Domů a jiné obrázky/Zemanka/XI.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 248–254. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odroda Němček vešel. Hned ve dveřích upřel zpod hustého, šedého obočí zpytavý pohled na mladou svou ženu. Nevstala, nepromluvila. Byla rozechvěním, strachem jako ohromena.

Bylo, jako když ostříž zaženě holubici do posledního koutku, odkud nemožno již spárům jeho uniknouti.

Stará teta s úžasem i strachem hleděla na Odrodu. Znala ho příliš dobře. Tušila, že se něco stalo, a Elška byla také nápadně pohnuta. Zeman si usedl na židli zrovna proti ní. Chvilku panovalo v jizbě hluboké ticho. Tím hlasitěji ozýval se venku hlas noční bouře.

Odroda odepínal si meč. Paní Elška sáhla po něm bezděky, aby ho odložila, jako vždycky činívala, a při tom se muže zeptala, chce-li jísti.

„Nechci. Ani se neptáš, kde jsem tak dlouho byl —“ dodal a podivně se usmál.

„Divím se —“ začala stará teta. Ale zeman jí nedal domluviti.

„Divíš se,“ vpadl, „a budeš se teprve diviti. Jdu z lovu —“

Teta pohledla na něho tázavě. Však Elška rozuměla. Povzdechla, ale tajně, sotva že povzdech přese rty jí zavanul.

„Za tou nečistou zvěří, za těmi Adamníky jsem se honil,“ pokračoval Odroda. „A přivedl jsem dva. Z Kuželova. Zkrátka s nimi zatočím. Nedám, aby mne vlastní poddaní vodili za nos. Ti dva se vyzpovídají na skřipci.“

Pohlédl na paní Elšku. Seděla nehnutě, než zdálo se mu, že zbledla. Svit spokojenosti kmitl se jeho drsnou tváří.

„Dobře jsme dnes na ně trhli,“ pokračoval. „A mohl jsem míti štěstí. Málem bych byl jejich proroka zajal s těmi chlapy.“

Paní Elška sebou živě hnula.

„Ty ho nevedeš?“ zvolala bezděky, kvapně; ale hned se zarazila.

Odroda, jako by si toho nevšiml, klidně odvětil, že ne, a dodal:

„U samého Kuželova v úvoze jsme na něho padli. Ale vymknul se nám jako úhoř a ten tam. Nadarmo jsme ho honili. Svižný chlapík, jest pravda. A hezký! Slušné velikosti, urostlý jako mladý strom, černých vlasův a vousův,“ popisuje, hleděl Odroda na svou mladou ženu. Upřený, pátravý pohled jeho uváděl ji do rozpaků. Pozoroval, jak Elška se přemáhá a nutí, aby byla poklidna.

„Honili jsme ho jako jelena, až do samého soumraku. Než ani stopy už pak po něm. Jak dím, sličný muž. Škoda ho, že přece se usmaží na hranici. Není-liž pravda, Elško?“

Úzkostný pohled jejího rozšířeného zraku byl mu odpovědí. Proč se tak táže? Proč ho tak popisuje?!

„Škoda ho bude, jak dím — sličná hlava, postava — jak jsem — ale vždyť ho sama znáš!“ zvolal pojednou.

„Já?!“ zvolala.

„Ano, ty — ty a paní teta také!“

Hlas zemanův, prve temně klidný, zazněl bouřlivě. Odrodovo čelo zrudlo a oči se blyštěly. Obě ženy byly ohromeny. Úžas a zmatek jejich utvrdil ho v tom, co pronesl, ač, když to dnes zaslechl, ani sám tomu nechtěl věřiti.

Teta první poněkud se vzpamatovala. Žádala, aby jim vysvětlil.

„Neměly jste hostě onehdy, když jsem byl za cikány?“

Nezapřely, nemohly.

„A proč jste mi o něm nic nepověděly? Proč jste ho utajily?“ tázal se zeman ostře a přísně.

Teta jala se omlouvati, řkouc, že pro jeho vypravování na to zapomněly.

„A neznaly jste ho?“

Stařena přisvědčila, že neznaly, a chtěla dále něco na vysvětlenou mluviti; však Odroda ji zakřikl, aby mlčela, a obrátiv se k Elšce zvolal:

„Tebe se ptám. Ty mluv! Znalas ho?“

Paní Elška pozvedla sklopenou hlavu a pohleděvši zemanovi přímo do tváře odvětila rozechvělým hlasem, avšak pevně, že neznala, a pak stručně dodala, jak teta v něm poznala Laurina z Metelska.

Odroda naslouchal chmuře čelo, pak když manželka umlkla, jal se ji i starou Bonuši vyslýchati, jak dlouho ten host se tu omeškal, co tu chtěl, kam šel, a na konec všecek rozjitřen zvolal:

„Tak se jedná s hospodářem? Za mými zády hostiti Bůh ví jaké lidi? Aj, toť byla radost dnes, když už jsme toho ohavného proroka Adamnického skoro měli, slyšeti od vlastního pacholka: Ej, toho já znám — ten byl u nás, byl hostem naší vladyky, když ty, vladyko, jsi cikány honil. Slyšíš-li, ženo, rozumíš-li, jaká v tom hanba? Adamnický prorok byl hostem mé ženy — spal —“

„Dost už, vladyko!“ zkřikla paní Elška a jako uštknutá povstala. „Mé cti se nedotýkej — já i teta přijaly jsme ho ve vší počestnosti — Bůh můj svědek — a on —“ oči jí zahořely.

„A on?“ opakoval Odroda, jenž přecházeje jizbou na ta slova se zastavil, a zpytavě i dychtivě čekal na odpověď.

Paní Elška ihned se zarazila nad tím slůvkem — než nebylo pomoci.

„A on?“ opakoval vladyka.

„On není takový, jak o něm díš,“ zvolala Elška Laurina se zastávajíc. Mluvila z hloubi srdce.

„Ej — ty se ho zastáváš?! Že není Adamníkem?!“

„Není!“ opakovala Elška ne již tak vášnivě, ale stejně rozhodně a pevně.

„Jak to víš? Jak ho tak znáš?“

Stará teta trnouc nad tím, co neť promluvila, chvátala jí na pomoc. Jalať se vykládati, že dle toho, jak s Laurinem mluvily, nikdo by nepomyslil —

„Jen dle toho, jak jste s ním mluvily? Haha,“ a šedý zeman drsně se rozesmáv přešel jizbou. Pak náhle se zastaviv zvolal:

„Nebo ho jinak znáš?“ a svítící oči jeho zpod hustého obočí tkvěly na mladé ženě.

Ustrnutí její již zmizelo. Měla již jistotu a klid pevného rozhodnutí.

„Znám ho z jeho řeči,“ odvětila. „A z ní tolik jsem vyrozuměla, že se ujímá utiskovaného lidu.“

„A se selkami po lesích tancuje!“ dodal surově Odroda.

Na ta slova a jeho smích paní Elška umlkla. On však přistoupiv blíže pravil zvolna, jako by každé slovo odměřuje:

„Takto mluví zemanka?!“ hlas jeho zněl hrozivě. „Tolik jsi se poučila za jediné jeho návštěvy? To se odvažuješ říci mně? Dost. Ti tam ve sklepení povědí na skřipci více — a svedou do té kaluže třeba jiné. Jen to si pamatuj: ten Laurin Adamník uhoří na hranici. Tak zákon kacířům ustanovuje, a ženám nevěrným, nevíš-li: za živa zazdění nebo je za živa pochovají a kolem probijí!“

Stará teta vykřikla. Vladyka s tváří bouřlivě zachmuřenou čekal na slovo ženino. Paní Elška bledá a rozechvěná však ani nehlesla; neměla vladyku za hodna, aby se omluvila nebo ho ujistila, že proti manželské věrnosti se neprohřešila. Ale teta jala se vladyku prosit a chlácholiti, než okřikl ji, aby mlčela. Ale zároveň ji Elška požádala, aby nemluvila.

Vladyku jako by bodl. Blesk jeho očí stihl mladou manželku. Pak se obrátil a kvapně vyšel ven.

Stará teta plačíc objala neteř. Paní Elška ji těšila; však mysl svou měla jinde. Za chvíli také odešla. Nezamířila do společné ložnice, nýbrž do své komory. Tam sklesla u okna na sedadlo ve tlusté zdi. Ruce jí klesly do klína, hlava se pochýlila.

Venku byla čirá tma. Bouřlivý vítr vál a temné hřímání zvučelo pustou nocí.

Paní Elška vzpomínala na Laurina. Kdyby ho byl tak Odroda chytil! Neblahé náhody, že ho ten pacholek poznal! Ale Laurin jest příliš odvážný a smělý. Dnešní událost ho snad konečně přiměje, aby odešel… Odešel! Neuvidí ho — Snad už prchl.

Hrom prudčeji zarachotil. Pohlédla do noci.

Ubohý, za té nepohody snad kráčí širým polem. A ona! Co bude s ní! Bude zase tak opuštěna, a hůře ještě! Vladyka jí nevěří a nebude věřiti. Vyplní-li hrozbu? Zač? Je-li vinna? Jaká to vina, že si Laurina zamilovala, že v něm její život, že lásku tu tajila, tlumila… Ó ráda by zemřela, ráda by všecka muka trpěla, vědouc, že také on —

Ó chraň ho, Bože! Zachovej ho!

Sklesla na kolena a začínala se modliti. Brzo však vstala.

Venku se ozvaly kroky a hlasy. Odrodův a starého Beneše. Odcházejí. Kam?

Pootevřela tiše dvéře. Zahlédla oba muže, kráčející se schodů dolů na síň. Vyšla ven. Slyšela, že dvéře dole se otvírají, a v tom sebou ulekaně trhla. Někdo se vracel a to rychle, po schodech nahoru. Nežli do své komnatky uskočila, byl tu. Ah, totě šafář!

Byla ráda. Vědělať, že on i všecka jeho rodina jsou jí oddáni pro přízeň, kterou jim a zvláště jeho dětem prokazovala.

„Kam spěcháš?“ tázala se ho.

„Do vladykovy komory, vladykovi pro plášť.“

„Kam jde?“

„Ne daleko, paní — ale je sychravo.“

„Ze dvora?“

„Jen do sklepení, paní — k těm…“

„Zajatým?“

Šafář přisvědčil.

„A co s nimi?“

„Nevím, že vladyka tak najednou se rozhodl. Je zajisté na ně velice rozezlen. Nemůže se ani dočekati. Myslili jsme, že toho nechá až do zejtřka, jako výslech…“

„A vy jste jich ještě nevyslechli?“

„I ano, cestou, ale každý z nich jako špalek, nechce nic říci.“

„A nač se vladyka doptává?“

„Nejvíce na toho jejich proroka. Ale, paní — vladyka se rozhněvá, že tak dlouho — promiň…“

„Hned, Martine. Teď budete se dotazovati — trápením?“

Pani Elška zbledla a třásla se.

„Vladyka míní je trochu pošimrati. Arciť — jinak z nich by nic nedobyl.“

„A ty tam také budeš?“

„Budu. Už musím, paní…“

Šafář se jen mihl a již se vracel s pánovým pláštěm. Dvéře komnatky paniny byly dosud otevřeny a rudá zář jimi linula se na síň.

Mladá paní tu také dosud stála. Hrůzou ji pojala myšlénka, že v tu chvíli dole ve sklepení bijí a mučí ty dva sedláky, aby vyzradili. Nejvíce se ptal už cestou na toho jejich proroka — řekl Martin. A nyní zase Odroda bude se na něho ptáti…

Jestliže Laurin přese všechno přece zůstal, a ti ubožáci trápení neodolají a na něho povědí! Ó pak zajisté se vyplní Odrodovo slovo, že Laurin zahyne na hranici…

Byla to hrozná, bouřlivá noc.

Mladá paní ani hlavu na podušku nesložila, ani oka nezamhouřila.

Časně ráno, ještě za šera, šafář Martin protrhl se ze spaní. Někdo zatloukl mu na okno. Vyskočiv spatřil — dive divoucí — mladou vladyku, zahalenou hrubě velikou rouchou.

Paní mu kynula.