Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola devátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola osmá	Kapitola devátá	Kapitola desátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devátá
Podtitulek:	Co se v ní vypravuje, ukáže se.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 48–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Bylo asi půl noci, trochu víc neb méně, když D. Quijote a Sancho opustivše návrší do Tobosa se dostali. Lid nacházel se v hlubokém mlčení, poněvadž všichni obyvatelé spali ležíce, jak se říká, nataženi, jako zdřevěnělí. Noc byla pološerá ač by si Sancho byl přál, aby byla úplně tmavá, by temnotou její nabyl omluvení své hlouposti. V celém místě ničeho nebylo slyšeti než štěkot psů, čímž D. Quijotovi uši zaléhaly a mysl Sanchova se bouřila. Sem tam hýkal nějaký osel, bručela prasata, kňoukaly kočky, jejichžto různozvuké hlasy tichem nočním tím více se zvětšovaly. Vše to pokládal zamilovaný rytíř za zlé znamení, nic však méně pravil: Sancho, synu můj, veď mne k paláci Dulcinee; může být, že ji zastaneme ještě bdící.

Ku kterému paláci u všech všudy, mám Vás vést? odpověděl Sancho; ten, kde jsem její Velmožnost viděl, byl jen malým domečkem.

Zajisté se tenkráte odebrala do nějakého malého oddělení svého hradu bavíc se sama se svými komorními dívkami, jak jest obyčej a mrav vznešených dám a princezen.

Milostivý pane, vece Sancho, chcete-li k mému zármutku, že dům velitelky mé, Dulcinee, má býti palácem, jest to nyní pravá doba, abych dvéře zastal otevřeny? A slušelo by se bouchati, až by nás slyšeli a otevřeli nám a všechen lid polekali a pobouřili? Jdeme snad burcovat na dům nevěstek, jako to činí kurevníci bouchajíce a volajíce a do domu přicházejíce, ať jest kolik chce hodin?

Najděme zatím pomaloučku palác, chlácholil D. Quijote, potom ti řeknu, Sancho, co bychom měli činiti; avšak hleď, Sancho, buďto nevidím dobře aneb jest tamten veliký a stínový předmět, co se odtud ukazuje, zajisté palác Dulcinee.

Tedy jděte, Vaše Milosti, odtušil Sancho, možno, že tomu tak, ač kdybych to viděl svýma očima a ohmatal svýma rukama, nevěřil bych tomu rovněž tak, jako nevěřím, že je nyní den.

D. Quijote ubíral se napřed, a když asi 200 kroků učinili, vrazil na předmět, který takový stín dával, i spatřil vysokou věž a hned poznal, že budova ta není palác, nýbrž hlavní kostel osady, načež řekl: Dostali jsme se ke kostelu, Sancho.

To vidím, odsekl Sancho, a Bůh dej, aby to nebyl náš hrob, poněvadž to není dobré znamení touto hodinou choditi po hřbitovech, dokonce řekl-li jsem Vaší Milosti, dobře-li se pamatuji, že dům té dámy nachází se v slepé ulici.

Zpropadený hlupáku! rozhorlil se D. Quijote, kdepak jsi to slyšel, aby se hrady a paláce královské stavěly v slepých ulicích?

Pane, odpověděl Sancho, kolik krajů, tolik obyčejů; snad je to zde způsob stavěti paláce a velké budovy v slepých ulicích, a proto Vaši Milost prosím, abyste mne nechal v těchto ulicích a uličkách hledat, snad že se v některém koutě setkám s tím palácem, jejž by psi schlastati měli, proto že nám nadělal tolik žluči a starosti.

Mluv s úctou o věcech, které se týkají mé velitelky, napomínal D. Quijote Sancha; vyřiďme věc svorně a neztrácejme mysli v nehodách.

Budu se mít na pozoru, odpověděl Sancho, avšak kterak to mám trpělivě snášeti, chce-li Vaše Milost, abych z jediného vidění domu paní naší vždy o něm věděl a v půl noci jej našel, kdežto Vy sám jej nalezti nemůžete, ač jste jej tisíckrát viděl?

Ty mě k zoufání povzbuzuješ, Sancho, vece D. Quijote. Pojď sem, kacíři; neřekl jsem ti tisíckrát, že za čas celého života svého nespatřil jsem nevyrovnanou Dulcinei, že jsem nikdy nepřekročil práh jejího paláce, alebrž že jsem zamilován do její krásy a rozumu jejího dle slechu a slavné pověsti?

Nyní to vím, odpověděl Sancho, a pravím, že jsem ji rovněž tak neviděl, jako Vaše Milost.

To nemůže být, odtušil D. Quijote; aspoň jsi řekl, že jsi ji viděl přesívat pšenici, a přinesl jsi mi odpověď na list, s nímž jsem tě poslal.

Toho si nevšímejte pane, vece Sancho, poněvadž rovněž tak dle slechu bylo vidění moje i odpověď, kterou jsem Vám přinesl; neznám rovněž tak seňoru Dulcinei, jako pěstí nemohu udeřit do nebe.

Sancho, Sancho! odpověděl D. Quijote, žerty mají svůj čas, ale jest i doba, kdy žerty přestávají a špatně sluší. Dím-li, že jsem nikdy neviděl velitelku srdce svého a nikdy s ní nemluvil, nemáš říkati, že jsi ji taktéž neviděl a s ní nemluvil, když tomu, jak víš, naopak.

Takto mezi sebou oba hovoříce viděli, kterak přichází k nim kdosi s dvěma mezky, a podle drkotu, jejž způsobil pluh po zemi vlečený, soudili, že jest to nějaký rolník, jenž přede dnem si přivstal, aby šel za svou prací. A tak tomu i bylo. Rolník šel zpívaje onu romanci, jež zní:

V Roncevallu, Francouzi,
Vrazili jste na nouzi.

Slyše to D. Quijote zvolal: Ať mě zabijou, Sancho, povede-li se nám této noci dobře. Neslyšíš, co ten venkovan zpívá?

Ano, slyším, odpověděl Sancho, ale co našemu předsevzetí do honu Roncevallského? Mohl by i zpívat romanci Calainskou, a bylo by to vše jedno, dobře-li či zle dopadne naše věc?

Zatím přiblížil se venkovan a D. Quijote se ho tázal: Mohl bys mi říci, příteli, jemuž Bůh štěstí dej, kde jsou zde paláce nevyrovnané princezny, Doňy Dulcinee Toboské?

Pane, odpověděl mladík, jsem cizinec a před několika dny přišel jsem do tohoto místa sloužit u jednoho bohatého rolníka za oráče. Ale v tomto domě naproti bydlí farář a kostelník zdejší osady, ti oba, aneb jeden z nich budou Vám moci dát zprávu o paní princezně, poněvadž mají seznam všech obyvatelů Toboských, avšak mám za to, že v celém místě žádná princezna nežije, ovšem ale mnoho tak výtečných paní, že by každá mohla být princeznou ve svém domě.

Mezi těmi, pravil D. Quijote, musí býti i ta, příteli, na kterou jsem se tebe tázal.

Možná věc, odpověděl mladík, ale s Bohem, již se rozednívá. A švihnuv do mezků svých nevšímal si dalších otázek.

Sancho vida pána svého zamyšleného a rozmrzelého uchopil se slova: Milostivý pane, již se silně blíží k ránu a nebylo by dobře čekati, až nás zde na ulici slunce zastane; lépe bude, odejdeme-li z města a schová-li se Milost Vaše zde na blízku do nějakého lesíka. Já se z rána vrátím a nenechám v celém tom místě ani koutečku, kde bych nehledal dům aneb palác své velitelky, a muselo by se mi zle dařit, abych Její Milost nenašel, a najdu-li ji, s ní nemluvil. Řeknu jí, kterak a kde Vaše Milost očekává určité a příležité chvíle, byste mohl s ní mluvit bez ujmy na její cti a pověsti.

Pronesl jsi, Sancho, vece D. Quijote, tisíc pravd, zahalených do kruhu krátkých slov. Radu, kterou jsi mi udělil, schvaluji a přijímám ji se vší chutí; pojď, synu, vyhledáme pro mne nějakého úkrytu, načež ty, jak pravíš, půjdeš hledat a spatřit mou velitelku i mluvit s ní, do jejížto šetrnosti a dvornosti naději se převeliké přízně.

Sancho měl radost, že dostal pána svého z osady, aby nedokázala se lživá odpověď, kterou od Dulcinee přinesl mu do pohoří Morenského. Pospíšil si tedy s odchodem, a za krátký čas, asi dvě míle od místa, našli lesík či háj, kde se D. Quijote skryl, co zatím Sancho do města se vrátil mluvit s Dulcineí. Při poselství tom přihodily se věci, které žádají nové víry.