Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola padesátá druhá
Podtitulek: Vypravuje se v ní o druhé Doloridě či Zarmoucené, jiným jmenem doňa Rodriguezová zvané.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 308–313.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Cid Hamete vypravuje, že D. Quijote uzdraviv se ze svého poškrabání měl za to, jakoby život na hradě trávený naprosto odporoval řádu rytířskému, k němuž se přiznával. Umínil si tedy, že si od vévodských manželů vyžádá dovolení odebrati se do Zaragozy, ježto blížily se tamní slavnosti, při nichž doufal nabýti brnění, jež se při takových slavnostech udílí. Když tedy jednoho dne s vévodou a vévodkyní stoloval a právě úmysl vykonati a za dovolení žádati se strojil, tu najednou do dveří veliké síně vstoupily dvě ženštiny od hlavy do paty oděné, jak se ihned okázalo, v roucho smutečné. Jedna z nich přistoupivši k D. Quijotu vrhla se mu jak široká tak dlouhá k nohoum spočívajíc ústy na stopě jeho a vyrazila ze sebe stesk tak truchlý, hluboký a bolestný, že poděsila všechny, jižto ji slyšeli a viděli. Ač vévoda s vévodkyní si myslili, že to nějaký žert, jejž služebnictvo s D. Quijotem stropiti chce, předce vidouce, kterak ženština usedavě vzdýchá, sténá a pláče, byli v pochybnosti, divíce se tomu, až D. Quijote dojat zdvihl ji se země s vyzváním, aby odhalila roušku s plačtivých tváří svých. Učinila tak a přišlo na jevo, co by si jaktěživ nikdo byl nepomyslil; odhalila se tvář doňy Rodriguezové, hradní dueňy, a druhá truchlící byla její dcera, svedena od syna bohatého sedláka. Všickni se jí divili, kdo ji znali, nejvíce ale vévodští manželé, kteří ji sice považovali za obmezenou osobu a dobrou buchtu, avšak přece za tak hloupou ji neměli, aby přišla dělat bláznovství.

Konečně doňa Rodriguezová obrátivši se k vrchnosti vece: Vaše Urozenosti ráčíte mi dát dovolení, abych směla s tímto panem rytířem pohovořit, ježto vyváznouti mám dobrým způsobem z nepříjemnosti, do níž mne drzost jistého zlomyslného hrubce přivedla. Vévoda pravil, že jí dovoluje i aby mluvila s panem D. Quijotem, co se jí líbí, načež obrátivši se k němu slovy a tváří jala se mluviti: Již před několika dněmi, statečný rytíři, vypravovala jsem Vám o nepravosti a zrádě, které se dopustil ničemný vesničan na mé drahé a milované dceři, anaž tuto nešťastna stojí; Vy jste mi slíbil zastati se jí a napraviti křivdu jí učiněnou, nyní ale zaslechla jsem, že chcete z našeho hradu odejiti hledat dobrodružství, jehož by Vám Bůh seslal. Tudíž ráda bych, dříve než se na tu cestu vydáte, abyste toho neotesaného pacholka na souboj vyzval a přinutil vzíti si mou dceru, by splnil slovo, že si ji vezme, před svedením jejím dané. Domnívati se, že by mi Jeho Mst, pan vévoda, k právu dopomohl, jest tolik jako fíků hledati na vrbě z příčiny, kterou jsem Vám bez obalu sdělila; a proto dej Vám Pánbůh stálého zdraví a nás neopouštěj.

Na ta slova odpověděl D. Quijote s velikou vážností a okázalostí: Dobrá dueňo, zkroťte své slzy, či lépe řečeno, setřete je a uspořte si vzdechů svých, neboť beru na sebe pomoci Vaší dceři, anaž by lépe bývala učinila, kdyby milostným slibům byla nevěřila, ježto se velmi snadně konají, ale velmi těžce plní. S dovolením pana vévody půjdu tedy hledat toho nesvědomitého jinocha, najdu ho, vyzvu na souboj a skolím, bude-li se zpěčovati slibu dostáti. Jestiť zajisté základním pravidlem povolání mého promíjeti pokorným a trestati zpupných, t. j. pomáhati ubohým a ničiti násilných.

Není zapotřebí, ozval se vévoda, abyste si bral práci hledat toho pacholka, na kterého si dobrá dueňa stěžuje; taktéž není zapotřebí, abyste mne žádal za dovolení k vyzvání na souboj, ježto ho dávám za vyzvaného a beru na sebe, dáti mu o tom vyzvání vědomost a přiměti ho k tomu, by souboj přijal a dostavil se k odpovídání na tento hrad, načež oběma dám volné pole zachovávaje pravidel, jichžto v takových případech šetřiti dlužno, šetře zároveň práv každého, jakož šetřiti jich mají všechna knížata, anaž volné pole dávají těm, kteří se v mezech panství jejich potýkají.

K tomuto ujištění a svolení Vaší Vznešenosti odpovídám, pravil D. Quijote, že se pro tento případ zemanství svého vzdávám, abych se snížil a postavil k nízkému stavu křivditele, abych se mu roveň stal čině ho schopným se mnou se bíti; tudíž volám a vyzývám ho k souboji proto, že ublížil tomuto ubohému děvčeti, jež bylo pannou a nyní jeho vinou jí není, a jíž má splniti dané slovo, že stane se řádným její manželem, sice že v zášti tom zhyne. A zároveň sundal rukavici a hodil ji do prostřed síně; vévoda ji zdvihl řka, jak již praveno, že přijímá souboj ve jménu svého poddaného, ustanovil zápas na šestý den od té doby a kolbiště v nádvoří hradu, jakož i obyčejnou rytířskou zbraň, kopí, štít a brnění se vším ostatním náčiním beze lsti, podvodu neb čár nějakých dle zkoušení a přesvědčení soudcův soubojových. Přede vším prý ale potřebí jest, aby tato dobrá dueňa a ta ubohá dívka vložily plnou moc práva svého D. Quijotovi do rukou, sice by nemohl ničeho podstoupiti a nedošlo by k náležitému výkonu souboje.

Ano, udílím mu plnou moc, řekla dueňa; a já také, připojila dcera celá uplakaná, zahanbena a bez sebe.

Když výminky ty byly vyřízeny a vévoda se byl na tom ustanovil, co se v případu tom díti má, odešly zastřené ženštiny a vévodkyně nařídila, aby se s nimi od té chvíle nezacházelo jako se služebnicemi, alebrž jako s dobrodružnými dámami, které vyhledávají práva svého v domě jejím. Dali jim tedy zvláštní příbytek, obsluhovali je jako hosti, ne bez překvapení ostatních služebnic, ježto nevěděly, co znamenati má bláznovství a rozpustilost doňy Rodriguezové i její neblahé dcery.

Mezi tím, co se to dálo, hle tu k dovršení slavné zábavy a k dobrému ukončení kvasu vstoupil do dveří panoš, jenž nesl dopisy a dary Terezii Panzové, manželce vladaře Sancha Panzy, z kteréhož poselství měli vévodští manželé radost velikou jsouce žádostivi zvěděti, co se panoši přihodilo na cestě jeho. Panoš k otázkám odpověděl, že nemůže to říci tak veřejně a krátkými slovy, aby ho Jejich Urozenosti ráčili nechati s sebou samotného, zatím aby se bavili těmi listy, a při tom vyndav dva dopisy vložil je do rukou vévodkyně. Jeden měl nápis: List paní vévodkyni tak a tak, nevím kde, a druhý: Mému muži Sanchu Panzovi, vladaři ostrova Baratarie, jehož Bůh déle zachovej nežli mne. Jakoby šlo o spasení duše, jak se říká, nemohla se vévodkyně čtení listu dočkati, otevřela a přečtla jej pro sebe, i vidouc, že čten může býti nahlas, aby vévoda i přítomní jej slyšeli, čtla následovně:

List Terezie Panzové vévodkyni.

Velikou radost, urozená paní, způsobilo mi psaní, které mi Vznešenost Vaše psala a které jsem opravdu toužebně očekávala. Pramen korálů je velmi pěkný a lovecký oděv mého muže v ničem mu neodevzdá. Že Vaše Urozenost učinila muže mého Sancha vladařem, z toho má ves náramné potěšení, jen že tomu nikdo nevěří, zvláště farář a mistr Mikuláš, lazebník, a Samson Carasco, bakalář; to mi ale nedělá starosti, neboť je-li tomu tak, jako že jest, nechť si mluví, kdo chce, co chce. Abych pravdu řekla, kdyby byly ty korále a ten oděv nepřišly, také bych tomu nevěřila, neboť v naší vsi mají všichni Sancha za sprosťáka, a poněvadž vzat jest od vlády kozího stáda, nemohou si představit, kterak by se k nějakému vladaření hodil. Bůh ho řiď a spravuj, jak by dle jeho nahlídnutí dětem to prospívalo. Já, paní duše mé, ustanovena jsem na tom, že ráčíte-li mi dovolit, přijmu do domu ty dobré časy, půjdu ke dvoru a rozložím se v kočáře, abych do očí píchala tisícerým závistníkům svým. A protož snažně prosím Vaší Urozenost, abyste naříditi ráčila mému muži, že mi má poslat nějaké peníze, a aby jich bylo hezky, poněvadž při dvoře jsou výlohy veliké, neboť bochník chleba stojí real, libra masa 30 maravedů a to je jako nic. Chce-li, abych tam nechodila, ať mi dá brzy vědět, poněvadž žádostí dáti se na cestu už mne nohy svrbí, a také povídají přítelkyně a sousedky mé, přijdeme-li já a dcera moje nádherně a skvěle do sídelního města, že muž můj skrze mne větší proslulosti nabude, než já jím, neboť se nevyhnutelně každý bude ptát: Co je to za vrchnost v tom kočáře? a sluha můj odpoví: Manželka a dcera Sancha Panzy, vladaře ostrova Baratarie. A tím stane se Sancho proslulým a já budu ctěna a co hlavního — v sídelním městě. Mrzí mne, co mne jen mrzeti může, že se letos u nás žaludy nepovedly, nic však méně posýlám jich přece Vaší Vznešenosti asi půl čtvrtce, které jsem po jednom v lese nasbírala. Větších jsem nenašla; bývala bych si přála, aby byly zvící pštrosího vejce.

Neračte zapomenout, Vaše Velmožnosti, psát mi, a já neopomenu dát Vám odpověď a návěští, jak se mám a o všem, co bych povědět měla o naší vsi, kdežto prosím Pánaboha, aby zachoval Vaší Vznešenost, a na mne nezapomněl. Dcera moje Sancha a syn můj líbají Vaší Milosti ruku. Vaše služebnice, která má více touhy viděti Vaši Mst než Vám psáti,

Terezie Panzová.

Veliké bylo zalíbení všech, jižto slyšeli dopis Terezie Panzové, zvláště ale se mu těšili vévodští manželé. Vevodkyně žádala D. Quijota za jeho mínění, mohl-li by otevřen být list k vladaři znějící, předpokládajíc, že jest výborný. D. Quijote pravil, že jej pro obveselení otevře, a když byl tak učinil, četl tento obsah:

List Terezie Panzové Sanchu Panzovi, muži jejímu.

Psaní tvé jsem obdržela, nejdražší Sancho, a povídám a přísahám ti, jako katolická křesťanka, že ani sbla nescházelo, abych se radostí nezbláznila. Považ, můj drahý, když jsem zaslechla, že jsi vladařem, myslila jsem, že padnu a bude po mně samou radostí, neboť říká se, jak víš, náhlou radostí člověk umírá, jako velikou bolestí. Oděv, který jsi poslal, měla jsem před sebou, korály, které mi paní vévodkyně poslala, na krku, psaní v ruce a posel, který mi je přinesl, stál přede mnou, a přece zdálo se mi a myslila jsem, že vše, co jsem viděla a v rukou držela, je sen. A kdo by si pomyslil, že kozí pasák má se státi vladařem ostrova? Však se pamatuješ, můj nejmilejší, kterak matka moje říkala, že člověk musí býti dlouho na světě, aby mnoho viděl; pravím to, poněvadž myslím, že více uvidím, budu-li déle živa, a nedomnívám se jinak, nežli že tě spatřím býti královským nájemcem aneb pokladníkem, a to jsou mi ouřady, které by těm čert měl vzít, kdo je špatně spravujou, konečně ale a na posled mají a přijímají přece pořád peníze. Paní vévodkyně ti sdělí přání moje jíti do sídelního města; rozmysli si to a dej mi vědět, jsi-li s tím srozuměn, neboť budu ti tam dělat čest, když budu jezdit v kočáře.

Farář, lazebník, bakalář, ano i kostelník nechtějí tomu věřit, že jsi vladařem, a říkají, že jsou to samé kejkle aneb čáry, jako vše, co se týká D. Quijota, pána tvého, a Samson říká, že půjde a vyžene ti vladařství z hlavy a D. Quijotovi bláznovství z kotrby. Já se tomu jen směju a koukám se na své korály a obracím oděv, abych z tvého kabátu ušila něco naší dceři. Paní vévodkyni poslala jsem něco žaludů a přála bych si, aby byly ze zlata. Pošli mi několik pramenů perlí, nosí-li se tam na ostrově. Nového u nás je, že Berrueková provdala dceru svou jakémusi mazači malíři, který sem přišel malovat, co se mu namate. Obecní rada dala mu malovat královský štít nade dvéře rychty, žádal dva dukáty, dali mu je napřed, pracoval osm dní, a když minuly, nevymaloval ničeho, a povídal, že neumí takové daremnosti dělat, vrátil peníze a přes to přese všecko oženil se, jakoby byl výborný dělník. Konec toho jest, že spustil se štětce a uchopil se motyky a chodí na pole jako poctivý člověk. Syn Pedra de Lobo dostal první posvěcení a pleš s úmyslem, že bude panem páterem; zaslechla o tom Minguilla, vnučka Minga Silvata, a způsobila mu při, aby dostál slovu, že si ji vezme. Zlé huby říkají, že ji přeskočil, on ale zapírá vší mocí. Letos není oliv a v celé vsi ani kapky octa. Také tu šel zástup vojáků, a vzali tu cestou tři holky, nevím, čí jsou, ale snad se vrátí a někdo se asi vyskytne, kdo si je vezme za ženy, ať mají vady velké nebo malé. Sanchica plete krajky, vydělá každý den pěkně osm maravedů a dává si je do spořitelničky za pomoc k svému vybytí; nyní ale jest dcerou vladařovou a ty jí dáš věno, aniž by si je vydělala. Studnice na návsi vyschla a do šibenice uhodil hrom a pro mne ať uhodí do všech. Očekávám odpověď a rozhodnutí tvého strany mé cesty ke dvoru, a s tím té Bůh zachovej mnoho let déle než mne aneb aspoň tak dlouho jako mne, poněvadž tě nechci na tom světě nechati beze mne.

Tvá manželka

Terezie Panzová.

Listy byly předmětem chvály, smíchu, posuzování a obdivu, aby ale konečně vytištěna byla na ně pečeť, přišel posel přinášející od Sancha list D. Quijotovi dopravený. Dopis byl nahlas čten a způsobil pochybnost o hlouposti vladařově. Vévodkyně odešla vyzvědět od panoše, co se mu bylo ve vsi Sanchově přihodilo, a on vše obšírně vypravoval nevynechav nižádné okolnosti. Odevzdal jí žaludy a k tomu sýr, jejž mu Terezie dala, poněvadž prý je velmi dobrý a převyšuje i Tronchonský; vévodkyně to s velikou radostí přijala, při níž ji necháme, abychom vypravovali o konci vladařství velikého Sancha Panzy, výkvětu a zrcadle všech vladařů na ostrovích.