Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá
Podtitulek: O příhodě D. Quijota se slíčnou lovkyní.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 175–179.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Velmi zarmouceni a s neblahou myslí přišli k svým zvířatům rytíř a zbrojnoš, zvláště Sancho, jemuž na srdci leželo vydání peněz, ježto se mu zdálo, jako by při každém placení bralo se mu oko. Konečně nemluvíce ni slova sedli na stoupáky a ubírali se od pověstné řeky; D. Quijote zabrán do svých milostných myšlének, a Sancho přemítaje o zlepšení svého stavu, jež se mu nyní vidělo být mnohem vzdálenější než kdy jindy. Ač byl velikým hlupákem, předce dobře nahlížel, že všechno počínání pánovo aneb aspoň po většině bylo bláznovské; pročež hledal příležitosti, aby se jednou vykradl a domů dostal, aniž by se svým pánem se vyrovnával neb dovolenou od něho žádal. A však osud zprostředkoval věci zcela naopak než Sancho se obával.

Stalo se druhého dne při sklonku slunce, když přijížděli k lesu, že D. Quijote zrak obrátil na zelenou lučinu, a na jejím konci spatřil zástup. Přišed blíže shledal, že jsou to lovci se sokoly, a když přistoupil dále, zočil mezi nimi nádhernou dámu na broni či bělavém soumaru, ozdobeném zelenou pochvou a se sedlem o stříbrném kování. Dáma sama byla taktéž zeleně oděna a sice tak vkusně a bohatě, že u vkusnost samu zdála se býti proměněna. Na levé ruce měla sokola, z čehož D. Quijote pozoroval, že jest to nějaká vznesená paní a velitelka všech těch lovců, jak tomu skutečně bylo. Tudíž vece Sanchovi: Běž, synu Sancho, a řekni té dámě na koni a se sokolem, že já, Lví rytíř, líbám ruku její vznešené sličnosti, a dovolí-li mi výsost její, že půjdu ruku políbit a být jí k službám seč stačí síly moje, a v čem mi výsost její poručí. Hleď ale, Sancho, na svou řeč a varuj se, abys do poselství svého nevpletl nějaké pořekadlo své.

To jste přišel na kosa! odvětil Sancho; nač mně to? vždyť to není v živobytí mém poprvé, že nesu poselství k vznešeným a znamenitým paním!

Kromě onoho, jež jsi nesl seňoře Dulcinei, připomenul D. Quijote, nevím, že bys některé byl vyřizoval, aspoň ne v mé službě.

To je pravda, přisvědčil Sancho, ale kdo rád platí, nebojí se zástavy, a kde je v domě všeho dost, dobře poměje se host, t. j. u mne není zapotřebí přikazovat a dávat mi o něčem naučení, neboť mám ze všeho něco a ku všemu se mi dostává.

Věřím tomu, Sancho, řekl D. Quijote; šťastnou cestu, Bůh tě doprovázej!

Sancho chvatem odešel popoháněje ustavičně šedouše a přišed k sličné lovkyni slezl s něho i padl před ní na kolena řka: Sličná seňoro, onen rytíř, jehož tamto vidíte, nazvaný Lvím rytířem, jest můj pán, a já jsem zbrojnoš jeho, jemuž doma říkají Sancho Panza. Ten Lví rytíř, jenž nedávno slul rytířem truchlivé podoby, posýlá mě, abych Vaší Msti vyřídil, byste ráčila dovoliti, by z Vaší vůle a blahosklonnosti i z Vašeho přisvědčení přišel vykonat úmysl svůj, jenž v ničem jiném nespočívá, jak on dí a já si myslím, než sloužiti Vašemu vznešenému lovu se sokoly a sličnosti Vaší. Udělíte-li mu své svolení, učiníte to jen k svému prospěchu, a on bude mít z toho nejznamenitější vděk a radost.

V skutku, dobrý zbrojnoši, odpověděla paní, vykonal jste své poselství se všemi okolnostmi, jakých takové vzkazy požadují. Vstaňte, neboť nesluší se, aby zbrojnoš tak slavného rytíře, jako jest rytíř truchlivé podoby, o němž máme již mnoho vědomostí, na kolenou klečel; vstaňte, příteli, a vyřiďte pánu svému, že bude srdečné vítán, zlíbí-li se mu pobyti u mne a u vévody, manžela mého, na letohrádku nedaleko odtud.

Sancho vstal obdivuje se i sličnosti dobré dámy i způsobnosti a zdvořilosti její, nejvíce ale slovům jejím, že zná pána jeho, rytíře truchlivé podoby, a nenazývala-li jej Lvím rytířem, stalo se asi tím, že si to jméno teprv nedávno dal.

Vévodkyně (jméno její posud se neví) tázala se ho: Řekněte mi, příteli zbrojnoši, není ten váš pán onen, o němž jest tištěna povídka s názvem o důmyslném zemanu D. Quijotovi de la Mancha, jenž prý za velitelku srdce svého má jakousi Dulcinei del Toboso?

To je tentýž, seňoro, odpověděl Sancho; a onen zbrojnoš, jenž skutečně, či prý, jest v té povídce, a jemuž říkají Sancho Panza, jsem já, jestliže mě v kolébce, chci tím říci v tiskárně, za jiného nevyměnili.

Z toho všeho velice se těším, pravila vévodkyně. Jděte, příteli Sancho, a rcete pánu svému, že bude rád viděn a velmi vítán na statcích mých a že mě nic nemohlo potkati, co by mi větší potěšení způsobilo.

S touto tak příjemnou odpovědí vrátil se Sancho s největší chutí k svému pánu, jemuž vše pak vypravoval, co ta vznešená dáma řekla, do nebe svými nemotornými slovy vynášeje velikou slíčnost, půvabnost a zdvořilost její. D. Quijote se pyšnil ve svém sedle, upravil se dobře v třemenech, urovnal hledí, bodl Rocinanta a s dvornou hrdostí šel políbit ruku vévodkyni, anaž dadouc zavolati vévodu, manžela svého, vypravovala mu mezi tím, co D. Quijote přicházel, celé poselství jeho. Oba čtli první čásť této povídky a poznavše z ní pošetilé nápady D. Quijota s největší radostí a toužebností přáli si ho poznati. Hleděli tedy úmyslně podati se jeho podivnostem a vše za pravé míti, cokoli řekl, i pokud by u nich meškal, zacházeti s ním jako s dobrodružným rytířem se všemi v rytířských knihách, jichž čtli a jimž velmi nakloněni byli, obyčejnými ceremoniemi.

Tu přiblížil se D. Quijote s otevřeným hledím a stroje se s koně slézti dal Sanchovi znamení, aby mu držel třemen: Sancho ale byl tak nešťasten, že slézaje se šedouše zapletl si nohu do provazu pochvy a nemoha ji vyplésti spadl s osla hubou a prsoma na zem. D. Quijote maje to za neslušné, aby slezl dříve než by mu kdo třemen držel, a domnívaje se, že Sancho už přišel mu jej podržet, najednou nahnul se tělem a vzal Rocinantovo sedlo s sebou, jež špatně bylo utaženo, tak že i se sedlem ležel na zemi ne bez zahanbení a mnohého tichého proklínání posýlaného na nešťastného Sancha, jenž doposud měl nohu zapletenou. Vévoda rozkázal lovcům, aby rytíři a Sanchovi pomohli, a ti D. Quijota pádem raněného zdvihli. Rytíř kulhaje a jak mohl klekl před panstvem na koleno, a však vévoda nižádným způsobem tomu nepřipustil, alebrž sám s koně slez D. Quijota do náručí objal řka: Lituji toho, pane rytíři truchlivé podoby, že první kus Váš na mé půdě tak špatně dopadl, jak jsem právě viděl, avšak neopatrní zbrojnoši bývají příčinou mnohem horších případů.

Ten případ, kterým mi dopřáno Vás spatřiti, statečný kníže, nemůže být nešťastný, odpověděl D. Quijote, byť i pád můj neměl konce až na dně propasti, neboť odtamtud zvihla a vybavila by mě chlouba spatřiti Vás. Zbrojnoš můj, jehož Bůh potresci, má obratnější jazyk k mluvení daremných věcí než aby bedlil o utažení sedla, by dost pevné bylo. Avšak nechť se jakkoli nacházím: leže nebo stoje, pěšky aneb na koni, vždy budu k službě Vám i seňoře vévodkyni, důstojné družce Vaší, důstojné velitelce slíčnosti a všeobecné kněžně dvornosti.

Pomalu, můj pane D. Quijote de la Mancha! vece vévoda, kde jest seňora Doňa Dulcinea del Toboso, tam není dobře velebiti slíčnost jinou.

Sancho Panza se z provazu vypletl a jsa tam na blízku, dříve než pán jeho odpověď dal, pravil: Nelze zapřiti, alebrž dlužno potvrditi, že jest velitelka moje, seňora Dulcinea del Toboso, velmi sličná; avšak kdy se toho člověk nejméně naděje, vyskočí zajíc, a slyšel jsem, že jest to s přirozením jako s hrnčířem, který dělá hliněné nádoby; kdo udělá jednu pěknou nádobu, dovede tak dobře udělat dvě a tři a sto. Pravím to, poněvadž na mou věru seňora vévodkyně nic si neodevzdá s mou velitelkou, seňorou Dulcineí del Toboso. D. Quijote se na to obrátil k vévodkyni řka: Vznešenost Vaše si může myslit, že žádný dobrodružný rytíř na světě neměl většího a zajímavějšího mluvku zbrojnošem než já, a on mi pravdu toho potvrdí, dovolí-li mi Výsost Vaše býti na několik dní sluhou Vaším.

Na to odpověděla vévodkyně: Že dobrý Sancho jest žertovný, je mi tím milejší, neb to svědčí o jeho rozumnosti; vtipy a žerty, pane D. Quijote, jak ráčíte vědět, bývají spojeny s dobrou hlavou, a poněvadž Sancho jest vtipný a žertovný, prohlašuji jej tu za rozumného.

A za mluvku, připojil D. Quijote.

Tím líp, doložil vévoda, neboť mnoho vtipů nelze málo slovy říci; aby nám ale při řeči nebyla dlouhá chvíle, pojďte, veliký rytíři truchlivé postavy

Lví rytíři, má Vaše Výsost říci, přejal mu Sancho slovo; rytíře truchlivé podoby tu už není, podobiznou jeho budiž Lví rytíř. Vévoda pokračoval: Pravím, aby pan Lví rytíř šel na jeden z hradů mých nedaleko odtud stojících; tam bude přijat, jak se pro tak vzácnou osobu sluší, a jak já i vévodkyně činíváme všem dobrodružným rytířům tam zavítavším.

Zatím Sancho Rocinantovi sedlo upravil a pevně připial; D. Quijote vsedl naň, vévoda na pěkného oře, a vzavše vévodkyni uprostřed ubírali se ku hradu. Vévodkyně dala Sancha zavolati, aby jel s nimi, libujíc si velice v poslouchání jeho vtipů. Sancho nedal se prositi a připojiv se k té třetici byl sám čtvrtý při rozmluvě k velikému potěšení vévody a vévodkyně, jižto za velmi šťastné se pokládali přijetím dobrodružného rytíře a dobrodružného zbrojnoše na hradě svém.