Domů a jiné obrázky/Zemanka/X.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 235–248. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Starý Beneš byl jako ryba. Čeládka dvorská vyptávala se ho dost a dost, kde tak dlouho meškal, kam ho pán poslal. Však málo zvěděli. Že byl s listem poselacím, říkal jim, a také hrad jmenoval, kam ho donesl. Že na cestě, kterou mohl za dva dni vykonati, déle se zdržel, vymlouval tím, že mu bylo na odpověď čekati, bez níž odejíti nesměl.

Vladykovi přinesl zajisté důležité noviny. Paní Elška byla by ráda z nich více zvěděla, však neuslyšela nic jiného, než to, že ti Adamníci nějakého kněze nebo proroka mají. A ještě jí pak manžel poručil, ať se nezmiňuje nikomu o tom, jakož ani o tom, že Beneše ze dvora vyslal na zvědy. Se starým tím pacholkem sama promluviti nemohla.

Vyjelť si vladyka hned příštího dne po jeho návratu do městečka a vzal si ho s sebou. Patrně jel plebanovi noviny a zprávy Benešem donesené zvěstovat a se poradit. Bylo zřejmo, že Odroda, jak takto začal, už nepoleví a že na tu tajnou rotu zle dokročí. Měl to za svou svatou povinnost a za skutek záslužný a bohumilý. Horlivost jeho zprávou Benešovou ještě povzbuzena, a pro to pátrání a stíhání nedbal ničeho jiného.

Paní Elška rovněž nemohla toho z mysli pustiti. Sama teta ji včera potvrdila v jejích starostech, řkouc, že tu Laurinovi běží o hrdlo i duši. V srdci mladé paní nastal boj. Je-li takový, jako oni, je-li jejich prorokem nebo knězem, nač by na něho myslila, nač by se o něho strachovala? Pak by jím povrhla, ani viděti ho, ani mluviti by s ním nechtěla. A dle všeho je mezi nimi; Laurin je ten kněz těch ohavných Adamníků, jak o něm Beneš zvěstoval. Kdož by pomyslil, uvěřil! Tak se zdál hodný, tak horlil proti neřestem kněžským a panským, touže na utiskování lidu! Že by jen tak se přetvařoval?

Takto přemýšlejíc kráčela zvolna zahrádkou, až došla pod starou jabloň nedaleko fortny. Soumrak už byl, a tu pode stromem a mezi křovinami tma se uložila. Ale jí jako by prosvitl jasný obraz: živá, pěkná vzpomínka na mladého, sličného muže.

Zapomněla na proroka Adamníkův a jen na Laurina myslila. V tom slyš! Zvenčí zazněl zpěv, tlumený, vážný zpěv zvučného hlasu. Večerní vítr zavíval ho do zahrádky s chlumu od starých, trouchnivých dubův a javora.

Paní Elška tajila dech. Ano, je to on! Jeť to ta píseň, kterou zpíval, když tu nocoval. Přišel. Bože, co činiti! Přijde-li sem, bude-li chtíti, aby ho pustila! Vladyka není ještě doma, ještě se nevrátil z městečka. Však kdyby…

Zpěv zní jasněji, blíží se. To je on, on! Náhle umlkl.

Mladá zemanka byla všecka rozechvěna.

Stála naslouchajíc, čekajíc. Někdo zaťukal na dvířka — jednou, podruhé.

„Paní Elško!“ zaznělo měkce, jako prosebně.

Zemance zachvěla se kolena.

„Kdyby ho někdo slyšel!“ pomyslila. Ohledla se po dvoře. Z nádvoří ozval se hlas nějakého čeledína — pak opět ticho. Všichni jsou v ratejně, teta na komoře. Vladyku uslyší, kdyby přijížděl.

„Paní Elško!“ zaznělo nanovo.

Srdce jí bilo hlasitě.

„Kdo je to?“ otázala se; hlas její zněl temně a chvěl se.

„Laurin.“

Jako přivábená přistoupila ke dvířkám, odšoupla závoru, a již stál před ní Laurin. Jako kouzlem na ni působil. Jak mu ve tvář pohlédla a jak na ní utkvěly jeho černé oči a zvuk jeho hlasu ji ovanul, to tam bylo v ten okamžik všecko její zavrhování, a s potěšením naslouchala jeho řeči. Stáli pod starou jabloní. Kolem šero a ticho, sotva že lísteček se hnul.

Laurin mluvil tlumeným hlasem. Vypravoval, že meškal nahoře u dutých dubův, odtud že viděl do zahrádky a ji, jak sem tam se procházela.

„Proto jsem přišel a tebe již, paní, najisto jménem volal. Byl jsem rád, nebo jsem toužil s tebou promluviti.“

Bezděky sklopila zrak a ptala se tiše:

„Přišel-lis pro tu knížku?“

„Jestliže jsi ji nepřečetla, milerád přijdu si jindy pro ni.“

„Ty tu zůstaneš — v této krajině?“

Přisvědčil.

„A půjdeš-li zase tam, kam jsi šel onehdy?“

„Proč se ptáš?“

Zarazila se. Ruměnec, který jí v ten okamžik zbarvil líce, neviděl. Okamžik váhala, pak se otázala:

„Laurine, pro blaho duše tvé, pověz mi, byl-lis tam onehdy poprvé…“

„Kde?“

„V těch vsích, ve Stradově, v Kameni. Byl-lis? Mluv!“

„Byl. Věř mi, paní.“

Pravil to jistě, přesvědčivě, hledě jí do očí.

Vydechla si, jako veliké tíhy zbavená.

„Ty těch vsí, paní, se lekáš?“

„Je o nich tolik slyšeti…“

„Domýšlím se — však řeč lidská nadsazuje.“

„Vladyka sám na ně nedávno uhodil.“

„Ah! Tvůj manžel tedy! Ano, slyšel jsem — ale věz, že to byli jenom někteří, ne všichni, a ti ještě naposled, a že blud jejich pomine. Já je od těch neřestí odvrátím. A tys, paní, mohla sobě mysliti, že bych byl s nimi v tom za jedno?“

„Tys tam šel…“

„Řekl jsem ti, že tam ochraňují kahanec pravdy, ale že již světlo jeho se kalí a mdlí, že půjdu dolít čistého oleje. Jest to lid, jenž zůstal na první stezce pravdy, kterou nyní skoro všichni opustili, jenž však ode všech opuštěn, nemaje kněží ani učitelů, na stezce té pobloudil. Zaslechl jsem o něm i nemeškal jsem k němu jíti.“

„Tys od té doby mezi nimi byl! Tušila jsem. Ó Laurine, pro staré přátelství našich otcův — jdi od nich! Stihlo by tě neštěstí!“

Vážná jeho tvář se usmála.

„Pravil jsem ti, paní, že se nebojím záhubců tělesných. Strojí se tedy na ně. Ano-li?“

Mlčela za okamžik, ale pak nejistě promluvila:

„A nejvíce mluví o jejich knězi, nebo proroku.“

„Prorokem nejsem — než jsem přítelem, bratrem toho utiskovaného, bloudícího lidu, jenž krev vyléval za svatou pravdu. A za to mu ji všude vzali a římská kompaktata vnutili, a za svobodu uvádějí ho v otroctví, jaké za našich otcův i za naší paměti nikdy nebývalo. A ti tam, v těch lesích, zachovali si ještě svobodu ducha — útěchu a sílu v otroctví tělesném.“

„Jsou jiné víry — Laurine…“

„Četla-lis onu knížku?“

„Četla — a právě proto — úzkost mne pojímala…“

„Můj duch také se děsil, když stezku pravdy nastupoval. Nejednu noc jsem probděl, nejednou jsem úzkostí ducha mdlel. Starý blud zdál se mi světlem, a nová pravda tmavou propastí. Však prošel jsem mukami pochybování a došel jsem mysli a srdce ukojení.“

„A záhuba ti hrozí!“

Starostná, úzkostná slova ta Laurina patrně dojala. Chopil se zemančiny ruky a vroucně pravil:

„Děkuji ti. Však nestrachuj se. Přišel jsem se zeptat… Necháš-li si ještě tu knížku… Přijdu si rád pro ni. Smím?“

Mluvil rychleji a vroucněji.

Zrakové jejich se setkali, nemohla mu odepříti.

„Nechám si ji.“

V tom se ozval v předu hluk. Zemanka se lekla.

„Vladyka!“ Na kvap se rozloučili. Šla s ním až ke brance. Tu jí podal ještě jednou ruku a pravil:

„Možná-li, nezavírej…“

Viděla, jak se kmitl na schůdkách. Zanikl v šeru.

Když Odroda Němček sestoupil s koně a vešel do klenuté síně, potkal tam manželku, vracející se kvapem ze zahrádky. Zahučel, co má, že tam tak dlouho mešká.

* * *

Paní Elška se bránila již před tím pomyšlení, že Laurin by byl za jedno s těmi Adamníky. Jak snadno a ráda mu tedy uvěřila, když tam na zahradě za večerní schůzky ji svatosvaté ujistil, že byl v těch vesnicích poprvé, že tam proto šel a proto tam mešká, aby zbloudilé od bludův a nestoudných obřadův odvrátil, aby se ujal toho opuštěného lidu.

Není takový, jak Odroda o něm vypravoval, jest hodnější, šlechetnější, než sama myslila! Počínala mu rozuměti. Jak obětovně a nezištně jedná! Sám vydává se v nepohodlí a v nebezpečenství, jen aby potěšil utiskovaných.

Nemusí tedy s ním se rozloučiti pro nehodnost; obraz jeho zůstal jí čist, v plném kouzlu, tak jak poprvé ji svým půvabem všecku zajal. Ba ještě více! Jas nových, krásných vlastností ozářil jí tu ušlechtilou postavu. Tím však opět starost o něho větší tíhou dopadla na její srdce. Laurin v nebezpečenství, nástrahy mu kladou, budou ho stíhati, nebo již stíhají. Odroda nepoleví, jistě proti němu něco chystá. Ale učení Laurinovo!

Laurin nevěří ani ve večeři Páně, ani v to, že Kristus syn Boží…

Než jak je lidský, pro utrpení jiných citelný, jak rozhodně zavrhl ten Adamnický blud! Jak zachrániti toho statečného, odvážného muže!

Zachrániti ho! Co by Odroda?… Má-li ona mlčet, aby provedl svou? Nemá-li Laurina varovat, aby muž její ho mohl zničiti? A on by ho zničil, zabil, nebo soudu vydal, aby ho jako kacíře za živa upálili!

Tak přemýšlela i příštího dne, když docházela na chlum ke starým stromům. Všecka užaslá se tu zastavila. Zdáloť se jí, jako by někdo ji zavolal. Ohlížela se… Kolkolem ani živé duše. Krajina v posledním zásvitu denním, hustý kryt starých stromův ani se nehnul, ani lísteček nezaševelil. A v tom, jak plna úzkosti zase pohledla ke stromům, do jejich tajemného šera — hle! Z dutiny prostředního trouchnivého dubu povystoupil kdosi… On! Laurin! Zarděla se překvapením i bezděčnou radostí. Vážný, ano zasmušilý jeho obličej zazářil, jak uviděl živé to pohnutí mladé, sličné zemanky.

Vztáhl k ní ruku.

„Tys mé štěstí, paní Elško!“ pravil. „Stíhají mne…“

Vypravoval stručně, jak musil z Kamene, poněvadž vladyka Bydlinský, té vesnice pán, tam pojednou přitrhl s lidem, hledaje cizince, jeho, Laurina.

„Tvůj manžel mne mu udal — zajisté… Než já v čas varován jsem ušel lesem.“

„Neblahý! Sem! Kdyby tě někdo uviděl!“

„Tu se mne nikdo nenaděje. A ty mne neprozradíš…“

Chtěl vyjíti. Než paní Elška všecka rozčilena mu zabránila.

„Zůstaň, aby tě nikdo neviděl!“ Ohlížela se plaše kolem.

„Bojíš-li se, paní?“

„Bojím se, ale o tebe…“

„Odpusť,“ pravil vroucněji. „Však věř, že bych raději zhynul, než aby tobě k vůli mně bylo jen za vlas ukřivděno. Ne — půjdu odtud.“

„Nesmíš — aspoň nyní ne. Počkej tu do soumraku, pak přijdu zase a přinesu ti krmi, abys neměl hladu.“

To všecko mluvila kvapně, a než Laurin se nadál, odkvapila hlubokým stezníkem. Roucho její kmitlo se mu ještě několikráte houštinami, zaniklo, až pak s výše své opět ji zahlédl, ana se mihla zahrádkou. Jak zmizela, uchýlil se opět do širého nitra starého dubu. Usednuv na suché listí opřel hlavu o kmen a oddal se myšlénkám.

Šero houstlo v dutině dubu a pak i venku. Větřík se zbudil a v rozlehlých korunách dubův a javoru ozval se tichý šum a ševel.

Laurin myslil na družku svého dětství, na mladou, sličnou zemanku, jež se ho tak obětivě ujímala.

Proč tak činí? Učení jeho se leká, děsí, a přece… A proč on jí ruší klid? Proč on sem chodí? Aby ji uvedl ve své učení? Nevydává-li ji tak v nebezpečenství, nestrojí-li snad jí bezděky záhubu za všecku její laskavost?

Keř hlasněji zašustil; Laurin vykročil do tmy pod stromy a opatrně pohlížel ke dvorci.

Ticho tam. Dvorec v šeru podvečerním potemněl a skryl se za černými korunami stromů. Průlinou jejich viděti rudou záři okna. To není v její komnatce… Že přijde, pravila. Již pozdě; nemohla.

Bezděky pokročil níže, dál a dále, pak bral se stezníkem dolů. Kdyby tak chtěla — jen slovo — a byl by zrazen a v zemanově moci… Ale ani nedomyslil. Ona! Nikdy!

Již byl pod chlumem, už stanul u přeschlého potoka. Černé olše na jeho břehu tiše šoumaly, bylo také slyšeti hlas stromů za zdí na zahradě dvorské. Vábil ho… Překročil potok a blížil se k zahradním dvířkám. V tom se otevřely a na schodech před nimi stanula štíhlá ženská postava. Naslouchá, ohlíží se. Lekla se, když z černého stínu olší nad potokem ozvalo se její jméno. Sběhla se schůdků.

„Tys přišel sem! Nemohla jsem dříve. Byl u nás vladyka Bydlinský a vypravoval, jak na tebe šel s lidem do Kamence i do Stradova.“

„A co říkal, že nic nepopadl?“

„Zlobil se velmi on i…“

„Tvůj vladyka…“

„Ano. A ujednali, že Odroda půjde ještě do Kuželova tebe hledat. Je to jeho ves, a bojím se, že na lid zle uhodí.“

„Neboj se. Mne tam nenajdou. Děkuji ti za zprávy.“

„Ó nechoď už, Laurine, do těch vsí.“

„Vyhnu se jim nyní… Však opustit jich nesmím,“ odvětil vážně.

„A kam půjdeš v tuto chvíli?“

Pravila to s patrnou úzkostí. Neviděla, jak na ten hlas sebou trhl. Hned však klidně jako prve jí děkoval a pravil, že to nebude poprvé, že již přivykl noci v širém tráviti, a dodal:

„Budu ti na blízku, paní Elško. Kdyby mně něčeho bylo třeba k vůli tomu nebohému lidu, neopouštěj mne. Nepřijdu-li sám, přijde posel. Však ho po vzkazu hned poznáš. Pro jistotu, kdyby náhlé nebezpečenství nastalo, nech mně, prosím, zprávu nebo znamení v dubu, dole ve štěrbině.“

Zamlčel se, však ihned a vroucněji dodal:

„Nečiň, probůh, nic, co by bylo tobě s nebezpečenstvím a s těžkostí! A nyní již čas. Bůh ti zaplať a odpusť mně, že tolik ti činím nesnází… Dobrou noc!“

Stiskl jí ruku, pohlédl jí do očí; zdálo se, že jí chce ještě něco říci, ale již se obrátil a několika rychlými kroky octl se pod olšemi, v jejichž černém stínu zanikl. Paní Elška hned neodešla. Stála na schůdkách hledíc do tmy, naslouchala vzdalujícím se krokům.

Stará teta divila se v duchu, že neť její tak dlouho mešká venku. Divila se dnes a divila se pak častěji své neteři. Změnilať se Elška za nedávnou dobu. Samotu vyhledává, do své komnatky se často utíká, odtud ven, ke chlumu v zamyšlení vyhlíží. V myšlénky upadá hned a hned zase vytrhuje z nich jako vyplašena. A tak nad obyčej často do zahrady chodí dobou podvečerní a tu ráda mešká… A přece si všímá zase vladyky více než jindy. Dbá jeho hovorů, je trpělivější a mírnější než jindy. On sám všiml by si toho zajisté, kdyby neměl v hlavě těch Adamníkův a hlavně toho jejich proroka, na kterého léčí jako na vlka.

Při tomto pomyšlení stará paní se lekala. Je-li to Laurin? Žel by jí bylo toho mladého muže, jenž byl synem nejlepšího přítele někdy bratrova. Že také Elšku o něho pojímala bázeň, tomu z počátku se nedivila. Než to přece ji překvapilo, že neť její onehdy, kdy Odroda se sousedem, s vladykou Bydlinským, o výpravé do těch vsí rokuje udal, že je tomu proroku na jisté stopě, a že ho přivede, zbledla jako stěna.

Netušila, proč Elška z večera sedá na zahradě pod jabloní, jak naslouchá a čeká a jak sebou trhne, kdy u polootevřených dvířek zahradních zazní známé zaklepání. Kdyby viděla, jak stojí tam pod jabloní, nebo na schůdkách k potoku vedoucích s Laurinem, jak s ním rozmlouvá a jak naslouchá jeho řečem!

Stávalo se tak nyní častěji, a bylo by snad denně bývalo, kdyby paní Elška neměla cestičku do těch tajných schůzek zatarasenější k vůli manželu samému než sám stíhaný „prorok“ Košatský, Laurin.

Schůzí těch paní Elška se lekala, a přece zase den co den nemohla se dočekati západu slunce a v duchu nejednou se otázala: Přijde-li dnes? A když za soumraku hlas jeho nebo znamení uslyšela, byla všecka rozvaha ta tam a plná touhy, se srdcem tlukoucím šla mu chvatné vstříc. A přece ještě ani jednou nepromluvil o tom, co jí všecku duši vzrušilo, o citech, jimiž její srdce planulo…

Mluvil vážně o přestálých nebezpečenstvích a zase se pouštěl do blouznivého hovoru o poddaném lidu, o víře… Naslouchala mu, ač nebylo, po čem její duše prahla. Než jí naplňovalo již rozkoší a blažeností patřiti mu do tváře, slyšeti jeho hlas, býti mu na blízku… Krátké ty chvíle jejich shledání za tmavých letních večerů ve stínu starých stromů na zahrádce, nebo pod olšemi na úpatí chlumu, byly blaženy i muky plny…

Viděla, že Laurina neodvrátí, lekala se o něho i o jeho duši, rmoutila se, zvláště když do své komnatky se navrátila, sama sobě vyčítala, cože to činí, cože bude…

Však větší strachy a starosti počaly ji truditi, když po celé tři dni Laurin se neukázal ani neohlásil. Myšlénka, že přece podlehl nástrahám, že se dostal do rukou vladyky Bydlinského nebo Odrodových, ji děsila. Již čtvrtý den se nachyloval… Odroda pozdě odpoledne odešel. Za chvíli po tom, co ze brány ven vykročil, byla pod korunami dubů. Obezřele se ohlédnuvši, vstoupila do dutiny nejmocnějšího. Sáhla do štěrbiny, hmatala kolem, však ničeho neshledala. Buď není žádného nebezpečenství, nebo je takové, že nemohl dopraviti sem ani zprávy nebo jen znamení.

Když se vracela do zahrádky, mračno, jež prve po dlouhém opět čase na nebi se ukázalo, vzrostlo ohromně. Zdvihal se vítr a čím dále tím hlasněji šuměl a vál. Paní Elška přes to přece neutekla pod střechu. Čekala na zahrádce, sem tam přecházejíc.

Soumrak už nastal, od bouře černější. Zemanka nedbala. Chvílemi stanula, naslouchajíc, pak šla zase ke dvířkám vedoucím k potoku a ke chlumu. Již prve jí připadlo, že dnes ráno pro jistotu, aby nevzbudila podezření, je zavřela a že, když prve na chlum se brala, byly přece otevřeny. Či chtěla je opět zavřít a zapomněla? Než zdálo se jí, že je přece najisto zamkla. Kdo je tedy otevřel a nechal je otevřeny?

Pak na to zapomněla. Stála ve dvířkách, stanula na kamenných schůdkách před nimi. dychtivě čekajíc, napjatě naslouchajíc Než jeho hlas se neozval. Jen vítr hlasno šuměl olšemi, jejichž černé koruny ve tmě se klátily. Nad nimi na chlumu hučely staré duby a javor, a děsivá mračna se hnala přes ně v divém chvatu.

Vítr dul do jejích šatův a cuchal jí do čela vlasy.

Nedbala. Stála tu jako socha, zrak i sluch napínajíc. Až pojednou sebou trhla. Hlas se ozval na levo, v olšinách. Někdo kráčí vyschlým korytem pod olšemi. Tudy Laurin také jednou přišel. Než ustoupila přece do dvířek — a v tom někdo zpod stromů vykročil a za nim druhý — oh, a třetí! Je jich několik!

Uskočila za keř u staré jabloně, jejíž kmen úplně ji zakryl.

„Nechali otevřeno,“ ozval se hlas.

Paní Elška se lekla. Totě starý Beneš! Ani nevěděla, že odešel. Vkročili dva ozbrojení muži a mezi nimi třetí, beze zbraně, patrně spoutaný. Za nimi jiní dva a mezi nimi zase nějaký muž spoutaný. Naposled vstoupila hřmotná postava mužská. Jak se shýbla ve dvířkách, meč její uhodil o kámen a zařinčel. Pak zavřel ten muž dvířka a zvolal:

„Beneši, pro dnes do sklepení…“

Paní Elška se chvěla, zima ji rozetřásla. Hned jak poznala Benešův hlas, lekla se. Byla však ohromena, když poznala manžela svého, jenž poslední vstoupil a dvířka zavřel. Stála za stromem, hledíc za průvodem. Koho to vedou! Snad Laurina! To ji ohromilo. Proto tak dlouho nepřicházel… A nepřijde! Oh! Je ztracen… A ten druhý? Snad to nějaký jeho druh. Kde je chytili? Proto on Odroda odpoledne odešel! Šel najisto… Kdo mu je zradil? A pacholky poslal už napřed a tajně. A dvířka sám si otevřel, aby nepozorovaně a beze hluku mohli zadem se vrátiti.

Třesouc se, téměř bez sebe šla opatrně za nimi.

Kdyby ho mohla zahlédnouti! Stromovím kmitla se rudá zář z okna a v zásvitu jejím zahlédla mezi zadními pacholky štíhlého muže černé brady. Píchlo ji zrovna… Ale zajatec jen se mihl a již zase byl ve tmě. Zdálo se jí — než jistoty přece neměla, že to byl Laurin. Ach, kdož jiný!

Průvod vyšel ze zahrady na dvůr. Zemanka vklouzla do dveří vedoucích k bytu. Stanula v nich. Viděla, jak mužové vešli do vedlejších. Odtud vedou schody do sklepení. Čekala, naslouchala jako prve, neozvou-li se zajatí. Nadarmo.

Za chvilku znovu se ozval hlas vladykův. Již zajaté vsadil, vrací se. Mladá žena jeho odskočila ode dveří a chvátala do schodů, do jizby. Třesouc se, všecka bledá sklesla do křesla. A již slyšela kroky zemanovy.