Domů a jiné obrázky/Domů/V.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Domů
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 24–27.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Doma pak neměl už žádných příbuzných. Sestřenci tam nebyli. „Anton“, mladší, truhlář uchytil se ve Vídni, starší Josef, „jurista“, jak mu strýc říkal, dostal se na Moravu k soudu. Nežli až v tyto konce dospěli, trvalo to nějakou chvilku, dobrých šest let. Za tu dobu ovdověl také sollicitator, který byl už podruhé ženat, když se s ním kancelista Pinkava seznámil. Vdovcem však dlouho nezůstal. Jeho krajan utvrdil se ve svém smýšlení o ženštinách, když sollicitator po čase začal vzdychat a někdy si mu, když byli sami, posteskl, že se juž neměl ženit, oh, že neměl…

To si juž kancelista v duchu liboval, jakému trestu on ušel, a vůbec se mu uvolnilo. Starosti o sestřiny chlapce neměl. Posýlat už nemusil, a také si umínil, že by neposlal, kdyby i psali. „Hrabte se,“ tak už v duchu napřed odpovídal. „Dost jsem ho daleko vytřepal.“ Myslil Josefa. „Budeš pánem, třeba radou. Pane, radou! Vidíš? Kancelista, radu, to jsem přece něco pořídil.“

Šetřil však a škrtil jako dosud a nepřál si nic, nijak si nepřilepšil. Počítal a ukládal. Počítal, že má už jenom osm let do pense, a ukládal, jak mohl, sobě na přilepšenou, ale až do pense nebo na pohřeb. Na ten také vzpomněl. Jedno viděl, že si juž na chalupu nezachová. Ale když nebude míti své, najme si ji, u nich nejsou tak drahé, a se zahrádkou. Zřídí si to ve stavení čistě a zahrádku. Viděl ji nevelkou, třeba jen v ostávkovém plotě, za ní kousek louky, u té potůček, olše. Na jaře bude rýt, kopat.

Na to myslíval nad starým čížem, nad ovsem a lnem, které se u nich doma tak dařily a které měl rád. A mihly se mu vesnické zahrádky za prvního jara, s vyrážející hlavaticí, přikrytou roštím, na jarním slunci… On hlavatici nebude mít, ale trochu zeleniny si nasází, a květiny, karafiáty, boží dřevec, mariánku, mátu, dymian, satorku a nějakou růži. A v létě odpoledne, až tam bude stín, sedne si do zahrádky, pokouří. V neděli půjde do městečka, zastaví se na víno, a třeba by moh’ mít sám nějakou láhev lacinějšího. Sklípek bude…

A bude tam svatý pokoj, žádné klanění, nic, a budou ho mít v úctě. Někdy přijede Josef „jurista“, někdy ho třeba on navštíví, a Josef, adjunkt, nebo snad už soudce, zavede ho mezi ostatní, na víno dopoledne nebo večer do besedy a bude sedět třeba s rady…

Proto juž ani jednou nezadal o dovolenou, ani jednou se juž domů nepodíval. Nechával si všecko až do pense, pak že toho užije. Zatím na domov jen vzpomínal a o něm mluvil se sollicitatorem, o mladých letech, jak u nich bývalo, o starých lidech, kdo ze známých umřel a kdy měl pohřeb. Kancelistovi se pokaždé mihl jejich hřbitov pod lipami, jak je tam ticho, slunečno a pěkně. Někdy se u stolu v hospůdce do „těch strejců“ tak zabrali, že se jim až smáli. Časem pověděl kancelista, co Josef, adjunkt, psal; někdy huboval, že dlouho nepíše, pak přišla zas Italie, bitva u Novary, nebo Piazza d’Erbe s melouny červeného masa plného much.

Někdy si starý sollicitator tajně na ženu posteskl nebo zahuboval, ruce se mu teď ještě více třásly, někdy se rozhovořil o Jeníkovi, synovi z prvního manželství, jenž chodil do reálky a pak do obchodní školy, jenž byl jeho jediná radost i naděje… Pak přišla třeba zas Kimpeluňská výprava, nebo rada Schiedeck-Žídek. Všecko pořád jedním během, v hospůdce i doma. Občas jen vykonal kancelista Pinkava zvláštní procházku. To chvátal přes most a šel dál, dál po nábřeží a tiskl pravou ruku pořád na srdce, nad nímž v náprsní kapse měl svou spořitelní knížku… Pak se zase vrátil domů a zavřev dvéře, schoval knížku do starého kufru, dolů do škatule, kde měl vojenský „abšíd“ a ostatní listiny. To všecko konal spokojeně, vesele, a když kufr dobře zamkl, přecházel pokojíkem nebo se zastavil u ourody nad čížem a tiše si pohvizdoval, nebo v duchu těšil číže, jenž oddychoval a oči přivíral, aby kamarád, on, číž, počkal, až doma, až doma!

Časem mu v takové chvíli, když si tak v duchu chalupu upravoval nebo zahrádku zřizoval, napadlo, co někdy sollicitator říkal, když byl rozmrzelý nebo nespokojený:

„A co je člověk, co má, že se tak pachtí za štěstím. Co je štěstí! Klouzačka! Člověk se z daleka rozbíhá aby se kousíček svezl a hladce jel, a už — fíík — jsi u konce, nebo bác a ležíš na zádech.“

To se kancelista na mysli zarážel a říkal si v duchu nevěda kudy kam:

„Ale vždyť — ale vždyť — —“ Až se resignací utěšil:

„Nu, a kdyby! Aspoň tam budu ležet. To budu. Aspoň to! Pěkně na vršíčku, pod lipami.“