Domů a jiné obrázky/Zemanka/V.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 206–214. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hluboký stín zamračivšího se nebe padl na krajinu a od něho zatmělo se také v zemančině komnatě.

Paní Elška seděla na vyřezávané stolici bez lenochu vedle černého křesla, v němž odpočívala stará její teta ve tmavém rouše, majíc vrásčité, suché ruce volně opřeny o podpěradla. Vedle této stařeny v černém, sametovém čepečku, vroubeném jen uzounkým proužkem bílých krajek, mladá zemanka vypadala ještě mladší a svěžejší. Obě paní stejně pozorně, ano s napjetím naslouchaly řeči cizincově, jenž proti nim seděl na lavici u zdi u stolu se skříženými, vyřezávanými trnoži; jen že paní Elška majíc ruce na kolenou volně složeny častěji oči sklopila, kdežto teta její zraků svých od tváře mladého muže ani neodvrátila, jako by v ní zpytovala.

Cizinec občerstviv se, všechny útrapy dne a horka se sebe shodil a na ně zapomněl.

Mluvil velice živě, ano rozohňoval se; oči jeho mocného výrazu počaly zářiti zvláštním leskem, jaký zažehují ve zraku nadšení nebo blouznění.

Mluvil řeči plnou obrazův, a bylo na ní znáti, že je v písmě nad obyčej zběhlý. Kdo by byl, neoznámil, a paní se ho, jelikož hostě svého, nezeptaly.

Knězem nebyl, mluvil však jako kněz. Zdálo se, že v myšlénkách, jež pronášel, žije ustavičně, že nemá na mysli jiného než to horlení a blouznění. Než nad řečí jeho mladá paní několikráte v duchu se zarazila. Zarazila, však dále zase, proudem jeho řečí stržená, naslouchala bedlivě a s živým účastenstvím. Vzbuzovala je nejen slova jeho, než i zjev neobyčejný, ta sličná hlava jeho a tvář všecka výmluvná, čela krásného a zářících očí.

Tabulkami padal na něho míhavý zásvit. Okno, jak vítr do něho dul, chvílemi zarachotilo. Ze zahrady bylo slyšeti prudký šumot stromův a z daleka se ozvalo občas temné a slabé zahřímáni.

Cizinec toho nedbal a mluvil dále.

„Co nového v kraji a v Praze, ptáš se, paní?“ děl obraceje zraky své ke stařeně ve křesle. „Všude stejno, všude trudno. Všude vyprahlo a žízníme — však ne po vodě jazyk ovlažující, ale žízníme ke pravdě, jako lačný jelen k vodě… Kdo umí počítati, však ne pro sebe, ale pro pravdu, počítá, nač jsme tolik let bojovali, nač tolik krve prolili, nač vyháněli ze země Filištinské, Idumejské a jiné pohany, když nyní s nimi se smlouváme jako kupci a židé… Učili a hlásali u nás, a věřili jsme, že nebude na zemi panování ani poddání, aniž jeden druhého bude k čemu nutiti, neb všichni budou rovní bratří a sestry. A hle! Všecky hrady a města osazeny jsou lapkami a zloději, aby trápili, bili, z chalup táhli, vázali, loupili a do vězení sázeli, tak že všechen lid jest u veliké nouzi. To jsou pomsty od Pánaboha hrozné!“

Zamlčev se upřel zrak do země, ale hned zase pozvedl očí svých a mluvil opět, čím dále tím vroucněji:

„A pravda! Svatá pravda! Kolik těch, kteří zůstali jí věrni? Již zase počínají více věřiti písmu doktorů svatých neb jakýchkoliv mistrův a mudrcův nežli písmu svatému. A kdeže je to, co pravili, že přijde církev v takovou nevinnost, že lidé na zemi budou jako Adam a Eva v ráji?“

Paní Elška pozvedla sklopené oči, jak cizinec v ten okamžik se zamlčel; zrak její se potkal se zářícím pohledem na ní upřené tkvícím.

„Kde že je to? Snad u biskupův a prelátův tváří rumných a ducatých a otylých laloků v krumplovaných ornatech a kmentových, drahých komžích, kteří mají stůl tučný a lahodný, kteří nepočítají pánům za hřích života bohatcova rozkošného, pyšného a násilného, kteří neději pánu násilím roztylému upřímně: ‚Do pekla půjdeš, neb jsi vyrostl v sádlo skrze násilí chudých‘…“

Umlkl.

Zaraziloť ho, jak stará paní v lenošce prudko se hnula a vztáhnuvši pravici zvolala:

„Jistě jsi to ty… Jsi-li z Metelska?“

„Laurin!“ mladá zemanka zvolala náhle povstavši, jakmile uslyšela to jméno.

Cizinec byl velice překvapen.

„Jak že jsi mne poznala, paní, a jak mne znáš i ty, paní?“ a tu se obrátil k paní Elšce.

„Neznala jsem tě,“ stařena odvětila. „Ale jak jsem tě zahledla, připadlo mi, že jsem tebe nebo tobě zrovna podobného viděla. A jak jsi mluvil, víc a více — ten hlas — a podoba, i to, cos mluvil. Tak nebožtík Václav z Metelska… Jsi-li jeho syn nebo pokrevný?“

„Ano, syn Václava z Metelska — hejtmana táborského — Laurin.“

„A nás nepoznáš?“ pravila mladá zemanka. „Toť teta má, Bonuše, sestra Mikuláše z Tichovic…“

„A tys Elška, jeho dcera!“ zvolal Laurin a přistoupiv kvapně chopil se bílé, něžné ruky mladé paní. „Tys malá Elška, s níž jsem si hrával v táborovém… Ty si ještě pamatuješ mé jméno?“ Obrátiv se ke stařeně stiskl jí také pravici a pokračoval:

„Onoho žalostného dne na Lipanech — ano, pamatuju se, paní, jak tě, kdo nevím, nějací jezdci, odvezli, jak jsem za tebou křičel a plakal…“

„A jak Elška trhala se mi v náručí, jak po tobě ruce vztahovala, když jsem ji odnášela, to ty nevíš…“ doložila stará paní.

„A proč jsi ji odnesla, proč jsi šla s nimi, s těmi…“

„Bála jsem se o ni, lekala jsem se, že by mně tam zašla…“

„Co jsem se báby své po vás naptal, kde je Elška — dobře si vše pamatuju. Třiadvacet let už tomu. Mnoho se změnilo…“ a v očích mu zase tak podivně svitlo.

„A co bába tvá, co se stalo?“ ptala se Bonuše.

Laurin z Metelska zase usedl, avšak už ne na lavici ke stolu, ale na židli, stojící blíže paním.

Nadšený, fanatický horlitel, jehož řeč prve bez vyzvání tak se rozproudila, byl nyní na slovo skoupější. Chmura jako by zastřela jeho tvář. Vypravoval byv otázán o svém osudu, ale stručně a nijak se nešíře, tak že paní Bonuše několikerou otázkou vypravování přerušila, aby nabyla zpráv zevrubnějších.

Vypravoval, jak na bojišti Lipanském ještě zůstali, jak bába jeho nehnula se dříve, až přišli lidé a mrtvého syna, jeho otce, jí vzali a na poli pochovali.

Pak odešli z nešťastného místa a po klopotné pouti dostali se na rodnou tvrz. Však byla spálena a rozvalena, jen val plný kamení a ohořelých trámů po ní zůstal. Dvorec pak ku tvrzi příslušný byl osazen cizími, kteří je, když se ku svému hlásili, vyhnali.

Paní Elška si povzdechla, když toto vypravoval.

„Ach, ubohá Margareta! Na stará kolena! Co jste zkusili!“ teta Bonuše politovala hlasitě.

Laurin jen obočí pozachmuřil a temněji, ale skoro klidně pravil:

„Ano, byla to klopotná cesta…“

Pak vypravoval, jak bloudili sem tam po známých, ale že všecko po té bitvě bylo rozplaveno, až konečné na Tábor se dostali, a tam že mu babička záhy zemřela.

„Jakýsi soused, Matěj Bakalář, se mne ujal. Sám byl v písmech i v latině zběhlý, a ten mne učil. Hodný muž a pravdy milovný. Pravé, svaté pravdy, jaké ani zplna čisté na Táboře neměli, ani jich kněží, ani sám Biskupec ani Koranda!“

Laurinova tvář počala se vyjasňovati, oči jako by jasněji zahořely a hlava jeho za vypravování poněkud pochýlená vztyčila se.

„Ano, divíte se…“ mluvil živěji. „Ale ani tam na Táboře, kde mněli, že mají svatou pravdu, nebyl její milovník bezpečen. Mistr můj musil ji ukrývat a tajně a kradí vykládal mně, co slyšel od mistrů svých.“

„Kterých?“ ptala se Bonuše zvědavě.

„Znáš je jistě jménem — ale bych je vyřkl, zděsila bysi se. Traktátové jejich, které mistr můj zachoval, od bludův mne vysvobodili, a z jejich písem jsem poznal, co má býti poznáno a což jste všichni nepoznali. Všaktě oba pro svatou pravdu utrpěli; ale oba jí silni vesele čekali smrti chvátajíce.“

Mladý muž opět se rozohnil a oči jeho zářící fanatickou nadšeností upřeně hleděly na obě paní. Když Bonuše nyní znova se otázala po jménu oněch mistrů, jako by té otázky neslyšel a mluvil dále:

„Myslili, že s nimi svatou pravdu spálili — ale jsou ještě věrní její; třeba jich málo, třeba jen semeno hořčičné… Ono v strom vyroste, a pak teprve bude náprava všech těch nynějších zmatkův. Kdo ve stín jeho se uchýlí, dojde mysli a srdce ukojení a v pravé lásce sladkého duše odpočinutí…“

Venku zprudka zahřímalo. V hlasném stromů šumění zarachotily o tabulky oken veliké krůpěje dešťové. V komnatě se od bouře setmělo. Bylo vlažno, dusno.

Na chvilku všichni umlkli. Paní Elšce zněla dosud v mysli slova Laurinova:

„Dojde mysli a srdce ukojení a v pravé lásce sladkého duše odpočinutí… Jaké to učení, o němž tak horlivě mluví?“ V tom sebou trhla, neboť teta pomlku přerušivši hlasité vzpomněla, kde jest asi v tuto chvíli Odroda, stihla-li ho bouřka v širém. Nyní teprve připadl na mysl mladé zemance její manžel.

Od té chvíle, co dnes spatřila děli šafářovy, co s nimi v zahrádce meškala a tam s Laurinem z Metelska se setkala, nevzpomněla si na svého muže. Cizinec, nenadálý ten host a neznámý známý, i jeho řeč zaujaly všecku její mysl. Tetina připomínka nebyla jí v ten okamžik milá. Nikdy sice po manželu, odjel-li, nějak živě netoužila, aniž mohla dočkati se ho. Než jindy přece na něho přes tu chvíli vzpomněla a bývala i z počátku ráda, vrátil-li se domů. Pak už byla lhostejnější, a dnes, poprvé to cítila, zmocnily se jí v ten okamžik nechuť, když se teta o jejím manželu zmínila.

Tak pěkné jí dnes chvíle uběhla, A jako stín padlo jí do jasné té chvíle jméno Odrodovo!

Nerada také slyšela, když teta, jak Laurin po vladykovi se ptal, jala se o něm vypravovati, že to ten, jenž ji odnesl z Lipanského bojiště.

„Je, pravda, již letnější — a tuhý utrakvista,“ dodala Bonuše. „Nevím, jak by se s tebou shodl!“ a stařena se pousmála.

Laurin schmuřil obočí.

„Věřím. Těch, kteří se mnou za jedno smýšlejí, je málo, a kteří mně rozumějí… Však hle — je po dešti — sotva že několik krůpějí sprchlo. Pršeti již nebude. Půjdu,“ dodal ven vyhlížeje.

Paní Elška kvapně vstala a pravila živě:

„Ale dosud bouří.“

„Máš-li tak velice naspěch?“ ptala se Bonuše.

„Nemám — ale vám k vůli — ať zachovám pokoj domu vašemu. Svých myšlének tajiti neumím, aniž je pláštěm přetvářky a lži zakrývati.“

„Ó ne — proto nechvátej. Vladyka tě přijme jako hostě,“ chlácholila stará, a mladá zemanka doložila:

„Dnes již sotva se vrátí. Zůstaň.“

A zůstal.

S večera s nimi pojedl a ještě pak se omeškal za dlouhou chvíli. Dávné vzpomínky, někdejší pospolitost sblížily je přátelsky. Stařena, jež vychována byla a vyspěla v nauce táborské, jejíž kořen v srdci jí zůstal přes to, že po léta žila ve společnosti mírnějších podobojí, žena horlivě pobožná, o věcech náboženských ráda přemítající a hovořící, ráda naslouchala horlení mladého muže.

A paní Elška také. Líbil se jí Laurina Metelského hovor, ač o jeho jádru tak opravdově a vážně neuvažovala jako teta. Taková společnost byla jí vzácností na jejich samotě. Vzrušila ji mile a se zalíbením tkvěly zraky její na Laurinových výmluvných rtech, na hebounkých, lesklých vousech, do nichž ruka jako do prachu by se zabořila, a jež nebyly jako drsné, tvrdé a silně prokvetlé vousy manželovy; ráda naslouchala jeho zvučnému, svěžímu hlasu, a nade vše ji poutaly jeho čaromocné, černé oči, v nichž tolik nadšení a ohně.

Všecko, všecko na něm, postava, tvář, pohled i hlas jevilo sílu a jarost.

Paní Elška myslila na hostě i pak, když odešel do hostinské komory, když osaměla ve své komnatce. Neulehla. Na spaní neměla pomyšlení. Často v teskných chvílích samoty v duchu toužila, jak je opuštěná, že nemá duše přátelské, ani známé kromě tety své. Až ta jednou odejde, pak bude ona sama jako strom v širém poli. A tu se vyskytl z nenadání druh šťastného mládí!

Jaké měl divné osudy, co zkusil!

Vyrozuměly jen z toho, co pověděl, vlastně jenom napověděl. Ale nedopověděl. Kde nyní posléze meškal, kam jde, co hodlá? Vyhnul se všem odpovědem. Tajemné šero ukládalo se kolem jeho postavy. Kdo jsou onino mistři, jichž tetě nechtěl jmenovati a od nichž má všecko své myšlení? Udal, že jde sem do okolí, že tu má jakési řízení. Ptal se po několika vzdálenějších vesnicích. Co tam v tom odlehlém, lesním zákoutí? Pravil, že tu v těch končinách jakživ nebyl. Jaké to řízení? Či ho sem někdo poslal?

Uvažovala, sedíc u svého lože pod nebesy. Pak vstala, přešla komnatkou k oknu. Venku bouře skoro se již rozešla. Darmo po ní a po dešti toužili. Sprchlo sotva několik krůpějí, mračna se rozehnala a jen chvílemi šerem nočním mihla se tichá blýskavice jako mrknutí obrovské svíce. Bylo dusněji nežli z večera. Otevřela okno. Stromy i křoviny na zahrádce ztichly, nikde ruchu, nikde hlasu. Nad obzorem chvílemi vyšlehla zář daleké bouře.

Mladá zemanka okamžik před se hleděla do noci; ale zase sběhly se jí všecky myšlénky k tajemnému muži. Teta ho chválila, jak je výmluvný, že nepamatuje žádného táborského kněze, který by tak mluvil. A tento že nade všecky ohnivě a směle.

Bezděky se nachýlila s okna podívat se níže k oknu jeho komory. Bylo otevřeno, a slyš! Hlas se tam ozval. Uskočivši stanula kus od okna. Cítila, jak jí srdce rychleji zabušilo. Ano, toť jeho hlas! Zpívá! Zemanka sebou ani nehnula, aby ani jediný zvuk jí neunikl. Zpíval sice hlasem přitlumeným, ale za hlubokého ticha nočního bylo ho dobře slyšeti.

Vážná píseň, rázu pobožného, zádumčivého. Mladá zemanka naslouchala napjatě, jako by panic nějaký stanul pod oknem na zahrádce a jí zpíval, a to píseň plnou milosti a vroucnosti.

Na krok postoupila, pak opět stanula, až posléze jako čarovnou mocí přivábena přistoupila zlehounka a opatrně k oknu a ven se nahnula. A zůstala z té duše naslouchajíc.

Stála tu ještě i pak, když Laurinův zpěv umlkl. Hleděla do vlažné, letní noci. Blýskavice přestala. Noční vánek zavíval k ní ze zahrádky vůni květin a lípy. Za chlumkem za starými duby vycházel plný měsíc.

Mladá paní hleděla před se ve snění, ve sladkém opojení duše, jaké se jí rádo zmáhá za letní, vlažné noci, v zásvitu měsíčném, kdy květiny a lípy tak líbezně a silně voní, a zvláště kdy mladé srdce netušíc se probouzí a sladká touha do něho tajně, poprvé se vkrádá.