Domů a jiné obrázky/Zemanka/IX.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 229–235. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

To, co Odrodovi z Doubravice a jeho družině se přihodilo, když pronásledovali cikány, ve dvoře se utajilo. Sám vladyka mlčel a přísně čeládce poručil, aby rovněž nic nepovídala.

Hned druhého dne po svém příjezdu vyjel do městečka, aby jen plebanovi všecko pověděl. Ale nejen proto, nýbrž aby také se poradil, co činiti s tou nekřesťanskou plevelí.

Aby se to nechalo jenom tak, toho přísná a horlivá mysl jeho by nesnesla. S tím, že tu noční schůzi rozehnal a některé z těch Adamníků ranil do krve, nebyl spokojen. Kdyby bývalo po jeho, a nebylo to na cizím zboží, a měl dost lidí s sebou, byl by se do těch vsí hned oné noci vypravil, aby ohavné ty kacíře schytal a třeba je vypálil a spálil.

Pleban, vyslechnuv vypravování nanovo rozhorlivšího se zemana, nikterak ho nechlácholil, aniž mu to vymlouval, nýbrž ještě ho utvrzoval v jeho horlení, a sám dodal, že něco podobného také zaslechl, ale že tomu nechtěl ani věřiti.

Jmenovitě že kolik ženských v okolí těchto dnů prý přiběhlo s pole, protože zahlédly naháče, běhajícího v žitech nebo po lukách, ale že lidé jim to vymluvili, tvrdíce, že to byl nějaký člověk ubohý, jenž rozumu pozbyl.

„Ale co nyní?“ tázal se vladyka. „Nechati jich? Nemožná. Pánbůh nás beztoho k vůli nim a jejich ohavnostem tak trestá. Jeť strana naše^[1] příliš rozdělena pro samé falešné proroky, na něž aby mor!“

„Kdyby ta hlíza jenom tam byla!“ povzdechl pleban.

„Jak že! Či snad ještě jinde?“

Pleban nic určitějšího nevěděl, ale odvětil, že teprve nyní mu počíná svítati. Poslední dobou jevil se i v jeho okolí mezi věřícími divný duch, ale jen v některých osadách, a ty že jsou všecky v tu stranu ke Stradovu a Kameni.

„Lid začíná býti nějak zpurný, málo chodí do kostela, k večeři Páně ještě méně — a mezi těmi osadami je také jedna tvá ves, pane Odrodo, Kuželov…“

Zemana jako by bodl. Ani věřiti nechtěl, a pak zase byl by nejraději vsedl na koně a hnal se do vsi na poddané své. Pleban ho pamatoval.

„Nejprve jistotu zvíme tam o těch ve Stradově a vzneseme to pak na jejich pána. Zhurta na ně nesmíme. Nyní po tom, jak jsi je přehnal, budou teprve ostražití.“

Když pak Odroda do svého dvorce se navrátil, zavolal si starého Beneše a s tím odešed na svou komoru, nějak dlouho se radil. Druhého dne, ještě za šera, starý Beneš odešel ze dvora. Dle všeho se vypravoval na delší cestu. Vyšel tak, že nikdo ho neviděl. Ráno šafář a ostatní čeládka darmo se po něm sháněli. Tolik jenom věděli, že byl včera u vladyky, a ten dnes o Benešovi ani slovem se nezmínil. Zajisté o něm ví.

* * *

Pusté prázdno, jež mladou zemanku zvláště poslední dobou tak tísnilo, zmizelo úplně. Měla nač mysliti, co ji živě zajímalo, co jí i srdce, dosud tak klidné, vzrušilo. Byl to druh z dětských let, jenž jako tajemný host po letech se jí zjevil. Byl tu jenom na krátko, ale účinek té návštěvy byl veliký. Hned první jeho spatření dojalo mocně mladou paní, ještě pak více jeho ohnivá řeč, jeho tvář a zrak nadšením zářící. Hlasu jeho s rozkoší naslouchala, každé hnutí, vše se jí na něm líbilo.

Všechen svůj mladý věk strávila na osamělé tvrzi a na této dvorské samotě. Znala jen letnější, vážné a drsné Odrody, kteří hosti k sobě jen málo zvali; do společnosti skoro ani nepřišla, zvláště za svobody, kdy byla v postavení tak odvislém.

Onoho dne, kdy Laurin odešel a kdy vladyka se navrátiv z cikánského honu, všecek popuzen o Adamnících vypravoval, paní Elška nic o Laurinovi nepověděla. Ani teta se o něm nezmínila.

Druhého dne odjel Odroda do městečka, a pak se již paní jeho nezdálo, aby se mu zmiňovala o nenadálé té návštěvě. A teta souhlasila.

Ta počala si pak něčeho všímati. Elška, která jí tak byla oddána a skoro neustále v její společnosti, nyní často ráda se vzdalovala, hledajíc samotu. Nejraději zaběhla si na zahrádku pod jabloň u malé fortny a tam proseděla celé chvíle, a když za vhodné chvíle na chlumek pode staré stromy si zašla, tu stará paní se jí nemohla ani dočkati.

Než nejdivnější bylo Bonuši to, že Elška na své komoře se zavírala. Již asi dvakráte se jí stalo, když po neteři se sháněla, že zastala ji v komnatce její, ale při zavřených dveřích. A Elška byla v úzkých, když se jí ptala, proč se zavírá?

Stará paní netušila, že neť její tam na zahrádce jenom na Laurina myslí, na to, jak se s ním shledala, co mluvil, jak si jeho sličný obraz na mysl uvádí, netušila, jak se stará, kam to šel a je-li mezi těmi…

Pravil také, že si pro tu knížku přijde… Sem, sem… řekl. Kdyby tak nyní přišel! Zarazila se; vladyka o něm neví… A teď už také nesmí o něm zvěděti! A ona aby s Laurinem tu o samotě se sešla? Proč pravil, že právě sem přijde, na toto místo? Kdyby tak muž uslyšel, nebo je tu stihl! Pomyšlení strašlivé! Ale mladá paní přece se zas v duchu ptala: Přijde-li a kdy? Jak se ohlásí, jak se sem dostane?

Hůře bývalo v tiché její komnatce, kdy závoru zastrčivši, vyňala z úkrytu, ze spodku dubové, vyřezávané truhly, kdež měla uložené své sukně, živůtky s rukávy, čechlíky a krásný náčelník, tu nevelikou, tenkou knížku začernalých desek.

Čítala v ní kradmo, po chvílích, obyčejně záhy odpoledne, kdy za toho vedra vladyka šel si lehnout do studené kamenice a kdy také teta Bonuše ve křesle si sedřímla. Jindy by knížky takové asi nečetla. Ale nyní, kdy jejím vážným obsahem se probírala, bylo jí, jako by s Laurinem z Metelska mluvila.

Slyšela ho, viděla jeho zářící oči, nadšenou tvář… Mrtvá slova ve knížce ji takto oživovala, ohnivými se stávala, do duše mluvila. Názory její vštípené tetou, starou Táborkou, byly volnější než pravověrného, přísného muže jejího; ale přes to místem duch její se zarazil, zhrozil nad tím, co v Laurinově knížce četla. Byly to výroky, jež úplně různily se od toho, več věřila…

Četla osudná místa, a úzkost ji pojímala.

Nejednou knížku prudko zavřela, a všecka rozčilením a napjetím ve tváři zardělá seděla tu zrak před se jako ve strnutí upírajíc.

To že by Laurin věřil? To nazývá svatou pravdou? Nebo to by snad byla pravda? Ontě tak výmluvný a učený! Nevěřil by tomu, kdyby nebyl přesvědčen…

Než kdyby přece bloudil! — Strach ji o něho pojímal, o jeho duši nebohou, o jeho spasení…

Byly to dusné chvíle za palčivých těch odpolední, dusné chvíle, plné úzkosti, kdy pochybností hydra počala podhlodávati kořen její víry, jež jedině ji utěšovala a sílila v bezradostném, neutěšeném jejím manželství.

Připadlo jí, aby knížku tu zavrhla, zničila pro své mysli upokojení. Jindy zas, aby o ní pověděla tetě, aby se s ní poradila. Než neučinila ani toho ani onoho. Kdyby teta slyšela, co v tom traktátu psáno, jistě by Laurina zavrhla, jistě by neteři nedala, aby s ním kdy jen slovo promluvila.

A neviděti ho už nikdy, nepromluviti s ním — Proti tomu její srdce se vášnivě ozvalo.

Také svého manžela nyní bedlivěji si všímala. Zeptalať se ho pokaždé a nějak s účastenstvím, kdykoli vyjel nebo se vrátil, kam jede nebo kde byl, a jednou také, jak je s těmi zlými lidmi, s Adamníky, je-li co o nich slyšeti, nebo jak s nimi bude.

„Přehnali jsme je, teď není slyšeti nic, jako by uťal; už ani v polích žádný z těch nestydů se neukázal,“ odvětil vladyka a dodal:

„Jak s nimi bude? Bude, uvidíš. Počkáme zatím, až s jakou Beneš se vrátí.“

Dotazování se panino bylo upřímné, však ne z náboženské horlivosti. Bylať žádostiva, neuslyší-li snad také něco o Laurinovi. Proto se zalekla, když čtvrtého dne na večer, kdy s manželem a tetou po večeři za stolem seděla, z nenadání starý Beneš vstoupil. Vladyka ihned vstal, odvedl ho do své komory a tam spolu zůstali dlouhou chvíli. Paní Elšce ta chvíle zdála se hodinou, tak netrpělivě a žádostivě muže svého, novinu nějakou, očekávala.

Jak zpytavě pohledla na mužovu tvář, když se vrátil! Vážné jeho líce bylo ještě chmurnější a v očích mu hrozivě zablesklo, když promluvil:

„Šelmy! Jsou to oni! A mají také kněze nějakého nebo proroka nového. Ten by nám tou hlízou všecko okolí čistě nakazil. Však mu chuť zaženeme. Do posledního kořínku tu plevel vyškubeme, všecko, všecko, a kdyby všichni měli…“

Jak nyní ve prudké rozhorlenosti se zamlčel, ozvalo se ode stolu jemné, ale nějak nejisté:

„Jakého to proroka mají?“

„Jistě nějakého sedláka bláznivého,“ dodala stará Bonuše.

„Kdyby sedláka!“ vladyka odvětil. „Z toho bychom to proroctví kyjem vyhnali a símě jeho snadno udupali. Ale je prý to nějaký člověk učený, a ten ty ztřeštěnce dokona zblázní.“

„Učený člověk že by je naváděl k takovým…“ ozvala se paní Elška.

Vladyka drsně se zasmál.

„Učený člověk!“ opakoval. „Co hloupostí učenost zrodila! Nebyl-li Kániš, co ho Žižka na Klokotech dal upáliti, učený kněz, nebyl-li pramenem a prvním prorokem Adamníků?“

„Ví-li se, jak se jmenuje?“ ptala se paní Elška nějak zaražena.

„Ne,“ odvětil zeman zkrátka, a více nepověděl.

Když pak ven odešel před spaním všechen dvůr obejít a prohlednout, Bonuše upřela zrak na svou neteř a pravila:

„Elško! Slyšela-lis? Vzpomněla-lis?“

„Na koho?“ ptala se, ač dobře rozuměla.

„Na Laurina.“

Zemanka, tajíc hluboký povzdech, odvětila:

„Také. Ale — není možná — aby on…“

„Kdyby Pánbůh dal! Běží tu o jeho hrdlo a duši!“ a stařena sepjavši ruce, zahleděla se vážně ven do houstnoucího šera.

Mladá zemanka brzo po té odešla spat, a když vladyka vstoupil do ložnice, zastal ji, ana klečíc se modlila. Byla tak vroucně do modlení zabrána, že mužova kroku ani nezaslechla.

---

1. Pod obojí.