Domů a jiné obrázky/Zemanka/VII.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 219–224. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tma noční zatopila všecken les. Hluboké ticho uložilo se pod jeho hustým a tmavým krytem. Chvílemi jím pronikl okamžitý, mrkavý pablesk, svity daleké blýskavice.

Pak i ty přestaly, a hvozd, jako by úžeji se zahalil v černý svůj plášť, ještě více se zasmušil. Kolkolem v něm hluboké ticho; jenom z malé paseky ozývaly se v něm zvuky, chroupání, trávy ohryzování, jež přerušováno občasně frkáním koní vladykových a jeho pacholků.

Prokop Odroda se svou družinou odpočíval v lese. Z večera mu počala naděje pěkně svítati, ale hustý les mu ji zmařil.

Stopa cikánská v něm zmizela bez památky.

Ohně nerozdělali; bylať tichá, teplá noc, a pak vladyka se lesa obával. Ďas aby pro něho oheň a každou jiskřičku opatroval! Aby tak les zapálili! Za toho času nebylo mnoho třeba, neboť co již lesů vzalo roku letošního za své jedinou, nechráněnou jiskrou!

Jezdci si hověli pod stromy. Vladyka s Benešem hovořil; nemohl zapomenouti ani na cikány, ani na ty naháče. A z těch došlo na stará léta.

Vladyka mínil, že ti dva prve nebyli jen tak náhodou bez oděvu, že jsou jistě z té bohaprázdné společnosti Adamnické, a rozohňuje se, zle na to toužil, jak ta plevel se udržela.

„Ba, však jsem slýchal,“ pravil starý Beneš, „že tu v těch vesnicích, v těchto lesích, je podivný lid, málo nábožný a také ne lidský. Lidí prý se štítí a cizincům se vyhýbají. Snad ti dva byli odtud. Čertovo plémě…“

„Jáť myslil,“ zeman odvětil, „že Žižka tomu bejlí Adamnickému kořeny vytrhal…“

„A ti chlapi dnes že byli z takových?“ zvolal jeden z jezdců.

„Beztoho. Ale dnes už musí se tajit a skrývati.“

„Že jsme jich nechytili!“ vpadl jiný Benešovi do řeči. „Byli bychom je vyzpovídali…“ a hrubě se zasmál.

Odroda mlčel. Maje hlavu pochýlenu, myslil na to ohavné kacířstvo, jak že by Pánbůh pro ně zemi netrestal, a že by bylo dobře pro všecky, kdyby se šlo těm neznabohům necudným po stopě, aby se dodělalo, co Žižka začal.

Náhle vztyčili všichni hlavy. Vstaltě vladyka z nenadání a hned za ním také starý Beneš. A pak už sami poznali proč. Hlasy k nim dorážely.

Divný hluk, směs hlasů, jako křik. Na okamžik všecko zas utichlo, pak jako by zpěv k nim zaléhal. Zněl však temně, neurčitě. Všichni teď vyskočili.

„Je jich více,“ pravil Beneš. „Snad to jsou cikáni. Jak jsem prál, že se sami prozradí.“

„Možná,“ odvětil vladyka. „A proto vzhůru! Sedlejte, rychle, a vezměte všechno s sebou. Na zbraň především pamatujte!“ poroučel tlumeným hlasem.

Zatím co pacholci za tmy koně sedlali, popošel kousek dále, naslouchaje. Pozoroval především, je-li hlas na místě, nebo blíží-li se. Zněl pořád stejně. Jsou na jednom místě.

Vrátiv se poručil, aby každý svého koně vedl a měl zbraň přichystánu. Sám uchopiv svého klusáka za uzdu, vytasil meč a kráčel napřed. Cesta byla velmi zlá. Lidé i koně klopýtali přes kořeny, nebo se smekali na hladkém jehličí. Chvílemi se zastavovali, naslouchajíce, jdou-li dobře po hlase. Šli. Zvuky ty víc a více jasněly; les mimo nadání nápadně řídl.

„Že přijdeme na kraj lesa!“ hučel vzadu starý Beneš svému druhu. „A my myslili, že jsme Bůh ví kde hluboko.“

Osvědčilo se.

Za nedlouho již viděli před sebe. Směs hlasův zněla silněji a jasněji. Bylo zřejmo, že ti lidé tam jsou před lesem, a již také jisto, že to nejsou cikáni.

Odroda poručiv pojednou, aby zastavili, šel s jedním pacholkem bez koní vpřed, až stanul na samém pokraji lesa. Odtud již se nevrátil, však pacholek přichvátal, všecek užaslý vyzývaje své druhy, aby šli, aby se podívali.

Div že všichni nevykřikli, ani starého, zkušeného Beneše nevyjímaje. Před nimi rozkládal se mělký travnatý úval, kol do kola lesy obklíčený. Než místa jezdci nedbali. Zraky jejich utkvěly na neočekávaném divadle, na palouku v úvale.

Bláznovské divadlo! Jako divoké vidění nějaké v horečném snu, ještě divočejší tu v tom odlehlém místě, prostřed lesů, za té pozdní doby noční.

Zčernalým paloukem kmitaly se nahé postavy, jichž ani vladyka, ani jeho družina, nemohli dobře rozeznati. Postavy ty, bělostí svou se odrážejíce od temné barvy palouku, pobíhaly lučinou jako divé.

Starý Beneš na první pohled si pomyslil, že to je rej zlých duchův, snad divoženky a jejich děti.

Přes palouk na pokraji protějšího lesa objevilo se několik postav. Jak ze stínu vystoupily, bylo je poněkud rozeznati v bělavých rouchách; jedna z nich, o hlavu všech větší, povystoupivši, zvedla ruce a mocným hlasem zahoukla, až zamlklí kolem lesové se ozvali.

Na ten hlas všecko náhle utichlo, a ti, kteří byli v nejprudším reji, rázem se zastavili a pak už sebou nehnuli. Každý zůstal tam, kde byl. Mohutná postava, jak povystoupila, tak také zůstala.

„Slyšte — mluví! Slyšte!“ šeptali vladykovi druhové.

„Jak rukama se rozhání! Jako nějaký kazatel.“

„Už vím, už vím,“ starý Beneš mumlal upíraje zraky své na vladyku, jenž tu stál u borovice svíraje v pravici dobytý meč. Chmurným pohledem pozoroval všecko před sebou na palouku, a jak nyní ona bělavá postava jala se mluviti, nahnul hlavu, ucho nastavil. Než řeč nebylo slyšeti. Jen jednotlivá slova pronikala až sem na kraj lesa. Odroda Němček měl jich dosti.

Zaklel přes tu chvíli polonahlas a s klením jeho bylo slyšeli mumlavou hrozbu:

„Počkejte!… Vy kacíři ohavní — psovská chaso nestoudná! A ty tam… Já ti dám kázání!“

V tom umlkl — neboř kazatel tam na palouku také přestal — ale jakmile dořekl poslední slovo, kmitlo se jeho roucho a k zemi spadlo; a po něm, hle, také ostatní tak učinili, a než Odroda z úžasu svého se probral, palouk oživl opět novým, hlučnějším rejem. K těm tělům, jež prve tu křepčila, přibyla nová.

A chopili se za ruce, již se otáčejí do kola, zpěv jejich hlaholí hluchou, tichou nocí a zaléhá až do černých hlubin lesních; pustili se a znova se, v párech, chytili, objali a tiskli v omamujícím, smysly rozpalujícím tanci.

Vše se míhá divou, pustou směsicí, tu tam vlaje roucha nějaká, vlají, šlehají, rozpuštěné, dlouhé ženské vlasy.

V tom z té směsice někdo vykřikl a hned výkřik všech pronikavě zaječel pustou krajinou. Na okamžik všichni zarazili jako přimrazeni, pak se pustili a dali se na útěk.

„Na ně! Bijte je!“ křičel Odroda Němček žena se na koni od lesa, palcát vysoko nad hlavou. Za starým zemanem, schůzí Adamnickou rozzuřeným, pacholci na koních.

Nastala divoká honba.

Zčernalým paloukem míhají se bílá, nahá těla vzhůru k lesu, dolů do stínu druhého boru. Prchají jednotlivě, ve skupinách, a mezi nimi silhouetty čtyř jezdců, jichž šavle a palcát hrozně pracují.

Hluk a křik rozléhá se kolem a zabíhá do lesů s prchajícími. Odroda honí je až na pokraj, ale tu zkušený válečník pamatuje na své nedostatečné síly a nebezpečnost místa, zaráží koně a svolává čeládku.

Zatím kolem se projasnilo. Úplný měsíc vyšel nad lesy a tichý svit jeho ozařoval božnici Adamnickou i bezděčné bojiště.