Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šestá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šestá
Podtitulek: O příhodě D. Quijota s jeho neteří a hospodyní. Jedna z nejdůležitějších kapitol celé povídky.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 31–35.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Zatím, co Sancho Panza a žena jeho Terezie Cascajová vedli onen vypravovaný podivný hovor, nebyly neť a hospodyně D. Quijota nečinny pozorujíce z tisícerých znamení, že ujec a pán jejich po třetí chce vylítnouti a vydati se na neblahou dle jejich náhledů výpravu. Hleděly vším možným způsobem odvrátiti jej od úmyslu jeho, ale vše to bylo, jako když se hrách na stěnu hází aneb studené železo kove. Nic však méně mezi mnohými uvedenými důvody pravila hospodyně: Věru, veliteli můj, nezastaví-li Vaše Milost kroky své na dobro, a nezůstanete-li tiše doma, a nenecháte-li toho těkání přes hory a doly jako kajicná duše, hledaje, jak říkáte, dobrodružné příhody, jež já zovu nehody: budu muset hlas a nářek svůj povznesti k Bohu a králi, aby učinili v tom prostředek.

Na to odpověděl D. Quijote: Hospodyně, co Bůh na tvé nářky odpoví, nevím, jakož rovně mi neznámo co Jeho královská Milost za odpověď dá; vím jen, kdybych já byl králem, že bych se poděkoval za odpovídání na tak nesčíslné množství nesmyslných žádostí, ježto se mu každodenně podávají; neboť jedna z největších prací krále mezi mnohými jinými jej zaměstnávajícími jest, že vyslyšeti má všech, odpovídati všem, a proto si nepřeju, aby i věci moje činily mu nepříležitost.

Po té tázala se hospodyně: Povězte nám, pane, nejsou-li při dvoře Jeho královské Milosti také rytíři?

Jsou, odvětil D. Quijote, a to mnozí. Má to svou příčinu, aby ozdobou byli velmožnosti knížecí a sloužili k okázalosti veličenstva královského.

A nemůže Vaše Milost, namítla ona, býti jedním z těch, kteří bez potulování slouží svému králi a pánu, meškajíce při dvoře?

Vidíš, rozmilá, vysvětloval D. Quijote, nemohou všichni rytíři býti dvořany a všichni dvořané dobrodružnými rytíři; všech má býti ve světě, i ač jsme všickni rytíři, jest předce veliký rozdíl mezi jedním a druhým. Tak dvořané nezůstavují ni síň ni práh dvorský a projíždějí se celým světem, anižby je to mnoho stálo, hledíce do pěkné mapy, nesnášejíce zimu ani vedro, hlad ni žízeň; avšak my skuteční dobrodružní rytíři v horku a studenu, při pohodě a nečase, ve dne a v noci, na nohou a na koni projdeme celou zemi vlastním tělem svým, znajíce nepřátely své nejen namalované, alebrž vtělené, pouštějíce se do nich stůj co stůj v každé případnosti a nevšímajíce si titěrnosti ani zákonů souboje, máchá-li kdo oštěpem neb mečem delším či kratším, má-li při sobě sv. zůstatky aneb nějaké skryté kouzlo, dlužno-li slunce stejně rozděliti čili nic, a podobných opatrností, kdy muž jest proti muži. To jsou věci, kterým ty nerozumíš, já ale je znám. Máš také věděti, že pravý dobrodružný rytíř, byt spatřil i deset obrů, kteří hlavami nejen dotýkají se oblak ale i převyšují je, kterým za nohy slouží jakoby dvě převeliké věže, kterýchž ramena podobají se stožárům velikánských a mohutných korábů, kterýchž oči vypadají jako mlýnská kola a více planou než výhně v hutích, nemá se jich báti nižádným způsobem. Spíše má se do nich pustit a přepadnout je s ušlechtilou ducha přítomností a s neohroženou odvahou, možná-li, přemoci a zničiti okamžitě, byť i ozbrojeni byli šupinami jisté ryby, o nichž se praví, že jsou tvrdší než z diamantu; byť i na místě mečů měli břitké bodáky z ocele damascenského aneb železné palice s hroty rovněž ocelovými, jakých jsem po dvakráte vícero viděl. To vše ti pravím, hospodyně, abys rozdíl znala mezi jedním a druhým rytířem. Dobře by bylo, by nestávalo knížete, který by si nevážil tohoto druhého, či lépe řečeno prvního druhu rytířů dobrodružných, kteří, jak čteme v povídkách o nich, mají takovou podstatu do sebe, že byli spásou netoliko jednoho, ale mnohých království.

Ach, pane můj! jala se po těch slovích mluviti neť; uvažte, že vše to, co se vypravuje o dobrodružných rytířích, je bajka a lež, a povídky o nich, jestli že by spáleny nebyly, zasluhovaly by každá kacířské roucho aneb nějaké znamení, aby se vědělo, že jsou ničemné a dobrým mravům záhubné.

Pán Bůh s námi! zvolal D. Quijote, kdybys nebyla mou neteří a vlastni dcerou mé sestry, musel bych tě pokárati za to rouhání, tak že by celý svět o tom zvěděl. Jak to? Možná-li, že takové nevyspělče, jež sotva zacházeti umí dvanácti krajkovými paličkami, opovažuje jazyk si brousit a soud pronášet o dějích dobrodružných rytířů? Co řekne tomu urozený pan Amadis, uslyší-li to? Avšak jsem tím jist, že ti odpustí, poněvadž byl nejskromnějším a nejdvornějším rytířem svého času a k tomu velikým ochráncem panen. Ale mnohý by tě nesměl slyšeti, abys toho zlým nezakusila, poněvadž nejsou všickni zdvořilí a dobře zvedeni. Jsoutě někteří také lajdáci a hrubci, a všickni, kteří se rytíři zovou, nejsou jimi všude a ve všem, jakož jedni jsou z ryzého, druhé z kočičího zlata. Všickni vydávají se za rytíře, avšak všickni by neobstáli na prubířském kameni pravdy; jsoutě lidé mrzcí, kteří se namáhají, aby za rytíře platili; jsou ale též rytíři vznešení, kteří by spíše umřeli, než aby se zdáli býti muži podlými. Tito povznášejí se ctižádostí aneb statečností, onino domáhají se výše choulostivostí a neřestí. A jest zapotřebí opatřiti se bystrým zrakem, abychom rozeznali tyto dva druhy rytířů jmenem sobě tak podobných, skutkem tak rozdílných.

Při sám Bůh! zvolala neť, vy, pane strýčku, víte toho tolik, že kdyby potřeba neb nutnost žádala, vstoupiti byste mohl na kazatelnu a hlásati o tom na všech cestách; nic však méně nacházíte se v takovém omylu a patrném potřeštění, že domníváte se starcem jsa býti statečným, sláb jsa sil míti, stářím sehnut jsa nésti se zpříma, a k tomu ke všemu nejsa rytířem býti rytířem, ač jím býti může i pouhý šlechtic, není-li chud!

Jest mnoho pravdy v tvých slovích, neti, odpověděl D. Quijote, a mohl bych ti, co se rodu týká, věci říci, že bys se divila; avšak pomlčím o nich, abych nemíchal božské věci s lidskými. Vězte, přátelé, na čtyři druhy — poslouchejte bedlivě! rozděliti lze všecky rody, co jich jest ve světě; jedni měli původ nízký, a ti vypnuli a rozšířili se, až dosáhli největší velmožnosti; druzí měli původ vznešený a ten zachovali a zachovávají a drží jsouce těmi, kterými býti začali; jiní zase taktéž měli původ vznešený, a vztýčili se do špice jako jehlanec, zmenšujíce se a ubývajíce ve svém základě, že se podobají až nicosti, jako jest špice jehlance v poměru k svému podstavci čili spodku pouhé nic; a opět jiní, a těch jest nejvíce, neměli skvělý původ ani značné výšky, a též konec míti budou bez proslulosti, jakož jest rod lidu obecného a sprostého. Za příklad prvního druhu těch, kteří měli původ nízký a dosáhli velmožnosti, již posud zachovávají, sloužiž vám rod otomanský, který z nízkého a sprostého pastýře, jenž mu původ dal, vypnul se na vrchol, na němž jej nyní vidíme. Druhého rodu, jenž měl původ vznešený a zachovává jej bez zveličování, příkladem jsou mnohá knížata, jsouce jimi dědictvím a trvajíce v té míře, aniž by ji zveličovala neb zmenšovala, chovajíce se mírně v mezech států svých. O těch, kteří povstali vznešeně a vyšvihli se u špici, jest na tisíce příkladů, mezi nimi hlavně Faraónové a Ptolomejovci v Egyptě, Césarovci v Římě, s celým hejnem — smí-li se tak říci — nesčíslných knížat, mocnářů, urozenců medských, asyrských, perských, řeckých a barbarských. Všechny tyto rody a urozenstva vypnuly se do špice a v nicost jako ti, jimž původ dali, tak že jest věcí nemožnou nalezti nyní některého z potomků jejich, a kdybychom jich našli, byli by v stavu nízkém a sprostém. O rodu obecném nehodlám mluviti, poněvadž slouží jen k tomu, aby počet živých zmnožil, aniž by důležitost jeho zasluhovala nějaké pověsti aneb chvalořeči. Z toho ze všeho chci, bloudkové moji, abyste poznali, jak veliký jest zmatek v rodech, a že jen ti osvědčují se býti vznešenými a slavnými, kteří to jeví ctností, bohatstvím a štědrostí jsouce majiteli jich. Pravím ctností, bohatstvím a štědrostí, poněvadž velmož hříšný stává se hříšníkem velikým, a boháč bez štědrosti lakomcem žebráckým, poněvadž majitele bohatství nečiní boháčem majetek, nébrž vydání, ale ne vydání jak by chtěl, nébrž umění dobře vydávati. Rytíř chudý nemá jiné cesty, aby osvědčil se rytířem, než ctnosti, jsa při tom vlídný, vzdělaný, dvorný, ochotný a úslužný, nehrdý, domýšlivý, nevrlý, alebrž hlavně dobročinný, jenž dvěma krejcary chudému s bodrou myslí darovanými osvědčí se tak štědrým, jako ten, kdo almužnu rozdává při hlaholu zvonů, i nebude nikoho, kdoby vida jej ozdobena zmíněnými ctnostmi, byť ho i neznal, rozpakoval se pokládati a míti ho za člověka dobrého rodu. Kdyby tomu tak nebylo, stal by se div; a jakož sláva vždy byla odměněnou ctností, tak i ctnostní nemohou přestati býti slavenými. Jsou dvě cesty, dcery moje, jimiž kráčeti mohou lidé a nabyti bohatství a cti: cesta vědy a cesta zbraně. Já cením zbraň nad vědy a narodil jsem se, jakož se kloním ku zbrani, zajisté za působení planety Smrtonoše. Tím mi jest věcí nutnou kráčeti cestou zbraně a chci se jí ubírati celému světu na vzdor. Bylo by to marné namáhání přemlouvati mne, bych nechtěl, co nebesa chtějí, co osud ustanovuje, a čeho rozum žádá i nad to nade vše vůle má si přeje. Ač třeba jest znáti, jakož i znám ty nesčíslné obtíže, ježto spojeny jsou s dobrodružným rytířstvím, není mne i tajno ono neskončené dobré, jež pojí se s ním. Vím i, že stezka ctnosti těsná jest, cesta nepravosti pak široká a prostranná; vím též, že cíle a konce jejich jsou rozdílné, poněvadž cesta nepravosti, jsouci valná a prostranná, vede k smrti, stezka ctnosti ale, jsouc úzká a klopotná, vede k životu, a to ne k životu konečnému, alebrž k onomu, jež konce nemá; vím, jak praví slavný Španělský básník náš, že

Tato drsná stezička se vine
K výši sídla nesmrtelnosti;
Nedojde jí, kdo té stezky mine.

Ach já přenešťastná! zvolala neť, můj pan strýc je i básníkem! Všecko ví, všeho se dovtípí! Založila bych se, kdyby se mu zlíbilo býti zedníkem, dovede postaviti dům jako klícku.

Ubezpečuji tě, neti, odvětil D. Quijote, kdyby tyto rytířské myšlénky nepovznesly mne nade všecky smysly, nebylo by ničeho, do čeho bych se nepustil, ničeho podivného, co by nepovstalo z rukou mých, zvláště byly by to klece a parátka na zuby.

Tu tloukl někdo na dvéře, a když se tázali, kdo to volá, ozval se Sancho Panza, že on to. Sotva že jej hospodyně zpozorovala, utekla se schovat, aby ho neviděla; tak jí byl odporný. Neť mu otevřela, a velitel jeho D. Quijote chvátal obejmout jej s otevřenou náručí, načež oba do jeho jizby se zavřeli, majíce tam novou rozmluvu, před níž předešlá nemá přednosti.