Domů a jiné obrázky/Sobota/VI.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 147–156. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pln dychtivosti vstoupil Linhartíček nahoru na sedničku, a dlužno vyznati, že nebyl sklamán. Statečná postava mladého muže, nyní poněkud okřávšího pohodlím teplé světničky a spánkem, jeho zmužilý výraz tváře, statečné kníry, jiskrné oko, to vše se krejčíkovi líbilo, a v také celkem podobě představoval si polské bojovníky se šavlí i s kosou.

To, čeho by si byl nejvíce přál, aby totiž si mohl s členem vlády revoluční, za jakého měl Sobota hostě, pořádně pohovořiti, to se mu dnes nemohlo splniti. To sám uznal a proto začal nejprve o dalším útěku a úkrytu. Především však připomenul, by zadělali neprůsvitnou látkou okna, protože je tenkými plátěnými záslonami dobře každý stín viděti. Sobota, divě se, jak na to mohl zapomenouti, pověsil na okna ženiny dva velké šátky.

Pak nastalo rokování o útěku a umlouván jeho plán. Sobota byl za toho jednání rád, že se ještě dnes Linhartovi mohl svěřiti, neboť čiperný krejčík měl nejednu dobrou radu a byl také ochoten i jinak pomoci. Bez něho byla by nastala dosti veliká nesnáz.

To bylo zřejmo, že Dąbrowski, tak udal Polák své jméno, nemůže této noci dále, jednak že byl velice unaven, jednak že nebyl na zamýšlenou cestu svou jak se patří připraven. V tom se shodli, že nastoupí svou odvážlivou cestu zítra v noci, a že ho dopraví na nejbližší nádraží. Byloť to sice nebezpečno, protože již cestou na dráhu, a tam měli kolik hodin, mohli padnouti do rukou nějaké hlídky. Toho se však Sobota i Linhart celkem málo lekali. Více strachu měli o Dąbrowského, až bude na dráze. Věděliť, že toho času jezdí četníci s každým vlakem.

Proto mínili, aby host jejich vydal se do Krakova aspoň na kus tak, jak dosud chodil, od místa k místu, že v každém se najdou vlastenci, kteří by ho svým známým odporučili a dále vypravili. Ale Polák nechtěl o tom ani slyšet a znova snažně žádal, aby mu pomohli na dráhu, že musí býti v Krakově v době nejkratší, čím dříve, tím lépe, poněvadž mnoho na tom záleží.

Povolili mu tedy. Linhart slíbil, že opatří přestrojení. O peníze, neboť uprchlík skoro žádných neměl, chtěl se Sobota postarati tím, že požádá svých besedníků, vyjma Mrázka kostelníka, a několik vážených mužů v městě o příspěvky na nešťastného vlastence, jehož jména nelze prozatím udati. Nemalá obtíž byla v jazyku. I tu si věděl Sobota rady a slíbil, že hosta nejpotřebnějšímu po česku a po německu naučí, že mají zítra na to celý den.

„A jestliže vás do železnice dostaneme, pak musíte tam ustavičně spáti —“ dodal vesele.

A krejčí ujišťoval: „A já vás, pane, tak vymodím, že nebudete nic podezřelým, a že vás nechají i četníci, kdybyste i s nimi v jednom voze seděl!“ —

Bylo již pozdě, když Linhartíček proklouzl jako stín Sobolovými dveřmi a zmizel ve tmě dřevěné podsíně.

Sobota se ještě vrátil nahoru a přinesl hosti svému čerstvé vody.

„Nyní máte všechno, pane Dąbrowski, lehněte si a s pokojem se vyspěte. Dá pán bůh, půjde všecko — Dobrou noc!“

Polák mu podal ruku.

Sobota odcházel nějak zvolna a u dveří se ještě zastavil.

„Odpusťte,“ pravil, „vím, že bych vás už měl nechat, ale to bych přece ještě prosil, kdybyste mi pověděl, víte, jak jsme mluvili o mém strýci, faráři Záleském — Toho jste neznal — ale — a v tom nám soused rozprávku přetrhl —“

Polák ochotné vyhověl přání svého hostitele. Pověděl, že faráře Záleského neznal, ale mladíka, který byl u něho vychován. Sobota šetrností jeho porozuměv pravil:

„Vám to není asi tajemstvím, že to byl jeho vlastní syn.“

Polák vyznal, že něco takového slyšel, určitého však nic nevěděl. A to mu Sobota stručně pověděl. Dąbrowski poslouchal pozorně, s patrným napjetím; pak nahlas povzdechl: „Ubohý!“ a dodal, když Sobota řekl, že víc o něm neví, že juž nikdy více o něm neslyšel: „Já ho dobře znal. Bojoval s námi a velmi, velmi udatně. V poslední šarvátce, ve které jsem bojoval, stál mně po boku. Bylo to nedaleko borového lesíka, ze kterého na nás vyrazila přesila nepřátel. Bránili jsme se tuho — oh tuho — ale rozehnali nás. A Jan už pak se mnou nebyl. Viděl jsem ho, jak po mém boku klesl —“

„Mrtev?“

„Myslím, že ano. Oh, byl to znamenitý mladík. Otec Čech, matka Francouzka, syn Polák! A jak dobrý Polák!“

Uprchlík se nějako rozehřál a mluvil vroucně o nešťastném mladíkovi.

Sobota byl by se ještě rád na ledacos ptal, nechtěje však umdleného déle namáhati, nechal si to na přístí den. Když sešel dolů do světnice, zamyšlen nad osudem Janovým, zastal ženu svou ještě vzhůru, teskně uvažující. Znepokojoval ji zvláště starý Mytýska; viděla ho juž, jak chodí po hospodách, jak to všude vypravuje, jak se to donese četníkům, jak ti v noci na dvéře zabuší, přijdou a odvedou toho Poláka a snad i Sobotu, a viděla strýčka sudího, jak na smrt rozzloben se od nich odvrací, je zapuzuje, je i Vašíčka.

Pak si poněkud vydychla, když Sobota přišel a jejímu okatému strachu se vysmál, a trochu i zapomněla, když jí vypravoval, co nahoře ujednáno a co slyšel o mladém svém bratranci Janovi, jenž byl po strýci farářovi.

Noc minula klidně, a nestalo se nic, čeho se Sobotka obávala. Nikdo na dvéře nezabušil, a četníci nepřišli, aby odvedli toho Poláka i Sobotu do vězení. Sobota spal ku podivu dobře, až mu to žena, ze spánku se často vytrhujíc, za zlé měla, jak může býti tak bezstarostným. Jen k ránu, a tu ji právě pojal tvrdší spánek, stalo se něco, co by ji bylo zarazilo a v obavách jejích utvrdilo.

Vlk ve skutečném beránčím kožiše a v bačkorách obcházel jejich stavení. Krčil se za ranního šera u plotu, na němž se od perného mrazíku jinovatka probělávala, a hleděl číhavě a slídivě přes plot na Sobotův dvoreček. Čekal, čekal, ale nic se tam nehnulo. Jen hladový vepřík ve chlívku se ozýval. Vlk v beránčím kožiše a v bačkorách, jenž kdysi „v granatýrské čepici o svatodušních svátcích v Praze děti polykal“, opustil pak toto své stanoviště a hledal jiné, lepší z předu na ulici.

Odváživ se nejprve do šera dřevěné podsíně, zkusil kliku u Sobolových dveří. Bylo zavřeno. Pak přikrčiv se naproti do koutku mezi dvěma domky, bedlivě pozoroval dřevěné stavení svého souseda. Slídivý zrak výběrčího tkvěl na oknech nad podsíňkou, na bílých záslonkách. Neměl však takového štěstí jako včera večer, když šel kolem. To si toho dobře všiml, že u Sobotů na sedničce svítí. Stávalo se to, když nebyl jejich student doma, za uherský měsíc. Pozornost až zbytečná, s jakou vše, co bylo sousedovo nebo jeho se týkalo, pozoroval a sledoval, přiměla Hláska i včera večer, že se zastavil.

A hle! Stín se mihl — to je Sobota, stín druhý, to není Sobota. A jak ty dva stíny pak vedle sebe stanuly, zpozoroval, že ten jeden má kníry. Tedy to není Sobotka, jak si poprvé pomyslil. A výběrčí, jak silhouetty na bělostné půdě plátěných záslon zmizely, čekal ještě chvíli, „na stínovou komedii“, jak to v duchu směje se pojmenoval, pohlížeje. Ale juž se mu neukázal ani Sobotův stín ohnutého a tu na stínu znamenitého nosu, ani ten druhý, znamenitějších ještě knírů.

Výběrčí byl by ještě čekal, ale že se lidé blížili, zamířil dále, do své hospody, kde zasedal s několika sousedy, kterým, jak kdysi Sobota řekl, byla sedmašedesátka číslem svatým, a kteří si o Sobotovi a takových „přemrštěncích“ rádi zavtipkovali.

Výběrčí se ani slovem nezmínil o tom, co před chvilkou pozoroval. Trhlo jím však, když později starý Mytýska, staviv se tu, vypravoval svou novinu o podivném, cizím člověku, s níž běhal jako s teplým koláčem. Výběrčí měl už svůj dodatek tomu na vysvětlenou na jazyku, než udržel jej za zuby, neboť si v čas vzpomněl na svého nájemníka. Když pak se domů vracel, opět bedlivé pozoroval okna sousedovy světničky nad podsíní. Stínů již nepostřehl, ač tam dosud svítili. Ale záslony byly něčím tmavým ze zadu zasloněny. Toho měl výběrčí ovšem dost. A také mu připadlo, jak včera večer potkal Sobotu, jdoucího za město naproti učedníkovi, jenž před chvilenkou se ještě doma pral! Tomu všemu se výběrčí zasmál. Takový mudrc ten Sobota!

To všecko včera večer pozorovav nemohl pak pro samé úvahy a domněnky ani usnouti; a když usnul, nespal jistě tak dobře jako jeho soused, jenž měl pode střechou člověka četníky stíhaného, revolucionáře. Také se pak výběrčí před úsvitem probudil a rychle vstav, ani se neustrojil a vyšel jen tak, v kožiše a v bačkorách na výzvědy. Nyní stál za ranního šera v Šalamounově ulici v koutku skrčený jako dřímající ponocný.

Dobře však a bystře pozoroval a škubl sebou, když v Sobotově okně se pojednou záslona pohnula, když za poodhrnutou objevil se na okamžik obličej. Cizí obličej. Sobota to nebyl. Nebyl, ne, jistě. A co by tam dělal v tu chvíli! Vždyť spí dole ve světnici, jak soused věděl na jisto a určito. A zase toho měl dost, co v ten ranní okamžik postřehl. Už ani déle nečekal. Jak se záslonka zase spustila, odtrhl se ode zdi, a přeběhnuv ulicí na druhou stranu, zmizel ve svém domě.

V Šalamounské ulici zavládlo zase úplné ticho. V Sobotově domě však v tu chvíli počínal denní ruch. Sám mistr nesl náručku dříví nahoru, aby hosti svému zatopil. Vstoupil tiše, aby ho snad nevzbudil. Polák však seděl už přistrojen v lenošce. Spal dobře, záhy se však probudil, jak se Sobotovi vyznal, když se ho ptal po spánku. Sobota se arci tomu nedivil, užasl však, když Polák k němu zatápějícímu přistoupiv promluvil:

„Včera jsme mluvili o vašem panu strýci a jeho Janovi. Nemáte-li ještě jiného strýce?“

Sobota kleče u branky kamen nechal polének a pohlédl na hosta.

„Mám,“ pravil. „Jak že tak — snad ho znáte?“

„Byl sudím v Haliči, nebo je dosud —“

„Ano, ano, sudí — Ale jak, prosím —“

„Domyslil jsem si dle jména. Znám soudce Záleského a vím, že je Čech. A zrovna tak se jmenoval nebožtík pan farář, váš strýc —“

„Byli bratři, a má matka byla jejich sestra. Vy ho, pane, znáte — ten je jinačí nežli nebožtík strýc. Ostrý, přísný úředník —“

Polák zasmušiv líce, nic na to neřekl a jen se optal, je-li strýc dosud v Haliči. Sobota dlouho s odpovědí neváhal. Hned mu připadlo, že by hosta svého znepokojil, kdyby mu řekl pravdu.

„Je nyní na pensi,“ pravil, „v Praze —“

„Podle něho a podle některých jiných Čechů v Haliči jsem zle soudil o vás. Nyní vidím, že je u vás jinak. Promiňte mně,“ pravil srdečně a podal mistrovi ruku. Ten stisknuv ji odvětil:

„Neškodí, milý pane. Nedivím se vám — Ale strýci se jeho horlivost zle vyplatila. To jste slyšel, co se mu stalo?“

A když Dąbrowski hned neodpověděl, stručně mu strýcův osud vylíčil. Polák naslouchal s vážnou, ano pochmuřenou tváří. Když pak Sobota dokončil, otázal se, vypátrali-li útočníka.

„Ani památky po něm, ani té nejmenší stopy,“ odvětil knihař a dodal: „A jak vy, prosím, jste se s ním seznámil? Dobře-li, nebo —“

Polák se usmál.

„Můžete si pomysliti,“ pravil. „Více jsem však o něm slyšel. Jen jednou — Než to je to tam. Ale kdyby o vás zvěděl, koho přechováváte, koho jste tak velikomyslně přijal —“

Sobotovi nastal vhodný okamžik, aby pověděl pravdu pravdivou. On však chtěje svůj dobrý skutek dokončiti, usmál se a pravil:

„Nežehnal by mně arci. On smýšlí jinak a já také. On nynější době u nás nerozumí a nechce rozumět, on neví, co je vlastenectví —“

V tom se otevřely dvéře a vešla Sobotka nesouc snídaní, ač bylo ještě dosti záhy. Hned po té se ozvalo zabušení na domovní dvéře, a když Sobotka otevřela, přichvátal Linhartíček krejčí, nesa značný uzel.

„Nesu jiného člověka,“ pravil vesele, stisknuv důvěrně Polákovi ruku a zapřádaje s nim hovor jako se starým známým. Vrtěl sebou a živě rozkládal, co a jak s těmi šaty, a že ho nikdo nezpozoroval, že si dal dobrý pozor, aby ho nikdo neshlédl, a že povoz už má také zamluvený. Rozumí se, že ho opatrně objednal od člověka spolehlivého, a to na noc, za město na určité místo, kteréž Sobota dobře znal.

A tu se mu naskytla příležitost, aby se blýskl svou znalostí historie a vytasil se s nějakou „aneknotou“, kteráž v tomto případu týkala se Ludvíka XVI., když z Paříže prchal.

„No,“ dodal důvěrně, „nějakého Droueta“ (a to vyslovoval, jak četl psáno) „nebudeme mít. A teď ještě musím, jak jsem povídal, po známých — Za chvíli přijdu zas, a pak si, pane, pohovoříme, aby se vám nestýskalo. A ty, Vácslave,“ dodal obraceje se k Sobotovi, „ustroj toho pána hned, a uč ho, jak jsme povídali.“

Byl už u dveří, když se ještě jednou obrátil a pravil:

„Toť se ví, pane, že ty kníry vaše musejí dolů. Bude jich škoda; ale ty by vás mohly prozradit, jak Marii Stuart malá ruka.“

Byl sám s sebou spokojen, že mohl zase udati jednu „aneknotu“ historickou, a kvapil ze dveří.

I stalo se hned, jak poradil. Polák jal se měniti oblek a Sobota mu pomáhal. Poznali, že Linhartíček to skutečné pěkně smyslil, aby uprchlíka vymodil k nepoznání. Sobota pak odešel dolů pro břitvu a mýdlo.

Aby bylo lépe viděti, chtěl Polák s jednoho okna sdělati hustý šátek. Jak ho nazvedl, padlo do světničky světlo bílého juž dne. To snad také uprchlíka přivábilo, aby se podíval ven na město, na ulici, do které přišel samý večer. Ale jen vyhlédl a juž kvapně ustoupil.

Jak po té hned Sobota vkročil s potřebným k holení náčiním, zarazil se nade tváří svého hostě. Změnilať se pojednou a schmuřila; a toho pohledu, jakým ho Polák uvítal!

Sobota žasl, co že se stalo. Když vyzval hostě, aby si sedl, že ho oholí, ten si toho nevšiml, nýbrž upíraje pevný svůj ostrý pohled na mistra pravil:

„Pán mi nemluvil pravdu. Snad něco zamýšlí, ale pravím na svou čest —“

Nedomluvil. Sobotka vrazila všecka vyděšena do sedničky, jako by v samém sousedstvu hořelo.

„Soboto! Muži! Strýc!“ Ta slova jedno po druhém urvaně dobyla se jí z hrdla, strachem se svírajícího.

„Ano, já ho viděl, na ulici,“ dodal Polák hlasem mírnějším. I s tváře mu zacházelo mračno nedůvěry a tajeného hněvu. Viděl, že hostiteli svému patrně asi křivdil. Ten se ovšem zarazil, než mysli nepozbyl.

„Ah, rozumím, vy jste ho, pane, viděl oknem —“

„Ano —“

„Už jde, už bude na podsíni,“ doplňovala Sobotka. „Honem, honem, zahlédla jsem ho, když jsem krám otvírala —“

„Jdi dolů a řekni, že jsem na dvorečku. Přijdu hned. A nelekej se, pamatuj se, abys nás neprozradila —“

Sobotka byla juž ze dveří.

„A vy, pane, také se nic nebojte. Nemluvil jsem vám pravdu. Strýce jsem zapřel, ale proto jen, abyste neměl nějaké myšlénky, když ho znáte, jaký je. On nic neví a nesmí nic vědět. Teď musím dolů k němu. Však za chvilku přijde Linhart. Bude s vámi a zastane mne. Už jdu… A teď, pane, vousy dolů. Tu je břitva, mýdlo. Nic se nebojte. Klič si vezmete. Linhartovi otevřte nebo mně, nebo ženě. Ale žádnému jinému!“

To rychle pověděv vyběhl ven, a než klíč v zámku, Polákem otočený, doskřípal na dva západy, byl už Sobota dole na síni, do které právě vstupoval strýc sudí…