Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá devátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá osmá	Kapitola čtyřicátá devátá	Kapitola padesátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá devátá
Podtitulek:	O tom, co se přihodilo Sanchu Panzovi, když prohlížel svůj ostrov.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 287–294. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Zůstavili jsme velikého vladaře nevrlého a rozkvašeného s vesničanem malířem a potutelníkem, který naveden jsa od dvornosty a ten od vévody žert si stropil ze Sancha, jenž odolal všem, ač hloupý, drsný a nejapný, a pravil přítomným, i doktoru Pedru Reciovi, když po vyřízeném tajemství s dopisem vévodovým opět do síně se vrátil: Nyní věru nahlížím, že soudcové a vladaři musí či mají býti z kovu, aby nevšímali si dotíravosti žadatelů, kteříž každou hodinou a každou dobou chtějí, aby byli slyšáni a vyřízení dostali hledíce jen k své věci staniž se co staň; a nevyslyší-li jej aneb nevyřídí-li mu ubohý soudce věc, buď že nemůže aneb že není tu úřadní doba dávat jim slyšení, ihned lají a reptají, oškubou ho do kostí ano i snižují jeho rod. Nemoudrý žadateli, hloupý žadateli, nekvap tak, dočkej času a příležitosti k úřadnímu řízení, nepřicházej, kdy se jí ani kdy se spí; jsou zajisté soudcové z masa a kostí a musí dávat přírodě, čeho přirozeně od nich vyžaduje, leč bych to nebyl já, jenž nedávám pokrmu přirozenosti své, díky za to zde přítomnému doktorovi Pedru Reciovi z Vystrnadova, který chce, abych hlady umřel, a dokládá, že taková smrt jest život. Dej jim takového Bůh a všem, kteří jsou jeho rázu, t. j. lékařům nekalým, neboť řádní zasluhují palmu a vavřín.

Všickni, kdo Sancha Panzu znali, divili se slyšíce ho tak slušně mluviti a nevěděli, čemu by to připisovali, ledaby hodnosti a těžké úřady důmysl buď zostřovaly aneb otupovaly. Konečně doktor Pedro Zlověstický z Vystrnadova slíbil, že mu dá téhož dne večeři, ačkoli to jest proti všem zásadám Hippokratovým. S tím byl vladař spokojen a očekával velmi toužebně večera a doby k jídlu, i ačkoli dle jeho zdání čas se svého místa se nehýbal, přece přišla tak velice žádaná chvíle, kdy mu dali studené sekaniny s cibulí a vařenou telecí nožičku, jež platit mohla za dvě. Pustil se do toho s největší chutí, jakoby mu byli dali milánských pegasínků, římských bažantů, sorrentské teletiny, moronských koroptví aneb lavajských husí. Mezi jídlem obrátil se k doktorovi, řka: Poslechněte, pane doktore, od nynčka nestarejte se, abych dostával výtečných krmí aneb vybraných jídel, neboť tím byste jen přivedl z pořádku můj žaludek, jenž zvyklý jest kozině, hovězině, slanině a uzenině, řepě a cibuli, a kdyby snad dostal jiných palácových krmí, přijal by je s nelibostí a někdy s ošklivostí. Co by postolí učiniti měl, byloby, dávati mně pokrmu, jemuž říkají olla podrida a který, čím starší jest, tím líp voní; zamíchati a zabaliti může do něho, co se mu zlíbí, je-li to jen k jídlu, a já to s radostí přijmu a odměním se mu jednou. Ale žerty si ze mne nikdo netrop, neboť buďto jsme aneb nejsme; žijme tedy všickni a jezme v svatém pokoji a v dobrém dorozumění; dokud zajisté Bůh svítí, svítí všem. Já budu spravovati tento ostrov, aniž bych zadával právu aneb bral úplatků, a celý svět ať bedlí na sebe a hledí na své věci, neboť čert nikdy nespí, a dají-li mně příčinu, uvidí své divy; nemaž se medem, sic tě mouchy sežerou.

Zajisté, pane vladaři, ráčíte mít ve všem pravdu, ve všem, co pravíte, dosvědčoval dvornosta, a já se zaručuju za všecky obyvatele toho ostrova, že Vaší Msti sloužiti budou s největší svědomitosti, láskou a dobromyslností, poněvadž vlídný způsob vlády, jejž jste v těchto začátcích osvědčiti ráčil, nedá jim možnosti činiti neb zamýšleti něco, z čeho by špatná služebnost k Vaší Msti vyplývala.

Doufám tak, přisvědčil Sancho, a byli by to nemoudří lidé, kdyby jinak jednali neb smýšleli; opakuji ale, aby pamatováno bylo na moji a mého šedouše výživu, ježto na tom mnoho záleží a k celku to patří. Až bude čas, půjdeme na prohlíženou, ježto jest můj úmysl vykliditi z tohoto ostrova všeho druhu nečistotu a sběř tuláckou, zahálčivou a kratochvilnou; chciť pak, abyste nahlídli, přátelé, že lid nečinný a lenivý v státu jest totéž, co trubci v oule živící se medem, který včely dělnice připravily. Hodlám podporovati rolníky, bdíti nad výsadami šlechty, odměňovati ctnostným a především zachovávati úctu k náboženství a čest stavu kněžského. Co o tom soudíte, přátelé? Řekl jsem něco kloudného, či mám pomatenou hlavu?

Přednesl jste, Vaše Msti, pane vladaři, takových věcí, ozval se dvornosta, že se divím vida, kterak muž bez literního vzdělání, jako jest Vaše Mst, jenž jste, myslím, nižádného nenabyl, může mluviti věci takové a toliké, plné pokynů a propovědí, vznešených nad důmyslnost, které od Vaší Msti očekávali ti, kteří nás poslali, i my, kteří jsme přišli. Každým dnem viděti jest ve světě nových věcí; žerty obracejí se v pravdu, a kdo si z jiného šašky tropí, sám se šaškem stává.

Přišel večer a vladař s povolením pana doktora Recia pojedl. Všickni připravili se k prohlídce, a Sancho vypravil se na cestu s dvornostou, tajemníkem a postolím, s životopiscem, jenž o to péči měl, aby činové vladařovi zůstaveni byli paměti, a s takovým množstvím písařů a úřadních sluhů, žeby mohli půl setniny tvořiti. Sancho ubíral se u prostřed se svou soudcovskou hůlkou v ruce, že nebylo nic slavnějšího viděti, a když několik ulic prošli, zaslechli řinčení mečů. Přichvátavše k místu zastali tam samotné dva muže spolu se potýkající, jižto, vidouce přicházeti spravedlnost, ustali od boje, a jeden z nich pravil: Pro boha a krále! Jak? kterak to možno trpěti, aby člověk loupen byl u prostřed města a zbojnicky přepaden na veřejné ulici?

Ustaňte, dobrý člověče, vece Sancho, a řekněte mi příčinu svého sporu; já jsem vladař!

Sok protějšího jal se mluviti: Pane vladaři, krátce Vám to vypovím. Věziž Vaše Mst, že tento hodný pán v oné herně proti nám právě víc než tisíc realů a bůh ví jak vyhrál, a poněvadž jsem byl přítomen, rozhodl jsem nejednou v pochybném případu k jeho prospěchu proti všemu ponoukání svého svědomí. Odešel se svou výhrou, a poněvadž jsem se domníval, žeby mi aspoň několik skudů měl dát náhrady, jak jest zvyk a obyčej lidem mého druhu jich dávati, kteří to pro štěstí a neštěstí při hrách býváme, abychom nedopustili nespravedlivosti a zamezili zlé následky: strčil své peníze do kapsy a odešel. Já jdu pohoršen za ním a dobrými, zdvořilými slovy ho žádám, aby mi dal aspoň osm realů, ježto ví, že jsem počestný člověk a nemám ani řemesla ani jmění, poněvadž jsem se mu od rodičův ani nenaučil ani je nezdědil; ten ničemník ale, jenž větším jest loupežníkem než Cacus a větším podvodníkem než Andradilla, nechtěl mi dát více než čtyři realy. Z toho ráčíte shledávati, pane vladaři, jak málo má studu a svědomí, a na mou věru, kdyby Vaše Mst byla nepřišla, byl bych ho naučil klopiti úrok z výdělku, a pověděl mu, zač toho loket.

Co tomu říkáte? tázal se Sancho, a druhý odpověděl, že jest pravda, co odpůrce pravil, že mu nechtěl dáti více než čtyři realy, poněvadž mu tolik dal mnohokráte, a kdo chce mít náhradu, že musí být skromný a bráti chutě, co se mu dává, aniž by se do oučtů pouštěl s vyhrávajícím, neví-li o něm na jisto, že jest podvodníkem a že výhra jest křivě nabyta. A na důkaz, že jest řádným mužem a ne loupežníkem, jak onen praví, není prý nic podstatnějšího, nežli že mu nechtěl dáti ničeho, ježto podvodníci vždy jsou poplatni divákům, kteří je znají.

Tak jest, prohodil dvornosta; co se má, Vaše Msti, pane vladaři, s těmito lidmi díti?

Co se díti má, odpověděl Sancho, jest tolik: Vy, vyhrávající, ať právem či neprávem, aneb nijak z obojího, dáte ihned svému soupeři sto realů, mimo to vysázíte jich třicet pro chudé ve vazbě: a vy, jenž nemáte ani řemesla ani jmění a potulujete se bez zaměstnání po ostrově, vezměte i honem těch sto realů a za dvacet čtyři hodiny od zítřka opustíte ostrov na deset let do vyhnanství s uvarováním, zrušíte-li lhůtu, že ji doplníte na onom světě, ježto vás pověsím na šibenici aneb aspoň udělá to popravčí k mému rozkazu, a nikdo mi neodporuj, sice na něho vložím ruku!

Jeden vyndal peníze a druhý je vzal; tento zůstavil ostrov a onen šel domů, vladař ale pravil: A nyní, ať jsem slabochem, nezruším-li ty herny, ježto mi vysvítá, že jsou původem zlého.

Tu zdejší aspoň, jal se slova jeden z písařů, Vaše Mst nebude moci zrušiti, poněvadž ji má jistá vznešená osoba, anaž do roka mnohem více prohrává, než z karet nabývá. Na jiných skrýších menší váhy bude Vaše Mst s to osvědčiti svou moc, a takové kouty způsobují více škody a skrývají největších zlořádů, kdežto v domích nejpřednějších kavalírů a pánů nacházejí se pověstní podvodníci, aby provozovali tam své kousky. Ježto pak karbanická neplecha tak dospěla, že všeobecně se provozuje, jest lépe, aby se hrálo ve vznešených domích, než u některého obecného člověka, kde zdržují některého nešťastníka přes půl noc, aby ho za živa odřeli.

Vím, písaři, vece Sancho, že o tom lze mnoho mluvit. A v tom přišel dráb vleka pevně v rukou jakéhosi výrůstka a podávaje zprávu: Pane vladaři, tento mladík šel mně vstříc, a jak mile spravedlnost zočil, obrátil se a dal se na útěk, jako daněk, důkaz to, že má na sobě nějakou vinu. Já se hnal za ním, a kdyby byl neklopýtl a neupadl, nikdy bych ho nedohonil.

Proč jste utíkal, člověče? tázal se Sancho a hoch odpověděl: Abych se, pane, vyhnul mnohým otázkám, které spravedlnost činívá.

Jaké máte řemeslo? — Jsem tkalcem. — A co tkáte? — Hroty k oštěpům, s dovolením Vaší Msti. — Vy vtipkujete? Chcete mi straku na vrbě malovat? Dobře, a kam nyní hodláte? — Chci lokat vzduch, pane. — A kde se loká vzduch na tomto ostrově? — Kdekoli vane. — Dobrá, odpovídáte, jakby bičem šlehal; máte vtip, jinochu, považte ale, jsem-li já vzduch a zavanu-li vzad do šatlavy? Holá, sem a odveďte ho, já mu tam dám nocleh bez vzduchu. — Bůh ví, zvolal junek, že mi Vaše Mst může dát nocleh v šatlavě — asi tak, jako mne učiniti králem! — A proč bych nemohl? odpověděl Sancho; odveďte ho hned, aby svýma očima viděl, že se klame, byť i žalářníkovi se zachtělo užívati při něm své zištné svobodomyslnosti; uložím mu zajisté dva tisíce dukátů pokuty, pustí-li tě na krok z vězení. — To vše jsou směšné věci, pokračoval mladík, tolik jest jisto, že nikdo na světě, buďsi kdokoli, toho nedokáže, abych ve vězení spal. — Řekni mi, diblíku, vece Sancho, máš při sobě nějakého strážného anděla, který by ti okovy sňal, jež ti dáti chci? — Nuže, pane vladaři, vedl jinoch vesele svou; jednejme opravdově a zkusme to. Dejme tomu, Vaše Msti, že mne dáte odvest do vězení, že tam budu spjat a spoután, že budu v podzemním sklepení, že se žalářníkovi uloží těžká pokuta, pustí-li mne, a že on vykoná, co se mu poručí, a nebudu-li já vzdor tomu všemu chtíti spát, alebrž, umíním-li si, celou noc probdím, aniž bych oka zamhouřil: vystačí Vaší Msti všecka vaše moc přinutit mne k spaní, nebudu-li chtít? — Zajisté nestačí, přiznával tajemník; ten hoch umí dobře svou věc provádět. — Tím způsobem, tázal se Sancho, nebudete chtít spát z jiné příčiny, nežli že jste si tak umínil, ne ale, abyste jednal proti mé vůli? — Nikoli, pane, ujišťoval chasník, na to jsem ani nepomyslil. — Tedy jděte s Pánembohem. doložil Sancho, a vyspěte se doma; dej vám Pánbůh dobrou noc, neboť nechci vás o ni připravit. To ale vám radím, abyste budoucně se spravedlností žerty neprovázel, ježto byste mohl někdy vraziti na některou, která by vám dala žertem za hlavu.

Mladík odešel a vladař ubíral se na své projíždce dále. Za malou chvíli na to přišli dva drábové vleknouce násilně jakéhosi muže a pravili: Pane vladaři, člověk tento, jenž se zdá být mužským, není mužem, alebrž ženštinou a to ne nehezkou, přestrojivši se za mužského. Při tom svítili jí do očí dvěma neb třemi lucernami, jejichžto září objevila se tvář ženštiny asi šestnácti aneb něco málo víceleté, anaž vlasy měla zandány v síťce ze zlatého a zeleného hedvábného přediva a sličná byla jako tisíc perlí. Prohlíželi ji od hlavy do paty a shledali, že měla na sobě hedvábné punčochy pleťové barvy se stužkami z bílého tafetu, zlaté třísně a drobné perličky; nadkolenice byly zelené, zlatou nití protkané, kabátec či halenka byly z téže látky a pod ní měla živůtek z tenoučké bílé a zlaté tkaniny. Střevíce měla bílé a mužské. Kord neměla, alebrž velmi skvostnou dýku a na prstech mnohé a velmi drahé prsteny. Zkrátka, děvče se všem líbilo a nikdo z přítomných ji neznal; domácí obyvatelé říkali, že nemohou udati, kdoby byla, a ti, kdo zasvěceni byli do žertů, jež se Sanchem provozovány býti měly, právě nejvíce se divili, ježto výjev ten od nich ani vymyšlen ani způsoben nebyl. Tudíž všickni toužebně očekávali, jaký konec ten případ vezme.

Sancho překvapen jsa slíčností děvčete tázal se jí, kdo jest, kam jde a co ji přimělo přestrojiti se do toho oděvu. Se sklopenýma očima a se stoudnou počestností pravila: Nemohu, pane, veřejně říci tajemství, na němž mně tak velice záleželo. To jediné mohu vyjeviti, že nejsem ani zlodějkou ani zločinnou osobou, alebrž nešťastnou dívkou, jižto žárlivost přinutila porušiti slušnost, která počestnému děvčeti náleží. Slyše to dvornosta, zmínil se Sanchovi: Pane vladaři, nechť odejdou všickni, aby seňora s menšími rozpaky sděliti mohla, co by chtěla. Vladař tedy nařídil, aby všickni odešli kromě dvornosty, postolího a tajemníka. Když byli samotni, jala se dívka vypravovati: Jsem, pánové, dcera Pedra Pereze Mazorky, nájemce vlny v tomto místě, jenž často svého otce navštěvuje. — To se neshoduje, seňoro, ozval se dvornosta, neboť znám dobře Pedra Pereze a vím, že nemá dětí, ani chlapce ani holku; a mimo to pravíte, že jest to otec Váš, a hned připojujete, že otce Vašeho často navštěvujete. — Však mně to také napadlo, ozval se Sancho.

Nyní, pánové, jsem celá roztržitá a nevím, co mluvím, odpověděla dívka; avšak pravda jest, že jsem dcera Diega de la Llana, jehož zajisté všickni znáte.

I to se neshoduje, pravil dvornosta; znám Diega de la Llana a vím, že patří mezi nejpřednější a nejbohatší zemany, že má syna a dceru a že od té doby, co ovdověl, není nikoho v tomto místě, jenž by říci mohl, že spatřil tvář jeho dcery; vím, že ji má tak zavřenu, že ji světlo boží nespatří, a mimo to pověst dí, že jest nad míru sličná.

To jest pouhá pravda, odpověděla dívka, a dcerou tou jsem já; zdali pověst o mé slíčnosti lže čili nic, o tom jste se, pánové přesvědčili, ježto jste mne viděli, a při tom dala se do usedavého pláče. Slyše to tajemník přiblížil se k uchu postolího a šeptal mu ztichounka: Nepochybně muselo se tomu děvčeti něco nepříjemného přihoditi, že v takovém oděvu a touto dobou, pocházejíc z tak vzácné rodiny, šla na ulici.

Nelze pochybovat, přisvědčoval postolí, a především jsou to slze, ježto ji činí podezřelou.

Sancho ji těšil slovy co mohl nejlepšími a vyzýval ji, aby beze vší bázně řekla, co se jí stalo, a že všichni budou hleděti to napraviti všemi podstatnými a možnými prostředky.

Skutečnou věcí jest, pánové, rozhovořila se dívka, že mne otec deset let, to jest od té doby, co matka moje v zemi hnije, zavřenu měl. Doma čtena bývala mše svatá ve skvostné kapli a po ten celý čas nespatřila jsem než slunce na nebi ve dne a měsíc s hvězdami v noci. Nevím, co jsou ulice, náměstí, co jsou chrámy, co lidé kromě otce a bratra mého a kromě nájemce, Pedra Pereze, jenž obyčejně do našeho domu chodíval a jehož se mi uzdálo vydávati za svého otce, abych svého vlastního nevyzradila. Takové zavření a zabraňování vycházeti z domu, i kdybych do kostela chtěla, způsobovalo mi mnoho dní a měsíců veliký zármutek. Chtěla jsem viděti svět aneb aspoň rodiště své, ježto se mi nezdálo, že by to bylo proti slušnosti, jížto děvčata z předních rodin k sobě šetřiti mají. Slyšela-li jsem o zápasu býkův, o přestihách na obroučky aneb o hrách divadelních, tázala jsem se bratra, jenž jest o rok mladší, co by to bylo a co znamenají mnohé jiné věci, kterých jsem neviděla. Vysvětloval mi je co mohl nejlépe, to však podněcovalo tím více touhu mou spatřiti je. Abych skončila vypravování o neštěstí svém, dím zkrátka, že jsem žádala a prosila bratra, zač jsem nikdy žádati a prositi neměla, — a tu opět dala se do pláče.

Dvornosta ji povzbuzoval: Račte pokračovati, seňoro, a povězte nám konečně, co se stalo, ježto všickni napnuti jsme slovy a slzami Vašimi.

Zbývá mi málo co říci, vece dívka, ač jest mi mnoho slz proliti, ježto nevčasné žádosti nemohu za následek míti jiných než takových pokut.

Slíčnost děvčete vnikla postolímu do srdce, tak že podruhé zdvihl svou lucernu, aby ji opět spatřil, a zdálo se mu, že neroní slze, alebrž krůpěje aneb rosu lučin, ba kladl je i výše a porovnával je s orientálskými perlami přeje si, aby nehoda její nebyla tak veliká, jak pláč a vzdechy její na srozuměnou dávaly. Vladař ztrácel trpělivost průtahem, jímžto dívka své vypravování rozpřádala, a pravil jí, aby přestala zvědavost jejich napínati, poněvadž se připozdívá, a že mají ještě mnoho v městě prohlížeti. Dívka sem tam štkajíc a ustavičně vzdychajíc pokračovala: Nehoda a neštěstí mé nespočívá v jiném, nežli že jsem prosila bratra, aby mě do mužských šatů z oděvů svých oblekl, i aby jednou v noci se mnou šel podívat se na celé město, až by otec spal. Naléhavými prosbami vyhověl žádosti mé, dal mi tento šat a převlekl se také do oděvu mého, jenž mu sluší, jakoby pro něho dělán byl, poněvadž bratr nemá ani chloupku na bradě a nevypadá než jako nejslíčnější dívka; tohoto pak večera, asi před hodinou, odešli jsme z domova a majíce za průvodce své mládí a nespořádané těkání, prošli jsme celé město. Když pak chtěli jsme se domů vraceti, spatřili jsme přicházeti veliký zástup lidí, a bratr pravil: Sestro, to musí být ponůcka, zrychli krok, vezmi nohy na ramena a utíkej za mnou, aby nás nepoznali, sice by se nám to špatně vyplatilo. Po těch slovích se obrátil a začal ne utíkati, alebrž letěti. Já učinivši asi šest kroků leknutím jsem upadla a v tom přišel sluha spravedlnosti, jenž mne přivlekl k Vaší Msti, kde se před takovým shromážděním zahanbenou býti vidím, jakobych byla zlá a chtivá osoba.

Tedy se Vám, seňoro, tázal se Sancho, žádná jiná nehoda nestala, ani Vás žehravost, jak jste na začátku svého vypravování uváděla, z domu nevyháněla?

Nic se mi nepřihodilo, ani mě žárlivost nevyháněla, alebrž pouhá tužba viděti svět, nesahající dále než prohlídnouti si ulice tohoto města.

Na důkaz pravdy toho, co dívka vypravovala, přišli drábové s jatým bratrem jejím, jenž dostižen byl od jednoho z nich, když od sestry utíkal. Neměl na sobě než sukni z bohaté látky, modrý damaškový pláštík se zlatým tenkým třepením, hlavu nepokrytou a ničím neozdobenou než vlastní kšticí, anáž podobala se zlatým prstencům tak pěkně rusým a zkadeřeným.

Vladař, dvornosta a postolí vzali jej stranou a tázali se ho, aby to sestra neslyšela, kterak se do toho oděvu dostal, načež jim s touže stoudností a rozpačitostí vypravoval, co sestra jeho pověděla, z čehož zamilovaný postolí veliké potěšení měl, vladař ale jim pravil: Věru bylo to veliké dětinství a k vypravování takové pošetilosti a nepředloženosti nebylo zapotřebí tolik a takových slz a vzdechů. Kdybyste byli řekli: Jsme ten a ta a odešli jsme z domu rodičův projít se pomocí tohoto úskoku z pouhé zvědavosti bez nějakého jiného úmyslu, bývalo by konec vypravování bez breček a naříkání, bez toho a onoho.

Máte pravdu, připouštěla dívka, avšak věztež, Vaše Msti, jak veliký byl zmatek můj, že jsem nemohla držeti se mezí, jichž jsem šetřiti měla.

Není při tom nic ztraceno, vece Sancho; jděme, dopravíme Vás domů k otci, jenž Vás snad nepohřešil, a budoucně nepočínejte si tak dětinsky a nemějte takové choutky viděti svět, neboť počestná dívka i doma nohu zlomí; žena a slepice touláním často se zaběhne, a na tom dost.

Jinoch děkoval vladaři za tu milost, že je chce doprovoditi domů, načež ubírali se k příbytku, jenž daleko od tamtud nebyl. Když k němu přišli, hodil bratr kamínkem do okna, v okamžení přišla služka, anaž na ně čekala, otevřela dvéře, a bratr se sestrou do nich vkročili zůstavivše všecky v podivení jak svou ušlechtilostí a slíčností tak i touhou viděti svět v noci, aniž by se z města byli dostali; vše to však připisovalo se jejich mladému věku. Postolí měl srdce skrz na skrz prostřelené a umínil si hned druhého dne žádati ji od otce za manželku maje za jisto, že mu v tom odepřeno nebude, ježto se nacházel ve službě vévodské. Sancho sám také měl chuť a úmysl dáti mladíkovi tomu za manželku dceru svou Sanchici a umínil si svým časem to vyvesti uvažuje, že dceru vladařovu nižádný ženich zamítnouti nemůže.

Tím se prohlídka této noci skončila a dva dni potom vladařství vzalo za své, čímž se zbortily a zřítily všechny jeho záměry, jak dále viděti bude.