Dlouhý lovec/Na Riacho Saladu

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Papouščí svatba	Na Riacho Saladu	Vanilka

Údaje o textu
Titulek:	Na Riacho Saladu
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

„Nuže, rozloučil jsem se s donem Pablem. Jel na jih, aby viděl, jak jsou vydry daleko s přípravami k svému každoročnímu náboženskému obřadu. Slíbil mi dát zprávu a ujišťoval mě, že takovou podívanou nesmím propást. Já jel za svými lidmi.

Znáte to všichni. Ústí Riacho Salada není ani brazilskou míli severně od Pão de Agucar. Tam mě měli očekávat, a také jsem je tam našel i s naším Angličanem. Utábořil se o několik kroků dál, ale Corrientinec už mu pomáhal při snášení dříví a v jiných táborových pracích. Když jsem přijel, už se stmívalo a musel jsem čekat na ráno.

Dříve než vyšlo slunce, prosekal jsem si cestu houštinou na malý pahorek jižně od ústí potoka. Kdo jste tam byl, víte, že ten vrcholek je holý. Jen veliké balvany tam jsou, jako bys je nasypal, a jen místy se po nich vinou krásně zelené pruty sarsaparilly. Byl jsem tam několikrát a nasbíral jsem tam několik arrob jejích kořenů, když jsem potřeboval peníze. Dřív je lékárny dobře platily, dokud nebyl znám lepší léčivý prostředek proti jedné kožní chorobě. Ale tamodtud je také pěkný přehled vnitrozemí a je to ideální místo pro kouřové signály. Neradil bych ovšem nikomu, aby signálů zneužíval. Mám je už léta s Tumrahy smluvené, a když zapálím, sejdou se z veliké dálky. Nebyli by spokojeni, kdyby se pak místo mne objevil někdo jiný, kdo jim nenese žádné dárky. Přinejmenším by mu ten žert přišel hodně draho. A pak — jak víte — jsou různé signály, a kdo by je neuměl, mohl by si poštvat Indiány na krk.

Nanosil jsem si tedy dříví a hodně zetlelého listí, udělal jsem pěknou vatru, a když se rozhořela, přihazoval jsem listí v určitých přestávkách, takže do vzduchu vyrážely kotouče dýmu, dlouhé, krátké, jako když se telegrafuje. Raději vám neřeknu, jaká je má značka a jaké značky mají náčelníci, které jsem volal, ani jakým způsobem se naznačí, kolik lidí mají vzít s sebou a že ženy a děti mají nechat ve vnitrozemí. To lze kouřem povědět, stejně jako například to, že s sebou nemusí brát zbraně nebo že je s sebou vzít musí. Chápete, že by si nedali líbit, kdyby je někdo napálil a oni šli nadarmo mnoho denních pochodů a zanedbali zásobování svých rodin.

Pak jsem čekal na odpověď nebo alespoň na znamení, že mé kouře byly zpozorovány. Ale odpověď nepřicházela kromě jednoho slabého kouře daleko na obzoru, daleko dobrých čtrnáct denních pochodů. Snad to ani nebyl signál, snad to byl jen lovecký požár — na tu dálku nebylo to možno dobře rozeznat. Znovu jsem signalizoval, že se nezdržím déle než týden, aby se hlásil někdo, kdo je blíž. Musil jsem čekat. Možná že mě viděl nějaký Indián na lovu a odpoví, až se sejde s náčelníkem anebo až zapálí oheň. Sirky Indiáni nemají a rozdělat oheň vrtáním dřeva chvilku trvá. Ostatně dole v nížině bylo jistě všecko promočené rosou.

Tak mi nezbylo než čekat. A při tom čekání jsem zjistil, že jsou v lese hocco. Hocco je nejchytřejší pták a lovec se nesmí ani pohnout, chce-li, aby čekaná měla úspěch. Já se nemusil hýbat: komáři tam nahoře nebyli a na mušky polvorines bylo ještě brzo. A tak jsem ulovil tři hocco. První dva šípem, bez hluku, a třetího jsem střelil. Slyšel jsem ještě čtvrtého, ale toho jsem už chtěl ranou vyplašit, aby nějaký kohout zbyl vdovičkám. A podle té rány mě našel Angličan, a když uviděl můj úlovek, chtěl se také pokusit o štěstí. Marně však ztrácel čas. Plížil se za ptákem, kdykoli zaslechl jeho hudrování, ale brzo poznal, že je to marné, a zkusil to s čekanou. Dovedl stejně nepohnutě sedět, přestože se už začaly objevovat polvorines a nemilosrdně bodaly. Začínal se mi líbit, ale brzy to pokazil. Střelil po slepici, aby se alespoň něčím odškodnil.

Když jsem viděl, že se už nedočkám odpovědi na své kouře a že Indiáni jsou asi příliš daleko, měl jsem chuť celého podniku nechat. Ale když už jsem dopravil až sem sudy s lihem, chtěl jsem se přece jen pokusit, zda bych sám nenašel ryby ponce s přispěním Otontovým. A myslil jsem, že se zároveň zbavím Angličana.

Hned po obědě jsme vyjeli proti proudu potoka. Angličan nás však dohonil, právě když jsme se blížili k peřejím. Myslil jsem, že ještě před nocí vyjedeme nahoru a utáboříme se tam. Když jsem se chystal vjet se svou kánoí do peřejí, slyším shora křik: »Volnou vodu — jedu po proudu.« Na začátku peřejí se objevil Voelker na své kánoi a pustil se do proudu. Rychle jsem se uklidil stranou, protože v proudech se kánoe nemohly vyhnout, ale Angličan jel dál.

Voelker svým křikem vyplašil dva bažanty jacutingy, kteří přeletěli s velikým hlukem přes řeku, a tu jsem viděl něco, čemu bych nevěřil, kdyby mi to někdo vyprávěl a kdybych to nebyl viděl vlastníma očima. Voelker měl jako obyčejně všechny troje brýle na čele. Když zaslechl jacutingy — byl už na konci peřejí — vzal pádlo do levé ruky, do pravé popadl pušku a střelil z obou hlavní. My, kdo jsme ho znali, věděli jsme, že střílí po sluchu, že z ptáků vidí jen míhající se stín a na hlavni že nevidí »mušku«. Trefil oběma ranami a co víc: natočil v plné jízdě kánoi tak, že mu střelení bažanti padli do kánoe. Jen tím natočením kánoe zabránil, že se nesrazil s Angličanem. Když si to uvědomil, začal pustě zlořečit. Nasadil si napřed jedny brýle a koukal se na Angličana jako stepní sova. Poznal v něm bělocha, a proto mu lál německy. Když Angličan nejevil porozumění, pokračoval francouzský a pak ve všech řečech, v kterých umí nadávat. A to věru umí, jak víte. Na pozdrav ovšem zapomněl.

Rozhodl jsem se, že se utábořím před peřejemi. Nevěděl jsem, v jakém stavu bude tábořiště nahoře, a počasí se začínalo měnit. Víte, že v dobách, kdy kvete bílé quebracho, přicházívají první deště a ty bývají důkladné. Proto bylo záhodno postavit dobře stan a opatřit kánoe.

Zatímco Otonte a Mitapirú stavěli stan a Corrientinec měl snášet dříví, okukoval již Voelker naše zásoby a radil, co máme uvařit k večeři. Ukázalo se, že za Voelkerem přiběhli po břehu jeho psi, hubení a hladoví jako vždycky, a hned hledali něco k snědku. Moji dva psi tomu nechtěli rozumět a Voelker si to odnesl roztrženou kalhotou, protože je rozháněl tím způsobem, že chtěl moje psy mlátit. A moji psi nemají takové věci rádi. Sotva se voda začala vařit, sedl si k ohni a sám si nasypal z našeho maté.

‚Udělal byste dobře, Voelkere, kdybyste se postaral o své tábořiště, než bude tma, a nanosil si dříví,‘ řekl jsem mu.

Zavětřil nosem ve vzduchu jako kvatí a povídá:

‚Bude pršet a já nemám stan. Přespím ve vašem stanu.‘

Řekl to, jako by se to rozumělo samo sebou. Ale v mém stanu bylo místo pro dva a moji hoši měli druhý menší stan už postaven. Jakmile se však Corrientinec dověděl, že Voelker je skoro slepý, a uvědomil si jeho mistrovské rány, jeho obdiv k němu stoupl tak, že nechal nošení dříví a usedl vedle Voelkera. Angličan si postavil stan o několik kroků dál v křoví, a sotva rozdělal oheň, přestěhovali se k němu. Mitapirú mě upozorňoval, že Corrientinec s Angličanem se nějak dorozuměli — nechápal jsem sice v jaké řeči, protože znalosti španělštiny měli oba velice skrovné a jeden neuměl anglicky a druhý neznal řeč guaraní — ale celé ráno prý spolu šuškali. Bylo by mi bývalo vhod, kdyby mi byl Angličan Corrientince přebral, ale uznal jsem, že bude nejlépe nechat věci, až se vyvinou samy.

A tu se stala druhá podivná příhoda.

Angličan se opřel o strom a začal si nacpávat lulku. Chtěl si ji zapálit, ale zjistil, že se nějak ucpala. Rozhlížel se kolem po něčem, čím by ji pročistil, a když nic nablízku neviděl, vytáhl z opasku revolver a střelil do koruny stromu. K nohám mu spadl maličký rozstřelený ptáček tángara. Přistrčil si ho nohou, vytrhl z křidélka brk, pročistil si jím troubel a hodil ptáčka do ohně. To měla být odpověď na Voelkerův střelecký výkon. U Voelkera a hlavně u Corrientince to vyvolalo nadšení, zato moji dva Indiáni se na sebe podívali a já z jejich pohledu poznal, že se jim tenhle vtip nijak nezamlouvá a že jeho autoru něco nepěkného provedou. Proto jsem raději zakročil sám:

»Poslyšte, mister!« křikl jsem od svého ohně. »Já bych asi něco podobného s takovou jistotou a za takového přítmí nedovedl, ale najdu-li vás zítra po východu slunce tady nablízku, rozstřelím vám koleno. Buďte ujištěn, že je nechybím!«

»All right,« zněla odpověď a pak dali ti tři hlavy dohromady a šeptem se domlouvali.

Navečeřeli jsme se a po několika tykvích maté šli jsme spát. Ale ne nadlouho. Jak jsem očekával, hned po západu slunce přišel déšť. A byl to důkladný »šňůrkový plavák«. Hned po prvních kapkách vlezl do mého stanu Voelker. Upravil si lože a nic mu nevadilo, že mě ruší ve spaní. Roztáhl se tak, že jsem musil se svým lůžkem uhnout, a přitom se mu chtělo také do řeči. Okřikl jsem ho, aby mě nechal spát. Ale nenechal. Za chvilku začal:

»Nemohu usnout — ti vaši psi mají blechy a pořád si je drbou.«

»Neměli by je, kdyby je nebyli dostali od vašich psů. Na dobře krmených psech se blechy dlouho nedrží.«

»Každý pes má blechy.«

»Zítra je v peřejích ztratí.«

»Ale já nemohu spát pro jejich drbání.«

»A já zase pro vaše žvanění. Buďte zticha!«

»Tak vyžeňte ty bestie ven!«

»V tom počasí? Ani mi nenapadne. Mne jejich drbání neruší.«

»Ale mě ruší! A moji psi jsou také venku.«

To už mi bylo trochu příliš. Možná že jsem byl toho dne trochu rozmrzelý, už proto, že jsem tušil, že celou cestu podnikám nadarmo. A dodalo mi, když Voelker kopl jednoho psa. Pes mu natrhl nohavici a to Voelkera ještě víc rozvzteklilo:

»Ty potvory neposlechnou a — vida, teď už jste mi dlužen druhou nohavici. Vyženete je, nebo ne?«

»Myslíte-li, že je nevyženu, tedy jste uhodl. Ale vyženu vás. Seberte si své věci a už ať jste venku!«

Vypadal jsem asi v té chvíli hodně divoce, protože Voelker okamžitě poslechl. Před stanem si pobroukával:

»Psa do takového počasí nevyžene, ale bělocha, lovce a přítele vyžene.

Chápete, moji psi mě živili, a ten běloch mě jen vyžíral. Ani nevím, kde tehdy Voelker přespal. Do Angličanova stanu by se byl nevešel. Ale ráno, když přestalo pršet a vstali jsme, nenašli jsme ani Voelkera, ani Angličana a k mé radosti ani Corrientince. Vyjeli jsme nad peřeje, až tam, kam byl potok splavný. Marně jsme hledali po několik dnů ryby. Vrátil jsem se do Olimpa, abych uskladnil alkohol, a poslal jsem Mitapirúa s jednou kánoí zpět na jih. Ani o Angličanu, ani o Corrientinci jsem od těch dob neslyšel. Škoda, že se stejně nestalo s Voelkerem.“

„Toho se tak brzy nezbavíte.“

„To vím a bude mě věčně upomínat, že jsem mu dlužen za správku dvou nohavic.“

„A za jednu krásnou jaguáři kůži,“ ozvalo se z pokraje lesa.

Voelker se vhrnul do ležení. Přes záda měl své dvě pušky a na nich kůži jaguára. Kůži měl v ruce a hodil ji Karaímu pod nohy.

„Jste mi dlužen nejméně tři libry. A ostudu máte k lepšímu. Co? Tak se chová lovec? Rozstřílet takovou nádhernou kožišinu? To jste musel střelit zrovna expresní kulí a roztříštit celou hlavu? A byla to moje jaguářice, rozumíte — moji psi ji uštvali na strom a já stál pod stromem. To je vyslovená krádež, co jste provedl. A ke všemu ještě uteče jako kluk a nechá mě pod metrákovým nákladem, nechá mne, starého člověka, stahovat i druhou kůži. To mi, Karaí, zaplatíte! Jak říkám, nejméně tři libry od vás dostanu.“

Lovci se dívali udiveně, ale pak se začali smát, až se váleli smíchem po zemi.

„A moje sedlo jste nepřinesl?“

„Ani mě nenapadlo. Budu se s ním tahat. Jen si pro ně jeďte sám. Máte koně.“

„Já jen myslil, že byste si byl vydělal o jednu libru víc, kdybyste je byl přinesl. Takhle musím jet na Otontově sedle a vy, Nené, budete tak laskav a poohlédnete se po mém sedle, zatímco budu pryč. Tři libry jste říkal za kůži. Dobrá, kupuji ji. Beztoho je čabraka na mém sedle už hodně opotřebovaná a tahle kůže má nejkrásnější kresbu, jakou jsem kdy viděl. Otonte! Vypni tu kůži na dřeva a za tři dny, než se vrátím, můžeš ji vysovírovat.“

„A ty tři libry mi zaplatíte hned teď, nebo až se vrátíme na Barranco?“

„To máte, Voelkere, stejné. Třeba hned — to víte, já jsem nerad někomu dlužen. Můžete si je odpočíst od toho, co jste dlužen mně. O mnoho se můj dobropis nezmenší.“

Nevšímaje si dlouhého obličeje Švýcarova, obrátil se lovec k Julesovi a k Paraguayci a vyzval je, aby si připravili koně:

„Dospíme, co jsme zanedbali, v sedle. Nějakou hodinu pojedeme známou krajinou.“