Domky z karet/Poslední jednání/IX.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 113–117. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hermína spůsobem svého útěku rázem stržena byla s odloučeného stanoviska, na jakém mezi svými rodáky stála a — právě jako Václav následkem svého sňatku — přestala býti osobností, na kterou se pohlíží s uctivou závistí a stala se jen kořistí nízkého klepu vhodnou k rozsápání špinavými jazyky maloměstskými

Ona i Václav byli v úpadku.

Ale úpadek Václavův nepozoroval nikdo, vyjímaje snad strýce Frolika; o Hermínu však starali se všichni. Osudy její byly pestřejší, křiklavější — anebo alespoň činila je takovými maloměstská fantasie.

Václav na dobro zapadl ve svém mlýně. Chodil nemluvě po stavení, přijímal obilí a mleče a rozhovořil se leda trochu o počasí. Přišel-li k němu strýc, mluvili trochu o mlýně, trochu o městě; ale na dobro zapomněl již Václav hubovati na zastaralý život svých rodáků, na jejich nečinnosť, a všechen „radikalismus“ vykouřil se mu z hlavy. Zlenivěl úplně — a pak měl příliš nejasné ponětí o tom, co tím radikalismem, naučeným v zahraničných spolcích českých, vlastně chtěl; zapustil v něm pramálo kořeny.

A příliš líný a flegmatický byl, než aby vypravil se někdy do hostince mezi sousedy. Žena, jež mu spravedlivě vařila, krmila drůbež, klepala s mleči a kamarádila s čeládkou, posýlala jej častěji ke Kristiánům, ale on raději vždy před devátou uklízel se do postele. Všem to bylo divné, že Anna tak málo ukazuje se mezi lidmi; obávaliť se dříve příbuzní, že sňatkem svým Anna spanští snad až přes příliš, — ale vyplnil se jim pravý opak toho, byla až protivně ostýchavou a stydlivou.

Žili ve svém mlýně pochováni za živa, nestarali se o nikoho, a konečně i jiné omrzelo starati se o ně.

Za to Hermína byla vděčnějším předmětem maloměstských klepů. Co o té kolovalo zpráv a zpráviček! Byla opět v Praze u divadla, ale zdálo se, že štěstí jí nepřeje tak jako dříve. Kritiky o ní nebyly psány tak nadšeně jako při prvním jejím vystoupení; chválena její hra a její zjev, ale o zpěvu zněly posudky velmi shovívavě a brzy zmiňovaly se o slabém hlase slečny Chvátalovy a jeho mizící zvučnosti.

Soukromý její život zuřivě byl prorýván špehujícími spojenci maloměstských tet, a teta Popelářova často si zoufala nemohouc rozeznati pravdu ode lži, když donášeny jí byly strašné klepy o Hermíně.

Zprvu hrával v nich hlavní úlohu pouze mladý továrník Lederer, ale brzy vyskytlo se více osobností, více pražských kavalírů mody, jejichž jména spojována byla s osudy mladé zpěvačky; vypravovány příběhy velmi pikantní, mluveno o dobrodružstvích svrchovaně zajímavých, rozčileně se hovořilo o nádheře a přepychu, v jakých prý Hermína žije, pokrytecky lomeno rukama nad zkázou jejích mravů a s hrůzou předpovídán strašlivý konec.

Ze všeho dalo se souditi, že Hermína, když na cestě divadelní neplnily se její sny, hledala náhradu na jiných cestách, aby opila své vášnivé touhy po bouřlivém životě plném změn, obdivu a nádhery.

Pokaždé, když nějaká poplašná zpráva o ní dolétla do jejího rodiště, psávali ihned buď strýc Frolik neb teta Bartoušková prosebné listy, zaklínajíce ji, by navrátila se v klid domova, kde očekávají jí srdce plná odpuštění, kam bude snad zdáti se jí návrat hořkým; — ale láska strýcova i vážnosť, jaké tu požívá, že budou štítem proti zlomyslnosti všeho okolí.

A Hermína slibovala, že vrátí se, avšak slibů svých neplnila. Věděla, že jednou bude návrat takový nutný, a snad dosti záhy; ale právě proto chtěla ještě urvati životu veškeré plody, které měl, užíti všech rozkoší velikého města, opíjeti se potleskem davů v divadle a pochlebenstvím zbožňovatelů v soukromí, vší silou bojovati proti hrůze zapomenutí a sevšednění. Avšak nevědomky tak urychlovala příchod smutných časů.

Brzy po sobě zapadly do městečka zprávy, že Hermína není již u pražského divadla a pak, že nemohouc vzdáti se dráhy divadelní a vyštvána z Prahy též pomluvami, přijata byla onou divadelní společností kočující, se kterou kdysi ve svém rodišti působila v „Martě“.

A od té doby nemohl strýc Frolik vydobýti nijakých zpráv od své neteře. Psával jí psaní pokud možno důtklivější než dříve, ale na žádné nedostalo se mu odpovědi.

Bylo to počátkem března, teprve asi půldruhého roku od útěku Hermíny z domova. Za krátkou tu dobu skončila stkvělou svoji kariéru, prohýřila svůj hlas, své zdraví a s nimi svou budoucnosť, utratila svěžesť svého mládí, horečnatě užívajíc života a zapadla na cesty ne sice ztracené, ale přece takové, s jakých není návratu.

Byla u kočující společnosti, u dobré společnosti, ale ona byla v úpadku. Hlas její byl zničen, a protože nedovedla popřáti si potřebného dlouhého klidu, nebylo naděje, že znovu se osvěží — a vůbec, že vrátí se jí bývalá síla a staré zdraví. Byla ochromena.

Toho všeho však ona nedbala. Znepokojovalo ji sice cosi, ale byly to myšlénky druhu naprosto různého. Tím, že nemohouc vzdáti se divadla byla nucena putovati s kočovnou společností, a že vzdáliti se musila z Prahy, kde postavení její, když nebyla již u divadla, zdálo se podivné — cítila se svrženou s oné zářivé výše, kde mámíval ji sladký hold obdivu. Jen to mučilo ji v nynějším postavení, jen to bylo příčinou, že nemohla spřátelili se se svými nynějšími kollegy, a ač byla chloubou společnosti a hlavním předmětem ovací ve městech, kam zavítala nyní, přece byla nespokojena; vše to jí nestačovalo, všechen ten obdiv byl jí směšný a hodný pohrdání.

Koncem dubna zavítala se společností do krajského města na blízku svého rodiště. Tam teprve zdálo se jí postavení její nesnesitelné. Přijela tam v nesmírném rozčilení, s vědomím, že cosi vykonat musí, co by strašný její duševní stav, její tíseň a nespokojenosť odstranilo; a když vzpomněla si, že asi tam — tam „doma“ zvěděli snad již o jejím příchodu sem, pomyslila-li na poplach, jaký to as spůsobí, a na možné zakročení příbuzných — umínila si předejíti tomu všemu.

Oznámila řiditeli svůj odchod asi na dva dny a za dubnového odpoledne, prozářeného klamným sluncem, vanoucího nezdravým jarním vlhkem, spěchala přes luka ke svému rodišti, vědouc, že činí tak nějaký rozhodný krok, ale nestarajíc se o to, jakých to bude následkův.

Umdlena, spocena, upachtěna, kdy zemdlení tělesné přemohlo trapný pocit návratu, třesouc se únavou, otevírala k večeru dvéře jizby strýce Frolika, volajíc: „Strýčku, zde mne máš… nemohu dále!“