Domky z karet/Poslední jednání/X.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Poslední jednání
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 117–122.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Ztracené dítě se tedy vrátilo.

Vrátilo se přece v ona místa, přes něž kdysi doufalo snadno za krátkou dobu přejíti — vrátila se Hermína na ono jeviště, na kterém se kdysi objevila za blesku a hromu, které záhy doufala opustiti — a na kterém přece měla skončiti její sláva, mělo se odehráti poslední jednání jejího života.

Strýc přijal ji se srdcem žalostí usedajícím. Bylo-li v něm přece trochu hořkosti vůči Hermíně, zmizela zajisté, jakmile spatřil změněnou postavu a tvář své neteře.

Její svěžesť byla ta tam, krása a půvab mládí zmizely, uprchlá její nenucená elegance. — Rysy tváře její byly ztrhány, krása nahrazována uměle, avšak nedovedla zapříti svou lež — a nemoc se dívala z temně žhoucích očí.

Dlouhá cesta přes luka do rodiště dodala Hermíně. Třesouc se horkostí vrhla se do náručí strýce a tu rázem poznala, že je po všem, že vskutku nemůže již dále. Nyní ona úpěnlivě prosila strýce Frolika, aby nechal ji u sebe a neposýlal ji nejen do světa, ale ani nikam dále do města, ani k tetě Popelářové.

Strýc skutečně nechal ji u sebe. Musila však ulehnouti do postele, dal zavolati Mařku Popelářovu, aby Hermínu ošetřovala, zavolal i tetu a — všichni se pak mazlili s Hermínou, pečujíce zároveň o to, aby neroznesla se zpráva o jejím návratu příliš záhy po městě.

Ostatně, když přece o tom její rodáci zvěděli, byl onen nepříjemný pocit, s jakým by ji byli uvítali, změněn dodatkem této novinky, totiž zprávou o její nemoci.

Když zmiňoval se doktor o jejím zápalu plic tváře se při tom svrchovaně vážně a potřásaje hlavou, tu snažil se každý alespoň zdáti se dojatým a plným soucitu.

A Hermína věčně nespokojena a stísněna ležela v zadní komoře v domku strýce Frolika; tísnila ji něha, péče a laskavosť tetina a strýcova, zlobila ji nemoc, rozčilovalo ji její uvěznění na lože, rozčilovaly ji vzpomínky na Prahu, na divadelní společnost, kterou opustila, na zašlé úspěchy a stkvělé dny — a znepokojovala ji budoucnosť, tak nejasná jako nikdy před tím…

Nyní stůně — jak dlouho to potrvá? A až se uzdraví — bude upoutána zde či bude jí opět otevřen svět? Vrátí se s jejím zdravím i krása, hlas — a staré úspěchy? Oh, vrátí se, zajisté se vrátí — ale kdy? A bude pak opět nucena odsud prchnouti? To rozhodne vše jen čas… Zde nezůstane, nikoliv — k oné společnosti venkovské se také nevrátí, musí do Prahy — jen do Prahy, ať již zase na prkna veřejnosti, či pouze k domácímu krbu strýce Antonína, bratra své matky. Vždyť má své jmění, jež pro těch pár let života stačí.

A její naděje v návrat zdraví rostly, ale zdraví mizelo… Den ke dni byla Hermína slabší, bledší a hubenější, prudší záchvaty kašle jí lomcovaly, a její známí chodívali se s ní již loučit. Jednou zeptal se jí strýc Frolik, nechce-li, aby také Václav se na ni přišel podívat.

„Ach, ano, řekni mu, ať přijde, že jej prosím,“ zvolala radostně — ale hned zmocnila se jí bázeň před jeho příchodem.

On zajisté se lekne, až uvidí ji tak přepadlou, změněnou, nemile dotkne se ho její zjev, když dříve býval mámen její krásou. Ano, býval jí zajisté zaujat, třeba byl k ní chladným, a jen někdy při rozmluvách v sadě tam u řeky trochu vlídným, ale také shovívavě vlídným, jako k děcku.

Ach, tenkráte měla s ním bystřeji zahráti, nebyl by unikl jejím osidlům — a ona? Snad byla by v nich sama uvázla, vždyť líbíval se jí někdy Václav — oh, snad mohla nyní býti šťastnou… Bylo by to přece jen cosi zvláštního míti takového maže, jako on, a co jí někdy při něm vadilo, byl by si po jejím boku zajisté odvykl.

To ovšem je ztraceno… A přece ještě dnes, ač je ošklivá, hubená, sestárlá, zahraje si s Václavem, přece ještě dnes chce poplést jeho smysly a znovu se mu ukázati, jako na jeho svatbě, jak jeho žena je hloupá a sprostá. Ještě dnes pobouří v něm staré vzdory.

Strýc Václava přivedl.

„Ah, jak jsi hodný, že přicházíš mne také navštívit,“ volala mu vstříc urovnávajíc si účes a dodala, když zamručev nějaký pozdrav podával jí ruku: „Lekáš se mne, viď? Jsem strašně změněna…“

Václav usedl u její postele zcela flegmaticky a snažil se cosi říci, že bude jistě zase lépe.

„Ne, ne, minulosť se nevrátí,“ prohodila affektovaně a obrátila se k strýci s prosbou, aby došel k tetě Bartouškové s nějakým vzkazem.

Posluhovačka její i Mařka byly sice právě mimo dům, ale Václav bude tak laskav a počká zatím u ní.

„Minulost se nevrátí,“ opakovala po té jako v myšlénkách. „Zbyla po ní jen vzpomínka — smutná vzpomínka, že bývalo lépe. Ale tobě, myslím, nestýská se nikdy po uplynulých časech, tys šťasten, viď? Ty nemáš čeho litovat…“ a když Václav mlčel, nevšímaje si pátravého jejího pohledu a jen kamsi z okna na rozkvétající třešně se dívaje, pokračovala:

„Pamatuješ se, Václave, na ony chvíle, které strávili jsme spolu zde v sadě strýce Frolika? Já ráda si na ně vzpomínám… Myslím, že oba jsme měli tehdy plány, které doufali jsme co nejdříve provésti — a hle, jak mně málo se vyplnily moje touhy. Myslím, že nyní již je po všem.“

Marně čekala Hermína, že slovo to probudí Václava z jeho flegmatického klidu, a že otevře ústa opět alespoň k nějakému slovu útěchy. Po krátké chvíli mlčení opět hledala spůsob, jakým by postupovala ve svém útoku.

„Často si vzpomínám na vše, cos mi řekl, když poprvé jsme tam spolu mluvili — pamatuješ se? — a cos opakoval mi den před tím, než jsem tu zpívala Martu: jak jsi mne varoval před klamným leskem dráhy divadelní — víš, jak tehdy při naší první rozmluvě jsi mi říkal, myslím-li, že bych v manželství s tebou klidu a spokojenosti došla, abych přece jen vůli strýcovu vyplnila, Václave! Po celý svůj život cítila jsem v sobě touhy, pro které jsem nikdy neměla slov, a které mne mučily nesmírně, protože nevěděla jsem, jak jim vyhověti — lépe měla jsem tehdy uvážiti tvá upřímná slova, ó, Václave! Myslím, že jsem tehdy chybila!“

Hermína se rozčilila, a slzy jí zalily zrak. Poznala, že mluví upřímně. Václav chtěl nyní snad cosi pronésti, ale setrval ve své otupělosti, když pozoroval, že ona více naň nedbá. Vzpomínala na bouřlivé chvíle svého života, plné touhy po lásce, na onu tíseň, která ji věčně svírala při pohledu na vše krásné a nádherné a která obyčejně z jara bývala příčinou zoufalých výbuchů. Oh, silná povaha Václavova jistě by si ji byla podmanila, jistě byla by Václava pak milovala, a z něho nebyl by se po jejím boku stal apatický maloměšťák za živa hnijící. Spolu byli by došli cíle: ona byla by jej posilovala v pokrokových jeho snahách, a vášně i touhy její by se bývaly utišily. Ale takto oba prohráli své žití — on zapomněl na vše, a ona — ona přehlušujíc nepokoj nitra hrála komedii — na divadle i ve skutečnosti, sobě i jiným, přetvařovala se sama před sebou…

Teta Popelářová, jež přišla s vrátivším se strýcem Frolikem, zastala Hermínu a Václava v mlčení. Hermína usínala hlasitě dýchajíc, zdlouha, chvílemi těžce, chraptivě… Teta znepokojena oznámila, že u nemocné tuto noc zůstane.

A bděla u ní ve staré lenošce strýcově, stále naslouchajíc sípavému oddychování své neteře, zvukům, které ji děsily, — a přece chvěla se hrůzou, kdykoli se jí zdálo, že jejich tempo je pomalejší, že jsou tiššími, že ustávají…

Pomalu blížil se den. Stíny utíkaly se do koutů, sad se rozjasnil, a brzy počaly sluneční paprsky hráti si v kvetoucích třešních. Ptáci se ozvali, a záhy po té i ruch lidské práce v sousedstvu.

A s rostoucím dnem byl dech Hermínin klidnější, tišší, volnější, a bledosť rána zůstala na jejích lících. Schvácena úzkostí běžela teta pro strýce Frolika a Mařku do vedlejší síně se slovy: „Pro Boha! ona snad už umírá!“

A pak klekla si u postele, úzkostlivě se na Hermínu dívajíc, tiše roníc slzy a modlíc se s rukama křečovitě sepjatýma. Mařka modlila se s tlumeným vzlykotem, klečíc u matky, a za nimi stál rovněž s tichým pláčem se modle strýc Frolik. Byl nejklidnější. Věděl, že tak státi se musí a čekal oddaně na konec svého miláčka.

Nenáhle, nepozorovatelně ustal dech Hermínin a tělo její stydlo.

Smutná komedie jejího života byla skončena.