Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá pátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šedesátá pátá
Podtitulek: Vypravuje se v ní, kdo byl Bledoměsíčný a kterak osvobozen jest D. Gregorio, i o jiných příbězích.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 385–388. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

D. Antonio Moreno ubíral se za rytířem Bledoměsíčným, hnali se za ním a stíhali ho též mnozí kluci, až ho obklopili v jednom hostinci v městě. D. Antonio chtěje ho poznati vstoupil tam. Přišel rytíři zbrojnoš vstříc, aby ho odzbrojil, načež pán jeho zavřel se v přízemné jizbě; za ním vkročil D. Antonio, jenž neměl pokoje, pokud by nevěděl, kdo rytíř jest. Vida tedy Bledoměsíčný, že se ho šlechtic nespouští, pravil: Vím dobře, pane, proč přicházíte, totiž abyste zvěděl, kdo jsem, a poněvadž nemám proč Vám to tajiti, povím Vám mezi tím, co sluha mne odzbrojovati bude, na vlas úplnou pravdu o celém případu.

Vězte, že mi říkají bakalář Samson Carrasco. Jsem z téže vsi s D. Quijotem, jehož bláznovství a podivínství vzbuzuje zármutek v nás všech známých jeho, a mezi nimi největší s ním útrpnost mám já. Domnívaje se, že vyléčení jeho závisí na tom, aby se pokojně choval, aby žil na svém statku a ve svém domě, učinil jsem pokus, přinutiti ho k tomu. Asi před třemi měsíci vydal jsem se tedy na způsob dobrodružného rytíře na cestu nazývaje se Zrcadlovým rytířem. Úmysl můj byl potýkati se s ním a přemoci ho, aniž bych mu ublížil, položiv za výminku souboje, že přemožený vzdá se dobré vůli vítězově. Pokládaje ho již za přemožena chtěl jsem na něm žádati, aby se vrátil do své vsi a do roka z ní neodcházel; za ten čas mohl býti vyléčen. A však osud tomu chtěl jinak; přemohl a shodil mě s koně, a tím záměr můj nedošel splnění. D. Quijote šel svou cestou dále a já se vrátil přemožen, zahanben a nebezpečným pádem porouchán domů. Tím ale nepřestala žádost moje, opět jej vyhledati a přemoci ho, jak se nyní ukázalo. Poněvadž jest svědomitý v šetření předpisův dobrodružného rytířstva, zachová zajisté, v čem slovu dostáti jsem mu uložil. Ta jest, pane, celá věc, k níž mi netřeba něčeho připomínati. Žádám Vás, abyste mě nevyzradil a neřekl D. Quijotovi, kdo jsem, aby dobrý úmysl můj účinku se neminul i aby opět rozum nabyl muž, který si velmi moudře počíná, jakmile rytířské pošetilosti ho opustí.

O panel zvolal D. Antonio, Bůh Vám odpusť křivdu, které jste se na celém světě dopustil chtěje na rozum obrátiti nejzábavnějšího blázna, co jich jest. Nenahlížíte, pane, že užitek způsobený rozumností D. Quijota nemůže se měřiti s kratochvílí, anaž z převráceností jeho plyne? Nemyslím však, že veškeré namáhání pana bakaláře stačí, aby k rozumu přiveden byl člověk, který jest tak úplným bláznem. A kdyby to nebylo proti křesťanské lásce, řekl bych, aby se D. Quijote nikdy nevyléčil, poněvadž uzdravením jeho ztratíme nejen jeho šibřinky ale i žerty zbrojnoše Sancha Panzy, z nichž každý kousek k veselosti přiměti může zádumčivost samu. Nic však méně budu zticha a neřeknu ničeho, abych se přesvědčil, stane-li se domnění moje skutkem, že bez účinku zůstane přičinění od pana Carrasca vynaložené.

Bakalář odpověděl, že věc jest dobře zosnována a že šťastného výsledku očekává. Když se mu byl D. Antonio nabídl, že vykoná, co by mu dále uložil, rozloučil se bakalář s ním, načež poručil naložiti na mezka svou zbroj, vsedl ihned na kůň, na němž se byl do boje pustil, a odejel téhož dne z města. Cestou domů nepřihodilo se mu ničeho, co by zasluhovalo vypravování v této pravdivé historii.

D. Antonio sdělil vše náměstkovi, co mu od Carrasca bylo povědíno, z čehož náměstek neměl velikou radost, poněvadž vazbou D. Quijota ztraceno, čeho mohli účastni býti, jižto o bláznovstvích jeho slýchali.

Šest dní trval D. Quijote na lůžku, na duchu kleslý, smuten, zamyšlen a rozmrzen, ježto v hlavě mu ustavičně těkala nešťastná porážka jeho. Sancho jej těšil a mezi jinými důvody pravil: Pane, povzneste hlavu a obveselte se, můžete-li, a děkujte Pánubohu, že jste ze země vstal nemaje žebra polámána; vždyť víte, kde se rozdává, že se i dostává, a že není všude slaniny, kde jsou rožně. Škrabte tedy lékaři mrkvičku, ježto nemá, z čeho by Vás v této chorobě léčil. Vraťme se domů a nechme hledání dobrodružství v krajích a místech, které neznáme. Uváží-li se věc náležitá, jsem já ten, který nejvíce ztrácí, ač Vaše Mst zle připravena jest. Já, jenž jsem s vladařstvím zbavil se tužby státi se vladařem, nespustil jsem se chuti býti hrabětem, a to se nikdy nestane, vzdá-li se Vaše Mst království zůstavivši činův dobrodružného rytířstva; tím jsou mé naděje zahrabány.

Mlč, Sancho, což nevíš, že moje vazba a ústraní má trvati jen rok a že se opět vrátím k čestnému povolání svému, načež nemine mne království, jehož dobudu, a hrabství, jež ti udělím?

Bůh to vyslyš, vece Sancho, a hřích neměj sluchu; slýchal jsem vždy říkati, že dobrá naděje jest lepší než zmařený majetek.

Takto mezi sebou rozmlouvali, an k nim vstoupil D. Antonio řka s patrnou a s velkou radostí: Příjemné noviny, pane D. Quijote! D. Gregorio s poturčencem, jenž se pro něho na cestu vydal, jest v přístavu. Co dím v přístavu? V bytu samého náměstka, a bude v okamžení zde. D. Quijote se poněkud povyjasnil a pravil: Opravdově dím, že by mi bývalo vítáno, kdyby se věc byla nepovedla, ježto jsem se zavázal jíti do Berberska, a tam bych byl silou svého ramene vysvobodil nejen D. Gregoria ale všecky zajaté křesťany, co jich v Berbersku jest. A však co dím, ubohý? Nejsem poražen? Nejsem já ten, jenž po celý rok nemá se dotknouti zbraně? Čím se honosím, sluší-li mi spíše vřeteno než meč do rukou vzíti?

nechte toho, pane, těšil ho Sancho; slepice je živa, i když tipec má, a dnes mně, zejtra tobě; kde se jedná o rvačky a štulce, jest ohmatávání marné, neboť kdo dnes padl, může zejtra vstáti, leč by se mu zachtělo v posteli, to jest bez sebe, aniž by sebral síly k novým potýčkám. Nyní vstaňte, Vaše Msti, uvítat D. Gregoria, ježto se mi zdá, že lid s hlukem přichází a už musí být v domě.

Tak tomu i bylo; D. Gregorio a poturčenec dali náměstkovi zprávu o své cestě sem a tam, načež D. Gregorio toužil spatřiti Annu Felixu a s poturčencem do domu D. Antonia přišel. Když D. Gregoria z Alžíru vysvobodili, byl v ženském oděvu, na lodi ale vyměnil jej za šat otroka, jenž s nimi se plavil; a však nechť by byl přišel v jakémkoli rouchu, zůstal by osobou půvabnou, vzácnou a ctěnou, ježto byl nad míru sličný maje asi šestnáct neb osmnáct let. Ricote a dcera jeho šli mu vstříc, otec se slzami, dcera s panenskou stoudností. Neobjali se na vzájem, neboť je-li láska vřelá, nebývá hrubě volná. Sličným postavám D. Gregoria a Anny Felixy vedle sebe stojících divili se nad míru všickni přítomní. Mlčení mluvilo za milence a oči byly jazykem prozrazujíce radostnou a počestnou mysl jejich. Poturčenec vypravoval, jakými prostředky a úskoky se mu povedlo vysvoboditi D. Gregoria. D. Gregorio vypravoval o nebezpečí a nesnázi, v nichžto nacházel se mezi ženštinami, ne dlouhým vykládáním, alebrž krátkými slovy, čímž na jevo dal, že rozum převyšoval léta jeho.

Konečně zaplatil a štědře se odměnil Ricote poturčenci a veslářům. Poturčenec smířil a spojil se s církví a stal se z člena nakaženého kajícností a lítostí čistým a zdravým.

Za dva dni na to jednal náměstek s D. Antoniem o tom, čeho by použiti se mělo, aby Anna Felixa a otec jeho zůstali ve Španělích, ježto se jim nevidělo býti věcí neslušnou, aby v zemi zůstala dcera tak křesťanská a otec tak dobře smýšlející. D. Antonio se nabídl, že půjde o tom jednat ku dvoru, kamž mu prý jíti jest i za jinými věcmi, dávaje na srozuměnou, že se tam přízní a dary mnohé nesnáze vyříditi dají. Nikoli, vece Ricote, jenž byl při této rozmluvě přítomen, na přízeň a dary nelze spoléhati, poněvadž u velkého D. Bernardina de Velasco, hraběte Salazarského, jemuž J. Mst král naše vypuzení svěřil, neplatí prosby ani sliby, dary ani stesky, neboť ač spojuje útrpnost se spravedlivostí, přece vida, kterak celé naše tělo jest nakaženo a nahnilé, užívá proti němu spíše palčivého nickamínku než lahodící masti. A tak moudrostí a pátravostí, bedlivostí a způsobeným strachem byl s to, na svá silná bedra vzíti břímě, že povinně vykoná onen veliký úkol, aniž by naše úskoky, úklady, snahy a podvody zaslepiti mohly oči Argusovy, jež ustavičně má otevřeny, aby nikdo z nás jich neminul a neskryl se jako tajný kořen, jenž by časem pučel a jedovaté ovoce vydával ve Španělsku již vyčištěném a strachu, jímž je veliký počet náš naplňoval, zbaveném. Hrdinské to odhodlání Filipa III. a neslýchaná moudrost, že svěřeno jest vykonání jeho Bernardinovi de Velasco!

Buď jak buď, vece D. Antonio, jsa již tam učiním, co bude možného, a Bůh nechť dá, co se mu líbiti bude. D. Gregorio půjde se mnou potěšit své rodiče ze zármutku, jejž z jeho nepřítomnosti mají. Anna Felixa zůstane u mé manželky v mém domě aneb v některém klášteře, a jsem přesvědčen, že pan náměstek bude míti z toho potěšení, zůstane-li dobrý Ricote u něho, až uvidíme, co vyřídím.

Náměstek byl srozuměn s celým návrhem, D. Gregorio ale maje zkušenost z toho, co se stalo, pravil, že nijakým způsobem doňu Annu Felixu opustiti nemůže; nic však méně maje žádost viděti své rodiče a zamýšleje vrátiti se pro ni shodl se s umluveným návrhem. Anna Felixa zůstala u manželky D. Antonia a Ricote odebral se do domu náměstkova. Přiblížil se den odchodu D. Antoniova i D. Quijotova a Sanchova, kteřížto druhého dne na to, poněvadž pád Quijotův dříve tomu nedovoloval, vydali se na cestu. Tu bylo slzení, vzdychání, omdlévání a štkání, když D. Gregorio s Annou Felixou se loučil! Ricote nabízel D. Gregoriovi tisíc skudův, potřeboval-li by jich, on ale nepřijal ničeho, nébrž toliko pět si jich vypůjčil od D. Antonia slíbiv, že mu je v sídelném městě navrátí. S takovou ti dva odešli a za nimi D. Quijote se Sanchem, jak již pravíno, D. Quijote odzbrojen a v pocestném oděvu, Sancho pěšky, poněvadž zbroj naložena byla na záda šedoušova.