Domů a jiné obrázky/Sobota/IV.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 127–138. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šel na síň, ven na podsíňku, vyhlédl rychle ven do šera uličkou vzhůru, dolů, pak zastaviv se v krámku, kde žena seděla, ohlédl se opatrně a tázal se tišším hlasem:

„Nic? Ještě nic?“

„Ještě nic — Ach —“

Toho teskného však povzdechu ženina Sobota juž neslyšel, neboť kvapil opět do světnice, aby se tam besedníci po něm nesháněli.

Tentokráte byl rád, když se měli k odchodu. Však se mu beztoho zdálo, že nikdy tak dlouho si u něho nepobyli jako dnes. Jen se dvéře na síni za nimi zavřely, a juž Sobota vyšel také ven. Ohlédl se opět opatrně sem tam, pak se dal vzhůru kolem souseda výběrčího, hodlaje patrně za město. Strýc sudí svítil. Kdyby tak věděl! Ale v tom se Sobota zarazil.

„Kam pak, sousede, tak pozdě za město? Už je po besedě?“

Ďas ho přinesl! Výběrčí! Pro černý stín ho ani nespatřil, an vycházel.

„Je, je; je juž po besedě. A jdu — eh, učedník mně dlouho nejde — Poslal jsem ho do vsi —“

„Ah, tak —“

A výběrčí, který měl právě do hospůdky namířeno, bral se dále, ulicí dolů k náměstí, uvažuje, že před malou chvilkou sousedův učedník se venku pral s nějakým klukem, a že se on, výběrčí, nemýlí. —

Zatím Sobota minuv jeho stavení, ocitl se záhy za městem na silnici, tratící se v šeru, které valem houstlo. V pravo, v levo pustá, černá pole, v jejichž brázdách se tu tam sněhový poprašek probělával. Vál studený, sychravý vítr, a bylo smutno.

„Ubožák!“ v duchu Sobota povzdechl, bedlivě před se hledě. Pak se zastavil, opět kousek šel, až pak se navrátil, krče se a ukrývaje skřehlé ruce v kapsách.

„To juž dnes nepřijde. Něco ho jistě zdrželo —“ vykládal pak doma ženě.

Ta dnes těžko usínala. Starosti jí nedaly. Měla pořád na mysli, co to Vašíček vyvedl, a zvláště to, kdyby tak pan strýček — — To ji lekalo nejvíce. Myslila dále nežli Sobota. Pan strýček se juž nějak obracel. Sám, bez říkání se jí juž dvakráte ptal, kdy budou Vašíčkovi něco posýlati, a když řekla, pokaždé jí přidal pro něj nějakou zlatku. A posledně jí přímo řekl, aby se vždycky sama přihlásila, kdykoliv budou něco do Hradce posýlati. Jakou měla tenkráte radost, jak ochotně přisvědčila, když strýček jí peníze dávaje řekl: „Ale píšou mu“ (onikati jí nepřestal), „aby se varoval všech hloupostí a hleděl si jen studií. Ne jako jeho tatík —“

Káravý tento dodatek Sobotku arci zamrzel, ale mlčela k vůli synovi, a muži také nic neřekla. Sama si to v duchu vymlouvala a strýčka omluvila, cože juž naplat, když je takový starý podivín. A je tu Praha! Pro boha, jak by to s Vašíčkem vydrželi! Nadělali si bez toho dluhů, a ještě si ani Hradec neodbyli! Na to až bude na Pražských školách! — A kdyby tak pán bůh si jednou na strýčka vzpomněl, s sebou to nevezme, co má, někomu to odkáže. A to by Vašíčkovi přišlo tuze vhod.

Starý sudí měl Sobotku dost rád, třeba že jí to tuze znáti nedával, raději nežli vlastního sestřence, u něhož mu vadily ty jeho „hlouposti“, ale tyto její špekulace na dědictví, ty by se mu nebyly tuze líbily. Než ona při tom na sebe ani nepomyslila; jí běželo jenom o syna, aby ten se nemusil klopotit a byl šťasten.

O tom všem uvažovala skoro od té chvíle, co ten neblahý synův list došel, a zvláště nyní večer, kdy měla usnouti. Sobota ji arci těšil, že se strýc o ničem nedoví, ale ona měla nějak divné tušení. A Sobola sám uznával, že by bylo zle, kdyby strýc jen za mák tušil — — Co potom! Co potom! Kdyby se to dalo nějak sprostředkovati… Uvažovala sem, tam, modlila se, až konečně se nad ní spánek smiloval, ale juž pozdě v noci.

Den po ní míjel na oko jak obyčejně. Ale Sobotka zase nezpívala. Odpoledne řekla muži svému, že by mohl dnes pro všechno odkázati, aby bylo jistěji.

„Ale jak?“ tázal se. „Že stůňu, říci nesmím, teprve by všichni přišli. Ostatně, z těch bych si nic nedělal, leda ten —“ Ale nedořekl ještě, a vcházel do dveří, na kterého myslil, mlsný Mrázek. Přišel divnou náhodou dříve nežli jindy a vykládal po svém Sobotce a Sobolovi, jaké že dnes měli na děkanství jídlo divné a znamenité, takové koláčky s takovým dobrým povidlíčkem, hm, pane, takové že on rád, že mu panna Apinka také dala ochutnat. — A juž se oblizoval. Sobotka se přemáhala, ochotně se divíc a poslouchajíc; Sobota však byl by dnes tohoto mimořádného člena besední akademie nejraději vystrčil i s tou jeho pannou Apinkou. —

Jak první soumrak se počal ve světnici ukládati, přišlo všecko ostatní kollegium, jeden po druhém, a záhy zabrali se v družný hovor. Sobotka vyšedši ven rozsvítila v krámku nad obyčej záhy, a usedla tam jako včera, což málo kdy činila, čekajíc obyčejně, až ji pronikavý hlas zvonce prodávat zavolá. Ve světnici dnes měl Linhartíček slovo. Právě ukazoval kollegiu měděný peníz z r. 1760 a vykládal, jak ho dostal a jak se jen na něj podíval, že juž viděl, že stojí za schování.

„A co’s na něm viděl?“ ptal se Šíma, pernikář. „Je to starý halíř —“

„Ano, halíř — ale co na něm!“

To Sobotu nějak zamyšleného vzpružilo. Vzal také halíř do ruky, otočil ho proti poslednímu světlu oknem slabě pronikajícímu a pravil:

„Co na něm — české znaky: český, moravský, slezský pod korunou —“

„Ano —“ pokývl Linhartíček vážně hlavou. „Znaky české koruny. Hned mně napadlo: To, pane, tak hned neuvidíš. Však to je beztoho, poslední česká mince, myslím jako s českým znakem —“

Jak se jednalo o české koruně, Sobota byl při tom. I nyní chtěl na výklad také něco doložiti, v tom se však ozval venku zvonec, náhle, prudko, pronikavě. Sobota položil peníz na stůl a odcházeje na kvap ku dveřím, mínil, cože stará tak zvoní, nebo snad nějaký uličník —

Vešel zrovna do krámku. Před pultem nějaký muž, vysoký, v čapce, v upjatém kabátě divného střihu, ve vysokých botách. Mluvil na Sobotku; ta před ním stála jako u vidění, ve strachu, překvapená, a nerozuměla v ten okamžik ani slova. Sobota byl klidnější a rozvážnější.

„Co pak si přejete?“ ptal se zkoumavě, a když z polské odpovědi cizincovy vyrozuměl, že ho sem posýlá syn student, a když cizinec vytáhl z vesty malou ceduličku, na níž knihař poznal několik slov synových, změnila se všecka jeho tvář. Podávaje cizincovi ruku pravil:

„Vítám vás, nešťastný bojovníku! Ale nyní honem za mnou, panie dobrodzieju —“

I vedl Poláka ze krámku na síň a odtud po dřevěných schodech nahoru na sedničku. Tam rozžehnuv světlo pravil cizinci, aby posečkal, že hned nemůže u něho zůstati, že přijde až za chvíli.

Nyní, když bylo juž rozhodnuto, když už byl tu, pominuly Sobotovy obavy. Byl nějak upokojen a jistější, a také ho to těšilo, že může poskytnouti útulku pronásledovanému synu nešťastného národa, o němž poslední dobou tolik četl a jemuž velice přál. Navrátiv se do světnice usedl mezi druhy klidněji nežli prve odcházel. Venku se dlouho neomeškal, a tak se ho nikdo ani na nic neptal. Když se pak kollegium domů ubíralo, dal knihař Linhartovi znamení a zašeptal mu pak, jak poslední ze dveří vycházel, aby přišel zítra ráno, ale jistě, že mu něco důležitého poví. —

Sobotka, když muž odvedl toho divného hosta, za chvíli vstala a časněji nežli jindy zavřela krám. Když venku zastrkovala závoru, zachvěla se zimou. Bylo sychravo a mrazivý vítr, poháněje před sebou sníh, fičel ostře Šalamounskou ulicí. V ten okamžik si knihařka pomyslila:

„Inu chudák — v takovéhle psotě musí — a kdybychom ho nepřijali, kdo pak ví —“

Pak stoupala tiše po schodech nahoru ku sedničce. U dveří naslouchala. Bylo tam ticho. V tom jí napadlo: „Kdyby tak pan strýček!“ A jak po té vstoupila, stanula ihned u dveří překvapením. Host seděl ve staré lenošce a spal. Unavením usnul. Chudák! Jak je vyhublý, jaké má líce vpadlé! A mladý ještě, hezký člověk! Jako štvaná zvěř je. Ten jistě zkusil hladu a zimy. Má jen jeden kabát. Ubohá matka, má-li ji ještě, nebo ubohá žena! Co poměje úzkosti! Kdyby tak ona, kdyby tak její Vašíček —!

V ten okamžik se sama na sebe zamrzela. Když to psaní přišlo a syn jim polského uprchlíka příští oznamoval, mínila Sobotka, obávajíc se svízelů, jež by snad ten host s sebou přinesl, že ho nemusí přijímati, že ho mohou dále, jinam odkázati. Sobota ten její návrh nepředložený, v okamžiku nemilých rozpaků pronesený, ihned zamítl. Nyní se sama na to mrzela, co jí to napadlo.

Tiše, jak vešla, tak opět odešla, a zrovna do kuchyně strojit hosti večeři. Vydychla si, když besedníci za chvíli odešli, když mohla za nimi dům zavříti. Bylo jí tak volněji, třeba že měli v domě člověka revolucionáře, po kterém pasou četníci. —

Ten nyní spal jako pod domácí, rodnou střechou. Však také ve Sobotově sedničce bylo jako ve hnízdečku. Sobotka již před večerem pro jistotu zatopila, a dosud prošlehovala rudá zář otvorem branky do tmavého kouta. Příjemné teplo čisťounké světničky, stěn jako křída bílých, bylo nyní tím příjemnější, an bludný ten uprchlík po celý den skoro byl venku na mrazu a větru, jenž dosud se ohlašoval, opíraje se chvílemi v okna nevelké světničky.

Hlas větru spící Polák neslyšel, ale když po chvíli vrzly dvéře, trhl sebou a maně sáhnuv k pasu jako po zbrani, vztyčil se. Kdyby i byl karabelu nebo dýku měl, byl by ji zase pustil. Přicházeliť lidé nestrašliví, manželé Sobotovi, nesouce večeři. Polák zdvořile děkoval a omlouval se, že jim dělá snad nesnáze.

„A to by bylo pěkné, abychom se nepodporovali!“ bránil se knihař. „Vás stihlo neštěstí, jste Polák, a my tu Poláky máme rádi. Však jsme Slované —“

„Pán je otec svého syna. Pan syn velice dobrý a statečný —“ chválil nadšené a upřímně host, netuše ani, jak jeho slova těší Sobotu a zvláště jeho ženu.

Sobota by byl nejraději nyní s hostem zasedl a vyptával se na Polsko, na revoluci, kterouž byl tak pilně sledoval v novinách. Než měl povážení a pobízel nejprve hosta k jídlu, aby se posilnil. Zatím sběhla Sobotka z opatrnosti dolů, ačkoliv by byla ráda nahoře zůstala. Když pak opět tam později vyšla, aby nádobí sklidila, zastala muže svého a cizince v horlivé rozprávce.

Ta nebyla arci bez nesnází jazykových. Polák uměl kromě své mateřštiny ještě francouzsky a anglicky, Sobota lámal jen trochu němčinu. Nezbylo než mluviti zvolna, a třeba že jim tu tam nějaké slovo ušlo, porozuměli si přece, zvláště když pomáhaly také tlumočiti dobrá vůle a kmenová příchylnost.

Však ještě spíše Sobota mluvil srozumitelněji a tu tam stříkl nějaké polské slovo. Polák se juž dole v krámku podivil, když zaslechl tam titulaturu v mateřském svém jazyku. Nyní podivení svého neutajil, jak že pán zná tolik polských slov.

„Ba znal jsem jich ještě více, ale juž jsem skoro všechno zapomněl. A jak by ne! Juž je tomu, no, dobrých třinácte let, co jsem byl v Polsku —“

,Aj! A kde?“

„V Haliči, u strýce. Byl tam farářem.“

Tu promluvil Sobota pravdu. Jindy, když o té cestě své vypravoval, lhal, tvrdě, že byl v Uhřích, u strýce sudího.

„Čech v Haliči farářem?“ divil se Polák. „A prosím pána, kde?“

Jak Sobota udal jméno té vesnice, hnul sebou Polák živě, a zrak jeho upřel se v udivení na mistra knihaře. Na okamžik nastalo ticho. Sobota byl překvapen, co že se jeho host tak diví.

„A jak se jmenoval farář, váš pan strýc —“

„Záleský, Jan Záleský —“

„A to divno, věru velmi divno!“ opakoval si uprchlík.

„A co? Což vy jste ho snad znal?“

„Neznal, ne, ale —“

V tom sebou bezděky trhli oba. Lomoz nějaký zavadil o jejich sluch. Naslouchali. Někdo tloukl na domovní dvéře. Polák sáhl po svíčce a chtěl ji shasiti. Sobota mu zadržel ruku.

„Nebojte se!“ pravil. „Nic to nemůže býti. Nikdo o vás neví a mně snad věříte —“

Jak vyšel ven přede dvéře, zahlédl svou ženu, ana nějak ulekána na síň ze světnice vyběhla. Jindy byla by klidně ven vyšla, dnes ji však děsilo každé zašustění.

„Zeptej se!“ volal tiše na ni Sobota.

Knihařka držíc kahan v ruce stanula u dveří.

„Kdo to?“ a hlas její zněl nějak nejistě.

„Já —“

„Kdo, já?“

„Ale pro boha, kmotra, co pak že mne dnes po hlase neznáte? Já, Linhart —“

Vydechla si.

„Otevři!“ volal Sobota se schodů a vkročiv na okamžik do sedničky oznamoval:

„Dobrý přítel. Nebojte se, také vám ho ukážu. Ale na chvilku musím dolů.“

Na síni se potkal s Linhartem.

„To se divíš,“ pravil krejčí, když vešli do světnice, „že jsem tak jako bába, že se nemohu dočkat. Povídals, abych přišel až ráno, a jdu ještě dnes. Ale poslouchej. Přijdu ti od vás, sednu k večeři a v tom k nám přijde starý Mytýska, má něco u mne na práci a přišel se na to optat, kdy mu to udělám; a pak za řečí povídá: „To jsem tu viděl divného člověka —“

Sobotka sebou trhla. Sobota si přihladil prameny vlasů s týla do temene.

A teď Linhartíček vypravoval, co slyšel od starého Mytýsky o tom divném cizím člověku, jenž přišel za soumraku do Šalamounské ulice a tam se pořád tak ohlížel, jakoby něco hledal, až pak zahlédnuv plechovou Sobotovu knihu na trámě u větru se houpající, vešel do krámu.

„A starý Mytýska jistil, že odtud už neodešel; jako od vás —“ dodal Linhart.

„Tak —“ řekl Sobota, nikoliv však polekaně, a doložil: „Jestliže se však starý Mytýska mýlil —“

„Také jsem mu to vymlouval, on však, že by se mohl zapámbovati —“

„A má pravdu —“ pravil pojednou Sobota. „To je to, co jsem ti chtěl zítra ráno říci. Máme tajného hosta. Ale rukou dáním, že žádnému nic neřekneš, leda s mým vědomím —“

Linhart tak učinil a byla to jako přísaha, to Sobota věděl.

„Mám hosta, Poláka, z revoluce, uprchlíka —“

Linhartíčkem to škublo a oči se mu zasvítily. Viděti pravého Poláka z revoluce, to bylo něco pro něj nad jiné zajímavého. A nyní mu Sobota vypravoval, jak jejich Vašíček má dobrého přítele spolužáka, a ten že je Hradecký, syn tamějšího měšťana jednoho, ten že je vlastenec a přítel Poláků, a ten že se prchajícího ujaj. Tím způsobem o něm zvěděl Vašíček. Když o to běželo, komu by ho měli poslati do S. kteréž město bylo na Polákově cestě, tu si vzpomněl student na tatíka, věda na jisto, že uprchlík nebude odpuzen od jeho prahu, a že otec se o něj seč bude postará.

,A na strýčka si nevzpomněl!“ pravila Sobotka s povzdechem, sedíc na zídce u peci. „Nepovážil, jakých nám tím nadělá starostí a nesnází.“

„Toť ano, toť ano,“ přisvědčoval Linhartíček.

„A jinam ho poslat —“ mínil Sobota — „odehnat ho od prahu, za živý svět bych to neudělal. Víš, na tebe jsem si vzpomněl, to je pravda, ale kam bys ho dal. A tak si povídám: Však on dá pán Bůh, odejde, jako přijde, žádný nemusí nic zvědět. Nechtěl jsem žádnému nic říci — ale dnes jsem si to rozmyslil, že sám bych to nesvedl, a tak jsem tě pozval na zítřek —“

„A, toť se ví — udělám všechno, co bude možno. — Rád bych si ho domů vzal; ale slavně bych mu neposloužil. Ta jedna světnice, děti a tolik lidí v domě. Za hodinu by tam byl četník. — A jak, kde ho máš? Kde bys ho měl, beztoho na sedničce — Však jsem tam viděl světlo —“

„Ano, tam je. Ale co jste tu povídal o Mytýskovi —“ ozvala se Sobotka. „A podívala jsem se ven a nikoho jsem tam neviděla. Myslila jsem, že ho nikdo nespatřil.“

„No, z toho si nic, kmotra, nedělejte. Mytýsku každý zná, že si rád zapráší a pro den a noc nebude zle. To ho utajíme. Ostatně, dnes — komu by to Mytýska povídal, a ráno ukliďte toho Poláka třeba někam na půdu nebo na komoru.“

„Bárci, bárci, dnes ho tam musíme nechat. Je chudák tak ušlý a zmořený. Usnul, jak jen usedl —“ vypravovala Sobotka.

„A jak — spí snad, už se uložil? Tak jsi s ním ještě ani pořádně nepromluvil?“ tázal se Linhartíček, jenž by nerad do rána byl čekal.

Sobota ho upokojil. Řekl mu, že Polák nespí, že s ním mluvil a z řeči jeho vyrozuměl, že to není jen obyčejný bojovník, to že juž je vidět na jeho tváři a pěkném chování, ten že více jest a více ví, a že by jisté mohl vypravovat o tajné revoluční vládě.

„A neřekl nic?“

„Jen tak na dovtip. — A jizvy má, čerstvé jizvy, na prsou, na rukou. Ukázal mi je, když jsem se ho ptal, byl-li také v boji raněn — Je jinak tuze opatrný a má strach z četníků —“

„Bojí se, že by ho vydali Rusku —“

„Toť bez toho. Ale zdá se, že ještě pro něco jiného. Řekl mně, že by zase rád hodně brzo odtud, že musí do Krakova, protože tam má něco důležitého vyřídit a vyjednat, a prosil mne, abych mu v tom pomohl; prosil tuze —“

„Ah, toť se ví, že ho nenecháme. Však my ho odtud vypravíme jako stín, ani žádný nezví. Časně ráno sem přijdu a přinesu nějaké šaty. Přistrojíme ho a to ostatní se nějak podá — Tak jako nespí — A ptal jsi se na Langiewiče, Mieroslawského a tak na ty šarvátky a bitky?“

Tu juž Sobota nemohl odolati. Byl by rád, aby Linhart měl už do rána strpení; vida však, že se nemůže dočekati, vpadl mu do řeči a vyzval ho nahoru na sedničku, připomínaje však, že nesmějí toho uprchlíka dlouho zdržovati, protože je tuze unaven.

„A pak,“ doložil vycházeje juž na síň, „nerad bych nahoře dlouho svítil. Teď tam nikdy nepřijdeme, a lidé by si toho snad všimli, co že tam tak dlouho svítíme —“

Taková dav pokynutí, vedl na sedničku Linhartíčka, jenž se juž nemohl dočekati „člena tajné revoluční vlády“ a potomka Tadeáše Košciuszka, jenž byl mezi jeho oblíbenými hrdinami historickými a o němž věděl nejednu „aneknotu“.