Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola desátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola desátá
Podtitulek: Vypravuje se v ní o šibalství Sancha, kterak očaroval seňoru Dulcinei, i o jiných příhodách rovněž tak směšných jako pravdivých.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 52–58.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Přišed spisovatel této veliké historie k vypravování o tom, co v této kapitole uvodí, praví, že by ji chtěl raději mlčením opominouti, obávaje se, že nebude míti víry, poněvadž bláznovství D. Quijota dosáhlo stupně a mezí větších, než si kdo pomysliti může, ano i dostalo se o několik dostřelů dále, než bláznovství největší. Konečně navzdor této bázni a nedůvěře sepsal je takovým způsobem, jakým je onen vykonal, nepřidav ani nezmírniv na povídce ni puntíčku pravdy, nehledě k námitkám, ježto by se mu díti mohly, jakoby byl lhářem. A učinil dobře, poněvadž pravda věc zjemňuje a neruší i vždy na lži plove, jako olej na vodě.

Pokračuje tedy u svém vypravování dí, kterak D. Quijote přišed k velkému Tobosu a ukryv se v lesíku či doubravě neb háji poslal Sancha zpět do města a nařídil mu nevraceti se k němu, dokud by sám nemluvil s velitelkou jeho a nepožádal jí, aby se ukázati ráčila svému zajatému rytíři a udělila mu své požehnání, z něhož mohl se nadíti nejšťastnějších výsledků při všech svých počínáních a obtížných podnicích. Sancho vzal na se, že vše vyřídí jak mu poručíno a že přinese tak příznivou odpověď, jako přinesl poprvé.

Jdi, synu můj, pravil D. Quijote, a nelekej se, vida se před slunečním světlem krásy, již hledat jdeš. Nejšťastnější ze všech zbrojnošů na světě! Pamatuj si a nezapomeň, jak tě uvítá, zdali změnila barvu v tom okamžiku, když jsi vyřídil mé poselství; zdali byla nepokojná a roztržitá, když uslyšela jméno mé; zdali neklesne do hovídek, budešli náhodou mluviti s ní sedící na bohatém křesle velmožnosti její; a bude-li státi, hleď, zdali nepřešlapuje tu na jednu, tu na druhou nohu; zdali ti opětovati bude udělenou odpověď dva- neb třikráte; zdali je tu vlídná, tu příkrá, tu zasmušilá, tu milostná; zdali ruku zdvihne k hlavě, aby ji napravila, byť i nebyla v nepořádku. Konečně všimni si všech hnutí a obratů, nebo povíš-li mi, jak zřízeny byly, usoudím já z toho, co skrývá v taji srdce svého o lásce mé. Věziž, Sancho, není-li ti to známo, že hnutí a obraty zevnější, ježto se jeví v případech lásky, jsou nejjistější zvěstovatelé novin, které v srdci se dějí. Jdižiž, příteli, a střeziž tě lepší osud, nežli můj, a vrať se s lepším výsledkem, než kterého očekávám v této trpké samotě, v níž mne zůstavuješ.

Jdu a vrátím se hned, řekl na to Sancho, a zatím Vaše Milost, pane můj, buďte dobrého srdečka, jež nemohu nyní za větší míti, než zvíce lískového oříška. Uvažte, jak se říká, že srdnatost přemáhá nehodu; není růže bez trní, jakož se i říká: než se kdo naděje, zajíc vyskočí. Dím to, poněvadž, ač jsme i dnešní noci paláce či hrady velitelky mé nenašli, — nyní, když je den, nalezti jich doufám, kdy nejméně na to pomýšlím, a najdu-li je, ať se nikdo o mne nestará.

Zajisté, Sancho, pravil D. Quijote, ty vždy přísloví svá tak trefně proneseš o věcech, o něž jde, že mi Bůh dá štěstí v tom co si přeju.

Po těch slovích obrátil se Sancho a popoháněl svého šedouše. D. Quijote zůstal na koni opíraje se o třemeny a o ručiště svého oštěpu, pln truchlivých a změtených myšlének, v nichž jej necháme doprovázejíce Sancha Panzu, jenž neméně změten a zabrán od svého pána odcházel.

Sotva že tedy vyšel z lesa, obrátil se a pozoruje, že D. Quijota viděti není, slezl s osla, posadil se pod strom a začal sám s sebou mluviti, řka: Pověziž nám, bratře Sancho, kam se Vaše Milost ubírá? — Jdeš hledat nějakého ztraceného osla? — Nikoli. — Co tedy jdeš hledat? — Jdu hledat, žádná to maličkost, princeznu, která by měla slíčnost slunce a vůbec celé nebe v sobě spojené. — A kde domníváš se, že takovou najdeš, Sancho? — Kde? — Ve velikém městě Tobosu. — Nu a pro koho ji jdeš hledat? — Pro slovutného rytíře D. Quijota de la Mancha, který zabraňuje křivdám, napájí žíznivých a nasycuje hladových. — To je všecko dobré; ale víš o jejím bydlišti, Sancho? — Pán můj pravil, že to má být nějaký královský palác aneb nádherný hrad. — A viděl jsi ji snad někdy? — Ani já ani můj pán nikdy jsme ji neviděli. — A myslíš, žeby to bylo moudré a dobré, kdyby Tobosští věděli, že jsi zde s tím úmyslem, abys jímal jim princezny a unášel dámy? Nepřišli by a nenamydlili by ti notně záda, že by ani místečka zdravého nezůstalo? — Zajisté by tím osvědčili velikou moudrost, kdyby neuvážili, že jsem poslán a za vyslanství že nezasluhuju trestu. — Na to nespoléhej, Sancho, poněvadž lid Manchský jest tak popudlivý jako počestný a nemiluje žerty. — Bůh ví, zvědí-li o tom, pochodíš zle. — Běda tobě, hochu, tu se dostaneš do rány; nepůjdu ani na krok hledat kůstku pro cizí zábavu. Ostatně bylo by hledání Dulcinee v Tobosu tak nesnadné, jako zženštilého člověka v Ravenně aneb bakaláře v Salamance; ďábel, a nikdo jiný než ďábel, mně to nenavlékl.

Tak rozmlouval Sancho sám s sebou a konec toho byl, že opět k sobě pravil: Nuž dobře! pro všecky věci jest prostředku mimo smrť; pod její jho musíme všickni, abychom život skončili, byť se nám i nelíbilo. — Ten můj pán, jak jsem z tisícerých důkazů viděl, jest hotový blázen a já rovněž za ním nezůstávám pozadu; možná že jsem větší pošetilec než on, poněvadž chodím s ním a sloužím mu, pravdivé-li jest přísloví: Pověz mi s kým zacházíš, a já ti řeknu kdo jsi; aneb jiné: S čím zacházíš, tím scházíš. Poněvadž jest opravdu blázen a bláznovství velmi často jedno má za druhé, bera bílé za černé a černé za bílé, jak se ukázalo, když pravil, že větrné mlýny jsou obry, mezci řeholníků dromedáry a stáda ovec nepřátelskými vojsky a mnoho jiných věcí toho druhu; nebude těžko namluviti mu, že děvka, kterou první potkám, je seňorou Dulcineí. A nebude-li tomu věřiti, budu na to přísahati, bude-li on přísahati, budu na to přísahati zase já. A bude-li na svém státi, setrvám na svém tím více; a tím způsobem, myslím, budu mít vždy na vrchu, děj se co děj. Takovouto zatvrzelostí dostanu se snad tam, že vícekrát nevypraví mě s podobným poselstvím vida, jak špatnou vyřízenou jsem mu přinesl; aneb bude si snad mysliti, jak se domnívám, že nějaký zlý kouzedlník, jenž dle jeho slov jej stíhá, proměnil ji, aby mu způsobil něco zlého a nepříjemného.

Takovýmto rozumováním upokojila se mysl Sancha Panzy, tak že viděl úkol svůj dobře vyřízený. Zdržel se tedy na tom místě dotud, co by D. Quijote myslil, že by Sancho potřeboval na cestu do Tobosa a zpět. Věc se mu dařila tak výborně, že když vstal, aby sedl na šedouse, viděl z Tobosa k sobě přicházeti tři sedlské osoby na třech oslech neb oslicích — spisovatel to nevysvětluje — avšak může se za to míti, že to byly oslice, proto že na nich obyčejně venkovanky jezdí. Poněvadž na tom mnoho nezáleží, nebudeme se dlouho při věci té zdržovati, abychom ji dokázali. Zkrátka, jedva že Sancho spatřil ty venkovanky, vrátil se hledat svého pána D. Quijota a zastal jej, kterak vzdýchal a tisícerých milostných nářků vedl.

Jak mile D. Quijote jej uzřel, zvolal: Kterak jest, příteli Sancho? Budu moci tento den zaznamenati kamínkem bílým či černým?

Lépe bude, odpověděl Sancho, zaznamenáte-li jej červenou hrudkou, jako nápisy v hlavním kostele, by je každý hned čísti mohl.

Přinášíš tedy dobrých zpráv? tázal se D. Quijote.

Tak dobrých, odvětil Sanchom že nezbývá Vaší Milosti ničeho činiti, než Rocinanta bodnouti a do pole vyjeti, byste spatřil seňoru Dulcinei del Toboso, anaž s jinými dvěma dívkami jde Vaši Milost navštívit.

Pro Bůh! co pravíš, Sancho? zvolal D. Quijote. Ať mne neklameš nepravými, radostnými zvěsty, nezapuzuješ opravdový zármutek můj!

Což bych z toho měl, abych Vaši Milost klamal, když můžete o mé pravdomluvnosti hned se přesvědčiti? Zkuste to, pane, a pojďte podívat se, kterak princezna, paní naše, přichází skvostně oděna a ozdobena, jak jen býti může. Dívky její a ona jsou jedna zlatá zář, celé posety perlami, celé jsou z diamantu, celé z rubínu, celé oděny rouchem ze zlatohlavu desateronásobně dlouhým. Vlasy mají na bedra spuštěny jakoby tolikéž paprslků slunečných, jež hravě poletují u větru, a nad to nade všecko jedou na třech krušácích strakatých, jakých jsem jaktěživ neviděl.

Klusácích, chtěl jsi říci, Sancho.

Na tom málo záleží, odvětil Sancho, krušácích či klusácích, avšak ať si jedou jak jedou, jsou to seňory nádherné, jakých si kdo jen přáti může, zvláště velitelka moje, princezna Dulcinea, anaž člověka celého omámí.

Pojďme, synu Sancho, ozval se na to D. Quijote, a za přinešení těchto neočekávaných dobrých zvěstů dám ti nejlepší kořist z nejbližšího dobrodružství, budiž tím jist. Není-li ti to dost, dám ti hříbata, jež letos mé tři klisny míti budou, jako víš, že se ohřebiti mají na obecní louce naší vsi.

Těch hříbat se budu držet, řekl na to Sancho, poněvadž vím, že kořist z nejbližšího dobrodružství není příliš jistá.

A mezi tím vyjeli z lesa i spatřili na blízku ty tři vesničanky. D. Quijote napínal zrak přes celou cestu k Tobosu a nevida než ty tři venkovanky byl celý bez sebe a tázal se Sancha, zůstavil-li ty dámy před městem.

Kterak před městem? odpověděl; což má snad Vaše Milost oči v týlu, že nevidíte, že jsou to ty, co tu přicházejí, stkvějíce se jako slunce samo o polednách?

Nevidím, Sancho, vece D. Quijote, než tři děvky na třech oslicích.

Tu ať mne Bůh před ďáblem chrání! vzkřikl Sancho; což je to možno, aby tři klusáci, či jak jim říkají, bílé jako sněhový lesk, zdáli se Vaší Milosti býti oslicemi? Jaktě Bůh živ, ať mi někdo bradu vyškube, je-li tomu tak.

A přece ti pravím, příteli Sancho, pokračoval D. Quijote, že jsou to opravdu osli neb oslice, jakož jsem já D. Quijote a ty Sancho Panza; aspoň mi tak připadají.

Pomalu, pane, pravil Sancho, nemluvte takových věcí dříve, než si oči protřete, a pojďte poklonu učiniti seňoře srdce svého, anaž blíží se k Vám.

Po těch slovích sel Sancho těm třem vesničankám vstříc uvítat jich, a skočiv se šedouše svého uchopil osla jedné z těch tří venkovanek za uzdu a poklek oběma kolenema na zem zvolal: Královno, princezno, vévodkyně slíčnosti! Výsost a vznešenost Vaše račiž do své milosti a přízně přijmouti jatého rytíře svého, jenž tu stojí jako hotový mramorový sloup, celý omámen a bez pohnutí u velmožné přítomnosti Vaší. Já jsem Sancho, zbrojnoš jeho, a on jest zarmoucený rytíř D. Quijote de la Mancha, jinak nazvaný rytíř truchlivé podoby.

Při těchto slovích padl D. Quijote spolu se Sanchem na kolena a patřil očima vytřeštěnýma, s obličejem vyjeveným na tu, kterou Sancho nazýval královnou a velitelkou. Když ale ničeho na ní neshledával než hrubou vesničanku, a nehrubě sličné tváře, poněvadž byla lící odulých a nosu plochého, byl překvapen a pln podivu, netroufaje si ani ústa otevříti. Venkovanky taktéž byly zaraženy vidouce na kolenou klečeti muže tak rozličné, kteří nenechali společnici jejich cestou dále jíti. Avšak zadržena přerušivši mlčení u veliké nevoli a mrzutosti pravila: Jděte si svou cestou a pusťte nás dále, máme na pospěch.

Na to odpověděl Sancho: O princezno a svrchovaná velitelko Tobosa! Kterak velkomyslné srdce Vaše může se neobměkčiti, vidíte-li na kolenou u Vaší vznešené přítomnosti sloup a podporu dobrodružného rytířstva?

Slyšíc to jedna z těch dvou ozvala se: Však já ti natřu, ty osle tchána mého! Vida, kterak přicházejí ti panáčkové tropit si žerty s venkovankami, jakobychom neuměly odseknout jim, jako oni. Kliďte se svou cestou a nechte nás po svých, nechcete-li se zle pomět.

Vstaň, Sancho, pravil tu D. Quijote, an vidím, že osud neštěstím mým nejsa ještě nasycen všecky cesty mi zatvírá, jimiž by nějaká útěcha dostati se mohla do ubohé duše v těle mém. A ty největší drahocennosti, po níž toužiti lze, ty vrchu lidské ušlechtilosti, jediný léku zkormouceného srdce, anož tě zbožňuje, nepřestaň, poněvadž nepřátelský kouzedlník mě stíhá, zastíraje mlhou a slepotou očí mých, a přetvořiv jediné jim, nepak jiným tebe, kráso a tváři nevyrovnána, v podobu chudé venkovanky, neproměnil-li i tvář mou v nějakého upíra, aby ji hrůznou učinil zrakům Tvým: nepřestaň hleděti na mne vlídně a laskavě, vidouc mne v této poníženosti klečícího před Tvou přetvořenou spanilostí, vidouc pokoru, s kterou Tě zbožňuje duše má!

Ať tomu děd můj rozumí! odpověděla vesničanka, ač ráda poslouchám všelijaké tlachy. Táhněte a pusťte nás cestou, a budeme vám za to povděčny.

Sancho ustoupil a pustil je na nejvýše jsa spokojen, že tak dobře vyvázl ze svého zapletení. Vesničanka anaž představovala Dulcinei, jedva se vidouc puštěnu popohnala svého klusáka bodcem na holi své a dala se do úprku lučinou před sebou.

Jakmile ale oslice bodec ucítila, jenž ji více než jindy mrzel, začala takových skoků dělati, že seňoru Dulcinei na zem shodila. Vida to D. Quijote přichvátal ji zdvihnout a Sancho přikvapil upravit a přitáhnout sedlo, jež dostalo se oslici pod břicho.

Když sedlo bylo narovnáno a D. Quijote svou okouzlenou velitelku svýma ramenema na oslici vyzdvihnouti chtěl, vstala seňora se země a ušetřila mu té práce, i učinivši několik kroků zpět rozběhla se. Na to obě ruce vložila s tou páku na hřbet a spustila tělo své lehounce jako sokol do sedla na okroč po mužsku.

Při tom Sancho zvolal: Pro sv. Rocha! Naše paní velitelka jest lehčejší než sokol a mohla by učit jízdě nejcvičenějšího jezdce z Corduby aneb Mejika; zadní jablko u sedla přelítla jedním skokem a bez ostruh popohnala stoupáka jako zebru; i její dívky nezůstávají pozadu uhánějíce jako vítr.

A tak tomu skutečně bylo; neboť sotva spatřily Dulcinei jezdeckou, všecky přirazily k ní a dali se do uhánění, aniž by dříve než za půl míle se ohlídly.

D. Quijote dlouho za nimi hleděl, a když jich viděti nebylo, obrátil se k Sanchovi řka: Sancho, podívej se, jakým neštěstím jsou pro mne kouzedlníci! Hleď, kam až vztahuje se jejich zlomyslnosť a závisť ke mně, že mne hleděli zbaviti rozkoše, jižto způsobiti mi mohlo spatření velitelky mé a pobytí s ní. Zajisté, já jsem se narodil za vzor nešťastných a za terč, do něhož by se měřilo a metalo šípy zlého osudu. Z toho můžeš pozorovati, Sancho, že zrádcové ti se nespokojili proměniti a přetvořiti moji Dulcinei, alebrž že ji proměnili a přetvořili v osobu tak nízkou a ohyzdnou, jako jest podoba té vesničanky; zároveň odňali jí, co vznešeným dámám jest vlastního, onen libý zápach, poněvadž ustavičně chodí mezi voňavkami a květinami; neboť věziž, Sancho, když jsem přistoupil vysadit ji na klusáka — jak ty pravíš, ač se mi to zdála být oslice — zavoněla mi syrovým česnekem, že mně bylo na nic a dech se mi otrávil.

O psí havěti! zvolal po těch slovích Sancho, o zlořečení a zlomyslní kouzedlníci, kéž bych vás viděl navlečeny za uši jako sardele! Mnoho umíte, mnoho můžete a velmi mnoho tropíte. Mohlo vám být na tom dost, zpropadenci, že jste proměnili perle očí panovnice mé v ohyzdné duběnky, její nejlesklejší zlatou kštici v žíně ocasu ryšavé krávy a konečně všecky její dobré vlastnosti v zlé; ale vy jste porušili také její zápach, z něhož by se souditi dalo na to, co skryté jest pod tím ohavným povrchem, ačkoli jsem já, bych pravdu mluvil, nikdy neviděl šerednosť, alebrž slíčnosť její, kterou ještě zvyšovala píha na pravém rtu na způsob kníru se sedmi neb osmi rusými chlupy, jako zlatými nitěmi a delšími než zšíří ruky.

Podlé této píhy, pravil D. Quijote, a podlé souhlasu mezi obličejem a s ostatním tělem musí mít Dulcinea ještě jinou píhu na ploché straně stehna, která shoduje se s tou stranou, kde ji má na obličeji; avšak chlupy, o kterých jsi se zmiňoval, jsou na píhy příliš veliké.

Nic však méně mohu Vaší Milosti říci, že se zdály býti přiměřeny.

Věřím tomu, příteli, odtušil D. Quijote, poněvadž příroda ničeho neudělila Dulcinei, co by nebylo dokonale a pěkně vyřízeno, a kdyby měla tisíc takových pih, jak díš, nebyly by to píhy, alebrž měsíčky a hvězdy zářící. A však, pověz mi Sancho, to, co se mi zdálo býti sedlem a co tys urovnával, bylo to sedlo ploché či ženské?

Ne, bylo to sedlo na okroč, odpověděl Sancho, s kropířem rytířským a tak bohatým, že stálo za půl království.

I že jsem já to vše neviděl, Sancho! zvolal D. Quijote; nyní opětuju a tisíckrát opětovati budu slova, že jsem nejnešťastnější z lidí.

Šíbal Sancho už sotva věděl co má činiti, aby zadržel smích, když slyšel hlouposti pána svého tak pěkně podvedeného. Konečně po mnohých řečech mezi sebou uvedených vsedli zase na svá zvířata a dali se cestou k Zaragoze, kamž v čas doraziti doufali, aby súčastnili se ve skvělých slavnostech, ježto se každoročně v tomto slavném městě děly. Dříve ale, než se tam dostali, přihodily se věci, které pro svou rozmanitost, velikost a novost zasluhují, aby sepsány a čteny byly, jakož dále se ukazuje.