Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola sedmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola sedmá
Podtitulek: O případech D. Quijota a jeho zbrojnoše i o jiných velmi důležitých věcech.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 36–41.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Jedva hospodyně zpozorovala, že Sancho Panza se svým pánem se zamýká, nahlídla ihned, o čem budou jednati. Majíc za to, že z této porady povstati má třetí jejich výprava, vzala plášť a plna strachu a nevrlosti šla hledat bakaláře Samsona Carrasca, domnívajíc se, že on jsa člověk výmluvný a nový přítel pána jejího, bude jej moci přemluviti, aby mimo sebe pustil tak nemoudrý úmysl. Zastala jej procházejícího se doma na dvoře a spatřivši jej padla mu udychtěna a zarmoucena k nohoum. Vida ji Carrasco s tváří tak bolestnou a vyděšenou, pravil: Co jest to paní hospodyně? Co se stalo, že vypadáte, jako by vám to duši z těla vyrvat mělo?

Nic, pane Samsone, jen že můj pán dá se na cesty, zajisté dá se na cesty.

A kam se dá na cesty, paní? tázal se Samson; přišel k úrazu na těle?

Pojede, doložila ona, branou svého bláznovství, t. j. má duše, pane bakaláři, on chce opět a to po třetí dát se na cesty a hledat světem, jak říká, dobrodružství, a já nepochopuju, jak těm cestám takové jméno dáti může. Po prvé naložili jej přes příč na osla a natloukli z něho masti; po druhé vrátil se na káře voly tažené stísněn a zavřen v kleci, říkaje, že do ní zaklet jest. Při tom vypadal tak ztýrán, že by ho vlastní matka jeho nepoznala: vychrtlý, bledý, očí zapadlých až do nejzadnější dutiny mozku, tak že to přes šest set vajec stálo, aby se poněkud zase dostal na nohy; to ví Bůh a celý svět a moje slepice, které mne ve lži nenechají.

Tomu rád věřím, přisvědčoval bakalář, že jsou tak dobré, tak tučné, tak řádně hlídané, že by neřekly nic křivého, kdyby i puknout měly. Tedy, paní hospodyně, nejedná se o nic jiného aniž se nějaké jiné neštěstí přihodilo, nežli že se obáváte onoho, jež pan D. Quijote způsobiti chce?

O jiné se nejedná, pane, odpověděla ona.

Nuž buďte beze strachu a jděte nyní dobré mysli domů; k snídaní pak připravte mi něco teplého a cestou odříkávejte modlitbu k sv. Apolonii, umíte-li ji, já půjdu hned za vámi, a uvidíte své divy.

O já zarmoucená! zvolala ona, modlitbu k sv. Apolonii, pravíte, abych odříkávala? to by bylo dobré, kdyby můj pán měl zadní zuby, ale on má jen parkosky.

Vím, co pravím, paní hospodyně, jděte a se mnou se nepřete, ježto víte, že jsem bakalářem Salamanským a nepotřebuju z té hodnosti nových hádek podstoupit, odpověděl Carrasco.

S takovou odešla hospodyně a bakalář vypravil se hledat faráře a zdělit mu, co uvedeno na svém místě.

Mezi tím, co D. Quijote a Sancho byli spolu zamčeni, staly se věci, o nichž s velikou svědomitostí a věrnou pravdivostí povídka vypravuje.

Sancho oslovil svého pána: Vaše Milosti, již jsem svou ženu k tomu přimněl, že mi pravila, abych šel s Vaší Urozeností, kam se Vám zlíbí.

Přiměl, máš říci, ne přimněl, opravoval D. Quijote.

Prosil jsem Vaši Milost, odpověděl Sancho, jednou neb dvakrát, nedám-li na sebe pozor, abyste mi slovíčka neopravoval, rozumíte-li, co jimi říci chci; a nerozumíte-li, řekněte: U čerta, Sancho, já ti nerozumím, a nevyjádřím-li se, pak mne můžete opravit, poněvadž jsem tak vjímaný.

Nerozumím ti, Sancho, řekl ihned D. Quijote, nevěda cos chtěl říci tím: Jsem tak vjímaný.

Jsem tak vjímavý, tím jsem chtěl říci, že jsem tak hned.

Nyní ti teprv nerozumím, odpověděl D. Quijote.

Nemůžete-li mi rozumět, odtušil Sancho, nevím, jak bych to řekl; nevím, Bůh je svědek!

Aj, nyní už na to připadám! zvolal D. Quijote; tys chtěl říci, že jsi tak vnímavý, tak japné povahy, že pochopíš, co ti řeknu, a činiti budeš, jak ti naznačím.

Založil bych se, pravil Sancho, že jste mne pojal a porozuměl mi hned z počátku, aniž by potřebí bylo obtěžovati mne, byste slyšel druhý tucet mých machlanic.

Může být, přisvědčil D. Quijote; nuže, co říká Terezie?

Terezie říká, doložil Sancho, abych s Vaší Milostí vše pěkně si vyjednal; kdo prý má na papíře, nepotřebuje na jazyku, smlouva že jest lepší než výmluva, a že více platí vrabec v hrsti, než holub na střele. Já zas pravím, ženská rada že má špatnou míru; blázen kdo ji přijme a dá jí víru.

Já to také říkám, přiznával D. Quijote; mluv, příteli Sancho; pokračuj, co povídáš, jsou samé perly.

Jedná se tu o to, mluvil Sancho dále, že jak Vaše Milost lépe ví, všickni jsme podrobeni smrti, že dnes jsme a zejtra nejsme, že tak rychle za své vezme beránek jako beran, a že nikdo na tomto světě nemůže si slibovati více dní života, než mu jich Bůh uděliti ráčí; neboť smrt jest hluchá, a když začne klepat na dvéře našeho života, počíná si vždy hurtem, že ji nemohou zadržeti ani prosby, ani síly, ani žezla ani biskupské čepice, jak o tom jest veřejný hlas a veřejná pověst, i jak se nám to říká s kazatelen.

To je vše pravda, přisvědčoval D. Quijote, nevím ale, kam tím směřuješ.

Směřuju tím tam, vysvětloval Sancho, abyste mi, milostivý pane, ustanovil určitý plat, který byste mi dával každého měsíce, pokud Vám sloužiti budu, i aby se mi ten plat dával z Vašeho jmění, neboť nehodlám spokojiti se sliby, které buď dlouho, buď valně, buď nikdy se nevyplatí; při tom, co mám, Bůh mne neopustí. Mimo to chci vědět, jak veliká jest moje mzda, buď si malá aneb velká; slepice snáší jedno vejce k druhému; mnoho mála činí mnoho, a pokud někdo vydělává, neprodělává. Stalo-li by se opravdu, čemuž nevěřím aniž tak doufám, že byste mi, Vaše Milosti, slíbený ostrov daroval, nejsem tak nevděčný, aniž beru věci takové za maličkosti, abych nežádal, by se ocenil důchod toho ostrova a ze sumy té by se mi odčítala ruta.

Příteli Sancho, připomenul D. Quijote, někdy bývá ruta tak dobrá jako ráta.

Již tomu rozumím, vece Sancho, založil bych se, že jsem měl říci ráta místo ruta; avšak nic na tom nesejde, jen když mi Vaše Milost rozuměla.

Ano tak jsem ti rozuměl, odpověděl D. Quijote, že jsem proniknul nejhlubší tvou myšlénku a vidím zjevně, kam míříš těmi nesčíslnými šípy svých přísloví. Vidíš, Sancho, rád bych ti ustanovil plat, kdybych v některé povídce o dobrodružných rytířích byl nalezl příkladu, jenž by mně odhalil a ukázal dost malou stopu toho, co se komu platí měsíčně aneb ročně. Četl jsem všecky aneb alespoň přemnohé povídky o dobrodružném rytířstvu, ale nepamatuju se, žeby který rytíř platil nějaké určité služné svému zbrojnoši; vím toliko, že všickni sloužili na pouhé útraty pána, a když se toho nejméně nadáli, potkalo-li pána štěstí, bývali odměněni ostrovem, neb věcí podobné ceny, při nejmenším že se spokojili vysokou hodností. Chceš-li při takovéto naději a takovémto pokynutí sloužiti mi déle, bude dobře; myslíš-li ale, abych z kořene podvrátil starobylý zvyk dobrodružného rytířstva, jsou to marné myšlénky. Jdi tedy, Sancho, domů a vyřiď Terezii úmysl můj; bude-li se jí a tobě líbiti zůstati při mně na moje útraty, bene quidem; ne-li, zůstaneme přátely jako před tím. Dokud v holubníku neschází potravy, není nouze o holuby. Pamatuj si, synu můj, že dobrá naděje více má ceny, než špatná držebnost, a dobrý požadavek více než špatný plat. Mluvím tímto způsobem, Sancho, abych ti dal na srozuměnou, že já také umím sem tam stříkati pořekadly jako déšť; konečně chci říci a dím, nechceš-li jíti se mnou na mé útraty a sdíleti osud, který já sdílím, zachovej tě Bůh a dej ti dobrého svatého. Mně nebude scházeti zbrojnošů poslušnějších, bedlivějších a méně zmatených a tlachavých než ty jsi.

Když Sancho uslyšel pevné rozhodnutí pána svého, zakalilo se mu nebe a křídla odhodlanosti mu sklesla, poněvadž za to měl, že pán jeho nevydá se bez něho na cesty za všecky poklady ve světě. Mezi tím co stál zaražen a zamyšlen, přišel Samson Carrasco s hospodyní a neteří, ježto věděti chtěly, jakými důvody on přemluví pána jejich, aby nechodil hledat dobrodružství.

Samson, šibal vybubnovaný, přistoupiv blíže objal D. Quijota jako poprvé a hlasem pozdviženým vece: O výkvěte dobrodružného rytířstva! O skvoucí světlo rytířstva! O chloubo a zrcadlo národa španělského! Modli se k Bohu všemohoucímu, v němž všeliké dary spočívají, aby osoba neb osoby, kteréby třetí výpravě tvé chtěly překážky klásti aneb ji zdržovati, nepřišly na ni v labyrintu žádostí svých, i aby nikdy se jim nepovedlo, co zlého v úmyslu mají!

Pak obrátiv se k hospodyni pokračoval: Můžete upustiti od modliteb k sv. Apolonii, poněvadž vím, že jest pevné ustanovení nebes, aby pan D. Quijote šel vyplnit své vznešené a nové úmysly, i uvalil bych na sebe těžké výčitky svědomí, kdybych nevyzýval a nepřemlouval tohoto rytíře, aby déle síly svého statečného ramene a dobrotu mohútného ducha svého neobmezoval a nezdržoval, poněvadž takovýmto váháním zkracuje právo trpících, ochranu sirotků, počestnost panen, záštitu vdov, podporu žen a jiné podobné věci, které se týkají řádu dobrodružného rytířstva, k němuž směřují, na něm závisí, s ním splývají. Nuže, pane D. Quijote, muži sličný, statečný, ještě tohoto rána dej se na cestu, a bude-li k vykonání jejímu něčeho scházeti, jsem hotov podporovati ji osobou a jměním svým, ba kdyby potřebí bylo jíti k Vaší Vznešenosti za zbrojnoše, pokládal bych to za největší štěstí.

Při těch slovích obrátil se D. Quijote k Sanchovi, řka: Nepovídal jsem ti, že se mi nebude zbrojnošů nedostávati? Viz, kdo se mi za služebníka nabízí! Věc neslýchaná: bakalář Samson Carrasco, ustavičná zábava a radost síní na školách salamanských, na těle zdráv, oudů čilých, chytrý, snášelivý horka a zimy, hladu a žízně, se všemi těmi vlastnostmi, jichž se vyžaduje na zbrojnoši rytíře dobrodružného. Avšak Bůh uchovej, abych hově přání svému zbořil a ztroskotal sloup učenosti, nádobu vědomostí, abych ulomil letorost krásných a svobodných umění. Nechať pokojně žije nový Samson ve vlasti své, čest jí přinášeje a spolu šediny sestárlých řadičů svých zdobě. Spokojím se kterýmkoli zbrojnošem, nebude-li Sancho chtít jíti se mnou.

Ano, bude chtít, odpověděl Sancho zdrcen a plné oči slzí maje. Nemá se o mně říci, veliteli můj, když mísa byla vyprázdněna, že jsem společnost opustil; nepocházím z rodu nevděčníků, jakož o tom ví celý svět a zvláště moje ves, jací byli Panzové, z nichž pocházím. Mimo to shledal jsem a přesvědčil se z mnohých dobrých skutků a tím více dobrých slov, že Vaše Milost má úmysl dáti mi odměnu. Pustil-li jsem se v řeči tak daleko, abyste mi vytknul plat, byl jsem v tom po vůlí ženě, poněvadž dá-li se do domlouvání v jisté věci, není mistra, kterýby více obruče sudu přitahoval než ona přitahuje do čeho se pustí a co chce. Nic však méně muž má býti mužem, a žena ženou, a jako jsem mužem kdekoli, a to nelze zapříti, tak chci býti mužem ve svém domě, stůj co stůj. Nyní tedy ničeho nezbývá, než abyste, Vaše Milosti, závět i s doplňkem zařídil, tak že by se nedal více zdrhnouti; pak abychom se ihned dali na cestu, by dlouho netrpěla duše pana Samsona, jenž dí, že svědomí ho ponouká přemlouvati Vaši Milost, abyste po třetí pustil se do světa. Já se znova nabízím k službám Vaší Milosti věrně a řádně, tak dobře i lépe než kterýkoli zbrojnoš sloužil dobrodružným rytířům za dob minulých a přítomných.

Bakalář se divil slyše cíl a způsob mluvení Sanchova, i ač četl první čásť povídky o pánu jeho, přece nevěřil, že jest Sancho tak roztomilý, jak v ní líčen jest. Pročež slyše ho mluviti o závětu a přídavku, který by se nedal zdrhnouti na místě zvrhnouti, všemu věřil, co o něm slyšel, a prohlásil ho za nejskvělejšího hlupce našeho století, připomínaje sobě, že takových dvou bláznů, pána a služebníka, nebylo na světě viděti.

Konečně si D. Quijote a Sancho padli do náručí a zůstali přátely. Dle mínění a schválení slavného Carrasca, jenž od té chvíle byl jejich orakulem, ustanoveno jest, že za tři dni výprava se státi má; do té doby že se má vše potřebné k cestě připravit i sehnati nějaká helmice, anaž dle slov D. Quijotových vším způsobem opatřena býti musí hledím.

Lání, jež hospodyně a neť proti bakaláři způsobily, nemělo konce; trhaly si vlasy, rozškrábaly si obličeje a jako někdejší plačtivé ženy při pohřbech naříkaly na odchod pána svého, jakoby to bylo na smrt. Záměr, jejž měl Samson přemlouvaje D. Quijota k opětné cestě, čelil k tomu, o čemž povídka dále vypravuje; vše dělo se z dorozumění s farářem a lazebníkem, s nimiž dříve se smluvil. Podlé ustanovení připravili si D. Quijote a Sancho za ty tři dni co se jim zdálo býti potřebno, Sancho smířil svou ženu, D. Quijote hospodyni a neť, a s večera pustili se, aniž by je kdo zpozoroval kromě bakaláře, jenž je půl míle cesty doprovoditi chtěl, na cestu do Tobosa, D. Quijote na svém ušlechtilém Rocinantu a Sancho na svém starém šedouši, tlumok maje naplněný věcmi k snědku a měšec penězi, jež mu D. Quijote uschovati dal. Samson jej objal a prosil, aby mu dal návěští o svých dobrých neb zlých osudech, aby oním se potěšil aneb tímto potruchlil, jak toho oddanost a přátelství vyžaduje. D. Quijote mu to slíbil; Samson obrátil se k své dědině a ti dva ubírali se k velkému městu Tobosu.