Domů a jiné obrázky/Zemanka/VIII.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 224–229. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na časy paní Elška tak vesele se neprobudila jako po oné noci, do které dlouho bděla, naslouchajíc zpěvu Laurinovu. Jako by ji zlatý paprslek šlehl do unavujícího šeda jednotvárného života, když pomyslila na Laurina. Na manžela, že se v noci nevrátil a kam asi zajel, ani si nevzpomněla.

Oblékajíc se, bezděky si pečlivěji upravila krásné, plavé vlasy, i jinou sukni oblekla, aksamitem premovanou, a místo pásku černého s přeskami pás stříbrem naskrze pobitý. Nebyla to sváteční strůj, leč přece poněkud onačejší, než jakou nosívala všedního dne.

Bylo ještě záhy z rána, když se přistrojila. Otevřela okno. Maně její pohled svezl se po zdi níže, k oknu Laurinovy komory. Tam ticho.

Neměla stání, vyšla ven, do zahrádky. Bouře, jež včera odpoledne počala hroziti, rozešla se, aniž se spustil déšť dávno žádaný. Nicméně jitro bylo svěží a ne jako skoro každé toho suchého času, dusné a pařlivé.

Dnes málo si všímala orosených květin. Zamyšleně kráčela cestičkou pískem posypanou, až pojednou se zastavila. Na lavičce pod košatou jabloní opodál branky seděl on — Laurin. Četl v nějaké knížce malé.

Paní Elška se až lekla. Nenadála se ho. Stála chvilku jako připoutána. Jak mu to slušelo, ten vážný klid — V tom Laurin pozvedl svých očí. Spatřil opodál mladou, sličnou ženu, jež se zarděla, jak temné oči jeho na ní utkvěly a bezděky zahořely. Pozdravil ji.

„Nenadálá jsem se…“ pravila usmívajíc se. „Vytrhuju tě snad z modlení. Promiň…“

„Ó zůstaň, prosím, paní! Nemodlím se. Z knížek nikdy se nemodlím…“

„Ale čtení je jistě pobožné.“

„Ano — mně — ale nevím, co bys ty říkala…“

„Teta na Tábor nikdy nezapomněla — a mne…“

„I v Táboře tu knížku skrývali. Než, chceš-li, vezmi ji a čti sama…“

Byla překvapena tím nabídnutím.

„Tobě je milá…“ odvětila. „A snad od jednoho z oněch dvou mistrův, o nichž včera jsi mluvil…“

Laurin hleděl za okamžik mlčky na mladou paní, pak odtušil:

„Ano, je. Dle ní jsem učinil první krok ku pravdě. Vezmi ji a čti — čti… Až ji přečteš, paní, vrátíš mi ji… Přijdu si pro ni…“

Zarazila se.

„Ale před vladykou se nesmím o ní zmíniti…“

„Bojíš se ho?“

„Je tuhý u věcech víry… Co se nesrovnává s jeho míněním, to by nejraději vyhladil.“

„Ubohý!“

Lítostné pohleděl na Elšku a dodal:

„Bude tedy lépe, neuvedu-li tě v nebezpečenství. Kdyby knížku u tebe našel!“

„Ne — nenajde…“ odvětila kvapně. „Nech mně ji…“

Zavřev knížku, podal ji zemance a pravil:

„Přijdu si pro ni sem, dovolíš-li.“ A to „sem“ vyslovil důrazněji.

„Kdy?“

„Nevím. Nyní odejdu. Úkol můj mne volá, a nevím, kdy se navrátím.“

„Jdeš-li do oněch vsí, jak jsi je včera jmenoval?“

Upřel na ni hluboký svůj pohled, pak odvětil:

„Jdu k tem, kteří lační po pravdě.“

„Snad se vydáváš v nebezpečenství.“

„Zná-li láska bázně? Slyším-li, že tam ochraňují kahanec svaté pravdy, ale že světlo jeho již se kalí a mdlí, zdaliž nepůjdu dolít čistého oleje? Nebojím se, milá paní, záhubcův tělesných…“

Mužně sličná tvář oživla mu nadšenou odhodlaností. Mladá zemanka stála tu všecka zaujata, naslouchajíc, na vše kolem zapomenuvši; v tom ji vytrhlo volání staré tety vcházející do zahrady.

* * *

Pak si zašla mladá zemanka na své zalíbené místo na chlumek pod staré, duté duby a javor. Ubírala se tam zahrádkou, vyšla fortničkou zahradní, kterou on včera přišel. Myslila na něho. Nedal se zdržeti. Teta, obradovaná, že sešla se s ním, že měla někoho z rodné své krajiny, které již tolik let neviděla, že mohla s ním o minulých časech promluviti, dosti ho zvala, aby ještě pobyl. I neť její ho žádala, aby nespěchal. Odešel přece.

Dnes neobracela pod starými stromy zraků svých do kraje, po vsích, po věži vzdáleného města, nýbrž tam k těm lesům, mezi nimiž byly ty vesnice, kam Laurinova cesta vedla.

Jaký jeho úkol? Jde je poučovat, nabádat? Slouží lidu… Šlechetný, nezištný muž! Jak je horlivý, jak chvátal!

Usedla pod dub na omšenou lávku a vyňala z míšku, u pasu jí visícího, nevelikou tenkou knížku tmavé vazby. Byla od Laurina. S dychtivostí ji odvírala, než v tom, sotva že první stránku chvatně zrakem přelétla, strhl se na dole hluk.

Rychle vstala, ještě však rychleji ukryla tajemný spisek. Kolem chlumu, stezníkem opodál, vracel se její manžel v čele svých pacholkův. Koně byli zpoceni, jezdci zardělí, šedým prachem jako posypáni. Chvátala zahradou domů, aby tam dříve byla nežli jezdci.

Co ji potěšilo, bylo, že nespatřila žádného cikána. Hon tedy se nepodařil, vladyka se vrací s prázdnou. Byl nějak zachmuřen, více než obyčejně; zajisté nepochodil dobře.

Proto ani ona ani stará teta neodvážily se zeptati se ho, čekajíce, až začne sám. A dlouho nezačal. Nejprve si dal připraviti lázeň, aby smyl prach, pak chutě a dlouho jedl.

Zatím už Bonuše od čeládky vyzvěděla, že cikánů nestihli; však poslouchala napjatě, když pak vladyka sám jal se vypravovati. Vypravoval z počátku velice chutě, ale pak několikráte mrsknul zpytavým pohledem po své mladé ženě, jež nějak zamyšleně, skoro nic se netázajíc, tu seděla.

Teprve když začal o černém lese, o tom Adamnickém, ohavném reji, naslouchala s větším účastenstvím.

„A zůstal někdo?“ otázala se, když vladyka pověděl, jak je rozháněli a jak do nich bili.

„Viděli jsme jich několik padnouti. Ale když jsme se vraceli z honby, byli ti tam — jistě odlezli do lesů. Škoda — a ještě větší, že žádného z nich jsme nedostali, aby se na skřipci nám vyzpovídal…“

„Ani odkud byli, jste nevyzvěděli?“ tázala se stará Bonuše.

„Jak bych věděl? Ale jistě z nejbližších tam v těch lesích vesnic, z Kamene a ze Stradova.“

Umlkl a překvapeně pohledl na svou mladou ženu. Jak byl ta jména vyřekl, zardělo se její líce tmavým, náhlým ruměncem. Vladyka mu ovšem nerozuměl a netušil, že nezanítilo ho vypravování o Adamnících, jak mu připadlo, nýbrž sama jména těch vesnic. Pro ně již zemanka ani pak všecko jak náleží neslyšela, ani hrozeb vladykových, tak že to nemůže být a že bude nutno, aby se na ty ohavníky zostra dokročilo.

Nemohla klidně a s účastenstvím naslouchati, když pelechy oněch nestoudných Adamníkův byly ony vesnice, které Laurin jmenoval, po kterých se dotazoval, kam dnes bezpochyby se odebral! Ptala se ráno na zahrádce, půjde-li do těch vsí. Nepřisvědčil sice přímo, ale řekl, že k těm, kteří lační po pravdě… Než ze všeho rozuměla, že to jsou ty, jež jmenoval. Ano, Kámen a Stradov, ty jistě jmenoval, na ty se doptával, nepřeslechla se — a vladyka je nyní také jmenoval!

Po chvíli odešel přehlednout hospodářství. Jen dvéře zavřel, a již paní Elška pohledla na tetu. Jejich zraky se setkaly.

„Slyšela-lis?“ ptala se Elška.

„Myslíš ty vesnice a Laurina?“

„Ano,“ odvětila neť, dychtivě čekajíc, co teta řekne.

„Kdož ví, nemýlí-li se vladyka. Je to možná — snad byli ti Adamníci odjinud.“

„A kdyby nebyli?“

„Pak bych Laurina ještě nevinila. To, co a jak mluvil, nebyla přetvářka, a je muž ducha opravdu zbožného…“

„A jistě jde tam dle všeho poprvé,“ pomáhala Elška.

Pomáhala, ale pak přece neubránila se divným myšlénkám. Napadalo jí, proč s takovou tajemností jednal, co tam chce v těch vesnicích?

Než co se o něho stará, proč se hněte takovými myšlénkami? Nechtěla, ale zas už v duchu vracela se k Laurinovi a s dychtivostí vytáhla ze záňadří onu knížku, nevelikou a tenkou, když se ocitla o samotě ve své komnatce.

Rukopis spisku toho byl sice drobný, ale velice úhledný, tak že i zemanka, v takovém čtení méně zběhlá, mohla dosti rychle čísti. Četla z počátku trpělivě, pak listy obracela. Tu kousek, tam odstavec zrakem přelétla, až pak, když konce docházela, knížku náhle zavřela a rychle do lože uschovala.

Vešlať teta.

„Co tu děláš, Elško, tak dlouho?“

Neť, odvrátivši se u okna, u kterého stála, zalhala i pravdu mluvila:

„Nic. Pořád mi nejde Laurin z hlavy. Napadá mi, že má nějaké divné učení od těch dvou mistrův, kterých nechtěl jmenovati. Vzpomínám, kdo by asi byli.“

„A jistě nadarmo.“

„Jeden mi připadl, ale nevím… Vzpomínám, že jakýsi Křížovský…“

„Ten?! Ten kacíř, kterého pan správce^[1] dal vsaditi do žaláře na Poděbradech a který učil, že Kristus nebyl Bohem? Toho učenníkem že by byl Laurin z Metelska? Nedej Pánbůh! Jdi, bláhová!“

Kdyby teta věděla! Kdyby byla četla jen nadpis té knížky, jenž byl: „List Mikuláše Křížovského ku bratřím Košatským.“^[2]

---

1. Jiřík Poděbradský.
2. Bratří Košatští neboli rota Košatská byli pozůstatky sekty Adamitské, tu tam potají se zdržující.