Domů a jiné obrázky/Zemanka/XII.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 254–262. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Déšť a bouře ustaly po půlnoci.

Však nebe zůstalo všecko zataženo, a když na východě rozbřeskoval se nový den, světlo nemohlo jasně proniknouti těžkou záslonu mrakův.

Nastávalo chmurné jitro. Studený vítr províval navlhlé koruny starých dubův na chlumu. Krajina kolem, nočním deštěm zmočena, v tom ranním pološeru vypadala nevesele. Pruhy lesů byly ještě černy a kouřilo se z nich.

Odrodův dvůr jako by ještě spal. Pod promoklými šindelovými střechami jeho nic se nehnulo ani neozvalo. Jenom sám jeho hospodář, šedobradý vladyka, byl tou časnou a nehostnou chvíli vzhůru a bral se rozmoklým stezníkem nahoru na chlum pod duby. Kráčel tam nějak opatrně drže se houštin, a nahoře pode stromy postavil se tak, aby ho ze dvorce nebylo viděti. Tvář vladykova byla zamračena, přísného, tvrdého výrazu.

Nejprve rozhlédl se zpod stromův krajinou; nejdéle upíral svůj zrak v tu stranu, kde se probělávala ves jeho Kuželov, jedna z těch, v nichž Adamnické símě se ujalo. Hleděl na ni, potom dlouho na hustý háj, černající se mezi chlumem a Kuželovem.

Pak obrátiv se, ke dvorci pohleděl a krokem na to byl už u starého, trouchnivého dubu, v jehož ohromné dutině dosud panovala tma. Vladyka tam bystře nahlížel, pak vešed hmatal po stěnách starého velikána, sehnul se a hmatal opět.

Za chvilku vyšel ven s tváří jako prve zamračenou. Nenašel nic. Jak přišel, tak se i vrátil. V tom se mu podařilo. Nikdo ze dvora ho nezpozoroval, ani zemanka ne.

Na bledé tváři její zračila se dnešní probdělá noc plna úzkostí a duševních muk. A ty ani v tuto chvíli od mladé paní neodstoupily. Chvílemi se zachvěla, jako by ji mráz pojímal. Strašlivá nejistota ji soužila. Nevěděla, co se stalo s Laurinem a tam dole v tom děsném sklepení, kdež manžel její dnešní noci dal mučiti dva své sedláky. Vrátila se sice před chvilenkou od šafáře, ale s nepořízenou. Nemohlť jí ten muž nic pověděti. Byl při tom, když jednoho z těch sedlákův trápili, ale říci nemohl nic, poněvadž Adamník ten ani nehlesl. Když ho odnesli a s druhým začali, napadlo šafáře takové mdlo, že by se byl skácel vladykovi k nohám. Odroda zpozorovav to vyhnal ho, babu, jak ho pojmenoval, ven.

Že z toho jednoho ani slůvka nedobyli, to zemanku upokojilo. Však druhý?…

Strachovala se, že Laurinovu skrýš vyzradí, a že ji měl, o tom věděla. Jestliže pak Laurin neuprchl ani přes to, co včera se mu přihodilo, a je-li ve své skrýši! Nebo přisvědčí-li sedlák v bolestech na otázky, jí samé se týkající… A Odroda, jak ho znala, bude se na ni ptáti…

Dopoledne ubíhalo v mučivé nejistotě. Před samým polednem vyšla na dvorec přede dvéře; naproti u stájův ukázal se šafář Martin a shlédnuv zemanku pustil se oklikou k ní a jda kolem chvatně jí pověděl:

„Ví, ale nepoví. Nesmí nic říci.“

Poslední naděje zmizela. Uložilať Martinovi, aby aspoň na starém Beneši, jenž po celé mučení byl s pánem ve sklepení, něco vyzvěděl. Však starý ten pacholek na slovo poslouchal. Nezvěděla nic a s nepořízenou vrátila se do světnice. Byloť poledne. Jídla na stůl přinesena; vladyka nepřišel. Dívka kuchyňská ohlásila, že už krmě vladykovi do jeho komory zanesla.

Stará teta zalekla se toho více než paní Elška.

Bylo pravda, zeman si dal oběd na komoru zanésti, ale nechav krmě na stole kvapil, jak obě paní u stolu seděly, na chlum, a zase prohlížel tam starý, trouchnivý dub.

Nikdy si ho zevrubněji nepovšiml; až teprve dnes počal jeho nitro zkoumati, po dnešní noci, kdy tam ve sklepení ten druhý z Kuželovských Adamníkův na mučení se vyznal, že sem na chlum někdy tajné chodíval podívat se do dubu, je-li tam jaké znamení, a někdy že také sám podobné znamení tam zanesl a že pokaždé to bylo pro bratra Laurina, na jehož přání tak učinil. Tohoto vyznání starý vladyka měl ovšem dost. Utvrdilo ho v domnění, že manželka jeho s tím Adamníkem častěji se scházela — —

Krev bouřila se mu při tom pomyšlení. Když po druhé se s chlumu s prázdnou vracel, rozhodoval se na něčem jiném. Věděl, že paní Elška je nyní opatrná, že dokud on bude doma, ze stavení se neodváží. —

Dívka kuchyňská se divila, že obě paní, stará i mladá, tak málo dnes pojedly; zvláště paní Elška jídla skoro ani se nedotekla. A právě, když ode stolu vstavši chtěla do své komory, zaslechla na síni hřmotný hlas svého manžela. Poroučelť nějak hněvivě Benešovi, aby mu osedlal koně, že pojede do městečka.

Paní Elška si oddechla. Učinilť jí zrovna po přání! Bude jí aspoň možno, aby vyšla. Dokud on doma, nemohla, nechtěla. Snad ustanovil někoho, aby ji hlídal; avšak tomu teď nebude divno, půjde-li ze zahrady na chlum. A že se chvatně do dubu nachýlí a tam znamení pro Laurina nechá, toho nikdo si nevšimne. Musí tak pro všechno učiniti. Jak, kdyby Laurin byl zůstal! Odvážný je dost a svému povolání tak oddaný, že ani nebezpečenství se neleká. A on musí býti zachráněn! Snad sám už na nějakou zprávu čeká a zašle zajisté svého důvěrného posla k dubům ve příhodnou chvíli, jak už nejednou učinil. Paní Elška o tom poslu věděla; ale neznala ho a neměla tušení, že jest jí tak na blízku, tam ve sklepení, a že pověděl, vyzradil.

Venku ozval se koňský dusot. Paní Elška vyhlédla ven. Vladyka odjíždí, skutečně. Jako když hrozivé mračno mizí.

Vladyka odjel, a jak paní Elška se přesvědčila, zmizel skutečně v polích v tu stranu k městečku. Nicméně nevyšla hned na chlum. Pro bezpečnost a také na tu chvíli nebylo kvapu. Vědělať, že posel za bílého dne k dubům nepřijde. Otálela také k vůli tetě a pak také proto, poněvadž se jí zdálo, že starý Beneš ji pozoruje. A měl tak nařízeno, aby zabránil, kdyby zemanka snad chtěla ze dvora.

„Do zahrady a na chlum ovšem — to může,“ dodal vladyka, když dával před odjezdem Benešovi nařízení.

Paní Elška odešla na svou komoru a tam dlouho zůstala. Bylo již pozdě odpoledne, když Beneš v zahradě ji zahlédl. Procházela se tam mezi květinami, bledá a zamyšlená, a usedala také pode starou jabloň. Nikde jako by neměla stání. V tu chvíli starý Beneš, jenž neustále kolem zahrádky se potloukal, odešel do dvora přesvědčen, že paní nemá žádného zlého úmyslu. Však mu hned bylo podivno, když vladyka něco o tom prohodil, že zemanka by chtěla pryč. Jak by chtěla a mohla, nyní v tuto chvíli! A pak se za chvíli zas přesvědčí.

Smrákalo se, když paní Elška otevřevši zahradní dvířka vyšla přes schůdky ven pod olše u potoka. Odtud stoupala stezníkem na chlum. V křovinách bylo již šero a pod stromy nahoře uložil se hluboký stín. Mladá paní se několikráte za sebe plaše ohlédla. Nic nezpozorovavši zamířila přímo ku trouchnivému velikánu; chtěla uložiti do jeho nitra do štěrbiny kousek červeného sukna, znamení to největšího nebezpečenství, varování, aby sem Laurin nechodil a zmizel. Chtěla je v dutině dole do štěrbiny jen zatknouti a hned opět se navrátit. Ale jakmile stanula u stromového otvoru, zůstala, jako když ji někdo přimrazí.

V tu chvíli někdo něco níže za houštinou vztyčil se a povyhlížel nahoru k dubům. Byl to sám vladyka z Doubravice, Odroda Němček. Nejednou tak za mladých let, hlavně v Uhrách, když tam v české rotě sloužil, líhal a hlídal a plazil se proti nepříteli. Tenkráte ovšem mu nepřipadlo, že na stará kolena jako nějaký ztracenec bude vyzvídati a plížiti se, aby stopoval svou — vlastní ženu!

Koně nechal v polích v osamělé krčmě, sám pěšky a zacházkou se navrátil a v houštině na chlumu se ukryl. Žádnému nechtěl toho svěřiti. Běželoť o jeho ženu, o jeho čest… Chtěl zvěděti, mluvil-li ten na trápení pravdu; půjde-li Elška na chlum a nechá-li tam znamení jakési. Mluvil-li ten Adamník pravdu, byla-li s tím prorokem jejich za jedno, dalo se tak očekávati.

Ležel a čekal dlouho. Když soumrak na krajinu se ukládal, chtěl už odejíti. V tom za houštinou na stezníku mihly se bělavé šaty. Elška šla nahoru! Cítil, jak krev hrnula se mu do hlavy. Byl by nejraději jako tigr vyskočil a chytil ji, aby na ni zahřměl — ale pamatoval se. Chtěl míti důkaz. Co by jí mohl za to říci, že si jde pod večer na chlum? Ale dokázati jí, že tam donesla znamení, že je s tím — Adamníkem srozuměna…

Už je nahoře — už je pode stromy, u dubu. Nejde, dlouho se nevrací. Odroda byl netrpěliv.

A jak by se paní Elška mohla hned navrátiti, když z dutiny starého dubu vztáhly se proti ní ruce, když z temna jeho prosvitlo bělostné čelo a milá tvář sličného muže, když pohleděla zase do jeho tmavých, mluvných očí! Laurin byl tu!

Jak se ho zděsila, tak se i zaradovala. Myslila, že nikdy už ho nespatří, že už snad na vždycky se s ním rozloučila. A přece mu zase hned přísně vytkla, proč přišel, že je v největším nebezpečenství.

„Chtěl jsem tebe, paní, viděti, s tebou se rozloučiti!“ odvětil, a to takým hlasem, jako ještě nikdy.

„Musím na čas a snad na delší odtud. Vidím, že bych tomu ubohému lidu více přitížil než prospěl. Trpěl by k vůli mně. Až zuřivost nepřátel pomine — myslil jsem. Ale jíti odtud a nespatřiti tebe…“

„A kdybych nebyla sem přišla — bláhový!“

„Byl bych se i dolů odvážil. Byl bych večer před zahradou zapěl a dal ti znamení.“

„Šílený!“

„Jsem — jsem snad — ze samého zápasu — sám s sebou —“

Zarazil se, pak náhle se otázal, patrně řeč jinam schválně zaváděje:

„A jak ti tam, zajatí u vás bratří? Nevíš-li nic, paní?“

Pověděla mu chvatně všechno, co se sběhlo, i to, jak upadla v podezření. Trhl sebou, jak to uslyšel, oči jeho zimničně zaplanuly a všecek vzrušen promluvil:

„Elško, moje duše!“ tak poprvé ji oslovil. „Nyní smím, nyní musím tobě říci, co v duši jsem tajil a co mne soužilo. Pojď se mnou! Pojď, Elško! Musíš, půjdeš!“

Ustrnula. Ta řeč tak vážně zněla. Na okamžik ji omámilo pomyšlení, že by šla s ním, s ním i zůstala povždy, povždy! Ale vzpamatovala se. Zakroutila smutně hlavou.

„Musíš, Elško!“ pravil vášnivě. „Běžíť o tebe. O tvůj život! Měl-li bych tě u toho ukrutníka nechati, jenž by neušetřil ani vlastního syna, kdyby o něm zvěděl, že se mnou mluvil. Neušetří tebe. Zahyneš nebo do smrti budeš v mukách. A to k vůli mně! K vůli mně!“ zabědoval. „A toho jsem tě chtěl vždycky zbaviti. Nechtěl jsem klidu tvého rušiti. Přemáhal jsem se, mučil se a zatajil ti, žes mně nade všecko… Nyní to smím říci… Že jsem si tě hned na první spatření oblíbil a jak láska má se vzmáhala, rostla.“

„Laurine!“ zvolala. V hlase tom nezněly ani hněv, ani urážka.

„Proto pojď se mnou! Budeme šťastni. Nenechávej mne samotného odejíti s tou myšlénkou, že trpíš, ustavičně snášíš — k vůli mně! Elško, probůh tebe prosím!“

Umlkl v rozvášnění svém a chopil se jejích rukou.

Třásla se a stála tu jako ve sladkém opojení. Nemohla vzrušením ani promluviti. Nebránila se, když Laurin ji za ruce pojal. Ale pak zhluboka povzdechla a sklonivši hlavu tiše a bolestně odvětila:

„Nemožno, Laurine — nemožno — jsem ženou jiného… Ty jinak soudíš a věříš. Všecko bych pro tebe učinila — a co jsem učinila, víš jistě, proč se tak stalo. Jen pro tebe — ráda i život pro tebe — bych… Ale tvá víra, Laurine. Ó probůh!“ zvolala, „nechtěj toho na mně — nechtěj — do smrti bych nebyla spokojena — byl by to zločin — hřích — a duše nenašla by upokojení. Jdi — jdi — ať se zachráníš! Budu na tebe ustavičně vzpomínat, za tebe se modlit. Zachraň se — máš-li mne rád! Nebo kdybysi ty — ó ne — ne — Laurine — jdi —“

„Elško, ty mne miluješ, jako já tebe, ó pojď — Nebraň se, duše má —“ Rázem umlkl a vytřeštěný zrak jeho upřel se mimo Elšku do šera, kdež od starého javoru, jenž sotva několik kroků stranou stál, oddělila se postava a hnala se zuřivě k dubu.

Laurin strhl Elšku k sobě, aby ji zakryl a uchránil. Než v tom, jak zemanka užaslá, nevědouc, co se za ní děje, překvapeně se obrátila, mihla se vzduchem pádná pravice Odroda Němčka, a Elška vykřiknuvši zavrávorala.

Laurin vyrazil jako mladý tur, a než Odroda, jenž v zuřivosti své druhou ránu manželce své chtěl zasaditi, po druhé se rozehnal, Laurin vrazil mu dýku svou, od pasu ji dobyv, hluboko do prsou.

Vladyka zuřivě zaklev sklesl na koleno. Ještě jednou chtěl vyskočiti, však padl jako podťatý. Ani hlas už nedostal se mu z hrdla. Laurin už si ho ani nevšimnul. Přiskočiv k Elšce zvolna ji k zemi kladl, opíraje její hlavu o koleno. Nebědoval, než nejsladšími jmény volaje mladou zemanku, na smrt bledou, staral se o její ránu. Víčka její konečně se pozvedla. Svitlo v jejím líci, když přisvědčil na její tichou otázku, je-li zachráněn. Přisvědčil, ale na sebe nemyslil, jen na ni.

Když pak starý Beneš přikvapil na chlum, zakopl u starého, trouchnivého dubu. Kořen to nebyl, to cítil, jak se sehnul, nahmatal lidské tělo.

Když se pak s pochodní ze dvora sem vrátil, maje s sebou několik pacholkův, našel u dutého dubu svého pána. Byl mrtev. V navlhlé zemi nenašli mnoho šlépějí, ale za to dosti krve.

Míhavé, rudé světlo smolnice chvělo se na drsných kmenech starých stromův i na zsinalém, chmurném líci starého vladyky, krví zbroceného.

Kdo ho zabil? Jak sem vladyka se dostal? Kde má koně? Vždyť jel do města! Všichni stáli jako ztrnulí.

„A kde je zemanka?“ zvolal pojednou starý Beneš, jemuž teprve nyní připadlo, proč vlastně sem šel.

Všichni na něho s úžasem pohleděli. Vysvětlil jim. Rozhlíželi se kolem, na svahu, volali do tmy. Nadarmo. Odnesli vladyku do dvorce, odkudž pak všichni pacholci se světly vyrojili se hledat zemanku a stíhat vraha.

Starý Beneš byl jako zmatený. Zemanka sem šla, viděl ji prve, zeman mrtev, a ona pryč — zmizela. Aby ona — není možná, jak by ona, slabá ženská, takového siláka starého!…