Domů a jiné obrázky/Sobota/V.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 138–147. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tuto porušujeme Sobotovo tajemství, jakož on sám z části učinil, mluvě s uprchlým Polákem o své cestě do Polska.

Tajemství to tajil ze šetrnosti k nebožtíku strýci svému, faráři. Ten byl nejmladší dítě Dolanského mlynáře, mladší o celých osm let nežli bratr jeho sudí. Nejstarší z mlynářových dětí byla Sobotova matka. V Dolanském mlýně bylo jmění dost, a oba synové studovali pohodlně. Mladší Jan zvoliv si stav kněžský dobrovolné, vstoupil nad to do kláštera. Tomu se nejvíce všude divili, že mladý, hezký muž, jenž se ženským líbil na potkání, a k tomu tak velice a všestranné vzdělaný, zvolil si žití v osamělých zdech klášterních. Myslili, že tam nevydrží.

Vydržel, ano byl spokojen, zabývaje se hlavně knihami. Z klidu toho byl vyrušen, když ho představený vyslal z kláštera ven na osamělou, vesnickou faru v západních Čechách, kterouž řád duchovním opatřoval. Život na té samotě, kdež neměl žádné příhodné sobě společnosti, kdež nemohl s nikým pohovořit o svém zalíbeném studiu, kdež nebylo žádného ducha osvěžení ani vzpružení, byl pro mladého faráře trudným a unavujícím. Proto mu nebylo nevhod, když za nějaký měsíc po jeho příchodu na osamělou faru přijela na zámek v sousední, blízké vesnici vrchnost, starý pán a jeho neť, dcera po bratranci, a když faráře tam pozvali. Rodina byla francouzská. Starý hrabě narodil se ve Francii; za útlého však mládí dostal se s otcem svým, jenž za revoluce se vystěhoval, do Němec a posléze do Čech. Tu se usadili a nevrátili se ani potom, kdy revoluční bouře v jejich vlasti minula a nastaly tam poměry jim příznivější.

Neť hraběte byla ovšem v Čechách zrozena. Jsouc bez majetku, žila z přízně u bohatého strýce, jehož dvě dcery byly juž provdány. Ač byla mnohem sličnější a duchaplnější nežli její sestřenky, zůstala přece svobodnou. Proč, je na bíledni. Na R…ském zámku žila se strýcem z větší části po celý rok. Když se Jan Záleský dostal do sousední vesnice na faru, bylo jí osmadvacet let. Jemu něco málo přes třicet. Byla dosud velmi sličná a zajímavá, ačkoliv se neskvěla ani mladistvými půvaby nebo kyprou, svěží krásou mladé paní. Její štíhlá postava, její přibledlý obličej tvaru klasického, její velké, tmavé oči, mluvné a jímavé, zajaly mladého faráře hned, když ji poprvé spatřil. Zahlédl ji mezi sloupy verandy, mající v pozadí bujnou zeleň zahrady. Jak tu nad knihou skláněla hlavu, v jejíž účesu probělávala se pentle, připadla Záleskému jako musa.

Přijala ho chladně, a mužně krásná postava jeho neučinila na ni tenkráte žádného dojmu. Myslila, že je jako všickni kněží z okolí, které dosud poznala, kteří jí duchem a vzděláním nestačili. Než záhy počala o něm jinak souditi. Líbezný jsa a milý v obcování, stal se farář Záleský vítaným společníkem starého hraběte a pak také jeho neteře.

Nežli země utuhla a listí v parku zámeckém opadalo, vyznala si komtessa Josefina, že našla duši sobě spřízněnou, která jí porozuměla, která s ní cítila, která s ní milovala říši krásy a poesie, nazírajíc do ní stejným zrakem, vybírajíc v ní stejné květy, majíc podobné tužby a stejný osud, osud odříkání se — —

Samota, opuštěnost, v níž měla uvadnouti, i čtení básnických plodů emigrantské literatury francouzské, plné citu, snů, blouznění a reflexi, učinily ji náchylnou k sentimentální melancholii.

Do šera této nálady duševní zasvitl nyní jasný paprsek: přátelství ku mladému knězi, s nímž čítala, s nímž uvažovala o předmětech, o nichž dosud mohla jen přemýšleti, s nímž filosofovala ve stínech zahrady i pod stromy starého parku i v komnatě u krbu.

Tak přilnuli k sobě vroucím přátelstvím, ve kterémž, aniž toho tušili, byla jejich srdce v nebezpečenství. Proti tomu nestačila posléze všecka filosofie, kterou se bránili, kterou se omlouvali a sebe přelhávali, když už přátelství pominulo, vzplanuvši žárem prudké milosti. V srdcích jejich, tak dlouho uzavřených, probudila se palčivá žízeň po žití, a duše jejich tak dlouho osamělé, odloučené, přilnuly k sobě láskou, jež přemohla rozum, filosofii, všechny ohledy.

Tenkráte teprve porozuměla Josefina z plna slovům své nejdražší „Ataly“ a procítila je v hloubi duše své, ona slova, nad nimiž se nejednou zamyslila:

„Někdy, uprouc oči na tebe, uprostřed pouště, jala jsem se poddávati žádostem nesmyslným, jako hodným trestu. Brzy chtěla jsem býti jediný tvor s tebou žijící na světě; brzy, cítíc božství, jež mi překáželo v strašlivých zámeznostech, přála jsem, aby zašlo božství to, kdybych toliko já, zavřená v tvém náručí, metena byla od propasti ku propasti, se zříceninami světa — —“

Krátké blaho svého života však odpykala hrozně.

Starý strýc zuřil nad hanbou, která se mu stala. Neteři nedal ovšem dočekati se osudné chvíle na zámku. Zavezli ji; kam, o tom Záleský nezvěděl a nadarmo se to snažil vypátrati. Jen té ohromující zprávy se mu dostalo, že komtessa synka povivši, za několik dní po tom skonala. Horečka ji schválila. Tenkráte nastaly mladému muži nejhroznější chvíle jeho života.

Drahá Josefina odešla na věky a nespatřil jí ani oka pohledem, nemohl se s ní ani slovíčkem rozloučiti, nemohl ji odprositi, aby mu odpustila. — A po děcku se také sháněl nadarmo. Hrabě chlapečka dal někam odnésti, kam, nikdo nevěděl; zajisté se chtěl děcka zbavit a dáti mu takové okolí a vychování, aby nikdy o svém vznešeném příbuzenstvu nezvěděl a k němu se nehlásil. Nadarmo Záleský šlechtice několika listy prosil a zaklínal, nadarmo se zapřísahal, že o dítě bude co nejsvědomitěji, jako otec pečovat, a že vyhoví každému přání pana hraběte. Šlechtic byl neúprosný. Na první list jeho neodpověděl, ostatních ani nepřijal.

Po těchto dvou ranách, které Záleského ohromily, ostatní tak nebolely. Nedotklo se ho tak bolestně, že nenašel soucitu, že nenašel duše, která by ho upřímně politovala nebo omluvila. Všude doznal jen chladu, i necitelnosti a úsměšku. Starší bratr, později sudí, napsal mu list plný morálky a chladného kázání a výčitek. Brzo také přišel trest a velmi přísný. Z fary byl farář Záleský odvolán do kláštera, odkudž ho za nedlouho vyslali na jinou, kterou řád jeho také spravoval. Byla daleko, v Haliči, v bídné vesnici, ve smutné, jednotvárné krajině.

Trest ten se ho dotekl velmi citelně. Nepochyboval, že se mu ho dostalo zajisté přičiněním starého hraběte, jenž měl ve kruzích vyššího duchovenstva mnohé známosti a přátelské styky. Než i to by byl snesl, kdyby jen byla Josefina žila, nebo kdyby byl aspoň věděl o svém dítěti, kdyby je byl mohl míti u sebe a o ně se starati. Ono však bylo jako ztraceno, jako by mu bylo odešlo za nešťastnou matkou.

Z počátku byl na osamělé té faře, nežli se polštině přiučil, kaplanem. Tenkráte když sedal ve své jizbici jako zajatec, nebo když přes široširou rovinu písčitých pruhů hleděl v milou stranu své vlasti, maje nitro rozryté bolestí nad žalostnými ztrátami i palčivou tesknotou a touhou, tenkráte ještě prokmitávala mu naděje, že tu bude jenom na čas, že ho zase domů povolají.

Než minul rok, dva, tři a naděje se nesplňovala. Pak ho tam ustanovili farářem. Jmenování to bylo rozsudkem k doživotnímu vyhnanství. To věděl. A že byl mlád, ani kaplana mu nedali; nedbali, že kvetoucí ten někdy muž valně za ten poměrně krátký čas sešel a sestaral. Fara byla bídná, kraj opuštěný, chudý, lid zanedbaný. Jindy byl by si ustanovil svatou povinností starati se o něj ze všech sil, pracovati o jeho povznesení, vykonávati to, o čem snil, když se odhodlal ku stavu kněžskému a což také svědomitě, ano s nadšením v Čechách konal.

Zde však ho síly opustily a nadšení jako by se bylo vykouřilo. Byl bolestmi a neštěstím unaven, zemdlen, bez chuti, bez veškeré svěžesti, jakých nezbytně k takové práci nutno. První čas hledal útěchu a zapomenutí v knihách. Ale jak často se nad nimi zamyslil, jak často ho mnohé místo, často jediná myšlénka zavedla v minulý, krásnější čas, do útulné komnaty, nebo pode stromy zámeckého parku, z jehož modrozelenavé hloubi vycházela štíhlá sličná postava spanilé ženy, s bělavou pentlí ve tmavých, krásných vlasech.

Čím dále, tím více se však do sebe zavíral, stával se mrzutým, nevšímavým světa, posléze i knih. S nikým neměl žádných styků, nikomu nepsal, nikomu neodepsal, komu zvláště nemusil, a také ne Sobotovi, jenž mu dvakráte zaslal list. Ani ne na ten druhý, ve kterém knihař panu strýčkovi oznamoval smrt své matky, jeho sestry. A tu měl přec pan farář rád!

Až tu desátého roku toho zajetí došel z Polska list, zaslaný mistru Sobotovi. Ten nemálo nad tím žasl, i nad tím, čeho se v něm dočetl. S listem také došly peníze na cestu, kterou měl na žádost strýcovu podniknouti. Strýc farář dostal totiž novinu z Čech o svém dítěti. Psalať žena, u které byl jeho a Josefinin synáček od malička. Žila v jednom městečku v sousedství druhého panství hraběte, strýce komtessy Josefiny. V listu svém vypravovala ona žena, že od té doby, co jí dítě bylo svěřeno, vyplácen jí pravidelně roční plat téměř plných deset let. Když pak pojednou peníze nedocházely, pátrala po příčině, a našla ji záhy. Starý hrabě zemřel. Žena ona věděla, jakého jest chlapec původu, mlčela však, jak jí uloženo, poněvadž odměna její byla hojná a poněvadž jí pohrozeno, že bude jí odňata i s chlapcem, přeruší-li tajemství.

Nyní se tedy u dědiců hlásila. Byla však odbyta s prázdnou. Hrabě zemřel bez závěti a dcery jeho nechtěly se hlásiti k dítěti své nešťastné příbuzné. Pěstounka tedy vědouc, kdo je otcem jejího svěřence, pátrala po něm, až konečně dlouho hledavši, dověděla se jeho bydliště. Psala mu o podporu pro jeho synka.

Farář však sehnav, kde jaký groš, chtěl se nejprve sám vydati na cestu do Čech. Nežli by však byl dosáhl dovolené, a neměl jisto, že by mu ji povolili a náhradníka opatřili, bylo by mu uplynulo mnoho času, a on nechtěl čekati. Zpráva o dítěti, po němž tak dlouho nadarmo pátral, pro něž se tolik trudil a jež už oželel, dotekla se jeho srdce přemocně. Otřásla jím a vyburcovala jej z duševního chladu a strnulosti, volajíc ho k novému životu. Proto pro Boha sestřence svého Sobotu prosil, aby se vydal na cestu za jeho synáčkem, aby o chlapce samého vyjednával s vdovou, udávaje mu všecko, jak a co a dle čeho by měl jíti na jisto a se přesvědčiti, není-li v tom nějaký klam a podvod. Zároveň však opět a opět sestřence prosil a zaříkal, aby o všem tom mlčel, nikomu ani slůvkem se nesvěřoval a raději cestu svou nějak zatajil, aby nikdo ani netušil.

Byltě farář Záleský přílišným svým trestem a osudem velmi sklíčen, zbaven bývalé odvahy a ráznosti a naplněn ustavičnými obavami a strachem, že nemá žádných přátel, že všichni o něj ukládají, a zvláště jeho bratří řádoví. Proto chtěl, aby zůstalo vše v tajemství, aby chlapec jako cizí dostal se k němu na faru, aby nikdo ani netušil.

Sobota měl strýce faráře tuze rád už od chlapectví, kdy ještě strýc byl „panem majstrem“; pak si ho vážil jako znamenitého kněze a kazatele, a nejvíce ho pak litoval a s ním upřímně cítil, třeba že si strýc, neštěstím schvácený, na sestřence, tehdy ještě knihařského tovarýška, ani nevzpomněl. Nyní podjal se ochotně svěřené mu úlohy a vyvedl to znamenitě. Jel „do Uher“ ke strýci sudímu; zatím se však obrátil na západ do Čech ke hranicím a odtud, šťastně pořídiv, do Polska. Cesta ta trvala několik neděl.

Sobota však nelitoval. Rád také kus světa poznal, hlavní však, co ho těšilo, bylo, že vezl strýci hodného, hezkého chlapce, kterého na jeho dosavadní pěstounce šťastně vyjednal, ovšem že za značnou náhradu, ku které se venkovský chudý farář uvolil. Sobota se nemohl ani dočkati chvíle, až dojede na faru, až předvede strýci syna, kterého strýc dosud ani okem nespatřil. Jak se mu zdála ta cesta nekonečnou, když jeli širou, málo úrodnou rovinou na bídném povoze, když míjeli bídné vsi. Sobotovi začínalo býti úzko a pořád vzpomínal na strýce, jak mu asi bylo a chudákovi je v té poušti. Když pak zahlédl jeho ves, jeho faru a jej samého, tu se mu nitro sevřelo a nemohl hned ani promluviti.

Kde že byl ten krásný muž? To že je páter Záleský, tento kněz v ošumělém a zanedbaném šatě, do předu nachýlený, prošedivělý, s tváří uzardělou a okem kalným, to že je páter Záleský, na němž ženské mohly oči nechati?

Sobotovi se zakalily oči; plakal nad strýcem i nad tím, jak synáčka svého uvítal. Jak hošík s vozu seskočil, chytil ho farář za ramena, zadíval se mu do tváře, objal ho prudce a tiskna ho ke svým ňadrům plakal, plakal hořce i radostně.

Sobota pobyl na faře několik dní. Za tu dobu seznal všechno. Strýc oceňuje plnou měrou šlechetné a nezištné jednání svého sestřence, stal se k němu důvěrným a svěřil mu všechno, i také to, jak rozloučiv se se vším a na světě juž ničeho nečekaje a v nic nedoufaje, nestaral se o hmotné své poměry, a jak toho nyní želí, v tuto chvíli, kdy se synem se shledal, kdy je potřeba hraditi značný náklad a pomýšleti na chlapcovu budoucnost. Pověděl, že v těchto okamžitých svých nesnázích psal bratru sudímu, ten prý však ho zkrátka odbyl, že peněz nemá nazbyt. Než farář ve své radosti, že našel syna svého, těšil se sám, že bude zase lépe, že bude dbalým a hospodárným, že bude šetřiti, že nechá všeho, všeho — i pití.

I k tomu se přiznal, ač toho nebylo třeba, neboť Sobota hned jak na faru přibyl, poznal, v čem hledal strýc zapomenutí. Když od strýce odjížděl, provázen jeho díky a žehnáním, těšil se v duchu, že teď bude na osamělé faře lépe a veseleji. Vychovávání syna bude strýci nejlepším lékem, a láska k dítěti pramenem nových sil. Tak také sám farář doufal. A skutečně okřál, a duch se mu sbíral. Tělo však už nestačilo. —

Po té „uherské“ cestě sotva dvě léta minula, když došla zpráva, že strýc farář zemřel. Nestonal dlouho. O jeho nemoci Sobotovi sotva že zvěděli od strýce samého, hned za tím listem přišel druhý, zvěstující smutnou novinu. Ano smutnou, neboť Sobota opravdu pro strýce truchlil a velmi ho litoval. Ještě více však jeho nebohého sirotka. Psal k vůli němu ihned strýcovi do Uher, co míní, co by se mělo státi stran toho chlapce opuštěného. Ale pan sudí odepsal zkrátka a dosti zostra, ať se on, Sobota, raději stará o svou rodinu, hocha Janova ať se ujmou bohatší jeho šlechtičtí příbuzní. Tenkráte se Sobota na strýce sudího velmi rozhněval a vícekráte mu nepsal. Netušil, že sudí rovněž tak odpověděl bratru faráři, když tento v nemoci své, tuše snad konec svého života, ho prosil, aby nad opuštěným hochem jeho nezavíral své ruky. —

Sobota byl by si pro sirotka nejraději sám zajel. Než nebylo možno za jeho skromných poměrů. Psal tedy do Polska, aby se známí farářovi dobrotivě složili a hocha jemu poslali, on že ho rád přijme za svého. Na to došla ho odpověď, toho že nebude třeba, poněvadž se vyskytl dobrodinec, statkář v sousedstvu, jenž se farářova chlapce jak náleží ujal.

Sobota byl rád, že hoch je tak dobře opatřen, a lépe, nežli by byl u něho.

„Ale Polák z něho bude,“ pravil, když ženě své vykládal obsah došlého listu. — „No, což škodí. Vždyť je to jedna krev a nevyjde z přátelství —“ dodal žertem.

Mladý Jan, strýcův syn, pak ještě asi dvakráte psal, ale během let přestal se hlásit a nebylo po něm ani zmínky. U Sobotů si arci častěji na něj vzpomněli, ale více již po něm nepátrali. Když Sobota vezl pana strýčka domů, setkav se s ním opět po mnohých letech o výročním trhu, hned mu chlapec druhého strýce na mysl připadl, i ptal se na něj. Sudí ho však zkrátka odbyl, že neví nic. Od té doby se Sobota o té záležitosti ani slovem nezmínil, a sudí Záleský mlčel také.