Domky z karet/Poslední jednání/VIII.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 108–113. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hermína brzy zapomněla na milé chvilky, které v létě trávívala v zahradě strýce Frolika u řeky, bavíc se tam s Václavem; brzy zapomněla na to, jak tehdy mu zvykala, jak milými stávaly se jí jeho rysy, jeho nehledaná slova a drsné někdy chování. Líbíval se jí tehdy, imponoval jí pravou mužností, zajímavý jeho zjev budil v ní vášeň.

Později naučil ji i poznávati své nitro, vypravuje jí o svých záměrech — snad byla by v ní vznikla i láska: — ale vše bylo rázem přeťato jeho svatbou.

Nyní byl úplně jeho obraz zatlačen zjevem bohatého syna továrníkova. Setkávala a bavívala se s ním v lese častěji; nepoznávala mělkou jeho duši, protože více než Václav opíjel její smysly, působil na ni vším — i hezkou tváří, jemnou pletí a pečlivým zevnějškem i jemným svým šatstvem a voňavkami z něho dýšícími. Přepych, jakým viděla oplývati tohoto svého ctitele, zdál se jí hodným zbožňování.

Václav žil ode dne své svatby jako zakletý ve mlýně a tak ani svým zjevem jí nepřipamatoval dřívější dny. Mlynařil docela klidně, nikam nevycházel, Anna mu hospodařila a žili spolu velice tiše. Všichni, kdož vnikli do jejich nové domácnosti, tvrdili, že se tam mnoho řeči nenamluví.

Také Hermínu přiměl jednou strýc Frolik k návštěvě ve mlýně. Zastali pouze Václava, ač také Anna prý byla doma, ale schovala se někam. — Styděla se prý. Hermína se tomu ani neusmála, aby nepřiváděla Václava do rozpaků pro vesnické spůsoby jeho ženy. Vůbec chovala se Hermína zcela klidně; vždyť byl jí Václav toho času zcela lhostejný; také jej, jak se zdálo, setkání s ní nepřivádělo do rozpaků.

„Nu, Václav zdá se úplně spokojen!“ řekl strýc, když se s Hermínou octl opět ve svém pokoji.

„Proč by nebyl?“ zasmála se Hermína. „Bylo by trochu brzy na nespokojenosť.“

„Ovšem, že by to bylo brzy — a přeji si, aby se tam nespokojenosť nikdy nedostavila. Přáli jsme si, aby se Václav oženil, aby stal se klidnějším — to se nám splnilo; ale věř mi, že neoženil se šťastně. Buď ho to jednou bude mrzet, že vzal si ženu — nu! hloupou, proč to tak neříci? — a bude nešťasten; anebo se stane zrovna takovým jako ona — a to také nebude dobře. Chtěli jsme mu vypudit ženitbou pošetilé myšlénky z hlavy, ale nechceme, aby docela v maloměstských poměrech shnil.“

„Ach, strýčku, vždyť Václav je dost energický…“

„I, každou sílu unaví čas. Víš, Hermínko, třeba se vám to tenkrát zdálo nemožné, jak jste říkali: — vy byste se byli stali docela šťastnými manžely.“

„Ne, ne, strýčku. Já jsem se rozhodně pro Václava nehodila. Ze mne by vůbec byla špatná žena, nejsem k manželství stvořena!“

„Nemluv tak bohopustě!“ zamrzel se strýc. — „Ostatně se zdá, že chceš se sebe svaliti vinu, která by se ti mohla dávati, kdyby se — nedej Pán Bůh! — stalo, a Václav byl nešťasten.“

„Neboj se — vždyť to přece je nemožné, když vyplnilo se mu jeho nejvřelejší přání.“

„To byl vzdor, a ne promyšlené přání. A myslíš, že člověk musí být šťasten, když se mu jeho přání splní? To se velmi mýlíš; vždyť člověk přečasto přeje si věci, jsoucí mu k záhubě. A proto jsme tu my staří, kteří máme zkušenosti, a proto vy mladí nás máte poslouchat.“

Hermína neodpověděla. Přemítala snad o jeho slovech, hledala snad, čím by je vyvrátila; ale tu ji překvapil strýc otázkou:

„Viď, že nyní vždycky poslechneš svého starého strýce, který to s tebou dobře myslí?“

„Tuším, že snad nyní již ve všem budeme se shodovati, strýčku.“

„Tak tedy vzdala jsi se myšlénky vrátiti se do Prahy?“

„Myslíš, že naprosto mám odříci se městského života a po celý život zakleta žíti na venkově?“ ptala se Hermína velmi zaražena.

„Nu, ne snad docela,“ ustupoval strýc rovněž zaražen jejím přílišným překvapením; „ale trochu bys si tu měla zvyknout. Letos bych tě nerad pustil do Prahy…“

„Ale, Bože, proč pak, strýčku?“

„Nemáš zdraví nazbyt, milá Hermínko, vidím to dobře na tobě, a jsi mladá, nic nezmeškáš, když se na nějaký čas odřekneš toho, co tě vábí. Bude ti to jistě na prospěch — a uspoříš nám veliké starosti. Vždyť my tě máme upřímně rádi,“ mluvil strýc chvatně shledávaje různé důvody, aby ji kvapem přesvědčil a předešel námitkám, jichž se bál, „a přičiníme se, aby se ti u nás nestýskalo. Já už tu beztoho dlouho nebudu, a tak potěšíš aspoň ty dny, které mi zbývají…“

Vůči takovýmto řečem byla Hermína bezbranná. Jak počal tak měkce a tklivě, nedovedla odporovati. Kdyby byl huboval, rozkazoval, kdyby se hněval, vzdorovala by, odplácela by stejnou mincí; ale takto nemohla, než obojetnými slovy strýce upokojiti a přejíti rychle k jiným předmětům.

Brzy opustila strýce a šla opět do lesa přemítajíc, jak by přece jen provedla úmysl svůj, vrátiti se co nejdříve do Prahy. Zůstati zde přes zimu naprosto nechtěla — oh! umřela by nudou a steskem! Zdravou a silnou cítila se, dost, dosti svěží — a i dosti svůdnou, aby v pravý čas mohla sklízeti vše, co mládí a sláva jí podává.

Chtěla odjeti v několika dnech — a přece nechtěla rozhněvati si své přátely a příbuzné, či dokonce zarmoutiti strýce Frolika.

Setkavši se v lese opět s Ledererem vyprávěla mu o svých rozpacích.

„Co myslíte — mám odjet anebo zde přece zůstat?“ tázala se ho na konec, chýlíc se v tu chvíli právě k tomu, aby přece jen pokusila se vyplniti vůli strýcovu.

„Zde zůstat nemůžete!“ zvolal mladý továrník ohnivě, snaže se jako vždy nakloniti si Hermínu povzbuzováním jejích přání a souhlasem se vším, po čem toužila. „Pomyslete si jen, co nyní vás v Praze očekává, vzpomeňte si na život, který nyní s nastalým podzimem znovu se tam probouzí, — a pak představte si opuštěnost zdejší. Zde žila byste úplně zapomenuta, stesk podrýval by vaše sotva se vrátivší zdraví a nuda by mu pomáhala. A Praha vás přijme s otevřenou náručí, úspěchy vaše obživnou — —“

„Ale jak to provést? Je to přece jen nesnadné. Neznáte mé poměry k zdejším lidem,“ odporovala ještě Hermína, snad proto jen, aby ještě dále jí deklamoval své důvody, které častěji dala si od něho předříkávati.

„Provést dá se to zcela snadno a beze všech mrzutostí. Odejděte jako jste přišla — náhle… Prchněte!…“

„Ah!“ vykřikla radostně Hermína překvapena dobrým nápadem. „Máta pravdu! To bude znamenité. Ujedu — a to hned zítra třeba…“

„Bude-li to i míti trochu mrzutostí za následek, bude záhy zahlazena vašimi úspěchy…“

„Ach, po mně ať přijde potopa!“ zasmála se lehkomyslně Hermína. „Jenom když budu pryč!“

„A dovolíte, abych vám byl při vašem útěku nápomocen?…“ tázal se jí tiše, a když neodpovídala, ještě směleji zeptal se: „A nezapomenete na mne v Praze, zůstanete i tam mou přítelkyní?“

„Budu vám vždy vděčna za to, jak příjemným jste mi zde byl společníkem…“

On líbaje jí ruku a poroučeje se jí ještě dodal: „Zítra po jedné hodině odpoledne dovolím si tam na kraji lesa na vás jistě čekati…“

Drahého dne skutečně vyšla Hermína velmi záhy po obědě na procházku, ač se schylovalo k déšti. Když brzy po té spustil se déšť plným proudem a Hermína se nevracela, domnívala se teta Popelářová, že asi její neteř skryla se u strýce Frolika. Ale ona ani po déšti se nevrátila. Přiblížil se večer, a teta byla již plna starostí. Poslala ke strýci, ten o Hermíně nevěděl, a teprve dosti pozdě večer dozvěděli se vše.

Hoch, pasoucí stáda na lukách za městem, přinesl od Hermíny lístek, oznamující její odjezd do Prahy, obsahující její „s Bohem“, prosbu za prominutí a omluvy. Teta i strýc Frolik, jenž přišel se zeptati, co je s Hermínou, byli tak udiveni, že nevěděli, jak uleviti svému hněvu neb překvapení. Ale když hoch dodal, že slečna odjela v ekvypáži s mladým panem Ledererem, jenž na ni u lesa čekal, byla teta blízka mdlobě, plakala křečovitě, a strýc Frolik mlčky a bled odešel do svého domku a po několik dní nikdo ho nespatřil.