sebou jeti a místo opustit, které byl pro své zbytečné pokání si vyvolil. Lazebník odpověděl, žeby i bez jeho návodu úkol svůj dobře vyvedl. Nemínil však zatím ze ustrojiti, ažby blíže k D. Quijotovu obytu dojeli, načež, když svůj oděv svinul a farář vousy si nasadil, svou cestu dále konali. Sancho Panza je vedl a cestou jim vyprávěl, co jim bylo se šílencem se přihodilo, jejž tu v horách nalezli; pověděl jim též o nalezení tlumoku a co v něm bylo, neb při vší své sprostotě byl ten chlap velmi zisku chtivý.

Druhý den přišli na místo, kde Sancho byl svého jmélí naházel, aby po něm místo, kde svého pána nechal, najíti mohl. Poznav je, pravil svým průvodčím, to že je vchod do pustiny, aby jen nyní se přistrojili, chtějí-li takto k vysvobození jeho pána přispěti; neb oni mu byli již před tím řekli, že tohoto způsobu a přestrojení jest na nejvýš potřeba k vyvedení jeho pána z bídného živobytí, jež si byl zvolil. Zavázali jej také velice, aby pánu svému neřekl, kdo jsou, aniž že je zná, a bude-li se ptát, dal-li Dulcinei list, aby řekl, že dal a že ona neumějíc číst ani psát, oustně odpověděla a mu vzkazuje, aby pod trestem její nemilosti, té chvíle ji navštívil, ježto jí mnoho na tom záleží. Takto a tím, co sami ještě mu přednésti myslili, byli jisti, že jej k lepšímu živobytí přivedou a donutí, že záhy se dá na cestu a pojede stát se císařem anebo mocnářem nějakým; arcibiskupství není prý co se báti.

Všecko to Sancho poslouchal a do paměti si vštípil, jsa jim velmi povděčen za ten úmysl, že poradí jeho pánu, aby byl císařem a ne arcibiskupem, poněvadž za to měl, že císařové svým zbrojnošům více milostí prokázati mohou, nežli arcibiskupové dobrodružní. Pravil jim také, že by bylo lépe, aby on napřed jej hledat jel a mu odpověď od jeho slečny vyřídil, která již bude dostatečna, vyvést ho z místa toho a jim práci jejich velmi usnadní. Sanchův nápad se jim zalíbil a proto si umínili počkati, až jim přijde povědět, že pána svého nalezl. Sancho odjel do hor zanechav ony dva v jednom úvalu, kudy malý a příjemný potůček běžel a kde skaliska a několik stromů čerstvý a milý chládek činily. Bylo to právě za parného dne měsíce srpna, kde v těchto krajinách nesmírné vedro bývá a k tomu tři hodiny spoledne, když sem dojeli, což vše činilo místo ono velmi příjemným a lákavým, aby zde Sanchův návrat očekávali, což také učinili.

Když tedy zde ve stínu se rozhostili, došel jim k uším jakýsi hlas, který nejsa žádným nástrojem provázen líbezně a plně zazníval, nad čímž oni nemálo se podivili, majíce za to, že v těchto místech nelze pěkného zpěvu se nadíti. Říkává se ovšem, že po lesích a polích se nacházejí pastýřové výtečných hlasů, avšak jsou to spíše výmysly básníků, nežli skutečná pravda. Tím divnější jim to ale bylo, když seznali, že to není skládáni venkovského pastevce, nýbrž člověka vzdělaného a umělého, o čemž úplně se přesvědčili, když následující píseň slyšeli.

Co mne krutě stíhalo vždy posud?
                Osud.
Co mé srdce tak bolestně svírá?
                Nevíra.
Co zkouší tak mou trpělivost?
                Vzdálenost.
A tak trápení mé, mou žalost
Žádný lék již více nevyhojí,
Nebo jejich příčina to trojí:
Osud, nevíra a vzdálenost.

Kdo jest mého bolu příčina?
                Láska má.
Kdo je původ vešké mé bolesti?
                Neštěstí.
A kdo, srdce, tak opustil tebe?
                Nebe.
A tak budu muset sebe
Na smrt až bolestí umořiti,
Nebo nedají mi blaze žiti
Láska, neštěstí a nebe.

Jaký konec těch mých strastných dob?
                Hrob.
A co kalí lásky blaženost?
                Nevěrnost.
Co necítí žádných více bolesti?
                Šílenství.
A tak jedině můj osud zlý,
Bídně tady strastí zahynouti;
Nebo konec té mé bídné pouti
Hrob, nevěrnost, šílenství.

Ta doba, ta samota, ten hlas a umělost zpěvákova podivení a potěšení oběma poslouchajícím způsobily. Očekávali v tichosti, zdali ještě něco uslyší, avšak vidouce, že mlčení dlouho trvá, umínili si, toho líbezného pěvce jít hledati. Jižjiž chtěli to v skutek uvésti, an týž hlas je zastavil a znovu jim k uším následující znělka zaznívat počala.

Svaté přátelství, jež letem svět si opustilo
A lidskému pokolení s bohem dalo,
Bys tam k blaženým se duším odebralo,
A v nebeských jasných síních s nimi žilo;

Na tvém místě teď se klamství usadilo
A tvé roucho svaté drze na se vzalo:
Nevinná by srdce snadněj oklamalo,
Cnosti oděvem se lestně přistrojilo.

Sestup, přátelství, zas na svět dolů s nebe
A lichotě, klamu s tváře roušku strhni,
Kterou teď se zrádně nestydatě chlubí.

Nenech vládnouti je dále místo sebe
A svět v bídu a svár strašný neuvrhni,
Které jistě celý jej i lidstvo zhubí.

Zpěv ten se ukončil hlubokým vzdechem a oni oba opět s pozorností očekávali, bude-li dále zpívat; avšak vidouce, že zpěv ve štkání a bolestné vzdýchání se obrátil, znovu si umínili zvědět, kdo jest ten člověk znamenitý jak hlasem tak i nářkem bolestným. A nebyli daleko šli, an, když za jednu skálu se uhnuli, člověka téhož oděvu i podoby spatřili, jak byl Sancho Panza jim jej vylíčil, když jim Cardeniův příběh vyprávěl. Když člověk ten je shlídl, beze všeho zaražení státi zůstal, s hlavou na prsa svěšenou, na způsob člověka zamyšleného, aniž více, kromě když je náhle byl spatřil, očí svých na ně pozdvihnul.

Farář, jenžto byl muž výmluvný a jej i jeho strastný osud ze Sanchova popisu byl znal, šel k němu a krátkou, při tom však velmi rozumnou řečí ho žádal a přemlouval, aby toho bídného živobytí zde zanechal a o život tu se nepřipravil, což jest neštěstí nade všecko největší. Cardenio byl tenkrát při dobrém rozumu, prost onoho zuřivého nápadu, jenž tak často smyslů jej zbavoval, a vida tudy oba tyto v oděvu tak neobyčejném u bydlitelů oněch pouští, nemálo se divil, zvláště, když o jeho záležitosti, jako o věci povědomé mluvili, jakž byl z řeči farářovy zpozoroval. I odpověděl jim tedy v tento způsob:

Já dobře vím, pánové, kdokoliv jste, že nebesa, jež dobrým pomoc sesílají, ano mnohdy i zlým, ač toho nejsou hodni, mi v tato vzdálená ode všeho světa a pustá místa, lidi posílají, aby živou a rozmanitou řečí mi předložili, jak nerozumný život tuto vedu a mne z něho vyprostili a k lepšímu přivedli. Avšak oni nevědí, co já vím, totiž, že kdybych z této bídy vyváznul, do ještě mnohem horší bych upadl, a budou mne míti za člověka slabého rozumu anebo i snad dokonce za blázna. Ovšem nebyloby divu, kdyby tomu tak bylo; neb já sám nahlížím, že důminka o mém neštěstí jest tak mocná a silná a tak na mne naléhá, že chtěje nechtěje takořka zkamením a všech svých smyslů a všeho vědomí pozbývám. To z toho soudím, že mi jiní často povídají a okazujou, čeho jsem byl v hrozném tom nápadu se dopustil. Já při tom nemohu ničeho jiného činiti, než marně si naříkati, osud proklínati a pošetilé počínání své tím omlouvati, že každému, kdo chce mne vyslechnouti, příčinu jeho vyprávím. Neb rozumní lidé, když seznají příčinu, nebudou jejímu účinku se divit, a nemohou-li mi pomoci, aspoň mne nezatratí a jejich nevole nad mou nezbedností musí v útrpnost s mým neštěstím se proměniti. A pakliže, pánové milí, s tímto úmyslem ke mně přicházíte, jako druzí, prosím Vás, dříve než v upřímném přemlouvání svém pokračovat budete, příběh mého nesčíslného utrpení vyslechněte. Snad si pak ušetříte práce a nebudete chtít mě těšiti v mém neštěstí, které žádnou útěchou nelze zmírniti.

Oni oba, jichžto jediná žádost byla, zvědět z jeho vlastních úst příčinu jeho strasti, prosili ho, aby jim vyprávěl, a spolu mu slíbili, že ničeho mu k pomoci a útěše neučiní, než co on sám přáti si bude. A tu začal truchlivý rytíř svůj smutný příběh těmiže slovy a tímže spůsobem vyprávěti, jak byl několik dní před tím Don Quijotu a kozákovi jej povídal, když za příčinou mistra Elisabata a svědomitostí D. Quijotovou u zachovávání slušnosti k rytířstvu byl zůstal nedokončen, jakož v naší historii pověděno. Na štěstí zdržel se nyní nápad šílenství déle, takže až do konce vyprávěti mohl. Přišed tedy posléz k lístku, jejž byl Don Fernando v historii o Amadisu de Gaula nalezl, pravil, že jej má ještě úplně v paměti, a opakoval jej následovně:

Lucinda Cardeniovi.

Každým dnem nalézám na Vás nových vlastností, které mne zavazujou a nutí víc a více Vás si vážiti; chcete-li tedy, abych Vám dluh svůj splatila a nikoliv na ujmu mé počestnosti, jest to úplně v moci Vaší. Otec můj mne miluje, Vás zná a bez násilí proti mé vůli, spravedlivou žádost Vaši vyplní, pakliže mne milujete, jak pravíte a také já pevně myslím.

Lístek ten mne pohnul, jak již pověděno, Lucindu o ruku žádati, a jím také jest Fernando ve svém domnění utvrzen, že Lucinda ta nejrozumnější a nejopatrnější dívka svého času jest, a to v něm nejprve vzbudilo žádost, raděj mne zničiti, než aby přání moje se vyplnilo. Pověděl jsem D. Fernandovi, co mi Lucindin otec odpověděl, že totiž se sluší, aby můj otec o ni požádal, jakož i že se nemohu osměliti, mu to říci, z bázně, aby snad k tomu nesvolil, nikoliv proto, žeby cenu, cnostnost a krásu Lucindinu nebyl znal, neb její vlastnosti byly s to, sňatku s kteroukoli rodinou španělskou cti dodati; nýbrž že dobře nahlížím, že otec můj nebude chtít mne tak brzy oženiti, dokud neuvidí, co vévoda Ricardo pro mne učiniti hodlá. Zkrátka já mu řekl, že nemám dosti síly se svým otcem o tom promluviti; nebo nejen ta překážka, ale také mnoho jiného ještě že mne činí nesmělým, aniž bych právě mohl říci co, že ale je mi, jakoby přání moje nikdy nemělo býti vyplněno.

Don Fernando mi na to odpověděl, že to sám na se vezme a s otcem mým promluví a jej k tomu přivede, aby s otcem Lucindiným rozprávěl. — O ty Marie ctižádostivý! o Katilino ukrutný! o Syllo nešlechetný! Galalone podvodný! Vellide zrádný! Juliane mstivý! Jidáši ziskuchtivý! Zrádce, ukrutníče, mstivče a podvodníku, v čem pak ti ublížil ten nešťastník, jenž s takou upřímností tajemství a slasti srdce svého ti odhalil? Čím tě urazil? co s tebou kdy mluvil, co ti radil, aby to nebylo vše k rozmnožení tvé cti a k tvému prospěchu vedlo? Však proč si naříkám já ubohý, ješto jest věc jistá, že, pakli běh hvězd neštěstí přináší a ono s hůry mocně a vztekle na člověka se sype, žádná moc pozemská, žádná opatrnost lidská není s to, je odvrátit. Kdoby si byl pomyslil, že D. Fernando, urozený, vážený kavalír, jemuž jsem já tolik služby prokázal, tak mocný, že mohl toliko voliti a opětné lásky jist byl, že ten se vynasnaží, jak se říkává, odníti mi jedinou ovečku, která ještě ani má nebyla? Avšak zanechme tohoto marného a neužitečného rozjímání a ujmeme opět přervanou nit mého nešťastného příběhu.

Poněvadž D. Fernandu moje přítomnost zdála se býti překážkou u vyvedení jeho zrádného a nešlechetného úmyslu, umínil si, poslati mne k svému staršímu bratru pod záminkou, abych jej požádal o nějaké peníze k zaplacení šesti koní, jež schválně a pouze proto, aby mne odstranil a takto lépe svůj proklatý záměr provésti mohl, týž den, co se nabídnul s otcem mým promluviti, koupil a chtěl, abych já pro peníze jel. Mohl jsem této lsti se vyhnouti? mohlo mi to jen trochu na mysl přijít? Zajisté ne; ano já jsem s převelikou ochotností jeti se uvolil a z jeho výhodné koupi potěšen byl. Tu noc mluvil jsem s Lucindou a pověděv jí, co jsem byl s Fernandem ujednal, napomenul jsem ji, aby pevně doufala, že naše počestné a spravedlivé přání se uskuteční. Ona mi pravila, jsouc tak jistá před zradou Fernandovou, jako já, abych hleděl brzy se navrátit, protože měla za to, že toliko slova mého otce k jejímu otci jest zapotřebí, aby naše žádosti se splnily. Nevím, čím to bylo, že když mi toto pravila, oči slzami jí se zalily a hlas tak zatajil, že ani slova promluviti nemohla, ačkoliv jak mi se zdálo, ještě mnoho mi jich říci chtěla. Užasnul jsem nad touto novou, u ní ještě ode mne nikdy nevídanou příhodou; nebo posud jsme byli vždy, když dobrá náhoda a moje možnost to způsobila, ve vší veselosti a radosti spolu mluvívali, aniž nám do řeči slzy, vzdechy, podezření a strach se míchaly.

I pokládal jsem se za šťastného, že mi nebesa takovou milenku dala, velebil jsem její krásu, kořil se její cnosti a rozšafnosti a ona mi tím nahražovala, že na mně vychvalovala, co ve své lásce za hodno chvály nacházela. Při tom jsme si vyprávěli bez počtu malicherností a příhod našich sousedů a známých a pakliže jsem kdy větší smělost si vzal, uchopil jsem skoro násilím některou z jejich pěkných a bělounkých ruček a na své rty ji přitisknul, jak pro hustou mříži nás dělící možno bylo. Avšak v noci před smutným dnem mého odchodu ona plakala, štkala, vzdýchala a odešla, nechajíc mne plna rozpačitosti, podivu a užasnutí nad těmito novými a smutnými zjevy zármutku a bolu svého. Nechtěje ale svou naději shrotit, přičítal jsem to vše její veliké lásce ke mně a zármutku z rozloučení-se dvou milenců pocházejícímu. Konečně jsem odjel smuten a zamyšlen, s duší myšlének a domněnek plnou, aniž jsem věděl, co jsem myslil a co jsem se domníval; byloť to mocné tušení mé smutné budoucnosti a neštěstí mne očekávajícího.

Přijel jsem na místo, kam jsem byl poslán, odevzdal list bratru Fernandovu a jsem od něho velmi mile přijat, nikoliv ale tak odbyt; nebo mi velel k mé největší nelibosti osum dní čekati a to tak, aby otec jeho, vévoda mne neviděl. Bylť mu bratr psal, aby mu nějaké peníze bez vědomí otcova poslal, což vše bylo pouhá lest a návod zrádného Fernanda, nebo bratru nescházelo peněz, aby mne byl záhy vypraviti nemohl. Já byl s to, rozkazu tohoto neuposlechnouti, neb se mi zdálo nemožno, tolik dní od Lucindy vzdálenu býti, tím více, an jsem ji tak zarmoucenou opustil, jak jsem vám povídal; však nicméně jakožto dobrý služebník jsem poslechl, ačkoliv mi to velmi trapné bylo.

Ale čtvrtý den po mém tam příchodu přišel člověk jakýs, který mne hledal a list odevzdal, jak jsem z nadpisu poznal, rukou Lucindinou psaný. Otevřel jsem jej s leknutím a strachem maje za to, že důležitá věc ji musela pohnouti, psáti mi v mé vzdálenosti, an za mé přítomnosti málokdy to byla učinila. Ptal jsem se muže toho dříve, než jsem čísti začal, kdo mu ten list dal, a jak dlouho na cestě s ním se zdržel. Pravil mi, že, když právě jednou ulicí města v dobu polední šel, nějaká slečna velmi krásná jej k oknu zavolala a majíc oči slzí plné naspěch mu pravila: Příteli, jste-li křesťan, jako se zdáte, pro lásku Boží vás žádám, abyste rychle dodal list tento na místo a osobě, které je psán. Obojí jest dobře známo a Bůh vám dobrý skutek ten odplatí, a abyste to ochotně vykonal, přijměte, co v tomto šátku jest zavázáno. To řekši hodila mi šátek, ve kterém sto reálů bylo zavázáno a tento prsten s listem, který jsem vám odevzdal, se nalézal. Když viděla, že jsem šátek i list vzal a znáti dal, že její žádost vyplním, nečekajíc odpovědi, záhy od okna zmizela. Vida tu se tak dobře zaplacena za práci, kterou jsem tímto dodáním vykonati měl, a poznav z nadpisu, že list vám patří — nebo, pane, vás velmi dobře znám — spolu dojat slzami té krásné slečny, umínil jsem si, na jiného se nespolehnouti a sám vám to donésti. Za šest hodin, co mi to dala, vykonal jsem tuto cestu, jak víte, osmnáct leguí dlouhou.

Mezi tím, co tento ochotník a neobyčejný posel mi to vyprávěl, s úžasem jeho slova jsem poslouchal a nohy tak pode mnou se chvěly, že sotva jsem mohl na nich se udržeti. Pak jsem otevřel list a shledal, že obsah jeho takto zní: Slovo, které Vám D. Fernando byl dal, že se postará, aby Váš otec s mým otcem promluvil, splnil raději k svému prospěchu, nežli po Vaší žádosti. Vězte, pane, že on mne požádal za manželku a otec můj sveden D. Fernandovými přednostmi, rodem a jměním, svolil v to s takovou ochotností, že již za dva dni sňatek býti má, a sice tak tajně a skrytě, že toliko nebesa a něco domácích jeho svědky býti mají. Jak mi jest, můžete si pomysliti, a možno-li Vám přijít, přijďte; výsledek té věci Vám dokáže, zdali Vás miluju čili ne. Dejž Bůh, aby tento list Vám do rukou dříve se dostal, než mi bude ruku svou spojiti s rukou, která tak špatně přislíbenou věrnost zdržuje.

To byl hlavní smysl obsahu listu a pohnul mne, že jsem, ani na odpověd ani na peníze nečekaje, záhy na cestu se vydal; nebo tu jsem patrně seznal, že nikoliv koupě koní, nýbrž dosažení své žádosti D. Fernanda bylo pohnulo, že mne k svému bratru poslal. Hněv, který se ve mně zbouřil spolu s bázní o poklad, jejž jsem si za tolik roků úslužnosti a touhou byl vyzískal, obdařily mne křídloma; nebo téměř jak letem již druhý den v otčině své jsem se octnul, právě v dobu, že mi bylo ještě mošno, s Lucindou mluviti. Vjel jsem tajně do města, nechal mezkyni, na které jsem přijel, v domě onoho poctivého muže, jenž mi byl list přinesl, a na veliké štěstí Lucindu u mříže, důvěrnice naši lásky, jsem nalezl. Lucinda mne záhy poznala a já ji také; však ne tak, jak ona mne a já ji měl poznati. Ale kdo na světě může se chlubiti, že proniknul a prozkoumal zavitou mysl a vrátkou povahu ženskou? Nikdo zajisté.

Když tedy mne Lucinda spatřila, pravila: Cardenio! já jsem k sňatku přistrojena, již mne očekává v sále zrádný D. Fernando a zištný otec můj s několika svědky, kteří spíše mé smrti než mého sňatku svědky budou. Nelekej se, drahý, a hleď, abys této oběti byl přítomen; bylo-li moje zdrahání marno, nechať tajně ukrytá dýka před tímto násilím mne zachrání a mému životu konec učiní, na důkaz, jak jsem tě milovala a miluju.

Já uděšen a strachem, aby mi stačil čas k odpovědi, kvapně jí pravil: Nechať, drahá, skutek slova tvá potvrdí, nebo máš-li ty dýku k stvrzení svého smýšlení, viz tuto můj meč, jímž tebe ochráním anebo sám život si vezmu, osud-li nám se protiví.

Nevím, mohla-li tato slova moje vyslechnouti, neb, jak jsem pozoroval, již ji volali, an prý ženich na ni čeká. Nyní nastala mi noc strasti, slunce mé radosti zapadlo, světlo mých očí shaslo a všecko vědomí mne opustilo, takže jsem nebyl s to, do domu vejíti, ano ani s místa se hnouti. Uváživ ale, jak velice mé přítomnosti v tomto pádu je třeba, vzmužil jsem se, co nejvíce možná, vešel jsem do domu a protože jsem všecky vchody i východy znal a k tomu veliká roztržitost v domě panovala, neviděl mne nikdo, a já, nepozorován od nikoho, mohl jsem se ukrýti do výklenku u jednoho okna v tomž sálu, zastřeného dvěma záclonama, skrze které jsem, aniž mne kdo viděl, vše, co v sále se dělo, mohl pozorovati. Kdoby to mohl vypověděti, jak silně mi srdce tlouklo, pokud jsem tam dlel? Jakých myšlének jsem poměl a co vše v mysli jsem rozjímal. Já nemohu a nechci vám to líčiti; vězte toliko, že ženich vstoupil do sálu beze vší ozdoby a toliko ve svém obyčejném všedním oděvu. Za družbu měl jednoho strýce Lucindina a v celém sále nebylo nikoho mimo služebníky domácí. Za chvíli na to vešla Lucinda z vedlejší komnaty, provázena jsouc matkou a dvěma pannama svýma, tak krásně vyzdobena a ustrojena, jak toho její stav a krása zasluhovala a na ni, jenž byla vzor vší ušlechtilosti a spanilosti, se slušelo. Má netrpělivost a zmatenost nedaly mi jejího oděvu dobře si všimnouti; zpozoroval jsem toliko barvu jejích šatů, jenžto byly nachové a bílé, a lesk nesčíslného drahého kamení a perel v hlavě a na celém oděvu jejím. Nade vše to předčila krása obzvláštní jejích pěkných vlasů, které o závod s drahým kamením a září čtyr pochodní, sál ten osvětlujících, tím jasněji se skvěly. O paměti, úhlavní nepřítelko mého poklidu! k čemu si mám ještě nyní nevyrovnanou krásu oné vyšperkované nepřítelkyně své představovati? Nebyloby lépe, abys mi jenom to připomínala, co ona tehda učinila, abych pro neslýchané ublížení, jež mi se stalo, nikoliv se pomstiti, ale aspoň životu svému konec učiniti se snažil? Nemrzte se, pánové, nad těmito úchylkami, nebo moje bolest je taková, že ji zkrátka a stručně vypraviti ani nemohu ani nesmím, an každá okolnost její se mi zdá hodna obšírného vylíčení.

Farář odpověděl, že jej nejenom bez omrzení poslouchají, nýbrž že jim sebe menší okolnosti jeho příběhu jsou k velikému potěšení, ješto zasluhujou, aby mlčením nebyly pominuty a též pozornosti, jako jádro příběhu samého.

Když tedy všickni v sále byli, pokračoval Cardenio, přišel farář té osady, ujal je za ruce a chtěje takto svůj úřad vykonati, pravil: Chcete, slečno Lucindo, pana D. Fernanda zde přítomného, za svého řádného manžela, jak svatá matka, církev velí? Tu jsem já celou hlavu a krk ze záclon vystrčil a s přebedlivým sluchem a duší zbouřenou poslouchal, co Lucinda odpoví, od její odpovědi výrok své smrti anebo nový život očekávaje. O kéžbych byl v tu chvíli se odvážil a hlasitě zvolal: Ach Lucindo, Lucindo! pomysli, co činíš, považ, co jsi mi povinna, budiž mou a nikoho jiného! Pomni, že jak mile „ano“ vyřkneš, v tu chvíli po mém životě bude. Ach zrádný D. Fernande, lupiči mého štěstí, smrti mého života! Co chceš? co zamýšlíš? Považ, že nelze ti spravedlivě své žádosti dosíci, an jest Lucinda mou nevěstou a já jejím ženichem! — Ach já blázen! nyní, když jsem toho vzdálen a osudná chvíle minula, povídám, co jsem měl učiniti a neučinil. Nyní, když jsem dal se oloupit o svůj drahý poklad, zlořečím lupiči, nad kterým mohl jsem se pomstiti, kdybych byl k tomu tolik zmužilosti měl, jako ji mám nyní k bědování. Protože jsem byl tehda pošetilý a nesmělý, zasloužím, abych nyní v hanbě, lítosti a šílenství zemřel. Farář čekal na odpověď Lucindinu, která ji dáti váhala, a když jsem myslil, že vytáhne dýku k dokázaní své srdnatosti aneb rozváže jazyk a něco buď pravdivého aneb smýšleného k mému prospěchu pronese, slyším, jak hlasem tichým a mdlým praví: Chci. Totéž řekl Fernando a podal jí prsten, který nerozlučitelným svazkem je spojil. Nato ženich svou nevěstu objal a ona položivši si ruku na srdce sklesla omdlelá mateři své do náruči. Jak mi bylo, když jsem jediným tímto „ano“ všecku svou naději zmrhanou spatřil, a seznal, že všecky sliby Lucindiny toliko pouhá, lichá slova byly, nelze mi povědíti; viděl jsem, že mi už nikdy nebude lze dosáhnouti pokladu, který jsem v tu chvíli ztratil. Pozbyl jsem smyslů, an dle mého mínění nebesa mne opustila a svět, na němž jsem žil, co úhlavní nepřítel proti mně povstal. Vzduch mi odepřel dechu k vzdychání, voda vláhy k slzím, toliko oheň ve mně sálal, tak že jsem celý vztekem a žárlivostí hořel. Všickni se nad omdlením Lucindy ulekli, a když jí matka ňádra rozepiala, aby volněji oddýchati mohla, nalezl se za nima zapečetěný lístek. D. Fernando jej uchopil a k světlu pochodní čísti šel; když však jej přečetl, posadil se na židli a jakoby v myšlénky pohroužen, hlavu svou na ruku skloniv, nevěstu svou ani ze mdlob křísiti nepomohl. Vida já všecky domácí uděšené, osmělil jsem se vystoupiti, ať mne spatří nebo ne; neb jsem si umínil, když mne spatří, něco vyvésti, aby celý svět poznal spravedlivý hněv srdce mého u ztrestání zrádného D. Fernanda a nestálé, omdlelé zrádkyně. Avšak můj osud, jenž mne k něčemu horšímu, může-li totiž ještě býti, uschoval, chtěl tomu, že ještě v tu chvíli jsem byl při rozumu, kterého hned pak od té doby již více jsem neměl; proto tedy, nechtěje se mstíti nade svými nepřáteli, což jsem lehko učiniti mohl, an nikdo mne se nenadál, pomstil jsem se raděj sobě a uvalil trest na se, jehož oni zasluhovali. A jest zajisté ten trest větší, než bych na nich byl vykonal, kdybych je byl zavraždil; nebo rychlá smrt ukončuje strasti, kdežto strastiplný život jest smrtí nekonečnou. Zkrátka, já vyšel z onoho domu a šel tam, kde jsem byl oslici zanechal; dav si ji osedlat, rozloučil jsem se s mužem tím, vsedl na ni a jel z města, jak druhý Lot ani nazpět ohlédnouti se neosměliv. A když jsem se uzřel v šírém poli a temnost noční mne zahalovala a mlčení její k nářku mne vyzývalo, bez ohledu a beze strachu, že budu od někoho slyšán neb poznán, spustil jsem svůj hlas, rozvázal jazyk a Lucindě a Fernandovi tolik zlořečit začal, jakoby to bylo mohlo napraviti křivdu, již mi byli učinili. Spílal jsem jí ukrutných, nevděčných, falešných a zrádných, nade všecko ale zištných a špinavých, ješto bohatství mého soka bylo jí oči zaslepilo a ona svou lásku mně odejmuvši onomu ji zadala, ku kterému štěstí laskavěji a štědřeji bylo se prokázalo. Avšak u prostřed proudu tohoto zlořečení a hanění přece jsem ji omlouval. Jak snadno, pravil jsem, musila dívka v soukromí od rodičů vychovaná a k poslušenství vedená v jich vůli svoliti, an jí dávali za ženicha kavalíra tak vznešeného, bohatého a hezkého, že, kdyby jej nebyla chtěla vzíti, lehkoby se bylo mohlo myslit, buď že nemá rozum, anebo že byla již jinam srdce své zadala, cožby toliko její pověsti a cti bylo na ujmu bývalo. Záhy však na to jsem k sobě pravil, že, kdyby ona byla vyznala, že já jsem jejím ženichem, byliby rodiče její uviděli, že ve mně nebyla zle si volila a byliby ji omluvili, ješto dříve, než D. Fernando jí se nahodil, lepšího ženicha, než mne, pro svou dceru si žádati nemohli, pakli přání své rozumem měřili. Ona mohla tedy před touto osudnou a rozhodnou chvílí, než ruku svou mu podala, říci, že já už jsem jí byl svou podal; já bych byl pak vystoupil a všecko ztvrdil, cokoliv ona bylaby v tom okamžení si vymyslila. Konečně jsem na tom se usnesl, že malá láska ke mně, nerozum, veliká lakota a ctižádost byly příčinou, že zapomněla na slova, kterými mne klamala, bavila a v pevné naději a spravedlivé žádosti udržovala. S tímto nářkem a v tomto nepokoji jsem celou noc jel, až jsem za svítání do těchto hor se dostal, kde po celé tři dni bez cesty a stezky jsem bloudil a konečně na jednu louku přišel, kterážto, nevím již, v kterou stranu odtud leží. Tu jsem zeptal se několika pastýřů, kdeby nejdivočejší místo v horách těch bylo. Pravili mi, že v tuto stranu, načež já záhy tam jsem se obrátil, v mínění, život svůj zde ukončit; a když jsem těmito příkřinami se bral, umdlením a hladem anebo, jak se spíše zdá, aby tak ničemného břemena, jako jsem byl já, se sprostila, moje mezkyně mi padla. Já opěšal; moje síla mne opustila a mřel jsem hladem, aniž mohl, nebo mne napadlo, u někoho pomoci hledati. Takto jsem, nevím jak dlouho, na zemi ležel, ažpak když jsem opět vstal, již žádného hladu jsem necítil a viděl u sebe několik kozáků státi, kteří bez pochyby mi byli pomohli; nebo mi vyprávěli, v jakém stavu mne nalezli a jaké nesmysly a pošetilosti jsem mluvil, že bylo z nich patrno, že jsem byl rozumu pozbyti musel. Já sám od té doby jsem pozoroval, že nevždy při dobrém rozumu bývám, nýbrž nesčíslných pošetilostí vyvádím, šaty si rvu, těmito pustinami povyk dělám, osud svůj proklínám a nadarmo jmeno mé nepřítelky opětuju, pouze z té příčiny, abych takto o život se připravil. Když k sobě přijdu, cítím se tak umdleným a ztrmáceným, že sotva se hnouti mohu; nejčastější obydlí moje jest v dutině jednoho dubu, která k ukrytí mého bídného těla dosti jest prostranná. Skotáci a ovčáci v těchto horách se zdržující pohnuti milosrdenstvím mne živí, an mi pokrm na cesty a skály kladou, kudy myslí, žebych mohl jíti a je naleznouti, a tak, ačkoliv mne často smysly opouštějí, přirozený pud mne učí pokrm znáti a dohání mne, oň žádati a jej bráti. V mých rozumných chvílích zase mi povídají, že někdy na cesty vycházím a pastýřům, když k stádům stravu nosívají, násilím odjímám, coby oni sami ochotně mi dali. Takto svůj bídný a strastný život trávím, až nebesům se zlíbí, konec mu učiniti anebo mne úplně paměti zbaví, abych si nemohl zpomínati na krásu a zradu Lucindinu a křivdu, již D. Fernando mi učinil. Pakli se to stane a já na živu zůstanu, možná, že svou mysl k něčemu lepšímu obrátím; pakli ne, požádám toliko Boha, aby se milostivě nad mou duší smiloval; nebo necítím se dosti silna a statečna, zbavit se strasti, v niž jsem samochtě se uvrhnul.

Tento jest, pánové, smutný příběh mého neštěstí. Suďte sami, je li možná, s menším pohnutím jej vyprávěti, než já jsem byl učinil, a nesnažte se, mi dokazovati a raditi, coby dle vašeho náhledu mohlo mi býti prospěšno; nebo mně tolik to pomůže, jako předpis slovútného lékaře nemocnému, když ho užiti nechce. Já nechci zdraví bez Lucindy a líbí-li se jí, náležeti jinému, ješto mně náleží anebo náležet by měla, líbí se mně, býti nešťastným, ješto jsem šťastným býti mohl. Ona mne svou nevěrností u věčné neštěstí uvrhla, já chci svou záhubou přání jejímu vyhověti, a budoucím příklad dáti, že mně to schází, co všem ostatním nešťastníkům ještě zbývává: že ve svém útěchy prázdném stavu jakési útěchy nacházejí, kdežto já v něm toliko příčinu nalézám k větším bolestem a většímu neštěstí, protože myslím, že on ani mou smrtí se neukončí.

Tu skončil Cardenio svou dlouhou řeč a svůj nešťastný milostný příběh. A právě, když farář se chystal, několik potěšných slov k němu promluviti, zaražen jest hlasem jakýmsi, který žalostivým zvukem pravil, co ve čtvrtém dílu této historie bude se povídati; nebo zde právě skončil moudrý a obezřetný spisovatel Cid Hamet Benengeli třetí díl svůj.