Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola šedesátá třetí	Kapitola šedesátá čtvrtá	Kapitola šedesátá pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šedesátá čtvrtá
Podtitulek:	Jedná o příhodě, která D. Quijotovi větší zármutek způsobila, než kterákoli posavadní událost jeho.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 381–384. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Historie vypravuje, že manželka D. Antonia Morena měla převelikou radost vidouc Annu Felixu ve svém domě. Uvítala ji s velikou vlídností jata jsouc jak sličností tak i slušným chováním jejím, jakož moriska v tom i onom ohledu vynikala. Lidé z celého města, jako by na zvon uhodil, sběhli se podívat se na ni.

D. Quijote vyjádřil se Antoniovi, že prostředek k osvobození D. Gregoria přijatý není dobrý, ježto má do sebe více nebezpečenství než vydatnosti, a že by lépe bývalo, kdyby jeho do Berberska se zbraní a na koni byli poslali, on že by jej byl vyprostil všem Mórům navzdor, jak to učinil D. Gayferos se svou chotí Melisendrou.

Nezapomeňte, Vaše Msti, připomenul Sancho při těch slovích, že seňor D. Gayferos osvobodil manželku svou na pevnině a odvezl ji na pevné zemi do Francie; tu ale, kdybychom D. Gregoria osvobozovali, neměli bychom kudy se ubírati do Španěl, poněvadž v cestě leží moře.

Mimo smrt pro vše jest prostředku, odpověděl D. Quijote; plavidlo přirazí k přímoří a můžeme se přeplaviti, kdyby celý svět se tomu příčil.

Velmi pěkně to vyličuje a usnadňuje Vaše Mst, stál Sancho na svém; řeč se mluví a voda se pije, ale skutek utek. Já se držím poturčence, jenž se mi zdá být řádným člověkem a má dobré srdce.

D. Antonio pravil, kdyby se poturčenci výprava nepodařila, že bude uchopeno se nového prostředku, načež veliký D. Quijote prý se do Berberska odebéře.

Dva dni na to vypravil se poturčenec v lehké lodici o šesti veslech na každé straně, opatřen velmi statečnou chasou, a opět za dva dni vypravily se galeje do Levanty, když byl generál náměstka požádal, aby mu ráčil dát na vědomí, kterak se dělo s osvobozením D. Gregoria a co se stalo s Annou Felixou. Náměstek slíbil, že učiní, jak si přeje.

Jednoho dne z rána procházel se D. Quijote na přímoří v plné zbroji, ježto, jak často již pravíno, zbraň byla mu chloubou a boj odpočinkem, a nikdy bez ní na krok nešel. Tu spatřil, kterak proti němu přichází rytíř taktéž od hlavy do paty ozbrojený, jenž na svém štítě vypodobněn má třpytící se měsíc. Přiblíživ se příchozí tak, že mohl slyšán býti, pozdvihl hlasu svého řka těmito slovy: Proslulý rytíři a nikdy podlé zasloužení nevychválený D. Quijote de la Mancha! Jsem rytíř Bledoměsíčný, jehož neslýchaná hrdinství nepochybné došla vědomí Tvého; přicházím měřit se s Tebou a zkusit sílu ramene Tvého, abys shledal a vyznal, že dáma moje, buďsi kterákoli, nad porovnání jest sličnější než Tvoje Dulcinea del Toboso. Připustíš-li pravdu tu bez obalu, vyhneš se smrti a zbavíš mne práce způsobit Ti ji. Budeš-li se potýkati a já Tě přemohu, nežádám jiného zadostučinění, než abys zřekl se zbraní a zdržel se vyhledávati dobrodružství, abys odebral se do soukromnosti své vsi na jeden rok, kde Ti žíti bude, aniž bys ruku na meč vložil, v klidném míru a prospěšném pokoji, ježto sluší se tak k prospěchu Tvé domácnosti a k dobrému duše Tvé. Přemůžeš-li mne, propadne hlava moje dobré vůli Tvé, zbraň a kůň můj stanou se kořistí Tvou a pověst činů mých přenešena bude na slávu Tvou. Rozvaž, co Ti s prospěchem, a odpověz mi hned, ježto položil jsem si celý tento den za lhůtu k vykonání díla toho.

D. Quijote byl překvapen a zaražen jak smělostí rytíře Bledoměsíčného tak příčinou souboje a odpověděl s tváří klidnou a přísnou: Rytíři Bledoměsíčný, jehož hrdinští činové nedošli posud sluchu mého, přinutím Tě k vyznání, že jsi nikdy neviděl jasnou Dulcinei. Kdybys ji byl spatřil, vím, že bys nikdy se neodvážil bráti ji takto v pochybnost; pohled její zajisté byl by tě přesvědčil, že nikdy nebylo a býti nemohlo sličnosti, který by se její spanilosti rovnala. Tudíž nevytýkaje Ti lež dím toliko, že se mýlíš v domnění svém. Navržené výminky souboje přijímám a to hned, aby neminul den, za lhůtu od Tebe položený. Z výminek jediné vyhražuji tu, aby pověst činů Tvých přenešena byla na osobu mou, ježto nevím, kteří a jací jsou činové Tvoji; se svými jsem spokojen, nechť jsou jacíkoli. Vyber si stranu bojiště dle blbosti; já se držeti budu své, a komu co Bůh dá, nechť sv. Petr to požehná.

Z města zpozorovali rytíře Bledoměsíčného a náměstku bylo o něm zděleno, že rokuje s D. Quijotem de la Mancha. Náměstek domnívaje se, že to bude nějaké nové dobrodružství, nastrojené od D. Antonia Morena aneb od některého jiného rytíře z města, odebral se ihned k přímoří s D. Antoniem a spolu s mnohými jinými rytíři, právě když D. Quijote otáčel Rocinanta stroje se zaujmouti patřičné stanoviště. Vida ale náměstek, že oba se chystají vraziti na sebe, vložil se mezi ně a tázal se, která by byla příčina, anaž je tak nenadále k potýkání nutí. Rytíř Bledoměsíčný odpověděl, že se jedná o přednost sličnosti, a zdělil mu krátkými slovy totéž, co byl řekl D. Quijotovi, připojiv, že přijaty jsou výminky souboje od obou stran vytknuté. Přiblíživ se k D. Antoniovi, tázal se ho náměstek, ví-li, kdo onen rytíř Bledoměsíčný jest a je-li to nějaký žert, jenž s D. Quijotem proveden býti má. D. Antonio pravil, že rytíře nezná a neví ničeho ni o žertu ni o opravdovosti souboje. Odpověď ta zarazila náměstka, má-li půtce nechati průchodu čili nic; avšak nemoha si jinak mysliti, nežli že to žert, poodstoupil řka: Páni rytíři, není-li tu jiného prostředku než učiniti vyznání aneb umříti, a stojí-li pan D. Quijote na svém a Vy, vzácný pane Bledoměsíčný též, budiž věc Pánubohu poručena a staniž se.

Bledoměsíčný poděkoval náměstkovi zdvořilými a uhlazenými slovy za udělené dovolení a D. Quijote učinil totéž. Poručiv se z celého srdce nebi a své Dulcinei, jak míval v obyčeji, když se pouštěl do vyskytajících se půtek, vzal krátké pole, ježto viděl, že soupeř taktéž činí, a oba zároveň bez znamení troubou neb jiným válečným nástrojem, jímž srážka se prohlašuje, otočili se a pustili koním uzdu. Že ale kůň Bledoměsíčného byl mnohem lehčí, setkal se s D. Quijotem téměř na dvou třetinách dráhy a vrazil na něho, aniž by se ho hrotem oštěpu dotekl, drže jej jakoby schválně vzhůru, s takovou silou, že Rocinante i s D. Quijotem nebezpečně na zem padl. Pustil se ihned na něho a položiv mu oštěp na hledí pravil: Jste přemožen, rytíři, a syn smrti, nepřiznáte-li se k výminkám našeho souboje. Potlučen a omámen vece D. Quijote hledí nevyzdvihnuv hlasem slabým a bolestným, jakoby z rakve mluvil: Dulcinea del Toboso jest nejsličnější ženštinou na světě a já jsem nejnešťastnějším rytířem na zemi; nehoda to, že mi slabost brání v pravdě té. Vraz do mne oštěp, rytíři, a zbav mne života, když jsi mne zbavil cti. — Toho nikoli neučiním, odvětil rytíř Bledoměsíčný; nechť žije, ve své úplnosti žije sličnost seňory Dulcinee del Toboso. Spokojím se zajisté tím jediné, že odebéře se D. Quijote na rok do soukromnosti svého rodiště aneb na tak dlouho, napokud mu to ustanovím, jak jsme se umluvili, než jsme do boje se dali.

To vše slyšeli náměstek a D. Antonio s množstvím ostatních přítomných a slyšeli též, kterak D. Quijote odpověděl, poněvadž se nežádá na něm věci, která by s ujmou byla Dulcinei, že vše ostatní vyplní jako řádný a opravdový rytíř.

Po tomto slibu obrátil Bledoměsíčný koně, poklonil se náměstkovi a klusem ujížděl k městu. Náměstek vyzval D. Antonia, aby se ubíral za ním a vším způsobem vyzvěděl, kdo by byl. D. Quijota zdvihli, odhalili mu obličej shledávajíce, že poražený jest zsínalý a propocen. Rocinante pouhým poraněním nemohl se ani opět hnouti. Sancho celý zarmoucen, celý skleslý nevěděl co mluviti a co činiti. Zdálo se mu, jakoby celý příběh byl se dál ve snách a celé zosnování bylo kouzlem. Viděl svého pána přemožena a povinna rok nedotknouti se zbraně. Záře slavných činův jeho viděla se mu býti zatemněna, naděje v nové sliby jeho byly rozprášeny, jako rozptyluje se kouř větrem. Bál se, nebude-li Rocinante chromý aneb nebude-li pán jeho oudy mít vyvráceny; byloby však štěstí při tom nemalé, kdyby rozum byl tím navrácen. Konečně ho na nosítkách, pro něž od náměstka bylo posláno, do města dopravili, kamž se náměstek taktéž vrátil toužebný jsa zvěděti, kdoby rytíř Bledoměsíčný byl, jenž D. Quijota tak zle připravil.