Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá devátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá devátá
Podtitulek: O pověstné příhodě s očarovaným člunem.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 170–174.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Tím, že ubírali se dále krokem volným a takměř počítaným, dostali se D. Quijote a Sancho za dva dni po odchodu ze stromoví k řece Ebru, z jehož spatření měl D. Quijote radost velikou. Hledělť s podivením na půvabnost jeho břehu, na jasnost jeho vody, a klidnost jeho běhu a na hojnost tekutých jeho křišťalů, tak že pohled ten obnovil v něm tisícerých oblíbených myšlének. Zvláště na mysl mu vstoupilo divadlo v sluji Montesinově, neboť ač opice mistra Pedra mu pravila, že věci ty byly dílem pravdivé, dílem lživé, držel se více pravdivých než lživých, naopak Sanchovi, jenž je všecky měl za pouhou lež.

Ubíraje se takto dále spatřil před očima malý člun bez vesla a jiného náčiní, jenž na pokrají řeky uvázán byl u pobřežního stromového kmenu. D. Quijote zíral na všecky strany a nevida nikde živé duše ihned slezl s Rocinanta a velel Sanchovi, aby totéž učinil se šedoušem, i obě zvířata spolu u kmenu topolového neb vrbového tam na blízku uvázal. Sancho se tázal na příčinu toho náhlého slézání a uvázání.

Věziž, Sancho, odpověděl D. Quijote, že člun právě před náma se nacházející pro nic jiného tu není, než aby mne volal a vyzýval, bych do něho vstoupil a v něm na pomoc přispěl některému rytíři neb jiné nešťastné a výtečné osobě, anaž se u veliké nesnázi nachází. Tak píšou knihy o dějinách rytířských a o kouzedlnících tam postavených a vypravovaných, že když některý rytíř do nějaké tísně upadne, nemůže být vysvobozen než rukou jiného rytíře, byť jeden od druhého tři tisíce a více mil vzdálen byl, neb kouzedlníci měli jej nésti v oblacích aneb přichystati mu člun a dopraviti jej dříve než okamžiknutím buďsi vzduchem, buďsi po moři, kam chtějí a kde pomoci jeho jest zapotřebí. Tudíž, Sancho, stojí tu ten člun k tomutéž cíli, a to jest tak pravdivé, jakože nyní jest den, i dříve než mine, uvaž šedouše a Rocinanta pospolu a odevzdejme se do vůle boží, anaž nás opatruje, neboť neopomenu plaviti se v člunu, byť by mě z toho zrázeli mniši bosáci.

Je-li tomu tak, vece Sancho, a Vaše Mst stůj co stůj pustiti se chce do těch, nevím mám-li říci hloupostí, nezbývá mi než poslechnouti a šíji skloniti bedliv jsa přísloví: Konej pána svého rozkazy, při němž chléb a sůl ti neschází. Nic však méně, abych svědomí své neobtížil, upozorním Vaši Mst, že mi přichází, jakoby ten člun nebyl z očarovaných, alebrž nějaký rybářský z této řeky, poněvadž se v ní loví nejlepší jesi ve světě.

Mezi tím, co tak Sancho mluvil, uvázal zvířata a zůstavil je s nejkrutší bolestí pod ochranou a záštitou kouzedlníků. D. Quijote mu ale pravil, aby se nestaral o opuštěnost těch zvířat, neboť ten, jenž vedl je tak dalekými cestami a zeměmi, o sustentaci oněch bude prý pečovati.

Nevím, co je to sustaci, řekl Sancho, jaktěživ jsem takové slovo neslyšel.

Sustentaci, vysvětloval mu D. Quijote, jest tolik jako zachování. Není divu, že tomu slovu nerozumíš, poněvadž to není tvou povinností umět latinsky, jako některých, jižto se domnívají, že latinu umějí a přec jí nerozumějí.

Zvířata jsou už uvázána, připamatoval Sancho; co nyní budeme činiti?

Co činiti? pravil D. Quijote; poručíme se sv. Jakubu a vykotvíme t. j. vstoupíme do člunu a přeřízneme provaz, za nějž člun uvázán jest. Na to do něho skočil a Sancho následoval za ním; D. Quijote přeřízl provaz a člun se pomalu od břehu vzdaloval. Když se Sancho asi na dva sáhy viděl v řečišti, počal se chvěti obávaje se, že jest ztracen, avšak nic mu většího zármutku nespůsobilo nežli že slyšel šedouše hykati a viděl, kterak Rocinante se namáhá, aby se utrhl. Pravil tedy pánu svému: Šedouš pro naši nepřítomnost bolestně hyká a Rocinante hledí se dostat na svobodu, aby šel za námi. O nejdražší přátelé, ztište se, a bláznovství, jež nás od vás odvádí, obrátivši se v poznání přivede nás k vám zpět! A při tom dal se do takového usedavého pláče, že D. Quijote mrzut a rozhněván se ozval: čeho se bojíš, zbabělče? proč pláčeš, srdce perníkové? kdo ti co dělá, kdo ti ubližuje, ničemná duše? co ti schází, nuzáku u prostřed hojnosti? Či cestuješ pěšky a bos přes rifejské hory nesedě na lavici jako arcikníže v klidném toku této rozkošné řeky, z nížto za krátký čas dostaneme se na šíré moře? Avšak už jsme museli uraziti aspoň šest neb osm set mil! Kdybych tu měl astrolabium, bych pomocí jeho změřil točnovou výšku, řekl bych ti, mnoho-li cesty jsme vykonali; avšak rozumím-li něčemu, minuli jsme aneb ihned mineme čáru rovnodennosti, jež dělí a rozptyluje obě proti sobě položené točny na dvě stejné části.

A mineme-li tuto čáru, již Vaše Mst jmenovala, tázal se Sancho, mnoho-li to budeme mít cesty za sebou?

Mnoho, odpověděl D. Quijote, neboť podlé oněch tří set a šedesáti stupňů, jež zemská a mořská koule obsahuje dle rozpočtu Ptolemeje, jenž byl největším známým světopiscem, dostihneme polovici cesty došedše jmenované čáry.

Pro Pánaboha! zvolal Sancho, Vy mně za svědka uvádíte Člověka, který měl poštu a byl pištcem a jmenoval se Tohle, a k tomu nějaké mně je či mé je aneb tak jaksi.

D. Quijote se smál výkladu, jejž Sancho podával o jmunu rozpočtu i o významu světopisce Ptolemeje, a pravil: Věziž, Sancho, že Španělové, a kdokoli z Cadixu plaviti se chce do východní Indie, mají to za znamení překročené čáry rovnodennosti, všem-li, co na lodi jsou, vši do jedné poscípají, tak že se na korábu ni jediná nenachází, byť bys ji i zlatem zaplatil. Můžeš tedy, Sancho, strčiti ruku pod paždí a najdeš-li něco živého, bude nám tu čáru teprv překročiti; ne-li, překročili jsme ji.

Já tomu pranic nevěřím, odpověděl Sancho, avšak učiním, co mi Vaše Mst poroučí, ač nevím, proč bych takový pokus činiti měl, ježto vidím vlastníma očima, že jsme se od břehu na pět sáhů nevzdálili a od toho místa, kde jsou zvířata, ani na dva sáhy se nedostali; vždyť tamhle stojí Rocinante a šedouš na tomtéž místě, kde jsme je zůstavili. Změří-li se dálka, jako já to nyní činím, zaříkal bych se, že se pohybujeme a dále ubíráme mravenčím krokem.

Učiň jenom přesvědčenou, Sancho, jak jsem ti pravil, a nevšímej si jiných věcí, ježto nevíš, co jsou colury, linie, paralelly, zodiacus, ecliptika, póly, solsticie, aequinoctia, planety, znamení nebeská, stupně a míry, z nichž sestává země- a nebekruh. Kdybys všecky ty věci aneb částku jich znal, věděl bys určitě, které paralelly jsme přeřízli, která znamení jsme viděli, které souhvězdí máme za sebou a které pravě míjíme. Proto ti opakuji, abys se zkusil a lovil; domnívám se zajisté, že jsi čistější, než list hladkého bílého papíru.

Sancho učinil na sobě pokus a vstrčiv lehounce a zvolna ruku do jamky pod levým kolenem zdvihl hlavu a hleděl na svého pána. Buď zkušenost, vece, není pravdivá, aneb nedostali jsme se za dost málo tam, kam Vaše Mst praví.

Což jsi něco našel? tázal se D. Quijote.

I což něco! odpověděl Sancho a třepaje prsty myl si celou ruku v řece, na níž člun klidně se nesl u prostřed proudu, aniž by pozorovati bylo nějakou tajnou moc aneb nějakého skrytého kouzedlníka mimo pouhý tok lahodné a líbezné vody.

V tom shlídli veliký mlýn, jenž se u prostřed reky nacházel, a sotva jej D. Quijote zočil, pravil povýšeným hlasem Sanchovi: Vidíš, příteli, tamto se objevuje město, hrad či tvrz, kde se nachází nějaký potlačený rytíř aneb nějaká nešťastná královna, infantka neb princezna, jížto jsem na pomoc sem táhl.

Kého ďasa ráčíte mluvit o městě, hradu neb tvrzi? pravil Sancho. Což nevidíte, že je to na břehu stojící mlýn, v němž se pšenice mele?

Z ticha, Sancho, vece D. Quijote; byť se to i zdál být mlýn, není to mlýn. Již jsem ti pravil, že kouzla přirozenou podobu všech předmětů přetvořují a mění; neříkám, že z podstaty jejich dělají něco jiného, alebrž že se tak zdá, jakož nám zkušenost ukázala při proměně Dulcinee, jediném to útočišti nadějí mých.

Mezi tím dostal se člun do proudu u prostřed řeky a začal se rychleji než posud pohybovati. Mlynářští vidouce blížiti se člun, jenž ujížděl do bystřiny mezi kola, vyskočili rychle na mnoze opatřeni jsouce dlouhými žerděmi, aby člun zastavili, a poněvadž vyběhli zamoučeni majíce obličeje a oděvy zaprášeny, poskytovali pohled zlý. Volali hlasitě: Čertoví lidé? Kam se ženete? Pozbyli jste rozumu? Chcete se utopit a hnáty si dát polámat v kolách?

Neřekl jsem ti, Sandro, ozval se tu D. Quijote, neřekl jsem ti, že jsme přišli, abych dokázal statečnost svého ramene? Podívej se, jak ničemníci a padouchové mi tu přicházejí vstříc! hle, jaké příšery se mi na odpor staví, jaké ohyzdné obludy nám strachy nahánějí! Avšak přesvědčíte se ohavníci! A vztýčiv se v člunu jal se mlynářským hroziti řka: Lůzo ničemná a víc než pitomá, pusťte na svobodu a nezkrácenou vůli osobu, jižto máte v této své tvrzi či v tom vězení, buď si vznešená či nízká, jakéhokoli povolání neb kterékoli vlastnosti! Jsemť já D. Quijote de la Mancha, jinak lví rytíř zvaný, jemuž řízením vysokých nebes zůstaveno šťastně vykonati toto dobrodružství.

A to řka chopil se meče a jal se jím máchati proti mlynářům, již slyšíce a nepochopujíce ty tlachy začali žerděmi chytati člun, jenž již již vjížděl do proudného žlabu na kola. Sancho se vrhl na kolena modle se zkroušeně, aby je Bůh vysvobodil z tak patrného nebezpečenství, jakož se i stalo přičiněním a obratností mlynářských, již opřevše se svými tyčemi o člun zastavili jej, ale tak, že se překotil a D. Quijote se Sanchou na znak do vody padli. D. Quijotovi nevedlo se zle, ježto uměl plovat jako ryba, ač jej těha zbroje dvakrát až na dno pohroužila; kdyby vsak nebylo mlynářských, jižto do vody skočili a je oba jako klády vytáhli, měli by ti dva odzpíváno.

Když se na suchou půdu dostali více zmáčeni než žízní umírající, padl Sancho na kolena, sepial ruce a s očima k nebi pozdviženýma vznášel k Bohu hojnou a vroucí prosbu, aby jej od té chvíle zbavil nemoudrých žádostí a podniků pána jeho. Za tím přišli rybáři, vlastníci člunu, z něhož mlýnská kola kusů nadělala, a vidouce jej roztříštěný začali Sancha svlékati a D. Quijota žádati, aby jim zaplatil. Ten s největší ducha přítomností, jako by se mu nic bylo nepřihodilo, řekl mlynářům a rybákům, že jim velmi rád loďku zaplatí, dají-li bez výminky osobu či osoby na svobodu, ježto na jejich hradě jsou u vězení.

O jakých osobách a o jakémto hradu mluvíte, nesmyslný člověče? divil se jeden z mlynářů. Chcete si snad vzíti ty mleče ve mlýně?

Dosti! myslil si D. Quijote; zde u této lůzy bylo by to hlásati na poušti, aby prosbami něco dobrého učinili. V této příhodě museli se setkati dva kouzedlníci, z nichž jeden kazí, co druhý počíná: jeden mi připravil člun, a druhý mne srazil do vody! Vše na tomto světě jest ouskok a sobě odporná lest; nemohu více činiti. Na to mluvil dále hledě k mlýnům: Přátelé, buďte si kdokoli, jižto v tomto zajetí se nacházíte, odpusťte mi, že k svému a vašemu neštěstí nemohu vás zbaviti trýzně vaší; snad některému jinému rytíři zůstaven a odkázán jest výkon ten. To domluviv shodl se s rybáři a zaplatil za člun padesát realů, jež jim Sancho velmi nerad doručil řka: Za takové dvě plavby dáme celý svůj kapitál až do pracha.

Rybáci a mlynáři obdivovali se hledíce na ty dvě figury, na pohled tak různé od ostatních lidí, a nepochopovali, kam směřovaly řeči a otázky od D. Quijota činěné. Majíce je za blázny zůstavili je a vrátili se ti do svého mlýna, rybáři do svých chýší; D. Quijote a Sancho odebrali se k svým hovádkům, a ten byl konec příhody s očarovaným člunem!