Domů a jiné obrázky/Stromy/(úvod)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Stromy
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 47–53.
Licence: PD old 70

V hlubokém lese bylo hluboké ticho a tmělo se tam víc a více.

Marně jsem vyhledával nějaké stopy nebo sebe menší znamení, dle kterého bych unikl tomu bludišti. Juž jsem počal uvažovati, že mne unavenému nezbude, nežli abych tu přenocoval. Byloť pozdě na večer, noc nastávala.

Zbloudil jsem znamenitě. To jsem měl z toho, že jsem zamítl v osamělé hájovně průvod mysliveckého mládence, nechtěje laskavému mladíku tomu kaziti vycházku do sousedního městečka, na kterou byl přichystán. Jen kus mne vyprovodil, pak na rozcestí mně ještě jednou všecko tak zevrubně vypsal, že jsem pln jistoty cestu svou nastoupil. Také jsem hlavního cíle svého šťastně došel.

Našel jsem místo v lese, k vůli kterému jsem se vypravil a jeho znamenitost „zkamenělý les“, spoustu zkamenělého dřeva, kusy neobyčejné tlouštky a délky, mocné zbytky pravěkých kmenů, velice zajímavé. Ihned jsem všecky prohlížel, měřil, zkoumal, až pak unaven jsem usedl mezi těmi zarudlými, žilkovanými balvany, jež v mýtině vřesem porostlé, hustým hvozdem obklopené, vypadaly jako nějaký pomník nebo nějaké obětní místo ze šeré dávnověkosti.

Ale když jsem se odtud vracel, tu to bylo, že jsem zabloudil. Kdož ví, kudy jsem chodil a kudy se zatáčel; snad do kolečka, nemoha se vyplésti, jakoby očarován. Myslivci aspoň v takové kouzlo věří a sami mu prý rozumějí. Ale ať jsem překročil nevěda tu neznámou, čarovnou rostlinku čili nic: já bloudil a nespatřil jsem živé duše, nezaslechl jsem lidského hlasu ani ohlasu nějaké sekery nebo pušky.

V lese nastala tma. Nebylo žádné naděje, že bych snad někoho potkal anebo někam k obydlí se dostal. Octl jsem se patrně v hlubinách toho širého hvozdu, v části jeho nejdivočejší.

Mrtvé ticho kolem vládlo a tma. Venku zajisté vlažno a milo, byloť počátkem měsíce srpna; tu však jsem cítil vlhký vzduch. Byl jsem unaven a hladov. Hledal jsem už jen příhodné místečko, kde bych se poněkud pohodlně a v suchu mohl uložiti.

Klopýtaje ustavičně o kořeny, smekaje se na hladkém, opadalém jehličí, vrazil jsem opět do vysoké houštiny, toho večera juž po kolikáté, a zapadl jsem v ní. Prodíral jsem se jí, šlehán větvicemi a chráně si před nimi oči. Když jsem konečně z její tmy náhle vyrazil na volnější místo, stanul jsem a žasl.

Světlo! Zář! Ale ne v okénku nějaké perníkové chaloupky, nýbrž zář planoucího ohně. Hořel hezký kus dále za nehlubokou úžlabinou, osvětluje kolem stromy husto rostoucí a nejvíce ten, pod kterým planul. Byl to strom obrovitého těla a rozložité, ohromné koruny.

Kdo zanítil ten oheň? Kdo je u něho? Postoupil jsem opatrně. Nebylo tam ani pytláků, ani loupežníků, ani cikánů. Samojediný tam člověk. Ano, jen ten jeden. Pokročil jsem ještě dále. Není to ani hajný ani myslivec. U všech všudy, kdo je a co tu tropí? Nyní vstal a prohlíží sobě kmen starého stromu. Buk to byl. Prohlíží ho, jakoby v kůře jeho hledal milenčino jméno!

Vyjímal se podivně ten muž vysoké, štíhlé postavy v černém, širokém klobouku, ve tmavém, pěkně střiženém obleku, v té lesní samotě za toho světla a tou pozdní na noc chvílí. Do tváře mu nebylo pro stín viděti. Snad to nějaký tourista, snad zbloudilec jako já. Co však má s tím kmenem? Anebo je to nějaký romantický blázínek, jenž sem schválně zašel, aby strávil v lese noc? Usedl. Ah, totě pěkná romantika!

Vyňal dýmku, nacpal a řeřavým uhlem zapáliv zabafal, a pak se natáhl na prostřený plaid, a opřev záda o kmen bafá a dýmá patrně s chutí a spokojeně, hledí před se do plamenů a zase nahoru do ozářené koruny starého buku.

Z toho klidu a dumání já jsem ho vyrušil. Nezpozoroval mne, až když jsem stanul skoro u samého ohně. Tu teprve prudko sebou hnul a neodvětiv na mé pozdravení, hleděl na mne upřeně. Pak pojednou jmenoval mne jménem a podal mi ruku. Netrvalo dlouho a juž jsem seděl vedle něho u plápolajícího ohně. Stará, důvěrná známost se tu obnovila rázem. Především se však ustrnul nad mou zemdleností. Ze zásoby, kterou s sebou měl, posilnil jsem se a hlad zažehnal, a cestovní jeho láhev nebyla také prázdna.

Při té tak nenadálé večeři probíhali jsme minulostí, lety studentskými, vzpomínali na dobu, které se přítel *** s námi rozloučil, přijav vychovatelské místo u šlechtické rodiny. Dokud s ní pobýval v Čechách, psal časem, ale pak, když se dostal do ciziny, zaniklo všecko naše dopisování. Nyní jsem se s ním shledal v hlubokém lese u ohně, jako s mladým poměrně pensistou oné šlechtické rodiny, kteréž vychoval dva syny. Rozumí se, že jednou z nejprvnějších mých otázek byla, jak se sem dostal, zabloudil-li jako já.

Nezbloudil, nýbrž dostal se sem zúmyslně, jak mi vysvětlil. Žil nyní v krajském městě, kdež, aby se lépe o matku a sestry mohl starati, byl koncipientem v advokátní kanceláři.

„Po celý rok žiju práci a jiným,“ dodal, „dvě neděle nebo měsíc pak sám sobě. Toulám se po Čechách, ne však po místech, kteráž se turisty hemží, ale po samotách. Hledám a nalézám pěkné krajinky, rozmilá zákoutí, tichá a neporušená — Odpočinu si při tom duševně, občerstvím se, omladnu; a že omladnu, také si zablouzním,“ dodal s úsměvem.

„Tedy určitého účelu nemáš při svém putování?“

„Mám a nemám. Všímám si všeho, ale nejvíce prostého lidu a starých stromů —“

Tu sáhl po svém nevelkém vaku, jenž ležel vedle, a vyňal z něho nějakou knížku. Jak ji na kolenou rozevřel, objevila se mně mapa České koruny. Poněkud zvláštní. Byla nesouměrně pracována. Místem skoro ještě prázdná a bílá, místy však husté pokreslena, majíc v té končině každý potůček udaný.

Nejvíce tam však bylo stromů naznačeno.

„To je mapa stromopisná,“ vysvětloval přítel, „ještě nedokončená. Každým rokem ji doplňuju. Ještě se něco nachodím, nežli ji dohotovím.“

„A jaké stromy, a nač?“ ptám se.

„To je tak má zábava — A jaké stromy? Staré, prastaré —“

„Jako ten buk zde?“

„Ano, ale ten je ještě dosti mladý,“ odvětil přítel, uhodiv lehce po kmeni. „Jen se podívej —“ a ukazuje na mapě vysvětloval: „Tu to je dub, to je lípa, tu zase lípa — většinou lípy a duby, ale také sem tam buk, hrušeň nebo i jiný. To číslo u každého značí věk stromu, arci že přibližný. Jenom si všimni. Všude ctihodný věk, obyčejně několika století.“

„A což ty tu s křížkem na kmeni?“ ptám se.

„To jsou velikáni juž historičtí, které buď bouře nebo lidská ruka vyvrátila, které jsem jen v knihách nalezl nebo v paměti a v pověstech lidu.“

Uznal jsem, že zajisté mnoho pověstí uslyšel, a zajisté že někdy velmi zajímavých a vůbec neznámých.

„Uslyšel a také jsem mnoho zajímavého přehlédl a zažil, když jsem po těch velikánech pátral nebo se doptával. Tu je doplněk k mé mapě —“ a ukázal na knížku ležící vedle na vyvstalém kořeni. „Tam mám poznámky. Zítra tam zapíšu našeho hostitele. Na mapě ho také nemám, a je to chlapík velice zajímavý, ač trochu záhadný —“ a obrátil se po kmeni starého buku, pod jehož rozložitým košem jsme odpočívali. „Divíš se, že by byl záhadný. Zvěděl jsem o něm za řeči pozdě odpoledne a vydal jsem se k němu bez meškání, ač mne ve vsi pod lesem zdržovali, že mne překvapí noc, a že pak v lese zabloudím. Nebo abych si alespoň někoho vzal s sebou. Nebylo tam však ani jediné osobnosti, která by mne vábila, při žádné nic význačného nebo zajímavého. Šel jsem tedy sám a pomýšleje, že snad tam zůstanu přes noc, opatřil jsem se jak náleží.“

„Ale proč je ten buk zde záhadný?“ ptám se.

Přítel přiložil na oheň, a když plamen vysoko vyšlehnuv jasně ozářil kmen starého stromu i část jeho koruny a okolí, přítel přistoupil těsně k buku ukázal na jedno místo a pravil:

„Dobře si toho všimni. Písmo juž hodně zarostlé a zajisté letné, ale přeslabikuješ přece —“

S jeho pomocí jsem přečetl. Do šedého kmene, porostlého lišejníkem a zelenavým mechem, bylo vryto:

A. K. K. A.
Cel.. no... 18..

Co vytečkováno, tam byly písmeny a cifry tak už zarostly, že jsme jich nemohli nikterak přečísti.

„To je má dnešní večerní zábava,“ pravil přítel, sedaje opět pode strom.

„Kdož by se nadál toho nápisu zde, hluboko v lese. Kdo to asi napsal? Snad nějaký myslivec na čekání. Písmo je dosti slušné. Než nebylo sem vryto ani dnes ani včera.“

„Znám se poněkud ve stromové palaeografii,“ odvětil přítel s úsměvem. „To písmo tu je dobrých dvacet let napsáno či vyryto. Přemýšlím už chvíli a kombinuju. Však nadarmo. Marně bychom si hlavu lámali. Nepomohou-li nám ve vsi, zůstanou litery tu nad námi nerozluštěnými runami. Snad něco v tom je,“ dodal na okamžik pomlčev. „Ale co by bylo: „A. K. K. A. Cel.. noc...“ Snad máti býti celou — noc. — Celou noc! Kdo? A co tu celou noc? Však vari! Už jsem v tom zase. Jak každá tajemnost dráždí lidskou mysl! Snad je to hloupost, nic, pošetilý nápad nějakého mysliveckého mládence —“

„Nebo nápis takových poutníků, jako jsme my, kteří tu také ‚celou noc‘ strávíme.“

Přítel se usmál a pravil:

„Máš pravdu. Mohli bychom ráno zrovna takový nápis tu zanechat. Ty bys však k tomu ‚noc‘ asi přidal slušné epitheton, jako: strašlivou, nudnou, dlouhou —“

„I nikoliv, mně se tu líbí, je tu pěkně.“

Bezděky jsme na okamžik umlkli a zahleděli se před se, do hlubokého, tmavého hvozdu, jehož mohutné kmeny nejblíže nás, ohněm zardělé, vynikaly jako mocné sloupy, jež stojíce v záři dál a dále blednoucí, zatmívaly se víc a více; za nimi pak už čirá tma a ticho. Jím bylo slyšeti potůček z úžlabiny, ač se po kamení sotva plížil.

Pak se opět naše hlasy ozvaly. Rozmlouvali jsme dlouho. Nejvíce přítel vypravoval a jmenovité o svých potulkách a příhodách. Půlnoc už dávno minula, když jsme se konečně na zemi u ohně schoulili a usnuli. Ráno jsme pak ještě jednou ohledali kmen starého buku. Nenalezli jsme však nic více, nežli večer, a také ve vsi, kam jsme se po ránu vydali, neuhodili jsme na sebe menší vysvětlení záhadného nápisu. Ani o něm nevěděli. Chodili jsme pak ještě s přítelem dva dny, až jsme se rozešli každý po svém, srdečně se rozloučivše. Co jsem oné noci a na té potulce slyšel a co jsem později našel v zápisníku i v mapě přítelově, jichž se mi jeho důvěrou dostalo, ať povědí tyto řádky: