Dni a noci/Písně pro mou dceru

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Písně pro mou dceru
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 89–95.
Licence: PD old 70

I. Eva[editovat]

1.[editovat]

Podzimní sluníčko,
sluníčko smutné,
uhasne brzičko,
jako když utne.

Nežli se vytratí,
loučí se s námi,
naposled pozlatí
strop, zdi i rámy.

Naposled ozáří
všecko svým zlatem,
dcerušce po tváři
sjede též chvatem.

Na vlásky skane jí,
svitem je skropí,
ba v zlatou peřeji
celou ji ztopí.

Pohladí naposled
vlásky ty jasné
a než jsi k horám vzhled’,
zanikne, zhasne.

Hádej teď divnou věc,
kde je zrak zočí?
Celičké svítí přec
dcerušce z očí.

2.[editovat]

To slunce zemi nelibá,
z kolébky k nám se nahýbá
    tvůj, Evo, úsměv milý!
Nám na blaha je vrcholu,
jak bychom tiše pospolu
    číš blaha pili.

A nejsou to dvě fialky,
když zima prchá do dálky,
    jsou, Evo, tvé to oči,
ty kvetou jako blankyt sám
a roní světlo tiché nám,
    kam noha vkročí.

A nebrouká to, plný dum
kde vážný hvozd lne k oblakům,
    doupnáků snivá druže,
to zkoušíš, Evo, řeči taj,
a nám to zní jak z ráje báj,
    kol kvetou růže!

3. Kdo má pravdu?[editovat]

     Zasmušilý paedagog
     mračné stáhl brvy
nad písněmi, jež jsem pro tě
     ňader svých psal krví.

     Málo je v nich moudrých rad,
     mnoho zdobných frází,
mnoho lásky, kterou pouze
     prý se mládež kazí.

     Dítě prý se učí z nich
     ješitnosti pouze,
jak by bylo vínkem žití,
     cílem lidské touze.

     Třeba kázat napořád
     s dlouhou v ruce metlou,
nemoudré jest býti dojat
     hlavičkou tvou světlou.

     Paedagog je moudrý muž,
     on má o tom školy,
ví, co kudy letí nebem,
     ví, co roste v poli.

     Paedagog je moudrý muž,
     já jen zpěvák prostý,
on zří v dětech pouze děti —
     já nebeské hosty.

     Evo, nad tvou kolébkou
     rajské táhnou zjevy,
že’s jich sestrou, moje dítě,
     paedagog to neví.

4.[editovat]

Dali jsme ti Evy jméno,
první lidstva matky,
její osud, hořké věno,
dítě, buď ti sladký!

Užij ráj a věř, že může
dát jej tobě země,
najdi cestou samé růže,
po nichž jde se jemně.

Užij ráj, ten v lásce zraje,
v ní měj pravé nebe,
ber ji, dávej, nikdo z ráje
nevyžene tebe!

II. Mila[editovat]

Tak přišla ke mně zticha, polehoučku,
květ akacie bílý na kloboučku,
květ za pasem a v ruce týž květ bílý.
A jako vonný sen se k víčkům schýlí,
tak, nežli jsem se nadál vnořen v snění,
mi vtiskla na rty dlouhé políbení
prodchnuté vůní akátových květů,
jež sálala z těch svěžích, dětských retů
i z celé její bytosti tak malé,
tak půvabné, tak sladké neskonale,
že zdálo se, když stál jsem chvíli u ní,
ne květy jí, jim ona dává vůni.
A ještě dnes, co tyto řádky píši,
ty akacie v samotu mou dýší,
ať práce v jho, ať sen mne chytá v sítě,
v té vůni stále se mnou jsi, ó dítě!