Dlouhý lovec/Vanilka

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Na Riacho Saladu	Vanilka	První srážka

Údaje o textu
Titulek:	Vanilka
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Ještě za tmy vyjeli lovci na odpočinutých koních. Hlavně Otontův kůň, který už dlouho nebyl osedlán a jen se potuloval v bujné trávě kolem ležení, snažil se dát najevo radost a bujnost tím, že chodil více po zadních než po všech čtyřech. Proto Karaí ostatní předjel a převzal vedení:

„Vyspěte se zatím, a až můj kůň přestane trojčit, povede někdo z vás. Zatím nepojedeme daleko, jen k pramenům Riacho Barrosa, a tam počkáme na východ slunce.“

„Proč nejedeme dál za tmy? Je to příjemnější než za denního horka.“

„Mám proto několik důvodů. U pramenů potoka je vyvýšenina, odkud lze vidět na všechny strany po otevřeném campu. Uvidíme tamodtud, zda nás někdo nesleduje. Dál vede cesta do vrchu a je samý balvan; potmě by si tam koně zpřeráželi nohy. Jsou místa, kde bude nutno sesednout, a na dvou místech musíme pomoci koním na vysoký kamenný schod. A za třetí bude přece jen dobré, vyspíme-li se alespoň hodinu. Nevíme, co nás čeká. Snad moji psi najdou stopu nějakého masa a to bude přece jen lepší snídaně než vaše včerejší nasolené hovězí.“

„Musel jsem je nasolit. Kráva dlouho utíkala, než jsem ji dostal na ránu, a měla zpěněnou krev. Maso by se zkazilo, než bych s ním dojel do tábora.“

„Nic vám nevyčítám, a neulovíme-li čerstvé maso, bude solené také dobré. Ale ještě lepší by bylo schovat je na příští dny, kdy možná nebude na lov čas.“

„A proč vlastně děláme takovou zajížďku až k pramenům?“

„Nejen k pramenům na úpatí Orlích hor, vylezeme skoro až na vrcholek. Nebuďte tak zvědavý, Julesi. Chcete-li to vědět, tedy vám chci ukázat tři krásné jaguáří kůže. Mám je tam vypnuté. A pak uvidíte krásný rozhled.“

„Nebyl jsem nikdy nadšen krásnými vyhlídkami. Ani už proto ne, že je třeba škrábat se do kopce pěšky. Taková námaha stojí za to jen tehdy, když vás tam vyvede jaguár a jedete si nahoru pro kůži. Jinak je pro mne nejkrásnější pohled na kopec zdola.“

„Však mne tam nahoru také poprvé vyvedl jaguár. A je tam tak hezky, že jsem tam nechal jeho kůži a přidal později ještě dvě, které jsem ulovil v rovině. Bývám tam poslední dobou často, a abych tam neměl dlouhou chvíli, mohu si zahrát s kůžemi a dobře je vypracovat. Dvě jsou už tak vypracované, že jsou měkké, jako byste je čerstvě stáhl.“

„Býváte tam často,“ bručel si Jules pro sebe, „a vždycky jste za východu slunce u pramene potoka — hm — a lezete nahoru po mizerné cestě a pak musíte zahánět dlouhou chvíli — zdá se mi, že začínám chápat, proč jsme nemohli vypátrat, kde vlastně lovíte. Proč mě tam vedete? Jistě…“

„Ale vždyť vám to říkám, že vás tam vedu proto, že je tam krásně — že, jak říká Alonzo o Serra Parecí, kdyby měl člověk docela dobrý zrak a ještě lepší hlas, mohl by si odtamtud povídat se svatým Petrem.“

„A budete si s ním něco povídat?“ zeptal se Alonzo.

„Nemám tak dobrý zrak, ale přece mé oči a můj dalekohled postačí, abych viděl až na paraguayskou stranu na hory Tres Hermanos. Na jednom z těch kopců je pevnost Olimpo a na druhém sedává náš dobrý černý přítel, Julesi, a i když nemám tak dobrý hlas, mohu si s ním někdy pohovořit.“

„Vždyť jsem si to myslil. Tamodtud dáváte kouřové signály a tam dostáváte všecky zprávy.“

„Kouřové signály jsou dobré, ale může je vidět každý ze všech stran. Zrcadlové signály lze vidět pouze z jedné strany, a to ještě jen v úzkém úhlu. Tak je vidí Wenceslao, ale neuvidí je už ani z Barranco Branco.“

„A můj švagr se vyzná v telegrafii?“

„Myslím, že ne, ale vyzná se ve smluvených signálech. Teď však už nechte řečí a hleďte se vyspat.“

„Se spaním už nebude nic. Kdo by mohl spát, když se můžeme dovědět, co jsme dosud neznali.“

„Dočkejte se, až uvidíte. Zavedu vás do míst, kde sotva kdo byl před námi, ovšem nepočítaje Indiány. Ale teď bych byl rád, kdybychom jeli pokud možno tiše. Vypněte třmeny a všechny přezky na sedlech, které by mohly dělat hluk. Myslím, že by Indiánům nebylo dvakrát vhod, kdybych vás zavedl na jejich posvátná místa, a snad by ani rádi neviděli, že jsem se tam usadil já. Ale oni sami tam málokdy přijdou a snad o tom dosud nevědí. Dovedete-li jet hezky zticha, uvidíte věci, o nichž budete moci vypravovat ještě svým vnukům. Ani od vás nežádám slib, že se na ta místa nevrátíte. Co uvidíte, stejně vám k tomu vezme chuť. Ale jedno mi musíte slíbit, a to jest, že se žádný z vás nedotkne ničeho, co tam najdeme, ani ze zvědavosti. Ten slib od vás žádám ve vašem vlastním zájmu.“

„Co by tam mohlo být cenného na takovém kopci? Je tam zlato, stříbro nebo snad drahé kamení?“

„Najdete tam zlato i stříbro, i když ne příliš cenné na váhu. Ostatně uvidíte sami. Teď se neptejte — a jak jsem už řekl, jeďme hezky zticha.“

Tím se rozhovor ukončil. Neokované koně nebylo skoro slyšet v jemné trávě promočené rosou. Také koně se už uklidnili a šli pravidelným krokem. Karaí, vztyčený v třmenech, pozorně naslouchal, ale nezpozoroval přítomnost žádného člověka. Alespoň myslil, že malá výprava není nikým sledována, tím méně pozorována. Usedl tedy pohodlně, přehodil pravou nohu koni přes šíji, přiklonil se nízko k ní a začal klímat. Kůň znal cestu, protože Otonte několikrát provázel lovce až k pramenům potoka, kde na něho obyčejně čekal a dával pozor, není-li lovec sledován. Kůň v divočině vyrostlý — a takový byl kůň, kterého dostal Karaí darem od Kaďuvejů — pozná cestu, kterou šel třeba jen jednou. Není-li veden, pozná podle počátečního směru, kam má jít, a nezastaví dříve, dokud není na místě. Zdálo by se to směšné, ale lovec byl přesvědčen, že kůň, kterého si sám ochočil, dovede číst jeho myšlenky, aniž na něho promluví.

A také tentokrát kůň pojednou zastavil na pokraji křoviska tak náhle, že by oba další koně byli hnedle na něho najeli. Lovec se hned probudil, a aniž se rozhlédl, seskočil s koně, zatímco se jeho průvodci pomalu ještě probírali z polospánku. Křovisko se zdálo potmě neprostupné, a přece v něm lovec zmizel. Kůň ho následoval.

„Kam jste se propadl, Karaí?“

„Jen jděte za mým koněm. Nevidíte-li ho, tedy ho slyšíte, a nevidíte-li cestu, počkejte chvilku. Hned vám posvítím.“

Marně hledali cestu houštinou, ale žádný se k tomu nechtěl přiznat, a tak ani neškrtli zápalku, aby se podívali po stopách. Ale nebylo toho také třeba, protože ve chvilce se v křovinách rozsvítilo a vesele zapraskal oheň ze suchého dříví. Před nimi se klikatila úzká cesta lesem.

„To už jste měl připravenu hranici?“

„Než odjedu, připravím si vše, hlavně vím-li, že se musím brzy vrátit. Nebylo by příjemné sbírat v tom ostnatém křoví potmě suché dříví ani teď, a oč by to bylo obtížnější, kdyby pršelo a vše bylo promočené!“

Přišli na světlinu, ozářenou ohněm. To, co se jim potmě zdálo houštinou, byl vysoký les s hustým podrostem. Na ohništi už byla přistavena pava s vodou a nad ní byly na drátech zavěšeny dvě volské kůže jako střecha. Sotvaže vstoupili na světlinu, Karaí spustil jednu kůži, takže kolkolem byla opět tma, a ani kdyby byl někdo jel docela těsně podél lesa, nebyl by tušil, že tu někdo táboří. Kouř z ohniště stoupal přímo mezi vysoké koruny stromů.

„Než se nám uvaří voda, zavedeme koně kousek dál. Je tam větší travnatá světlina, kterou lze uzavřít, a tam můžeme koně pustit volně, aby netrpěli hladem, kdybychom se zdrželi déle. Také teprve tam můžeme odsedlat. Sedla pověsíme na dráty, aby se nám na ně nedostali termiti.“

„Kde jste však, Karaí, nabral tak rychle vodu? A bude tu i voda pro koně?“

„Vždyť stojíte na břehu potoka. Dejte pozor, abyste do něho nespadl, protože ne nadarmo se jmenuje Barroso, a to nám také zabezpečuje koně, aby se nám nerozutekli. Vidíte, zde tvoří potok záhyb ve velikém kruhu a jen několik metrů pevné země se uzavře několika kládami. Teď odsedlejte — tady máte háky na pověšení sedla — a vrátíme se k ohni.“

„Mně se zdá,“ řekl Alonzo, „že je to trochu přemrštěné opatření. Kolikrát jsem nechal sedlo na prérii nebo v lese pod stromem a nikdy se mi nestalo, že by mi je termiti sežrali.“

„To jsem si také myslil. Když jsem zde poprvé nocoval, dal jsem si sedlo pod hlavu, prostřel jsem carones, čabraky a přikryl se pokrývkou — krásnou tkanou indiánskou prací z barevných bavlněných vláken, a klidně jsem usnul. Ale k ránu mě probudila zima, a když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že jsem nahý a že mi zbylo jen to, co bylo kovové. Pokrývka, šaty, vše zmizelo. Jen v zemi jsem našel několik děr. Jsou tady zvláštní termiti. Prohrabali se pode mnou a těmi dírami všecko odnosili. A co horšího, probudil jsem se docela vysílen, a příčina byla také v zemi. Ale tu jsem našel brzy. Byla to zemní klíšťata a tak se na mé krvi nacucala, že se nemohla dostat zpátky do svých děr a trčela napolo ze země.“

„A po drátě termiti nelezou? Myslil jsem, že lezou všude.“

„Po mém drátě nelezou ani stromoví termiti, protože mám dráty provléknuty kousky kůže mravenečníka a natřeny jeho sádlem. A tomu se každý hmyz, který mravenečník žere, zdaleka vyhne.“

„Inu, právě nejlepší tedy ten náš tábor není. Je uprostřed bažiny a ještě je pln takové havěti.“

„Má také své výhody. Někdy je špatná pověst místa lepší než opevnění. A největší výhoda je ta, že zde netáboří ani Indiáni, protože znají jeho nevýhody. A kdo by je neznal, pozná je po jednom nocování a víckrát se sem nevrátí. A protože jsme blízko míst, která jsou Indiánům posvátná, je dobře si vyhledat útulek, kterému se oni vyhýbají.“

Za řeči se lovci vrátili k ohni. Nabodali na pruty kusy masa, zatímco se peklo, kolovala tykev maté.

„A proč vlastně necháte koně zde? Říkáte, že se možná zdržíme déle, a to myslíte, že máme jít pěšky a nosit své věci na zádech? Říkal jste něco o cestě obtížné pro koně.“

„Cestou jsem si všiml vašich koní, a tak se mi zdá, že by bylo lépe, kdybyste šli pěšky. Vaši koně nejsou cvičeni na hory a dají vám velkou práci. Já ovšem pojedu na koni, ale ten je tomu zvyklý.“

„Můj kůň je dobře cvičený. Proto pojedu také,“ řekl Alonzo.

„A mého koně cvičil nejlepší krotitel koní ve východní Bolívii. Jinak bych si ho nebyl přivezl s sebou parníkem. Jeho dovoz mě stál víc, než zač bych zde koupil jiného koně, a stejně tolik mě bude stát návrat. Ale já se od koně neodloučím. Jak trpěl, chudák, strachem na lodi a jak znervózněl stálým klapotem kol a pískáním sirény! Kdybych znal cestu přes hory, kudy bych objel velké bažiny kolem řeky, raději bych se vrátil po souši.“

„To bych udělal jistě také, i kdybych místo tří dnů potřeboval tři týdny. Cesta však vede přes indiánské území, a pak nevím, jak by se váš kůň dostal přes Serru Bodoquenu. Je to ještě těžší cesta než ta, která nás čeká zítra. Chcete-li, jeďte tedy koňmo. Alespoň vaše koně udělají zkoušku. Budete-li mít zítra ještě chuť, promluvím s Baidžokigim a on by vás převedl do Mirandy. Tamodtud už pojedete po suchém hřebenu až do Corumbá. Jednou tamtudy povede železnice. Teď se však doopravdy trochu vyspěme. Už bude brzy svítat.“

Pojedli, popili maté, rozložili se kolem ohně a usnuli uprostřed divočiny mnohem klidněji a bezpečněji než v městě v hotelovém pokoji. Takový Alonzo, narozený v divočině, by asi sotva v městském pokoji usnul.

Slunce bylo už dost vysoko, když Karaí byl probuzen svými psy. Otonte je pustil teprve několik hodin po jejich odjezdu a oni šli po stopě svého pána. Tím lovec dosáhl toho, že přešli tiše, bez štěkotu, a nezdržovali se lovem. Jejich štěkot by se byl lovci nijak nehodil. Bylo by třeba je okřikovat, protože v noci by neviděli pokynů svého pána.

Oba druzí lovci byli již vzhůru. Alonzo šel dohlédnout na koně a Jules rozdělával oheň.

„Nechali jsme vás spát, Karaí, potřeboval jste to po tom svém útěku před stádem. Kde se tu však vzali vaši psi? Už cestou jsem se vás chtěl zeptat, proč jste je nevzal s sebou. Přišli jako duchové a ani nezaštěkali. Moje smečka by byla už v noci vzbouřila celé okolí, zvláště zde, kde je plno jaguářích stop.“

„Inu, každý máme jiný způsob cestování se psy. Proto jsem nechtěl, abyste bral svou smečku s sebou. Teď mám alespoň jistotu, že se Voelker za námi nepustil, a můžeme říci skoro bezpečně, že v okolí nejsou Indiáni. I kdyby byli ušli naší pozornosti, byli by je zvětřili psi.“

„Vyjedeme hned?“

„Máme dost času. Nepotřebujeme k vzestupu více než dvě, s vašimi koňmi snad tři hodiny. To by slunce nebylo ještě tak vysoko, abychom je na obou stranách zachytili zrcadlem. A teď se nasnídáme. Syrovou vodu bych zde nepil. Napijeme se pramenité nahoře.“

„Tam na kopci je voda?“

„Však uvidíte.“

Slunce již začalo hřát, když osedlali a nasedli. Karaí je vedl klikatými stezičkami lesem stále hustším a zdánlivě neprostupným. Ale cesta byla vysekána mačetou a udržována v dobrém stavu.

Začali stoupat a tím se cesta více klikatila, protože bylo nutno vyhýbat se velikým omšelým balvanům. Pojednou se les otevřel a před nimi se objevila pláň posetá drobnou kamennou sutí. Tam Karaí zastavil a nechal své společníky předjet.

„Jeďte přímo k té vysoké palmě a hleďte udržet směr,“ pravil.

„Proč nás nevedete?“

„Protože pojedu za vámi a můj kůň bude zametat stopu. Pod palmou vyjedete na kamenitou půdu a tam už stopa bosých koní nebude viditelná. Ostatně by nevadila, protože tam je cesta, na které je mnoho stop. Není však třeba, aby někdo věděl, kudy jsme na tu cestu přišli.“

Kdežto oba jeli přímo, šel lovcův kůň bokem a něco nad nimi. Pod jeho kopyty se řítila spousta drobných kaménků. Když přejel, nebyl by nikdo poznal, že se nesesuly samy. Cesta, kterou pak jeli, vypadala jako umělý park. Les zřídl, ale stromy byly mnohem mohutnější. Na kamenité půdě zmizel podrost, takže bylo lesem vidět na všechny strany.

Přesto se cesta stávala stále obtížnější. Karaí seskočil a kůň ho sledoval z balvanu na balvan. Místy se zdálo, že cesta přestává, ale Karaí šel klidně dál po balvanu na pokraji hluboké propasti a v záhybu cesta pokračovala. Jules brzy poznal, že je výhodnější jít pěšky, ale Alonzo chtěl dokázat své jezdecké umění. A bylo ho věru třeba, chtěl-li se jezdec za krkolomných skoků udržet v sedle. Ale pak bylo Alonzovi přece líto koně a vedl ho také za sebou. Oba měli se zvířaty velké potíže. Vzpírala se, mnohdy se nechtěla odvážit skoku. Karaí se o svého koně vůbec nestaral a zajímal se víc o své průvodce. Na takové cestě se podle jednání s koni nejlépe pozná povaha člověka. Alonzo se svým koněm stále hovořil, domlouval mu a povzbuzoval ho na nejhorších místech. Jules stále více ztrácel trpělivost, křičel a hartusil. Dokonce zastavil a uřízl si prut, ale pak si to přece rozmyslil a zahodil jej. Karaí spokojeně pokývl hlavou.

„Mé mínění o vás se pořád lepší, Julesi. Nezlobte se na koně, neumí-li něco, čemu jste ho nenaučil. Křikem ho jen zmatete. Však se sám budete muset ještě mnohému naučit, jako se denně učíme všichni. Za chvilku poznáte, zda bude možno vzít vaše koně dál s sebou.“

„Bude cesta ještě horší?“

„Není to tak zlé. Jen dva schody musíme přejít. Podívejte se před sebe.“

Skutečně: cesta tam končila a byla zatarasena velkým balvanem.

„Tudy přece kůň nemůže vylézt.“

„A přece vyleze. Kousek dál najdeme ještě vyšší překážku. Alonzo, vylezte nahoru a vezměte uzdu mého koně. On ukáže druhým, jak se tam leze.“

Karaí přivedl koně těsně k balvanu a vyhodil Alonzovi uzdu. Kůň, který už věděl, co má dělat, postavil se na zadní nohy a předníma se opřel o horní hranu kamene. Lovec ještě prohlédl a dotáhl popruhy na sedle, pak se nakrčil koňovi pod břicho a nadzdvihl ho. Kůň měl ještě čas se odrazit od země. Karaí mu ve skoku podepřel nohu, která marně hledala oporu, a kůň se dostal nahoru.

„Teď vašeho koně a pak si s Alonzem vyměníte místa. Bude to obtížnější, ale půjde to přece. Nadhodit musí koně jeho pán, na kterého je zvyklý. Nevím, zda by se mu to ode mne líbilo, ale já jim pak podepřu nohy.“

Po několika pokusech se to podařilo.

„Horší to bude s návratem. Budeme muset spustit koně lasem.“

„Měli jsme vás přece poslechnout a jít pěšky. Chudáci koně!“ bědoval Alonzo.

„Já toho nelituji,“ řekl Jules. „Naučili jsme se přejít překážku, před kterou bychom se byli jistě vrátili. A naši koně se také něčemu naučili. Jak to však uděláte, Karaí, když jste sám a nemáte nikoho, kdo by vám táhl koně za uzdu?“

„To vám nejlépe ukáži až u příští překážky. Teď máme před sebou nejhorší kus cesty. Než vjedeme do úzké průrvy, namočte si šátky vodou, i trochou kořalky, máte-li ji s sebou, a ovažte si je kolem úst.“

„Kořalku bych měl, leč kde tady vezmeme vodu?“ ptal se Jules. Ale když zahnuli za záhyb cesty, uvítalo je zurčení nepatrného praménku, dopadajícího z veliké výšky. Voda se rozbíjela o kameny, měnila se v tříštivé kapky a v mlhu, ale o něco níže se zase spojovala a znova rozbíjela. V ní se lámaly sluneční paprsky a všelijak se promítající duhy. I na lovce, zvyklé přírodním krásám, mezi nimiž žili, působil ten obraz mocným dojmem. Usedli u pramene, aby si trochu odpočinuli. Karaí je upozornil:

„Nepijte teď mnoho.“

„Proč? Není to dobrá voda?“

„Nemůžete si přát lepší, ale máme před sebou nejtěžší přechod a potili byste se víc, než by vám bylo milé.“

Odpočinuli si, omyli se a pokračovali v cestě. Cesta stoupala, ale zdála se pohodlnější než předtím. Zase se podobala umělému parku, ale ústila do soutěsky velikých skal a před nimi byl vchod uzavřen velikým balvanem.

„Tudy přece nemůže vylézt ani člověk, neřku-li kůň,“ tvrdil Jules. Ale Karaí přivolal svého koně a odepínal ze sedla laso.

„Teď vám ukáži, jak může člověk vyvést koně bez pomoci, je-li docela sám.“

Teprve teď si všimli, že nad balvanem je silný pařez useknutého stromu. Karaí naň hodil smyčku a pomocí lasa se vyšplhal snadno po skoro kolmém srázu. Pak odepjal smyčku z pařezu, přehodil laso dvojitě a s oběma volnými konci se spustil dolů. K jednomu konci přivázal koňovu ohlávku a za druhou táhl, až se laso napjalo. Pak pobídl koně, nasadil mu rameno pod břicho a vzepřel. Kůň vyskočil, ale špatně se zachytil předními kopyty kamene a sjel zpět. Jen rychlým odskokem vyhnul se Karaí tomu, že nepadl pod koně, ale hned znovu přitáhl laso. Podruhé se to povedlo a kůň vesele zařehtal na hřebenu balvanu, jako by se chtěl chlubit svým kouskem.

„To naše koně nikdy nedokáží,“ mínil Jules. „Zde je nemůžeme nechat a vrátit se s nimi se mi také nechce.“

„Sám bych si s nimi také nevěděl rady, ale jsme zde tři a máme každý své laso. Vytáhneme je nahoru stejně, jako se nakládají na loď.“

Obrovité stromy posloužily jako jeřáb a po delší námaze dostali nahoru Julesova koně. Alonzo přece jen chtěl naučit svého koně podobným výstupům, a když oba lovci pomáhali shora a Alonzo napodobil Karaího podepřením koně, podařilo se to.

„Jak se však dostaneme dolů? To bude jistě horší?“

„Vaše koně půjdou po lasech. Můj sjede sám, jen ho trochu přibrzdím. Kdybyste byl, Julesi, svého koně sám vycvičil, aby k vám měl důvěru a věděl, že od něho nechcete nic nemožného, dovedl by to také. Brání mu v tom jeho strach. Teď však máme ještě kousek velkého stoupání. Radím vám, abyste si ovázali nosy a ústa a hleděli dýchat jen nosem!“

Karaí si přitom sám ovazoval na obličej namočený šátek.

„Jaká je to divná vůně?“ ptal se Jules. „Je mi nějak známá, ale přec nevím, co to je. Tak těžce se zde dýchá.“ Karaí odhrnul trochu šátek a pravil:

„Až budeme nahoře, tak vám to řeknu. Teď jen rychle za mnou. Uděláte dobře, nebudete-li mnoho mluvit.“

Vešli do hustšího lesa. Cesta stoupala příkře, ale nebylo tu překážek, přestože místy vedla těsně podél hlubokých propastí. Z hloubky vystupovaly několik desítek metrů vysoké palmy wauguasú, jejichž hladké kmeny, právě tak jako dlouhé, až šestimetrové listy, byly obtočeny předivem popínavé rostliny s nazelenalými květy. Tisíce kolibříků se honilo kolem nich. Byl to nádherný, nepopsatelný pohled, ale vzduch byl stále těžší, naplněný vůní, která omamovala. Hlava bolela a na všech bylo znát, že podléhají závrati. Také na koně to působilo, ale ti postřehli nebezpečí a pustili se bez pobízení vpřed. Karaí kráčel se svěšenou hlavou mlčky a pravidelně, krok za krokem vystupoval z kamene na kámen. Alonzo se chvilkami rozběhl, předběhl ostatní, ale pak usedl na kámen a těžce oddychoval. Když ho Karaí pravidelným krokem došel a povzbudil, vyběhl zase vpřed, ale byl už na konci svých sil, když před sebou zaslechli řehot svých koní. To Alonza tak povzbudilo, že vyběhl na hřeben. Tam strhl šátek a nadýchal se čerstvého vzduchu. Také Karaí dýchal plnými plícemi, jako do zásoby, ale po chvilce již odpoutával laso ze sedla a ovazoval si kolem obličeje znovu šátek, který namočil v praménku.

„Musíme se vrátit pro Julese. Slyšel jsem ho ještě před chvílí, jak něco volal, bláhovec! Musíme mu jít naproti, a to hned. Kdyby ztratil vědomí, dal by nám mnohem větší práci. Vezměte s sebou také své laso, Alonzo.“

A již lovec spěchal dolů. Nešel daleko. Jules napolo ležel opřen o kámen, ale tak příhodně, že bylo snadno zavázat mu smyčku lasa pod paží. Karaí vyběhl kousek výše, přehodil laso kolem stromu, a vrátiv se s druhým koncem, stejnoměrně přitahoval laso, podpíraje Julese, jako dříve vytahoval svého koně na balvan.

Alonzo se neodvážil příliš hluboko. Zato shodil dolů konec svého lasa, a když Karaí obě lasa navázal, šlo to již líp. Stačilo omýt Julesovi obličej a nechat ho nadýchat čerstvého vzduchu, aby přišel k sobě. Jen silné bolení hlavy trápilo všechny tři.

„Co to k čertu bylo. Čím jsme to prolezli?“

„Což jste to neviděl všude na palmách? Vždyť i ti kolibříci byli opilí a každou chvilku padali, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Ale přece se zase vrátí zpět. Mají víc rozumu než vy, Julesi. Otvírají sice zobáky, ale mohl jste si všimnout, že ani nepípnou, kdežto na jiných květech nepřestanou cvrlikat. Jinde a na jiných květech se naštěbetají až hanba. Však vy tudy také podruhé půjdete se zavřeným zobákem. Což to opravdu nepoznáte? Vždyť je to vanilka, kterou od vás z Bolívie vozí tropeiros do Puerto Suárezu.“

„Opravdu, teď to poznávám. Ale tak silnou vůni, Karaí, jsem ještě nikdy necítil.“

„To proto, že bolivijští baunilleros ji sbírají nezralou a ještě jen ze spodních větví křovin.“

„Ale vždyť je to celé jmění, co tady roste na dosah ruky a jen nějakých dvacet mil od řeky. V Bolívii to vozí od pramenů amazonských přítoků tolik měsíců na mezcích a ještě se jim to vyplácí.“

„Jen si poslužte, Julesi, a zaveďte si tu export vanilky,“ posmíval se Karaí. „Ano, je to na dosah ruky. Ale rád bych vás viděl, jak byste na ty palmy vylezl. A jak by se vám to v té vůni sbíralo.“

„Nu, nějak by se to dalo zařídit. Ale vysvětlete mi jednu věc! Kdysi jsem si chtěl zařídit pohodlný život a chtěl jsem obchodovat s bolivijskými plodinami. Dopsal jsem několika známým; slyšel jsem, že se nejvíce vanilky prodává v Paříži — tak jsem tam dopsal, kolik by platili. Poslali mi z Paříže vzorky, jak ji tam prodávají na ulicích v takových trubičkách, ale když jsem to propočítal, zdálo se mi, že to tam v drobném a v krásném balení prodávají levněji, než se v Suárezu platí ve velkém při patnácti kilech. A s jinými věcmi to bylo podobně. Tomu opravdu nerozumím.“

„Nu, to jsou obchodní záhady, které my lovci nikdy nepochopíme. Hlavní důvod bude asi ten, že překupník v Suárezu neplatí penězi, nýbrž zbožím, a přitom již vydělá svých sto procent. Ale u vanilky to má ještě jiný důvod. Vanilka nepřijde do obchodu, nýbrž do továren. Tam z ní vyextrahují pravý vanilin — na co jej potřebují, nikdy jsem se nedověděl, — a pak ty prázdné, vyčichlé lusky, hodící se jen na smetiště, napustí umělým vanilinem, který dělají z dehtu. Obecenstvo má radost, že má pravou vanilku, a kazí tím své pokrmy. Našinci, který, zná pravou vanilku, to smrdí. Také byste na to nenalákal žádného motýla — hmyz je totiž chytřejší než zjemnělý Evropan a nedá se tak snadno napálit všelijakou náhražkou. Já v Evropě jídla s vanilkovou příchutí nejím. Teď se můžeme dosyta napít té nejlepší vody na světě. Já už jsem si naplnil čutoru, hned jak jsme přijeli, aby trochu zteplala, protože při pití přímo z pramene trnou zuby.“

Jules se sklonil k prameni a chtěl se napít, ale hned po prvém pokusu toho nechal.

„To opravdu není možné pít. Kde se tu bere tak ledová voda?“

„Ledová zrovna není. V Evropě byste se v tom koupal a ještě byste si liboval, jak je teploučká. Právě jsem měřil teplotu — má 22 stupně — ale vzduch tady ve stínu je přes čtyřicet, a proto vám trnou zuby, když pijete. Teď vyjedeme z lesní úžlabiny na volné prostranství a tam už bude příjemněji. Jen si naberte zásobu vody na celý den.“