Domů a jiné obrázky/Domů/IV.

Domů a jiné obrázky: Domů Alois Jirásek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Domů
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 21–24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Do toho hnízda však se Pinkava nedostal. Když už měl nastoupiti cestu, bylo r. 1860, stalo se ono velké stěhování úředníků z Uher. Rada Schiedek — Židek dostal se do pense, kancelistu Pinkavu přeložili do Rakous. Tenkráte se mu vyplnilo dávné přání. Podíval se odtud do svého domova, poprvé od té doby, co se dostal na vojnu, tedy po třinácti letech. Přijel domů na jaře, kdy luka kvetla a osení krásně stálo na dole i ve stráních. Lesy měly ještě svěží zeleň, zvláště buky ve březích a na stráních, a olše dole u potoka. A luka, kvetoucí luka!

Užil jich hodně; měliť ze stanice domů dvě hodiny a stezka vedla dlouho lukami. Šel jimi sám, neboť nikomu nepsal, že přijede; šel v husté trávě, samými květy, v samé vůni. A kam se podíval, všude si na něco vzpomněl z mladých let, všecko ho tak těšilo. A jak se ho chudák sestra lekla, jakou měla radost! Starší známí ho rádi viděli, i stará, hubatá Kopřivová, co řekla, že z něho bude pobuda. Ta se tolik, baba, hlásila, a že vždycky říkala, že z Pepíčka učitelova bude chlapák… I v kostele seděl, jak si myslíval, v lavici na pravo u oltáře, aby viděli, že se ve světě neztratil… Na tu návštěvu si pak rád vzpomínal, třeba že se z ní vrátil s prázdnou kapsou.

A s břemenem. Doma se na své oči přesvědčil, že sestře se zrovna kale nedaří, že je potřeba výpomoci. A pak se starší z jejích dvou chlapců, Josef se jmenoval po něm, dobře učil a byl tak čiperný, že strýc mínil, aby měl alespoň nějakou školu. Rodiče souhlasili, ale myslili ovšem hlavně na strýcovu pomoc. A strýc také tu pomáhal. Někdy, když ho to zmáhalo, počal uvažovati, že pořád platí na jiné a na sebe že nepamatuje. Než platil pak zas a posýlal, zvláště když sestra ovdověla, a když Pepík na gymnasii znamenitě prospíval.

Druhý, mladší, šel na řemeslo, truhlářství se učil, a ten to byl, co přinesl panu strýčkovi pěkného čížka mladého. To bylo prvního roku, co se kancelista Pinkava dostal do Prahy. Tenkráte měli oba hoši na mále, zvláště student, jenž měl přijíti do Prahy. Chytloť pojednou strýce kancelistu ženění, ač už mu bylo přes čtyřicet, ač měl vlasy nad čelem už valné prořídlé. Nějaká mladá vdova mu padla do oka; k oltáři jí však nedovedl. Dala mu sama kvinde, jakmile nabyla jistoty, že pan kancelist nemá žádných peněz ve spořitelně, jak se o něm povídalo, a že podporuje a chce ještě podporovati nějakého studenta z příbuzenstva.

Toto vše byla docela intimní kapitola, o které Pinkava nikdy u stolu nemluvil, o které věděl jenom krajan, sollicitator, s kterým se v Praze seznámil a to zrovna v té hospůdce, kde pak léta večer co večer spolu sedali. Nehoda ta, kterou později štěstím nazýval, tenkráte ho hrubě kormoutila. Byloť už před samou svatbou, také si vymohl dovolenou na několik dní — a pojednou ze všeho nic! Ještě smíchu měl ke vší škodě a ke všemu mrzení. Nejvíce však ho hryzlo, že se tak zmýlil, že ta, kterou si upřímně oblíbil, o něj vlastně docela nic nestála, jak se stavěla, nýbrž jenom o jeho peníze. Z té alterace, když už dovolenou měl, zajel si domů. Tentokráte se pranic netěšil. Jel mrzut, roztrpčen nad svým sklamáním a nad lidskou neupřímností.

Vrátil se však jinak. Rodný kraj působil jako na Antea; kancelista se povyrazil a nevážil už své nehody tak těžko. Sestra ho tak pěkně přijala, viděl, že má přece duši sobě oddanou, a všichni tam, staří sousedé i kamarádi, také už nemladí, měli se k němu tak upřímně, měli ho rádi, ač nic od něho neměli, nic neočekávali a čekati ani nemohli.

Tenkráte si umínil, že jak jen bude moci, že si zadá zas za dovolenou, že pojede sem, domů, a pak až na pensi, také domů, že v Praze nezůstane, a ženění — čert aby vzal takové ženštiny! Nic s nimi, nic; raději sám. Hoši budou opatřeni, a on — no do té doby něco ušetří, — kdyby se zmohl na takovou chalupu u nich, měl by svatý pokoj; sestra by mu opatřila domácnost, měl by všecko, jak by chtěl… Tak počítal a chystal se, když se vracel z domova do Prahy.

Dříve však, nežli myslil, jel zase domů, ale ne na dovolenou, nýbrž sestře na pohřeb. Bylo hned druhého roku na podzim. Doma se tentokráte nezdržel. Hned druhého dne po pohřbu musil do Prahy. Na stanici šel sám pěšky; tentokráte ne lukami, nýbrž lesní stezkou. Poněvadž vyšel dosti časně, šel zvolna, a když přišel na kraj lesa ve stráni, usedl pod starý rozložitý buk, ač ušel sotva čtvrt hodiny od rodné vsi. S pod buku, se stráně bylo na ni a všecku krajinu pěkná podívaná, na údolí dole, kde se luka u potoka ještě dost zelenala, a ještě více olše v nich. S pod buku se díval po vrších a kopcích, na lesy tu tam žlutě a červeně kropenaté od buků, habrů i javorů. Bylo větrno, ale slunečno, krásný, teplý podzimní den.

Pod bukem plno bukvic, holých, lesklých i v kožíškách, níž svítila se na slunci v holé stráni zvadlá tráva a vysoká, plavá metlice, a lesem výš nesl se táhlý šumot…

Kancelista si vzpomněl na Prahu, na kalnou, hustou mlhu, která ji dusila, když odjížděl, na těžký vzduch plný dýmu a sazi, na černé, zprahlé stromy skoro juž holé, na svůj tmavý, těsný byt. Jeho zrak utkvěl na kostele, jenž se probělával přes údolí nade vsí se hřbitovem nízké zdi porostlým lipami a javory. Jejich listí, žluté jako zlato se svítilo v záplavě slunečného světla.

Zadíval se tam, zamyslil. Včera tam pod ty stromy uložili sestru vedle maminky a tatínka. Budou tu teď docela sami. Teskno ho pojalo… A přece je tu veseleji nežli v Košířích a na Volšanech, fuj, člověka tam do té vody hodí, to jim je jedno… Tam… „No, však tam nebudu ležet,“ pomyslil rozhodně, tam ne, ale tady“ a pohlednuv naposled na vesnický hřbitůvek pod lipami, vstal…