Domů a jiné obrázky/Zemanka/VI.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 214–219. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prokop Odroda z Doubravice hnal se za cikány. Koně svého hlasem i ostruhou pobízel do cvalu tak, že ozbrojení pacholci na svých těžších klusácích pánu svému sotva stačili.

Dobře bylo na něm znáti starého žoldnéřského hejtmana. Jako by rotu vedl a s ní prchajícího nepřítele stíhal. Nedbal úpalu slunečného, dosud prudkého, ač nebylo již daleko do slunce západu. Tváře šedobradému vladykovi i jeho pacholkům zrudly do temna potem se zalívajíce. Prach zdvihal se kolem vysoko, a uháněli jako v oblaku. Než před nimi neukázal se podobný sloup, jenž by do předu se nesa je vedl a byl jim stopou.

Marně napínali zraky své. Po cikánech ani památky. To však bylo jisto, že se dali tímto směrem, a skoro nepochybno touto cestou. Starý Beneš mínil, že asi nadarmo se pustili na tuto honbu, poněvadž cikáni jsou u veliké výhodě vydavše se na útěk mnohem dříve, a pak že jim také nedaleká noc bude výbornou ochranou. Než toto říci vladykovi se neodvážil; znal jeho tvrdou hlavu a pevnost v každém předsevzetí.

Tak jeli dobrou hodinu. Kraj před nimi jako pustý a rozlehlé lesy, jež prve zdaleka se promodrávaly, jasněji se namítaly jejich zrakům.

Dostali se do krajiny již méně známé. Koně unavení vedrem i prudkým během slábli v kroku. Pacholci již potají kleli na jízdu, na cikány i na umíněného pána. Byli také již přesvědčeni, jako Beneš, že jedou nadarmo, zvláště když došlo víry mínění jednoho z nich, že cikáni beztoho jim učarovali, a z toho že zbloudí a blouditi budou kdo ví jak dlouho, a Bůh ví, kterými horoucími pekly.

Pojednou zarazili koně, jako vladyka to učinil.

Stáli na křižovatce. Cesta na levo stáčela se do polí a zase zpět v tu stranu, odkud přijeli; ta na pravo vedla do návrší a mizela tam v úvoze. Odroda jen na okamžik se rozmýšlel. Pak mávnuv rukou vpřed, bodl zase zpoceného koně, jehož udidla bělela se hustou pěnou, a hnal se do vrchu, k úvozu.

Pacholci viděli, jak v něm zmizel v houštinách, jež v pravo v levo na svahu rostly; pak zaslechli, jak vykřikl. Bylo to rázné zaklení, jež družinu jeho také vzpružilo. Když dojeli do úžlabiny, pojal je chlad její a hluboký stín, neboť slunce již zatím bylo zapadlo. Spatřili vladyku, an seskočiv s koně u něčeho stojí a pilně si to prohlíží.

Byl to mladý kůň, jenž ležel zrovna v cestě. Jak pacholci seskočivše přistoupili a na mrchu plnou much a hmyzu pohledli, vzkřikli skoro najednou:

„Hříbe! Cikánské hříbě! Ještě dýchá!“

„Padlo jim. Nestačilo.“

„Víte to jistě?“ ptal se vladyka.

„Jistojistě,“ Beneš odvětil za všechny.

Vladyka vsedal zas na udýchaného koně.

„Vsedejte! Jsme na stopě. Do noci jich dojedeme.“

Sám Beneš počal doufati. Pravilť:

„Také bych skoro myslil. Snad ta černá zvěř ani si nepomyslí, že bychom ji tak daleko stíhali. Třeba ještě sama se nám prozradí. Za tmy, řku, ohněm…“

Jeli dále úvozem a ubohé zvíře bez politování tu zanechali.

Když vyjeli ze zarostlého, hlubokého úvozu, dostali se na polní cestu vedoucí širou, zdělanou, ale patrně chudou plání, mezi jejímiž poli černal se tu tam háj nebo lesík. Starý Beneš rozhlížeje se překvapen ukazoval všem nebesa, jež v onu stranu, odkud přijeli, zatím byla se zatáhla.

„U nás prší, vladyko,“ mínil a dodal: „A my tu zajisté také zmokneme.“

„Buď Pánbůh pochválen!“ odvětil Odroda. „Ale zdá se, že o svou sukni darmo se strachuješ… Před námi jasno. Však hle, co je to?“

Všichni pohledli tam, kam rukou ukázal, na lán nízkého a řídkého žita, ne zralého, ale do běla uschlého, v němž tu tam zardíval se planý mák a hustě chrpa se promodrávala. Obilí to smutně jako se sklopenou hlavou stojící na jednom místě se vlnilo.

Někdo jím běžel; bylo to patrno na živé ulici v prudko zmítaných klasech. Již hlavu viděti. Ženská! Děvče! Prostovlasé! Plavé vlasy se mu jen lesknou a košile kolem osmahlého hrdla se mu probělává.

Zahledla jezdce, zarazila se jako uvažujíc — ale již všecka zardělá, udýchaná vyrazila z obili. Bylo to děvče ještě mladistvé a pěkné, oděné jen suknicí a košilí. Na zaprášených nohou bylo viděti svěží, crčící krev.

Děvče bylo tak vyděseno, že sotva mohlo promluviti. Na otázku vladykovu, kdo je, odvětila, že je ze vsi — a ukázala před se na pravo, kdež kus od úvozu probělávalo se několik selských stavení.

„Proč tak utíkáš, a zrovna obilím?“ ptal se vladyka.

„Honili mne — dva chlapi —“

„Cikáni?“

„Ne, urozený pane.“

„Drábové?“

„Ne, urozený pane.“

„Ej, medle, sedláci?“

„Nevím.“

,Hloupá… A co ti chtěli?“

Děvče neodvětivši sklopilo oči.

„Ach — spustlá, chlípná zvěř nějaká,“ hněvivě prohodil vladyka. „Nic se neboj. Jistě nás také zahledli a již se neodváží. Jdi s Pánembohem! S koní tě budeme dobře viděti; však oni tě nechají. A jak vypadali?“

Děvče plaše vzhledlo k vladykovi.

„Jeden byl veliký, druhý menší, oba dlouhých brad.“

„Tak — a cikány jsi neviděla?“

„Prve, když jsem tudy šla ke kmotře, mihlo se několik divných lidí na koních a také ženská byla s nimi.“

„To byli oni!“ zvolal Odroda a v očích se mu zajiskřilo.

Ještě zevrubněji se vyptal, kdy to asi bylo a kudy a kam se brali, pak pobodl zase koně a jel.

Děvče zaměřilo ke vsi. Chvátalo dosti často za sebe se ohlížejíc.

Šedobradý vladyka brzo na ně zapomněl.

Těšilť se na cikány i tím, že se nezmýlil.

Krajinou se rozléval poslední zásvit slunce jasně zapadnuvšího. Ve zlaté záři té jezdci viděli před sebou za obilím dlouhý pruh lučin, nyní vyprahlých, vypálených. Tu tam stála vrba a dlouhý její stín padal na žlutavý trávník.

Pacholci náhle zarazivše koně ukazovali si na luka, k nimž s výšiny skláněly se obilné lány.

„To jsou oni!“ volali.

„To jsou ti chlapi, jeden dlouhý a jeden malý! Vidíte ho na vrbě, jak se tam roztahuje?“

„Jsou to oni — oba jsou bradati a jak! Hle, hle!“

„A pak ta děvečka měla nám říci, jsou-li to cikáni, nebo drábové, nebo sedláci!“ mínil Beneš.

Všichni se dali do smíchu; v jeho hlahol zaznělo vladykovo vzkřiknutí:

„I ti nestydové! Jako naháči!“

Skutečně oba mužové byli nazí. Jeden z nich usedl na zkřivený, ohnutý kmen staré vrby jako na židli krče kolena pod bradu. Druhý, dlouhonohý, kráčel od žitného pole lučinou ke svému druhu, jenž patrně tak daleko za děvčetem se nehnal.

„Vidíte toho naháče — nese nějakou červenou rouchu v ruce,“ zvolal jeden z pacholků.

„Beztoho ji to děvče ztratilo.“

„A jak ten kratěna na vrbě se uvelebil…“

„Těm bylo nějak horko, že zahodili i košili.“

„Nebo se koupali…“

Ostatní dali se do smíchu.

„Leda v žitě nebo v prachu. Vždyť tam není ani kapka vody.“

„A tak tedy — ah — už nás zahledli.“

„Půjdete-li!“ zahřměl v tom vladyka. „Vy hambousové! Psi nestydatí! Naháči ohavní!“ a již chopiv se palcátu u sedla mu visícího naháčům jím pohrozil.

Ti sebou ani nehnuli. Krátký seděl na vrbě, dlouhý opíral se o ni, a oba jako satirové nějací stáli tu drze na jezdce na výšině pohlížejíce.

„Spravte je! Janku, Jíro — zajeďte níže a střelte!“

A chlapi rychle otočivše koně sjížděli suchým travnatým svahem; když pak byli na dostřel, strhli samostříly. Ale v tom dlouhý naháč už se odtrhl od vrby, druhý seskočil s ní, a oba ubíhali lučinou napříč do nedalekého háje.

Družina vladykova opět vydala se na cestu pilně se ohlížejíc po háji. Však na jeho stinném kraji nezabělala se už nahá těla obou mužů. Zmizeli na dobro.

Všichni v družině skoro na jisto tomu věřili, jak to již prve vladyka vykřiknuv na ně nadhodil, že to byli jistě neznabohové šílení — naháči.