Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá osmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtyřicátá osmá
Podtitulek: O tom, co se přihodilo D. Quijotovi s doňou Rodriguezovou, dueňou vévodkyninou, kromě jiných příběhův zapsání a věčné paměti hodných.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 280–286.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Nad míru zarmoucen a těžké mysli byl raněný D. Quijote, obličej maje polepený mazkami a znamenán jsa ne rukou boží, alebrž drápy kočičími, dávným to neštěstím dobrodružného rytířstva. Šest dní se veřejně ani neukázal a jedné noci z nich, když bez spaní se troudil přemýšleje o svých nehodách a o stíhání Altisidořině, pozoroval, že kdosi otvírá dvéře komnaty jeho, i hned na mysl mu připadlo, že zamilovaná dívka přichází útok činit na jeho počestnost a v pochybnost přivádět statečnost věrnosti jeho, jižto mu zachovati bylo velitelce své Dulcinei del Toboso. Nikoli, pravil, víry dávaje domnění svému, a to pronesl hlasem, jejž lze bylo slyšeti; není sebe větší slíčnosti na světě, pro kterou bych přestal ctíti onu, jižto vrytu a vštípenu mám uprostřed srdce svého, jižto v nejhlubším úkrytu chovám útrob svých. Buď si, velitelko moje, proměněna ve vesničanku cibulí páchnoucí aneb v rusalku zlatého Taja, anaž ze zlata a hedvábí roucha tká, ať si tě má Merlin aneb Montesinos, kde se jim líbí v zajetí, mojí jsi, buďsi kdekoli, a já jsem tvým, nechť jsem kdekoli. Pronesení těchto slov a otevření dveří stalo se jedním okamžikem. Vyskočil na postel od hlavy do paty zahalen do prostěradla ze žlutého atlasu maje jakousi kukli na hlavě, obličej a kníry podvázány a sice obličej k vůli jizvám a kníry, aby se nezcuchaly a nesvěsily. V tomto přístroji podobal se dokonce zvláštnímu přízraku, jaký si pomysliti lze. Zraky maje ku dveřím upřené a očekávaje že jimi vkročí zarmoucená a raněná Altisidora, spatřil vstupovati ctihodnou dueňu v bílém čepci, s dlouhými, přehrnutými závěsy, tak že ji zahalovaly od hlavy do paty. V levé ruce držela půl rozžhaté svíce a pravou zastiňovala svíčku, aby jí světlo nepadalo do očí, jež převelkými brejlemi zastřeny byly. Stoupala na špičkách nohou kráčejíc zlehoučka. D. Quijote patřil na ni se své hlídky, a když zočil její oděv a zpozoroval její mlčení, domníval se, že v přístroji tom přichází nějaká ochechule neb čarodějnice provádět s ním nějaké zlé kousky, a začal se ihned žehnati.

Strašidlo se přibližovalo a dostoupivši polovice jizby zdvihlo oči pozorujíc, s jakým chvatem D. Quijote se křižuje. Byl-li on poděšen takovým přízrakem, byla ona polekána zjevem jeho, neboť jedva jej spatřila tak vztýčeného a v prostěradle celého žlutého i s přetvárnými obvazky, zvolala hlasitě: Ježíš Maria! co to spatřuji? a leknutím vypadla jí svíčka z ruky. Vidouc se ve tmě obrátila se k odchodu a však strachy zapletla si nohu do sukně a nehorázně na zem padla.

D. Quijote v polostrachu svém jal se mluviti: Zaklínám tě, strašidlo, aneb co jsi, abys mi vyjevilo, kdo jsi a co ode mne žádáš. Jsi-li duše v utrpení, řekni mi to, a já učiním, seč síly moje stačí, ježto jsem katolickým křesťanem a rád dobře činím celému světu. Proto vstoupil jsem do řádu dobrodružného rytířstva přiznávaje se k němu, jehož činnost vztahuje se i k dobročinění duším v očistci.

Slyšíc omráčená dueňa, že ji zaklíná, soudila ze svého strachu na strach D. Quijotův a hlasem útrpným a šepotavým pravila: Pane D. Quijote, ráčíte-li opravdu být D. Quijotem, nejsem strašidlo, ani vidma, ani duše z očistce, jak se Vaše Mst asi domnívá, alebrž jsem doňa Rodriguezová, čestná dueňa vévodkyně, velitelky mé, přicházejíc k Vám za nutnou věcí, v které ráčíte bývat pomocníkem.

Rcete, seňoro doňo Rodriguezová, ozval se D. Quijote, přicházíte zprostředkovat nějaké milostné pletky? Vězte, že — díky nevyrovnané slíčnosti Dulcinei del Toboso — nikomu nemohu být platen. Zkrátka dím, doňo Rodriguezová, pustíte-li mimo sebe všeliké milostné poselství, můžete opět rozžehnouti svou svíčku a vrátiti se, načež jednati budeme o všem, co jen budete poroučeti aneb co se Vám zlíbí, kromě, jak jsem pravil, svůdných vnadidel.

Já že bych od někoho poslána byla, pane? odpověděla dueňa; toť mne špatně znáte, však nejsem v letech tak pokročilá, abych útočiště brala k takovým hračkám; mámť já, chvála Bohu, duši v těle a všecky zuby, přední i zadní v ústech kromě těch několika, o které mne připravila chřipka, v této krajině tak obyčejná. Avšak počkejte na mne chvilku, půjdu si rozžehnout svíčku a vrátím se hned vypravovat Vám, jakož pomocníku ve všech na světě nehodách, nesnáze své.

Nečekajíc na odpověď odešla z komnaty, kde ji D. Quijote klidně a do sebe zabrán očekával; ihned ale napadlo mu tisíc myšlének o tomto novém dobrodružství a zdálo se mu, že nedobře učinil a tím špatněji věc uvážil dávaje se do nebezpečí zrušiti věrnost velitelce své zaslíbenou, takže pravil sám k sobě: Kdo ví, nebude-li ďábel, jenž jest úlisný a schytralý, chtít mne nyní podvesti dueňou, čehož nepodařilo se císařovnám, královnám, vévodkyním, markýsám ni hraběnkám? Slyšel jsem často a od mnohých rozumných lidí, že může-li, spíše pošle plochonosou než s nosíkem zakřiveným. Kdo ví, nezbudí-li tato samota, tato příležitost, tento klid dřímající žádosti mé a nezpůsobí-li, že na svá stará kolena klesnu, jenžto jsem nikdy ani neklopýtnul? V případech takových lépe jest prchnouti než do boje se pustiti. Avšak musel jsem pozbyt rozumu, jestli takové hlouposti na mysli mám a mluvím, neb jest věcí nemožnou, aby dueňa v bílém čepci, vyčouchlá a brejlatá, mohla vzbuditi a roznítiti myšlénky v prsou na světě nejzločinnějších? Či je na světě dueňy, která by měla na sobě řádného masa? Či je na zeměkruhu dueňy, která by nebyla dotíravá, vráskovitá a pitvořivá? Kliď se, sběři dueňská, neschopná k pochoutce lidské! O jak dobře učinila ona dáma, o níž se vypravuje, že měla v čele své komnaty dvě sochy dueň s jejich brejlemi a šicími poduškami, jakoby pracovaly, co zatím jí v síni té sloužily k slušnosti, jakoby skutečnými dueňami byly! To řka skočil s postele zavřít dvéře a nepustit seňoru Rodriguezovu. Právě ale když zamknouti chtěl, vrátila se seňora Rodriguezová majíc rozžhatou bílou voskovou svíci, a když D. Quijota tak blízko sebe spatřila zahaleného v prostěradlo, s obvazky, kuklí či čepicí, začala se znova báti a couvnuvši asi na dva kroky pravila: Jsme jisti, pane rytíři? Nepokládám to za znamení přílišné počestnosti, vstal-li jste s postele.

Tak bych se i já Vás rád tázal, seňoro, vece D. Quijote; a proto táži se, jsem-li jist, že na mne nebude činěn útok a nestane se mi násilí.

Od koho a pro koho, pane rytíři, žádáte tu jistotu? vyzvídala dueňa.

Od Vás a pro Vás, odpověděl D. Quijote, ježto nejsem ani z mramoru ani z kovu, a není nyní deset hodin ráno, alebrž půlnoci, ano snad i trochu více, a nacházíme se v komnatě lépe zavřené a více skryté, než byla jeskyně, v nížto nevěrný a odvážlivý Aeneas se slíčnou a přítulnou Didonou se bavil. Avšak podejte mi ruku, seňoro; žádám větší jistoty než své zdrženlivosti a počestnosti a než které poskytuje Váš ctihodný čepec. Po těch slovích políbil jí ruku a podal jí svou, kterou ona s týmže obřadem pustila.

Při tomto místě činí Cide Hamete poznámku řka: Mahomed mi svědkem, že kdybych viděl ty dva tak ruce si podávající a vedoucí se od dveří k posteli, dal bych za to nejlepší ze svých dvou kaftanů.

Konečně položil se D. Quijote do postele a doňa Rodriguezová posadila se na sesli opodál lůžka neodloživši ani brejle ani svíček. D. Quijote se schoulil a celý se přikryl maje toliko obličej obnažený, a když se oba upravili, byl to D. Quijote, jenž první zrušil mlčení řka: Nyní můžete, seňoro doňo Rodriguezová, rozhovořiti se a bez obalu vysloviti, co máte na svém sevřeném srdci, ve svých raněných útrobách; vše vyslechnu cudným uchem a přispěju na pomoc soustrastným činem.

Tomu věřím, odpověděla dueňa, ježto od ušlechtilé a přívětivé povahy Vaší Msti nebylo lze očekávati než křesťanské odpovědi. Věc jest tedy ta, že, ačkoli mě vidíte seděti na této sesli uprostřed království aragonského, v rouše zvetšelé a zkormoucené dueňy, pocházím z Ovieda v Asturii, z rodu zpřízněného s mnohými a nejpřednějšími rodinami té provincie. Avšak nešťastný osud a neprozřetelnost rodičů mých, jižto zchudli před časem nevědouce zač a proč, zanesly mě do sídelního města Madrida, kde mne rodiče pro boží pokoj a pro uvarování větší nehody dali do služby za švadlenu u jedné vznešené dámy; dlužno ale Vaší Msti věděti, že v dělání krajek a v bílém šití žádná po celý čas mého života mě nepřekonala. Rodičové moji nechali mne ve službě a vrátili se domů; za několik let odebrali se do království nebeského jsouce dobří katoličtí křesťané. Osiřela jsem odkázána jsouc k bídnému platu a skrovným výhodám, jakých poskytuje se takovým služkám v palácích; tou samou dobou ale, aniž bych k tomu příležitosti dala, zamiloval se do mě komorník, člověk již letitý, vousatý a slušný, mimo to šlechtic jako sám král, ježto byl horalem. Nechovali jsme lásku svou v takové tajnosti, aby o tom nezvěděla paní, anaž chtějíc přítrž učiniti klepům a povídačkám v bázni boží a dle obřadu svaté matky církve římsko-katolické nás dala za sebe. Z manželství toho narodila se dcera, aby štěstí mému, měla-li jsem jakého, konec učinila, ne žebych při porodu byla umřela, ježto se děl pravidelně a v náležitý čas, alebrž proto, že brzy po něm umřel můj muž jakýmsi leknutím, jemuž byste se, kdybych nyní měla kdy vám je vypravovat, velice podivil. A při těch slovích dala se do usedavého pláče řkouc: Odpusťte, milostivý pane D. Quijote, že se nemohu přemoci, ale kdykoli si na svého ubohého muže vzpomenu, zarosí se mi oči slzami. Pro Pána! s jakou vážností jezdil před svou velitelkou sedící na zadku statečného, jak havran černého mezka! Tehda zajisté nebylo kočárů ani nosítek, jakých prý se nyní užívá, alebrž paní seděly za zády svých komorníků; to ale nemohu opomenout Vám vypravovati, abyste věděl, jaká byla zdvořilost a svědomitost muže mého. Jednou přišli do ulice sv. Jakuba v Madridě, anaž jest velmi úzká; tu jel proti němu sudí s dvěma úřadními sluhy, a jakmile je dobrý můj komorník spatřil, obrátil mezka, jakoby chtěl při nich jeti zpět. Velitelka, anaž za ním seděla, šeptala mu: Co děláte, nešťastníče, nevíte, že já tu jsem? Dvorský sudí zastavil koně, řka: Jeďte, pane, svou cestou, neboť mně jest doprovázeti seňoru doňu Casildu; tak se jmenovala paní moje. Můj muž ale stál ustavičně na svém s čepicí v ruce a chtěl sudího doprovázeti. Vidouc to velitelka moje, plna zlosti a vzteku vyndala z pouzdra dlouhou jehlici či spíše žengli a vrazila mu ji do boku, tak že můj muž hlasitě vzkřikl a tolik stranou se uhýbal, že i s paní na zem spadl. Dva její sluhové přiběhli ji zdvihnout a totéž učinil sudí a drábové jeho. Brána Quadalajurská, t. j. zahálčivý lid u ní, byl vzhůru. Paní moje šla pěšky a manžel můj běžel k lazebníkovi, řka, že má vnitřnosti skrz na skrz probodeny. Povést a zdvořilost muže mého roznesla se tak, že kluci na ulici za ním běhali, a proto i tím, že byl trochu krátkozraký, propustila ho paní moje a zármutek z toho pošlý způsobil nepochybně, jak se domnívám, nešťastnou jeho smrt. Stala jsem se opuštěnou vdovou, s dcerou v náručí, anaž v slíčnosti rostla jako pěna na moři. Zkrátka, poněvadž jsem měla pověst velké švadleny, vzala mne paní vévodkyně, jsouc nedávno za pana vévodu provdána, k sobě do tohoto království aragonského a taktéž dceru mou beze všech okolků. Den po dni přicházel a odcházel, dcera moje rostla a s ní největší krása na světě. Zpívá jako slavík, tančí jako vítr, vrtí sebou jako nesmyslná, čte a píše jako kantor a počítá jako lichvář. O čistotnosti její nedím ani slova, poněvadž běžící voda není čistější, a dobře-li se pamatuju, jest jí nyní šestnáct let, pět měsíců a tři dni, něco více či méně. Slovem, do této mé holky zamiloval se syn jistého velmi bohatého vesničana, jenž žije v jedné vsi vévody, pána mého, nemnoho mil odtud. Konečně nevím, kdy a jak se sešli, a předstíráním, že si ji vezme, svedl mi dceru a nechce dostát slovu. Ačkoli vévoda, pán můj, to ví, neboť stěžovala jsem si mu ne jednou ale vícekráte, i ačkoli jsem ho prosila, aby vesňáku přikázal vzít si mou dceru, dělá předce hluchého a sotva mě poslouchá. Příčina toho ale jest ta, že otec svůdníkův jest velmi bohat, půjčuje vévodovi peníze a někdy za něho v peněžitých nesnázích ručí, začež on se s ním nechce rozkmotřit a způsobit mu nepříjemnosti. Ráda bych tedy, pane, abyste ráčil na sebe vzít smazání té urážky, buďsi po dobrém aneb zbraní, neboť říká se všudy, že jste přišel na svět, abyste odstranil a napravil křivdy a přispěl. Představte si, milostivý pane, osiřelost mé dcery, její ušlechtilost, její mladost se všemi dobrými vlastnostmi, které, jak jsem pravila, v sobě chová, neboť Bůh ví a na mé dobré svědomí, mezi všemi dívkami, co jich má velitelka moje, není ni jediné, která by se jí za mák rovnala, a jedna, jižto Altisidora říkají, a kterou považují za nejbystřejší a nejonačejší naproti mé dceři, zůstává na dvě míle pozadu. Dlužno Vám věděti, pane můj, že není všecko zlatem, co se třpytí, neboť tato Altisidořička je více domýšlivá než sličná a více smělá než skromná; mimo to není hrubě zdráva majíc jakýsi nepříjemný dech, že nelze na chvilku vedle ní vydržet. Ale i seňora vévodkyně — avšak raději pomlčím, ježto se říká, že stěny naslouchají.

Co, pro Bůh, co má paní vévodkyně, seňoro doňo Rodriguezová? tázal se D. Quijote.

Poněvadž mě tak zaříkáte, odpověděla dueňa, nemohu úplnou pravdou odpověděti na tu otázku. Viděl jste, pane D. Quijote, slíčnost vévodkyně, velitelky mé; tu jemnou pleť v obličeji, že vypadá nejináče, než jako hlazený a leštěný meč, ty tvářičky jako krev a mléko, vypadající na jedné straně jako slunce, na druhé jako měsíc, tu půvabnost, s kterou jednak dotýká se země, jednak pohrdá jí, že zdá se, jakoby, kudy kráčí, vylévala zdravotu? Vězte, milostivý pane, že za to povinnována jest předně Bohu a pak dvěma fontanelám na obou nohou, jimiž odchází všecka zlá vlhkota, jížto dle výroku lékařův jest plna.

Matičko Boží! zvolal D. Quijote; jeli možno, aby vévodkyně, velitelka moje, měla takové trativody! Nevěřil bych tomu, kdyby mně to řekli mniši bosáci, poněvadž mi to ale praví seňora doňa Rodriguezová, musí tomu tak být; avšak z takových fontanel a z těch míst neměly by kanouti vlhkosti, alebrž tekutá ambra. Věru, nyní tomu začínám víry dávat, že tyto schválné fontanely jsou důležité pro zdraví!

Jedva skončil D. Quijote tato slova, any dvéře u světnice velikou ranou se otevřely; v okamžení tom vypadla doně Rodriguezové svíčka z ruky a v jizbě bylo tma, jak se říká, jako v pytli. Zároveň zpozorovala ubohá dueňa, kterak jí dvě ruce tak silně hrdlo tiskly, že nemohla hlasu vyraziti, a kterak jiná osoba nemluvíc slova s velikou rychlostí zdvihla jí sukně a jak se zdálo trepkou tak jí začala bíti, že bylo ouzko. Ačkoli D. Quijote měl s ní útrpnost, přece nehnul se s postele nevěda co to má znamenati, alebrž choval se klidně a tiše strachy, aby řada s výpraskem i na něho nepřišla. A strach jeho nebyl marný, neboť tajemní pochopové pustili dueňu s natlučenou, při čemž ani hláskem nářku se neozvala, přiběhli na D. Quijota a rozbalivše ho z pokrývky a prostěradla štípali ho tak hbitě a urputně, že nemohl pěstmi se brániti, a to vše s podivuhodnou tichostí. Boj trval asi půl hodiny, přízraky se ztratily, doňa Rodriguezová upravila si sukně a oplakávajíc neštěstí své odešla dveřmi nepromluvivši ni slova k D. Quijotu, jenž rozbolavěn a seštípán, změten a zamyšlen zůstal samoten, při čemž zůstavíme ho toužebna věděti, kdo byl ten bezbožný kouzedlník, který takovou věc mu spůsobil. To však svým časem bude pověděno, ježto nyní nás Sancho Panza volá a náležité urovnání povídky toho vyžaduje.