Domů a jiné obrázky/Stromy/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Stromy
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 53–54.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

List ze zápisníku:

Mnozí rádi vyhledávají starožitnosti v zemi, v musejích, tvrze i hrady a jiné historické památky. Já zase prastaré pamětníky — věkovité stromy. Shledávám se s nimi nejčastěji v samotách, kdež zůstaly utajeny lidské hrabivosti, nebo kdež je zachovala šetrnost prostého lidu, která je snad zbytek oné posvátné úcty, kterou k nim chovali jeho předkové, jelikož k sídlům mocných bytostí a duchů.

Co mne k nim vábí?

Je-li to bezděčná úcta k vysokému věku, k síle, jež tolikráte déle než my odolává zkáze a smrti nám tak za krátko souzené? Je-li to pomyšlení na vše to, co nemluvný ten svědek trouchnivého juž těla, ale svěží dosud a ohromné koruny pamatuje, co přestál bouří a vichrů, co mrazů a metelic, co pokolení za jeho věku žilo, zápasilo, mořilo se a radovalo a trpělo, až všechno pomřelo? — —

Unaven lidmi i prací rád se na čas utíkám do stínu těch velikánů, kteří mně prchajícímu před společností jsou nejmilejšími společníky. Oni jsou minulost a přece „jdou s časem“.

Ať stojí o samotě v široširé krajině, ať v hájovém mlází nebo ve tmavé hlubině rozlehlého hvozdu, vždy dojímají a dojímaly vnímavou mysl. Dokud neuměl člověk budovati a klenouti smělé, nádherné báně, měl mohutné, šeré klenby věkovitých stromů. Poesie starých hájů, tajemné šero jejich i ševel účinkovaly mocně na živou mysl našich předků. Tu povznášeli svá srdce k bohům, kteří k nim tu mluvili tajuplným hlasem haluzí a vln, odkud vyšlehovalo tajemné, magické světlo věšteb, tu ve stínu omšených pamětníků rodily se báje i zpěvy hrdinských varyt.

Teď usedám pod nimi, moderní unavenec, abych užil klidu jejich i samoty; řeč jejich od věků jednostejná, líbezná, vzrušivá, jež několika pokolením šuměla v sen a dumu, konejší neklidnou, nespokojenou mysl.

Naslouchám, nazírám v kraj nebo v klidný ruch lesa, a volněji dýchám, zapomínaje na rozpory, vzbuzené knihami a poznáním lidí. V duši probouzejí se dojmy mladých let jako ohlas líbezných, dávno zaniklých zvuků a jest jí, jakoby mladla. A přece cítí žalné zatrnutí nad tím, že vše to zašlo a že juž nemá té sily, aby tak ještě jednou, a tak živě a vroucně cítila a — šťastna byla.