Domů a jiné obrázky/Domů/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Domů
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 16–21.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Toto bylo nejhlavnější z herojské doby Pinkavovy. Co zkusil dále na vojně, to se nehodí pro letopisy, leda to, že stav se šikovatelem, sloužil nějaký čas v Bukovině a že se mu v této zemi více nežli kdekoliv stýskalo po Čechách. A ono se mu stýskalo všude, i v krásné Italii. V Bukovině bylo, kdy ho sklíčila jednou tak veliká tesknota, „že si myslil, že se musí zastřelit“.

Tenkráte zrovna dostali nového hejtmana. Pinkava dosti brzo vypozoroval, že je tak z těch menších opilců a velký podivín. Zlý jako čert, a někdy si zas Pinkavu pozval a dával mu pít a byl veselý.

Tak Pinkava širšímu stolu vypravovával, a pak o Kimpeluňcké výpravě, jak musil z toho hnízda, kde leželi, s tím hejtmanem do Kimpeluňku na dostavníku. Ten dostavník jak se pro ně před domem zastavil, s třemi huňatými koníčky že velmi smutně vyhlížel. Tenkráte Pinkava, jak sám vypravoval, upřímné litoval, že nebyl tak dávno u zpovědi, neboť očekával, že tím povozem bude najisto zabit.

Dostavník ho nezabil, spadl s ním však do nějaké rokle, kdež si šikovatel zlomil nohu. To bylo jeho štěstí. Tím se vyplnilo jeho toužebné přání, aby se z vojny dostal a z té Bukovinské země. Dostal se, ale ne do Čech, nýbrž do Uher, k ouřadu, kamž zažádal, jako „starý vojín a poddůstojník“. To bylo tenkrát za Bacha, kdy tam tolik našich lidí sloužilo a pomáhalo šířiti nechuť i záští k našemu jménu. —

Za bílý kabát měl Pinkava úřednickou čapku a blúzu. Začal vlastně jako písař, později se stal kancelistou. A ještě nemusil býti konec. Tenkráte myslil a těšil se na postup, vždyť viděl, že ten onen začal jako on a že se dostal ještě dále nežli on. Ale juž jeho postavení ho těšilo. Byl přece „pánem“; a co si u nich doma myslili! Vyrozuměl to z psaní své sestry, na niž se po té italské vojně doptal a s níž si zase dopisoval. Psala mu z domova, kamž se z Prahy vrátila a kdež se pak vdala.

Po čas vojenské služby nikdy si tak tuze nepřál domů se podívat jako tenkráte, když se stal ouřadníkem. Maloval si, jak by bylo, až by z nenadání přijel domů, jak by šel po vsi, a co ten, a ten, starý Splavský, a on, Kudrna, co se tak chlubil svým synem, písařem na zámku. A bohatá Kopřivová co o něm, Pinkavovi, tenkráte řekla, když musil z realky, co že z něho bude, že nedostudovaný pobuda… Teď by viděla, a viděli by, až by v neděli přišel v uniformě do kostela a usedl v čestné lavici u hlavního oltáře, jako tam před lety jako chlapec viděl komisara Hovorku, rodáka ze sousední, k nim přifařené vesnice…

Zadati však o dovolenou zrovna v ten čas nešlo. Později kapsa nedala. Vydal se hodně z peněz. Sestra v psaních stýskala a dala znáti, co že on, že má nazbyt. Na zbyt neměl, ale poslal. A poslal zas. Pak se narodil sestře hoch, jemuž byl kmotrem; do roka druhý a tomu, rozumí se, nemohl nikdo jiný kmotrovati nežli uherský strýček. Ovšem kmotrem byl jen na papíře, domů nejel, ale ta kmotrovství stála dost a tu dobu mezi obojími křtinami nepsala sestra jen jednou a nikdy na prázdno. Pojednou se našel i nějaký bratranec, jejich nebožky matky, jenž se k němu a vůbec k nim dříve nikdy nehlásil; když do roka zemřel, vzpomněl si na uherského příbuzného také jeho syn, jenž psal z Vídně hrozně německy, a přišel pak i do Uher, jak šel vandrem, sešlý, otrhaný, navštívit.

Strýček poslal sem i tam, třeba ne mnoho, ale cítil to, zvláště když u sestry jeho podpor bylo stále potřeba. Posýlal z droboty, ze soucitu; také ho trochu marnivost v tom pobízela.

Tenkráte meškal ustavičně v Uhrách. Uběhlo několik let, a doma pořád ještě nebyl. Nemohl; a pak dostali nového radu. To zas viděl, co je „supernace“. Rada byl sekant, hrozný člověk; nic nepovolil, ohledu neměl, nic neodpustil, paragraf, čirý paragraf. Byl už starší, šedivých vlasů na spánky přičísnutých, prostřední postavy, suchý, zvadlý s přistřiženými kníry a nosil stále černý aksamitový nákrčník. Schiedeck se jmenoval. Říkali, žej e „dajtšbém“, ale česky neuměl. Všechno všude vedl po německu, v ouřadě, doma, když šel se svou paní, Uherkou, na procházku, a jen mimořádně, bylo-li nutno, okřikl lidi lámanou maďarštinou. Česky slyšel nerad. Při soudě bylo kolik ouředníků Čechů, ale před ním, v jeho přítomnosti nikdy česky nepromluvili jako jindy, když byli sami. Veděliť, že to má pan rada nerad, že toho nestrpí.

A tohoto mocného a přísného člověka si kancelista Pinkava nějak pohněval. Jak, nevěděl. Ale že mu pan rada nepřeje, to viděl i cítil. Naděje na povýšení tím na ten čas silně potuchla. Než ani klidu a pokoje neměl. Každou chvíli nebylo něco v pořádku a přes tu chvíli „nos“. Pinkava se začal strachovati, že bude ještě přeložen dál do Uher nebo až do Sedmihradska někam…

Pojednou nepřišel rada Schiedeck do kanceláře, a celý den se tu neukázal. Byla to událost. Povídalo se po kancelářích, že se mu náhle a těžce roznemohla paní. Kromě kanceláře a jí nebylo pro něj nic na světě. Cítili, že je s paní radovou hrubé zle, když rada nepřišel do kanceláře ani druhého dne. A toho dne musil Pinkava k němu, do bytu, s nějakou listinou. Nebyloť odkladu.

Šel tam velmi nerad. Tušil, jak bude rada nevrlý a jak jej uvítá. Vešel se strachem do domu, na horu do patra. Mříž na chodbě k bytu byla otevřena, dvéře u kuchyně otevřeny, v kychyni nikdo, u dveří koš se zeleninou převržený, jakoby někdo odtud zrovna vyrazil a ven po schodech sběhl zapomněv zavříti. Kancelista chvíli čekal, pak vešel do předsíně vedle, zaklepal uctivě na dvéře k pokoji, naslouchal, zaklepal zas, a když se mu zdálo, že se ozval hlas, vešel. Pokoj byl prázdný, u psacího stolu nikdo, dvéře do vedlejšího pokoje otevřeny, a odtud se v ten okamžik ozvaly divné zvuky…

Jako pláč, dušený vzlyk, jenž trhaně, těžko se dral z prsou. Kancelista se lekl. Chvilku stál, nevěda co dělat. Pak chtěl už zpátky, než v tom mu připadly otevřené dvéře venku, nepořádek v kuchyni… Snad se tu stalo něco zlého. Kuchařka snad běžela pro doktora. Proto postoupil ke dveřím druhého pokoje a v tom tam někdo zaúpěl, po česku:

„Ach, Ježíš Marja Josef! Co si počnu, ach já ubohý člověk!“ — —

Rada Schiedek tak naříkal. Stál zády obrácen k Pinkavovi, opodál lože; stál shrbeně, žalem zmožený. Šedivá hlava mu poklesla, sepjaté ruce tiskl k prsům.

Na loži před ním zahlédl Pinkava v poduškách zsinalé čelo s tmavými vlasy, špičatý nos, zapadlé oči a vyvstalou vzhůru bradu. To byla mrtvá paní radová. Ale juž opět na něj hleděl, na toho hrozného radu, nyní tak skrušeného, schváceného zoufalým žalem, v němž bezděky si ulevil výkřikem v jazyku mateřském. Pinkava stál jako přimrazen. Žasl, trnul… Rada… Čech… A tak to tajil! V tom ho napadlo, aby odešel, ale jak se zmaten rychle obrátil, kopl do dveřního ostění. Nežli však doběhl ku dveřím vedoucím do předsíně, stanul v oněch do druhého pokoje rada. Pinkava se musil zastavit, musil zpátky…

Rada stál jako zjevení. Šedivé vlasy neměl hladce přičesány, oči byly od pláče zardělé, obličej žlutavě popelavý. Chmurný jeho pohled tkvěl upřeně, pronikavě na kancelistovi a pojednou se ozval, krátce, z ostra jako v kanceláři, s onou přísností, jež strachy naháněla:

„Was wollen sie hier?“

Pinkava se omlouval, že sem musil, že nese tohle k podpisu. Mluvil německy, než pojednou v návalu bezděčného soucitu a ze šetrnosti, maje na mysli nebožku ve vedlejším pokoji právě skonavši, bezděky vyhrkl po česku:

„Ráčejí-li poroučet, přišel bych —“

„Was!“ utrhl se rada a hrozně si ho změřiv vytrhl mu listinu z ruky. Ale víc neřekl. Stál, hleděl do listiny. Četl, nečetl; pak šel ke psacímu stolku, ne však svým úřednickým krokem jako v kanceláři, ale jako by zmožen, mdle. Sedl, podepsal, pískem posypal a neobrátiv se podával listinu kancelistovi. Ten ji bral zdaleka, ukláněje se; a uklonil se zas, když rada, ani se na něj nedívaje řekl, ovšem po německu, aby vyřídil, že přijde ještě dnes do kanceláře. „A oni“ — dodal, pořád německy, a tu se na kancelistu náhle obrátil, významně, hrozivě, „ať mlčejí!“

A podíval se tak, že Pinkava ten pohled dlouho měl před očima. I mlčel. Za nějaký týden pak dostal ouřední přípis, že ze služebných ohledů je přesazen.

Posýlali ho dál do Uher, do nějakého hnízda až dolů na Sedmihradské hranice. Jak to kancelista dostal, byl jako omráčen. Drže přípis v třesoucích se rukou, četl a četl, očím nevěřil, až všechen pobouřen, před celou kanceláří, přede všemi řekl na hlas:

„To mně udělal pan rada Žídek! Náš krajan!“ dodal s jízlivým úsměvem obraceje se k ostatním Čechům. —