Přeskočit na obsah

Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá osmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá osmá
Podtitulek: Jedná o novém a příjemném dobrodružství farářovu a lazebníkovu v oněch horách.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 183–193.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Přešťastná a požehnaná byla to doba, když přišel na svět neohrožený rytíř, D. Quijote de la Mancha; nebo pro jeho tak chvalitebný úmysl, že totiž snažil se znovu vzbuditi a navrátiti světu ztracený a téměř již zašlý řád rytířstva dobrodružného, požíváme nyní v tomto věku našem, který tak veselé zábavy potřebuje, netoliko příjemnosti jeho příběhu ale i povídek a episod s ním spojených, které s větší část nejsou měně příjemné, umělé a pravdivé, než hlavní příběh sám, který svou dobře zvochlovanou, tkanou a pletenou nit opět sbírá a nám vypravuje, že právě, když farář se chystal Cardenia těšiti, hlas jakýsi zaslechl, který truchlivým tónem takto zněl:

O Bože! jest možná, že jsem již nalezla místo, které bude moci býti hrobem mrzutému břemenu těla tohoto, které tak proti své vůli nosím? Tak jest, pakliže samota, již hory tyto slibujou, mne neklame. O já nešťastná! Jak mnohem příjemnější družinou, než kterýkoli lidský tvor, budou mi tyto skály a houště, an mně místa poskytujou, kde budu moci nebesům svou strast žalovati; neb na světě není nikoho, od něhož lze doufati radu v nesnázích, úlevu v hoři a pomoci v neštěstí.

Slova ta slyšel farář i jeho společníci, a poněvadž se jim zdálo, jakož i v skutku bylo, že z blízka přicházejí, vstali a šli hledati jich původce; i nebyli ještě ani dvacet kroků šli, an za jedním skaliskem uzřeli pod jasanem seděti jinocha, selsky oděného, jehožto oblíčej ale, poněvadž jsa skloněn v potoku tudy tekoucím nohy si myl, posud viděti nemohli. Přiblížili se k němu tak zticha, že je nezpozoroval a toliko v mytí svých nohou zabrán byl, kteréžto nejinak než dvěma křišťalovým sloupcům se podobaly, mezi ostatními křemeny toho potoku povstalým. Užasli nad sličností a bělostí nohou, neb se jim zdálo, že nebyly stvořeny šlapati rolí a chodit za pluhem a za voly, jak kroj majitele jejich okazoval.

Vida tedy farář, který napřed kráčel, že je nezpozoroval, dal ostatním dvěma znamení, aby za balvany skal tu ležící se skrčili a skryli; oni tak učinili a s pozorností při tom, co hoch dělá, patřili. Byl oblečen v jakousi šedivou halenu, jejíž zpodní část jakýmsi bílým šatem k tělu byla připásána; nohavice a holeně měl z tmavého sukna a na hlavě jakousi černou čepici. Holeně byly vyhrnuty až po půl lýtka, které v skutku bělostnému alabastru se podobalo.

Když byl pěkné nohy si umyl, vyndal zpod čepice šat jakýsi a jím si je otíral, pak smeknuv čepici a obličej pozdvihnuv dal spatřiti dívajícím-se tak nevyrovnanou krásu, že Cardenio slabým hlasem faráři pravil: Není-li to Lucinda, lidské stvoření to není, ale božské. Po smeknutí čepice a když hlavou mládec na druhou stranu hnul, rozřinuly a rozprostřely se jeho kadeře, tak krásné, že by mu jich slunce bylo záviděti mohlo. Z toho poznali, že zdánlivý selský hoch jest dívka útlá a při tom ta nejkrásnější, co kdy jejich oči byly viděly; ano Cardenio sám vyznal, žeby toliko Lucindina krása s touto rovnati se mohla. Dlouhé rusé vlasy jí nejenom ramena pokrývaly, ale i celé tělo ovíjely, takže kromě nohou, jak jich bylo mnoho, a jak byly dlouhé, ničeho viděti nebylo. Nyní počala rukama se česati a pakliže nohy ve vodě křišťalovým sloupům se podobaly, ruce tyto ve vlasech z nejbělostnějšího sněhu utvořenými se zdály, což vše v oněch třech, jenž na ni patřili, budilo tím větší podivení a žádost, kdoby byla, zvěděti. Proto ustanovili, jí se objevit,i a na jejich pohnutí a vstávání zdvihla kráska hlavu, odhrnula si rukama vlasy s tváře a původce toho šumotu shlédla. Sotva že je spatřila, vzchopila se na nohy a neobuta s vlasy rozpuštěnými na ručest, uzlíček snad se šaty, jejž podle sebe ležet měla, uchopivši, celá pomatena a zděšena na útěk dáti se chtěla. Nebyla ale ani šest kroků učinila a, protože útlé nohy její ostré kamení snésti nemohly, na zem upadla, načež oni tři k ní přistoupili a farář první takto na ni promluvil: Neutíkejte, slečno, kdokoliv jste, nebo náš jediný úmysl jest, vám k službám býti; netřeba vám nepředloženě na útěk se dávati, jejž ani vaše nohy nesnesou, ani my připustit nesmíme.

Ona uděšena a pomatena ani slova na to neodpověděla. Přistoupili tedy k ní a farář za ruku ji vzav pravil dále: To, co kroj váš nám zapírá, slečno, a vlasy vaše nám prozrazujou, jest patrné znamení, že nemusí býti nepatrná příčina, pro kterou jste svou krásu v oděv tak nehodný přestrojila a se odebrala v tuto poušť hroznou, kde jsme vás náhodou našli, abychom, není-li proti vašemu neštěstí prostředku, aspoň vám radu dali, an žádné zlé nemůže býti tak těžké a veliké, aby aspoň dobré rady, upřímně poskytované, vyslechnouti nemohlo. Pročež, panno moje, pane můj, či kým raději chcete býti, zpamatujte se z leknutí, jež vám naše spatření způsobilo, a povězte nám svůj dobrý nebo zlý osud; nebo ve všech nás a v každém zvlášť soucitu pro své utrpení naleznete.

Co farář takto mluvil, stála přestrojená děva jako vyjevena a na všecky bez pohnutí rtoma a promluvení slova pohlížela, právě tak, jako sprostý hoch vesnický, když náhle něco neobyčejného a posud nevídaného uhlídá. Když ale farář znovu se jal podobně k ní promlouvati, ona s hlubokým povzdechem mlčení přervala a pravila:

Když tedy samota těchto hor nebyla s to mne skrýti a spuštěné vlasy mé nedopouštějí jazyku mému lháti, snažilabych se nadarmo vás zklamati, ješto byste mi spíše ze šetrnosti, než z které jiné příčiny věřili. Já tedy, pánové, s povděkem vaše nabídnutí přijímám a jsem za ně povinna, vám ve všem, oč jste mne žádali, zadost učiniti, ačkoli se obávám, že vypravování mých nehod vám rovně bude k útrpnosti jako k omrzení, an nebude lze vám nalézti prostředku k pomožení mi, ani rady k ulevení mému. Však přece, aby moje čest ve vašem mínění neutrpěla, an jste již seznali, že jsem ženská a mladá dívka, kterou jste zde samotnu a v takovém oděvu nalezli, což vše a každé zvlášť by mohlo sebe větší počestnost v podezření uvésti, musím vám vše vypověděti, cobych jinak tak ráda byla zatajila.

To vše pravila dívka s takou výmluvností a hlasem tak plynným a příjemným, že neméně její rozšafnosti, jako kráse podiviti se museli, a když ji opět se nabízeli a žádali, aby slib svůj zplnila, nedajíc se více prositi, slušně se obula, vlasy upravila a na jeden kámen veliký zde se posadila. Oni tři kolem ní usedli, načež ona, hledíc několika slzí, jež jí do očí vstoupily, se zdržeti, hlasem pokojným a zřetelným příběh svého života takto vyprávěti počala:

Zde v Andalusii jest místo, ode kterého má jmeno jeden vévoda, jež mu čest španělského granda přináší. On má dva syny, z nichž starší jest dědicem jeho statků a, jak se zdá, také jeho dobrých vlastností; mladší, nevím, čeho jest dědicem, pakli ne lestnosti Vellidovy a zrádnosti Galalonovy. Moji rodičové jsou poddaní tohoto pána, rodu prostého, avšak tak bohatí, že, kdyby jejich stav roven byl jejich jmění, více žádati by si nemohli, anižbych já v nynějším bídném stavu svém byla se octnula; neb jediné moje neštěstí jest snad to, že oni nemají štěstí, z vysokého rodu pocházeti. Avšak nejsou oni tak nízkého rodu, žeby zaň musili se hanbiti, ani tak vysokého, abych se zbavila domnění, že prostý stav jejich jest příčinou mého neštěstí. Slovem oni jsou lidé prostí, původu zcela ryzého a nesmíšeného a, jak se říká, staří a dávní křesťané a to tak dávní, že jejich bohatství a skvělé živobytí jim znenáhla jmena zemanů a rytířů dobývá, ačkoliv za největší statek a nejlepší svou šlechtu dceru svou pokládali a jí se vychloubali. Protože mimo mne jiného dědice a jiné dědičky neměli, co velmi laskaví rodičové mne milovali a s největší péčí vychovávali; já byla zrcadlem, v němž se shlíželi, podporou jejich stáří, předmětem všech jejich zbožných žádostí. Za tuto jejich lásku ke mně bylo mou jedinou žádostí, radost jim činiti. A jako jsem vládla jejich srdci, vládla jsem také celým jejich jměním; najímala a vyplácela jsem služebníky, vedla účty o výsevku i žních; olejné i vinné lisy, hojná stáda dobytku většího i menšího, včelník, slovem vše, co tak bohatý sedlák, jako můj otec má a míti může, měla jsem pod mocí a byla hospodyní a paní nade vším s takovou pečlivostí a jim k tak veliké spokojenosti, že mi nelze dostatečně vypověděti. Ostatek dne, když jsem totiž pasákům, nádvorníkům a ostatní čeledi, co mají dělat, nařídila, jsem v prácech pannám jak slušných tak potřebných: v šití, vyšívání a předení trávila. A pakliže jsem na některou chvilku k vyražení ducha od prací těch se uchýlila, bylo mou zábavou čtení několika nábožných knih anebo hrání na harfu, protože jsem ze zkušenosti věděla, že hudba srdce utěšuje a ulevuje duším stísněným. Takový tedy byl život můj v domě mých rodičů a tak-li zevrubně jsem jej líčila, nebylo to z chlouby, abych okázala svou výmluvnost aneb že jsem byla bohata, nýbrž jen proto, abych vám pověděla, jak bez viny jsem z onoho šťastného stavu do tohoto bídného, v němž mne zde nacházíte, upadla. Stalo však se, že, ačkoliv jsem život svůj v tolikém zaměstnání a v také uzavřenosti trávila, že v skutku klášteru se rovnala, a, jak jsem myslila, od nikoho vidina mimo služebníky domácí — nebo, když jsem šla na mši, bývalo to tak časně a matka a služky tak mne provázely a já byla tak zakryta a zastřena, že mé oči sotva dále viděly, než kam jsem nohou kročila — přece oči lásky čili raděj zahálky, jenžto jsou ostřejší než ostrovidovy, mne shlédly a D. Fernando mne spatřil. Tak totiž mladší syn vévodův, o němž jsem již mluvila, se jmenoval.

Jak mile vyprávěčka D. Fernanda pojmenovala, změnil Cardenio barvu v tváři a pot na něm vyvstal s tak prudkým pohnutím, že farář a lazebník to spatřivše, se obávali, že jej napadá ona třeštivost, která, jak byli slyšeli, časem naň přichází; avšak Cardenio přestal na pokojném pocení-se a pevně na selskou dívku zraky upíraje, kdoby byla, se domýšlel. Ona ale nevšimnuvši si pohnutí Cardeniova, příběh svůj dále vyprávěla.

A sotva že mne byl uhlédal, an, jak mi potom pravil, celý láskou ke mně zahořel, jakož jsem i já pak z jeho ujišťování patrně seznala. Však abych nekonečný příběh svého neštěstí ukončila, pominu mlčením, jak velmi D. Fernando se snažil, aby mi svou lásku vyjeviti mohl. Uplatil všechen lid domácí, dával a sliboval darů, prokazoval milosti mým příbuzným; celé dny bývaly slavnosti a zábavy v naší ulici, v noci nemohl nikdo pro hudbu spáti. Listy, jež do mých rukou, ani nevím jak, přicházely, byly nesčíslné a plné milostných řečí a slibů a více přísah než slov obsahující. To vše mi nejenom nelichotilo, ano tak mne proti němu zatvrdilo, jakoby on byl mým úhlavním nepřítelem býval, takže vše, cokoliv k získání mé náklonnosti podnikal, právě naopak působilo. Ne žeby osoba D. Fernandova mi nebyla se líbila, anebo jeho usilování mne mrzelo; ano já jsem cítila jakousi podivnou radost, vidouc se milovánu a ctěnu od tak znamenitého kavalíra, a ne nerada jsem svou chválu v jeho listech čítala. V tom ohledu, tuším, jsme všecky ženské stejné, a byťbychom sebe ošklivější byly, přece chvála nám lichotí. Ale všemu tomu čest má na odpor se stavěla, jakož i neustálé domluvy mých rodičů, zámysl D. Fernanda již dobře nahlížejících; neb on již nic nedbal, před světem se tajiti. Rodiče mi pravili, že jedině v cnosti a dobré pověsti mé svou čest a slávu si zakládají, abych povážila nerovnost mezi mnou a D. Fernandem a z toho poznala, že jeho záměrem, ačkoliv on jinak ujišťuje, jest více dosažení své žádosti, nežli mé štěstí, a že oni, pakli bych opravdu myslila, jeho a neslušného usilování a dotírání jeho se zbaviti, bez odkladu mne provdají, za kohokoliv budu chtíti, buď za některého z předních mužů naší dědiny anebo z okolí; neb naše veliké jmění a dobrá pověst dá jim všeho toho právem se nadíti. Slib ten a patrná opravdivost jejich řeči v úmyslu mém mne upevnily a D. Fernando nikdy té nejmenší odpovědi neobdržel, z níž by byl mohl se nadíti, že kdy své žádosti dosáhne. Tato moje zdrželivost, již on bezpochyby za povržení měl, nezřízenou žádost jeho asi tím více podněcovala; musímť takto jeho náklonnost ke mně nazvati, neb, kdyby byla tak zřízena bývala, jak se slušelo, nebylibyste nyní o ní slyšeli, poněvadž bych nebyla měla příčiny, vám o ní povídati.

Posléz dověděl se D. Fernando, že moje rodiče mne chtějí provdati, aby jemu naději odňali, mne dosáhnouti, aneb aspoň, abych více opatrována a chráněna byla, a tato zpráva, anebo domněnka byla příčinou jeho následujícího jednání. Když jsem totiž jednoho večera ve svém pokojíku toliko ve společnosti jedné služebné panny své byla, majíc dvéře dobře zavřeny pro strach, aby neopatrností má počestnost v nebezpečí nepřišla, stál najednou vzdor vší obezřetnosti a všech prostředků u prostřed této zavřenosti a osamělosti D. Fernando přede mnou, aniž jsem pochopiti neb se domysliti mohla, kterak tam přišel. Jeho zhled tak mne poděsil, že zrak i hlas mne pominul a já ani o pomoc volati nemohla. Avšak on by to byl tuším ani také nedopustil, neb v tu chvíli ke mně přistoupiv, a do náruči mne vzav, poněvadž jsem ve svém pomatení síly neměla, mu se protiviti, jal se mi toho tolik mluviti, že nepochopuju, kterak lež tak výborně umí lháti, že řeč její zcela pravdě se podobá. Slzami uměl zrádce ten slovům svým pravdivosti dáti a vzdycháním upřímnost svého úmyslu dokazovati. Já ubohá, byvši o samotě vychována a nejsouc nijak na podobné případy připravena, počala jsem, nevím, jakým spůsobem, tuto lichost za pravdu míti, ač nikoliv tak, žeby mne byl k nějaké neslušné povolnosti svými slzami a vzdechy svedl. Když jsem pak z prvního leknutí svého se probrala, počala jsem zase volněji oddýchat a s větší mužností, nežbych sama byla se nadála, jsem mu pravila: Kdybych, pane, místo ve tvém náručí v drápech divokého lva se nacházela a z nich se vysvobodit mohla dopuštěním se něčeho neb promluvením, coby mé cti se protivilo, neučinila a nepromluvila bych to ani za celý svět. Pročež, třeba ty mé tělo rukama svýma objímal, poutají duši mou mé dobré úmysly, které jsou od tvých tak velmi rozdílné, jakož se přesvědčíš, pakli násilí mně učiniti se odvážíš. Já jsem tvá poddaná, nikoliv ale tvoje otrokyně, aniž má nebo smí míti šlechtická krev tvá moci, zneuctíti neb zhanobiti krev mou sprostou; já prostá dívka selská tak sebe si vážím, jako ty, pane a rytíři. Tvá moc nemá míti proti mně účinku aniž bohatství tvé a řeč tvá býti s to, mne oklamati, aniž tvé vzdechy a slzy mne obměkčí. Kdybych něco takového uhlídala u onoho, jejž rodiče za chotě by mi byli ustanovili, ochotně bych jejich žádosti se podrobila a má vůle bylaby vůlí jejich, takže, kdyby se to beze škody mé cti stalo, třeba i proti své náklonnosti, ráda bych ti, pane, obětovala, co ty nyní s takým násilím chceš mi odejmouti. To vše ti pravím, abys nemyslil, že někdo něčeho ode mne dosáhne, kdo mým řádným manželem nebude. Pakliže ti jenom to brání, překrásná Doroteo, neb to jest jmeno mé ubohé, pravil prostopášník, hleď, tu ti podávám svou ruku na důkaz, že jsem tvým, a buďte mi svědky této pravdy nebesa, jichž nic není tajno a tento obraz váš nejsvětější panny.

Když Cardenio uslyšel, an se jmenovala Doroteou, opět se zachvěl a první své důmnění za pravdivé uznal; avšak nechtěl přetrhnouti povídku, až vyslechne, jak se skončí, ačkoli skoro všecko již věděl. Pravil toliko: Co? Dorotea jest tvé jmeno, panno? Já slyšel o jedné téhož jmena, jejížto nešťastný osud snad tvému velmi jest podobný: povídej dále, já vám pak povím věci, nad nimiž užasnete a se pohnete.

Dorotea se zarazila nad řečí Cardeniovou a jeho podivným, bídným oděvem, a žádala jej, aby, ví-li něco, co jí se týká, jí to pověděti neváhal, an osud, byťby jí snad všecko byl odňal, tolik zmužilosti jí zanechal, že každé neštěstí, ježkoli ještě ji potká, snésti dovede, přesvědčena jsouc, že nic přijíti nemůže, coby nynější bídu její rozmnožiti mohlo.

Jábych nikoliv neváhal, odpověděl Cardenio, vám své mínění vyjeviti, kdybych věděl, že jest pravda, co se domýšlím. Až posud jest na to dost času, aniž vám na tom záleží, abyste to zvěděla.

Buď si tomu jak buď, odpověděla Dorotea; abych k svému příběhu opět se navrátila, D. Fernando sňal jeden obraz, který v tom pokoji se nacházel, se zdi a za svědka našeho zasnoubení jej vzal. Nejvýraznějšími slovy a nejsvětějšími přísahami za manžela mi se zaslíbil, ačkoliv jsem dříve mu pravila, aby ještě dobře pomyslil, co činí, a povážil, jakou nevoli otci svému způsobí tím zasnoubením-se prosté poddané své; aby nedával se zaslepit mou jakoukoliv krásou, poněvadž není dostatečna k omluvení jeho kroku, a, chceli pro svou lásku ke mně něco dobrého mi prokázati, aby mne zcela mému osudu zanechal, ať si kostky padnou jakkoliv, a jak na můj stav se přísluší, ješto takové nerovné sňatky nikdy nebývají šťastny, aniž později tolik rozkoše poskytujou, jako spočátku. To vše jsem mu předložila a mimo to ještě mnoho, načež již se nepamatuju, jsem mu pravila, avšak nebyla s to, zraditi jej s jeho úmyslu, právě jako, kdo platit nemíní, žádnými výminkami od koupi odstrašiti se nedá.

Já na to vešla s sebou v krátký potaz a pravila sama k sobě: Ano, vždyť nebudu já ta první, která cestou sňatku z nízkého stavu na vysoký se povznesla, aniž jest D. Fernando první, jejž krása, neb slepá náruživost, co bývá to nejjistější, pohnula, vzíti si nerovnou družku své výsosti; když tedy to nic nového a neobyčejného, jest radno, chopiti se cti, kterou mi osud podává. A byťby i tato náklonnost jeho ke mně déle netrvala, než k dosažení jeho žádosti, přece s pomocí boží jeho chotí budu. Odbudu-li a zamítnu jej, jest on s to, cestu slušnosti opustit a násilí užiti; pakbych zcela o svou pověst přišla a neměla omluvy ani u těch, ježby znectění mé za vinu mi pokládali, poněvadžby nevěděli, jak nevinně jsem k němu přišla. Neb jakých důkazů bych byla mohla podati, abych své rodiče a ostatní přesvědčila dostatečně, že kavalír ten bez mého svolení do mé komnaty se dostal? Veškeré tyto důvody jsem v několika chvilkách uvážila a především ku kroku, jenž proti mému očekávání k mé záhubě vypadl, mne pohnuly sliby a přísahy D. Fernandovy, a svědkové, jichž se dokládal, a slzy, jež proléval; konečně byla jeho osobnost a způsobnost, provázeny jsouce tisícerým ubezpečováním nejvroucnější lásky, s to, každé tak svobodné jako zachovalé srdce, jako bylo moje, překonati. Zavolala jsem své děvče, aby na zemi svědectví nebešťanů potvrdilo. Don Fernando opětoval své doklady a přísahy, dovolával se ještě více svatých za svědky, proklínal se na vždy a na věky, stane-li se věrolomným, vzal znovu slzy a vzdechy ku pomoci a ještě pevněji mne sevřel ve svou náruč, ze které posud ještě mne nebyl pustil. Děvče moje vyšlo ven a nechalo mne s nevěrníkem opět samotnu a já se stala oběti zrady jeho. Den, který následoval na noc mého neštěstí, nepřicházel asi tak brzy, jak D. Fernando si přál; nebo když byl svou žádost ukojil, není člověku nic milejšího, než od předmětu jejího se odvrátit. Podotýkám to proto, poněvadž D. Fernando mne co nejrychleji opustil, a za pomoci mé služky, která právě byla jej sem přivedla, dříve, než se rozednilo, na ulici se octnul. Když se mnou se loučil, ačkoliv ne s takovou horlivostí a vroucností, jako když přišel, pravil mi, abych pevně důvěřovala v jeho stálost a věrnost a pravdivost jeho přísah, a aby mne ještě více o svém slovu ubezpečil, sňal drahý prsten s prstu a na můj mi jej navléknul. Slovem, on odešel a já zůstala, ani nevím, zdali smutná, nebo veselá; to jenom mohu říci, že jsem byla pak celá zmatena, zamyšlena a téměř bez sebe nad tím, co bylo se mnou se událo, takže jsem ani srdce neměla aneb raději zapomněla, služku vyplísnit ze zrady nade mnou spáchané, že byla D. Fernanda v mém pokoji tajně zavřela. Nevědělať jsem sama ještě, zdali mi z toho štěstí nebo neštěstí pojde.

Řekla jsem D. Fernandu při odchodu, že, an nyní jsem jeho, tímto způsobem každou noc mne bude moci navštěvovati, až za dobré uzná, naše zasnoubení veřejně prohlásiti; on však vícekrát nepřišel, leč noc následující, a od těch dob jsem ho ani na ulici ani v kostele více než měsíc nespatřila, ačkoliv jsem věděla, že jest v městě a den co den na lov chodí, kteroužto zábavu velice miloval. Tyto dny a chvíle byly pro mne velmi smutné a nešťastné a již tu počínala jsem pochybovat o D. Fernandově věrnosti a mu nedůvěřovat. Nyní také mé děvče výčitky dostávalo za svou drzost, které jsem jí před tím nečinila. Musela jsem při tom slzy své ukrýt hleděti a všemožně se tvářiti, aby rodiče mne se netázali, co mi bylo se stalo a proč jsem smutna, čímžbych byla nucena bývala, je obelhati. Avšak jediné okamžení vší mé opatrnosti konec učinilo; nenadálá událost byla příčinou, že jsem všechněch ohledů zapomněla, z mezí stydlivosti vykročila, všecku trpělivost ztratila a tajemství svého srdce odhalila. Povstala totiž v naší dědině pověst několik dní na to, že v jednom odtud blízkém městě Don Fernando se zasnoubil s jednou krásnou slečnou, velmi vznešených rodičův, ačkoliv ne tak bohatých, žeby pro své věno takového sňatku byla se nadíti mohla. Pravilo se, že se jmenuje Lucinda a o jiných podivných věcech, jež při tom sňatku se přihoditi měly, se vyprávělo.

Cardenio slyšel jméno Lucindino, avšak trhl toliko ramenoma, zaťal rty, stáhnul obočí a záhy na to proud slzí z očí vyronil. Dorotea ale nepřestala u vypravování svého příběhu pokračovati.

Tato smutná novina došla mi k uším a místo, co by srdce mé jí bylo na led ztuhlo, zňal se v něm takový hněv a vztěk, že div jsem ulicemi běhat nezačala a nevěru a zradu, kterou na mne spáchal, rozkřikovala. Avšak hněv ten ustoupil zatím myšlénce na vyvedení toho, co jsem té noci učinila. Oblékla jsem se totiž v tento oděv, jejž mi dal jeden čeledín, v domě mého otce sloužící, kterému jsem já své neštěstí zjevila a jej žádala, aby mne provodil až do města, kde můj nepřítel se zdržuje. On nejprve mou odvážlivost káral a s mého úmyslu mne srážel; vida ale mne tak odhodlanou, uvolil se, jak pravil, býti mým průvodčím, třeba na konec světa. Svázala jsem na to záhy něco ženského šatstva, trochu peněz a šperků pro náhodu do uzlu a o půl noci, aniž jsem nevěrné děvce čeho byla řekla, z domu svých rodičů jsem odešla. V průvodu mého čeledína a mých trapných myšlének vydala jsem se pěšky na cestu k městu, nesena letem žádosti, abych, ačkoli, co již bylo se stalo, překaziti jsem nemohla, Fernanda aspoň se optala, s jakým svědomím mohl to učiniti. Došla jsem za půltřetího dne na místo žádané a přišedši do města, ptala jsem se po domu rodičů Lucindiných, a první, jemuž jsem otázku dala, více mi odpověděl, než jsem si žádala slyšeti. Řekl mi dům a vše, co bylo na svatbě jejich dcery se stalo, věc prý tak veřejnou v městě, že po všech ulicích toliko o tom se rozpráví. Pravilť mi, že tu noc, když Don Fernando s Lucindou se zasnoubil, a když ona již svolila, jeho chotí se státi, náhlá mdloba na ni přišla, a že, když ženich její k ní přistoupil a ňádra jí rozepiali, aby volněji dýchati mohla, lístek rukou Lucindinou psaný u ní nalezl, v němž pravila a se vyznávala, že nemůže býti chotí D. Fernandovou, ana jest nevěstou Cardenia, kterýžto, jak mi člověk ten pravil, byl jeden kavalír z téhož města velmi vznešený, a že, když D. Fernandovi svolila, stalo se proto, aby zákon poslušenství svým rodičům nepřestoupila. Zkrátka obsah listu toho byl takový, že z něho dalo se souditi, že ona měla úmysl, po svém zasnoubení se zavražditi, ješto v něm udávala příčinu, proč si život béře. To vše, praví se, potvrdila dýka, která, nevím kde, v jejím oděvu prý jest nalezena. Don Fernando to všecko viděl a maje za to, že Lucinda s ním žert si ztropila a mu to k potupě učinila, prve, než ona ještě ze mdlob se probrala, s touže u ní nalezenou dýkou po ní se hnal a ji probodnouti chtěl; bylby to také učinil, kdyby její rodiče a ti, co byli přítomni, nebyli tomu zabránili. Na to prý D. Fernando záhy odešel a Lucinda až teprv druhý den ze své mdloby se zpamatovala, kdež svým rodičům pověděla, že jest skutečnou nevěstou onoho Cardenia, o němž jsem pravila. Spolu jsem se dověděla, že prý onen Cardenio byl při tomto sňatku přítomen, a že uviděv ji oddánu, čehož nikdy nebyl se nadál, v zoufalství z města ujel, zanechav jí dříve list, v kterém si stěžoval, jak velmi mu byla ublížila, a že se odebéře tam, kde živá duše již ho neuvidí.

To vše bylo veřejno a v celém městě známo, že všickni o tom mluvili, zvláště, když se dověděli, že Lucinda z domu svého otce a z města se ztratila a nikde není k nalezení, nad čímž rodiče její div rozumu nepozbyli, nevědouce si rady, jak opět ji nalézti. Když jsem to vše se dověděla, opět moje naděje pookřála a byla jsem radši, že jsem D. Fernanda nezastihla, než abych jej po boku manželky byla nalezla; nebo se mi zdálo, že snad sama nebesa tento druhý sňatek jeho překazila, aby přišel k poznání, čím mi byl zavázán, a rozpomenul se, že jest křesťan a povinen více o svou duši, než lidské ohledy dbáti. To vše jsem v mysli přemítala a, nemajíc útěchy, dalekou a slabou nadějí upokojiti se hleděla, abych omrzelý život svůj déle zachovala. Když jsem ještě v městě byla, nevědouc co si počíti, an jsem Fernanda nenalezla, slyšela jsem veřejné prohlášení, v kterém veliká odměna tomu se slibovala, kdo by mne nalezl, a spolu znaky mého stáři a oděvu udány byly. Slyšela jsem též si povídati, že prý mne z domu mých rodičů onen čeledín, jenž se mnou byl odešel, uvedl, což mi velmi k srdci šlo; nebo jsem viděla, jak tím pověst má trpí, an nebylo na tom dosti, že jí můj odchod ublížil, ale že jsem s člověkem tak sprostým a mé naklonnosti nehodným měla odejíti. Jak mile jsem to prohlášení uslyšela, hned jsem město se služebníkem opustila. Ten začínal již dávat na sobě znáti vrtkavost u věrnosti mně slíbené a my ještě tu noc došli do hustin těchto hor, v bázni, abychom nebyli dopadeni; avšak jako se říkává, že jedna nehoda stíhá druhou, a konec jednoho neštěstí bývá počátkem druhého většího, dálo se i mně. Neb jak mile můj až dosud věrný a bezpečný služebník se mnou v této samotě se viděl, pohnut spíše svou podlou žádostí nežli mou krásou, mínil použiti příležitosti, již dle jeho zdání tato poušť mu podávala, a beze studu a bázně Boží a vážnosti ke mně lásku svou mi projevil. Vida, že hněvivými a důtklivými slovy nestydatému úmyslu jeho se vzpírám, upustil od proseb, jichž zprvu užíval, a násilí se chápati počal; spravedlivé nebe ale, jež zřídka, čili nikdy, spravedlivou věc neopouští, bylo mi nápomocno, že jsem svou skrovnou silou a bez velikého namáhání se skály jej shodila, kde, nevím mrtev-li čili živ, ležeti zůstal, načež já tak rychle, jak můj strach a mé osvobození mi dopouštěly, hlouběji do této pouště jsem utekla, o nic dále se nestarajíc, než abych se ukryti a pátrání otcovu a příbuzných ujíti mohla. Nevím již, před koliku měsíci jsem s tím úmyslem do těchto hor přišla, kdež jsem pastýře nalezla, který mne za pasáka do služby vzal. U toho jsem po celý čas sloužila a neustále pod šírým nebem se zdržovala, abych ukryla vlasy, které dnes tak nenadále mne vyzradily. Avšak mé snažení a má opatrnost byla bez prospěchu, nebo hospodář můj přece poznal, že nejsem hoch, a ten samý úmysl, jako v čeledínu v něm povstal. A poněvadž osud v nesnázi pokaždé prostředků nepodává, nebylo tu pro mne ani skály, ani propasti, do níž bych hospodáře svého jako před tím čeledína, byla svrhnouti mohla. Uznala jsem tedy za věc prospěšnější, od něho odejít a zase do těchto roklin se ukrýt, nežli svou sílu, nebo výmluvnost na něm zkoušet. Vrátila jsem se tedy zase do své samoty a jala se hledat místo, kdebych beze vší překážky v nářku a pláči nebesa prositi mohla, aby nad mou bídou se ustrnula a síly a milosti mi popřála, z ní se vyprostit, anebo abych na této poušti život skončila, beze vší památky po nešťastnici, která tak nevinným spůsobem příčinu dala, že o ni v její otčině a na jiných místech tak špatně se mluví.