Dlouhý lovec/První srážka

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Vanilka	První srážka	Porada

Údaje o textu
Titulek:	První srážka
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Když vyjeli z lesa, vedla je cesta podél hluboké strže, porostlé nízkým křovím. Zpočátku jim křoví bránilo v rozhledu, ale když vyjeli na holá místa, viděli, že jedou těsně na pokraji propasti, jejíž stěny spadají dolů skoro kolmo. Proto věnovali všechnu pozornost cestě. Nebylo kdy rozhlížet se, protože jeden koňův chybný krok znamenal smrt. Ale když se cesta trochu rozšířila, zarazil Alonzo koně, aby se rozhlédl po protějším břehu kaňonu.

„Kam nás to, Karai, vedete? Vždyť je tam na druhé straně veliká kaďuvejská ves. V takovém obrovském domě musí bydlet aspoň sto lidí.“

„Možná že ještě víc. Objedeme strž a pojedeme kolem domu. Budete si je moci spočítat. Já jsem se k tomu ještě nedostal.“

„A neudělají nám nic?“ Také Jules zastavil koně a škrábal se rozpačitě ve vlasech. „Kdyby vzniklo nějaké nedorozumění, tedy jsme na těch holých místech vystaveni palbě a neprojde ani myš živá. Z protějšího břehu je možno každého odstřelit i obyčejnou předovkou, nabitou sekaným olovem. A slyšel jsem, že někteří Kaďuvejové mají winchestrovky^[1].“

„Proč myslíte hned na nějaká nedorozumění?“

„U Indiánů není o nedorozumění nouze. Nebylo by snad lépe, kdybychom svůj příchod ohlásili — třeba výstřelem — a zeptali se, zda nás chtějí přijmout?“

„Zde toho není třeba a jinde teprve ne, protože by Indiáni věděli o vaší přítomnosti dřív, než byste vy zahlédl jejich tolda. I když snad Kaďuvejům nebude naše návštěva vhod, nemusíte se ničeho obávat, jestliže splníte mou podmínku a ničeho se v jejich domě nedotknete. A teď se nezdržujme a jeďme.“

„Počkejte, Karaí! Než někam vlezu, rád se dobře informuji. Z čeho může být zde na té skále tolik lidí živo? Vodu tam jistě nemají, protože jste nám radil, abychom se jí zásobili. A jak tam dopraví potraviny? Nemají nějakou pohodlnější cestu, než byla ta, po které jste nás přivedl? Víte, pro případ, že bychom museli zmizet trochu rychleji.“

„Pokud vím, není sem lepší cesty. Prohledal jsem to zde důkladně, to si můžete myslit. Ostatně pojedeme jen okolo a nemůžeme se dlouho zdržovat.“

„A kam vlastně jedeme?“

„Tam — na mou rozhlednu,“ řekl Karai a ukázal na vrcholek strmé skály, která se vypínala vysoko nad protějším okrajem strže. Dál už neodpovídal na otázky a vjel na cestu, která se klikatila hustším lesíkem. Oběma lovcům nezbylo než ho následovat, třebaže by se byli raději vrátili, nebýt obtížných sestupů a vanilkového lesa. Jsou místa, o nichž člověk myslí, že by se jimi neodvážil projít podruhé, i když jimi poprvé prošel. Projde-li několikrát, zdá se mu to již velice snadné. Orlí hory byly takovým místem a oba lovci se zapřísahali, že dostanou-li se odtud, nikdy se sem již nevrátí, i kdyby zde byly jakékoli poklady. Prozatím měli pouze starost, zda se odtud dostanou, a proklínali chvilku, kdy se dali Karaím zlákat k podivnému dobrodružství.

Na konci strže byl porost vyšší a hustší, takže si ani neuvědomili, jak se cesta zatočila a že jsou již na protějším břehu. Karaí zastavil na rozcestí a seskočil s koně.

„Zde necháme koně a půjdeme pěšky. Povolte jim sedla a přivažte ohlávky na lasa, aby se koně mohli napást bambusu. Chcete-li, můžeme se podívat do »vesnice«, ale jen nakrátko, spěchám.“

Po několika krocích se lesík otevřel a na velikém palouku stál před nimi veliký dům, krytý částečně palmovými prejzy, částečně došky z trávy. Stěny byly otevřené a bylo vidět lůžka potažená vypjatými kožemi. V hlavách lůžek byly zaraženy vyřezávané totémové kůly a v jejich vidlicích ze dřeva řezané figurky lidské podoby. U nohou lůžek byly zaraženy vyřezávané totemové kůly a v jejich talíře, veliké chladiče na vodu, hrnky všech druhů a tvarů. V nohách stály nejrůznější zbraně: kopí, šípy, luky, staré pušky na křesací kámen i moderní opakovačky. Když přišli blíže, viděli na postelích ozdoby tepané ze stříbrného a zlatého plechu.

Jules chtěl sáhnout po některých ozdobách, ale Karai ho okřikl:

„Dívejte se laskavě očima, a ne rukama. Slíbil jste, že zde na nic nesáhnete.“

„Ale to je opravdové zlato! Kde ho Indiáni sebrali? Copak je zde zlaté ložisko?“

„Pokud vím, není. Propíral jsem písek všech zdejších potoků a zjistil jsem, že po těžkých kovech zde není ani stopy. Ale Kaďuvejové dělají své šperky z brazilských stříbrňáků a z anglických liber, které roztepají na plech. Proto nepřijímají za hovězí kůže nic než kovové peníze. Ale i kůží prodají málo, protože je sami potřebují. Vidíte, jaké mají pohodlné postele; všimněte si, jak jsou na nich vypjaté kůže hladce vypracované a jak jsou pomalovány krásnými, droboučkými ornamenty. Stěží zde najdete nějaký předmět, který by nebyl zdoben a pomalován. Každý předmět, kterého užívá Kaďuvej, je umělecký kousek. Indián si dovede zkrášlit své okolí.“

„Ale proč je tu takové ticho? Copak všichni obyvatelé vesnice utekli? Vše je uspořádáno, jako by byli odešli před chvilkou. Alespoň ženy, děti a starci by zde měli být, i když odtáhli lovci a bojovníci.“

„Jsou tu všichni, jak děti, tak starci a největší a nejslavnější bojovníci kmene. Chcete-li je vidět, podívejte se pod lůžka.“

Jules se nedůvěřivě podíval na dlouhého lovce, který si obkresloval droboučký ornament z bambusové schránky a byl tak zabrán do práce, že si nevšímal svých průvodců. Alonzovi nedala zvědavost a poodhrnul poncho visící z jednoho lože. Zděšeně vykřikl, odhodil poncho a utíkal zpět ke koním.

Karaí a Jules se podívali, co ho tak vyděsilo. Pod postelí ležela vyčištěná a sluncem vybělená kostra. Na čele lebky byl připevněn veliký stříbrný kotouč a na něm přinýtován krásně ze zlatého plechu vyřezávaný kůň. Celá lebka byla pomalována droboučkými uměleckými arabeskami. Také kosti skrčeného těla byly pomalovány a svázány tkanými, zdobenými pásy. Na ramenou byly pérové ozdoby zřejmě cizího původu. Asi válečná kořist z bojů proti „pánům pérových ozdob“ — Indiánům z druhého břehu, Čamakokům a Tumrahům. Karaí urovnal poncho, jak bylo dřív, a prohlížel si totemovou hůl.

„To byl náčelník Itakaduana, Tenká jehla, který kdysi s osmnácti bojovníky a s čtyřiceti otrokyněmi dobyl pevnosti Coimbry a pobil více než čtyři sta vojáků. Už tehdy byl více než sto let stár a zemřel zákeřně otráven, když jel do Corumbá vyjednávat s úřady. Bylo mu tehdy sto osmnáct roků. Náčelník Nauviljo si dojel se svými lidmi pro jeho mrtvolu do Corumbá a tím se stal hrdinou a vládcem celého kmene. Všechny slavné činy Itakaduanovy se připisují jemu.“

„To jste všechno vyčetl z těch kresbiček?“

„Možná že je to vše v nich napsáno, já však to neumím všechno číst. Jen Itakaduanovu značku jsem poznal na totemovém dřevě. Ostatní vím odjinud. Itakaduana byl se svým otcem při zasvěcení chrámu v Asunciónu. Počítám-li, že by musel být alespoň čtyřletým chlapcem, když jel několik měsíců koňmo a když bylo zaznamenáno, že to byl čilý a chytrý chlapec, bylo mu v době jeho smrti sto osmnáct roků. U jiných Indiánů není možno ani tak přibližně zjistit stáří. O Nauviljovi jen hádám, že mu nebude chybět mnoho do stovky. Snad je mladší a jen těžká nemoc ho dělá starým.“

„Můžete mu tak důvěřovat, že nepodnikne útok na Barranco Branco? Je prý velice věrolomný.“

„Mně daný slib nezruší a nepodnikne nic, dokud se se mnou neporadí, protože ho léčím — nebo vlastně uměle ho udržuji při životě. Jeho nemoc by mu nevadila, aby nepodnikl přepadení, tím spíš, že by raději zemřel v boji než v posteli. Dojde-li k tomu, uvidíme nějaký odvážný a chytrý kousek indiánského válečného umění.“

„Proč si s ním, Karaí, dáváte takovou práci? Nebylo by lépe, kdybyste ho nechal umřít? Je to přece zlý člověk. Vypravují se o něm hrozné věci. Prý umučil ukrutným způsobem čaroděje svého kmene.“

„Inu, beránek to zrovna není. Ale každý národ má své zvyky, a co vy jmenujete ukrutností, to on nazývá spravedlností. Nynější čaroděj Apočangra se odstěhoval k odbojným mladíkům na Chuvaradu ze strachu, aby ho nepotkal osud jeho kolegy, a to už je co říci, protože čarodějové jsou vždycky na straně konzervativních živlů a zřídkakdy jdou s pokrokem. Jeho žena ho k tomu přiměla. Ani mi nechtěl vyprávět, jak to bylo, a zeptal jsem se tedy samého Nauvilji.“

Za řeči došli k místu, kde nechali koně a psy, a stoupali do kopce. Alonzo šel těsně vedle nich a stále se ustrašeně ohlížel, jako by se bál, že se některý z nebožtíků pustí za nimi. A ke všemu teď slyšel o čarodějích, což nijak nepřispělo k jeho lepší náladě.

„Co vám řekl Nauviljo? Vždyť Indiáni se bojí svých čarodějů, a hlavně kaďuvejští čarodějové mají pověst jasnovidců. Jak to, že se Nauviljo něčeho proti němu odvážil?“

„Také jsem se ho na to ptal, abych věděl, jak dalece věří. Nepopíral, že onen čaroděj uměl všelijaké kejkle a že se ho sám bál, ale řekl mi, že pouze živý čaroděj je nebezpečný, a proto bylo třeba ho odpravit.“

„Ale on zabil také jeho ženu a dcerku, jak jsem slyšel.“

„Prý i toho bylo třeba, říkal mi Nauviljo, a když jsem poslouchal a pozoroval jeho vážnou tvář, vzpomněl jsem si na naše evropské soudce, kteří vynášejí rozsudek smrti i tehdy, kdy šlo o justiční omyl, a dali popravit docela nevinného člověka — třeba jen proto, že měl jiný názor. Podle Nauviljových názorů to bylo zcela správné a spravedlivé. Přišla nákaza neštovic. V takovém případě se Indiáni zpravidla rozběhnou, rozejdou se i rodiny a každý žije osamoceně. Kdo ještě nebyl nakažen, přežije a po čase se vrátí. Děti však obyčejně pomřou. Těžko proti tomu něco dělat. Nemají-li léky a nechtějí-li vymřít všichni, nemohli vymyslit nic rozumnějšího. Ale čaroděj měl příliš mnoho sebedůvěry, věřil asi sám v své talismany nebo počítal s náhodou a s tím, že vyléčí-li se někdo, bude on ještě slavnější a obávanější. Radil, aby všichni zůstali v hlavním sídle Nalike, on že nemoc zažene. Tančil a zpíval celé noci, ale lidé umírali a nákaza se šířila. Umíralo jich každý den několik. Nauviljo mlčel. Když se však roznemohla jeho krásná dcerka — věřte, že to bylo dojemné, jak mi ji stařík popisoval a jaké o ní zpíval písně — přivázal čaroděje, jeho ženu a jeho dcerku a mačetou jim usekával kus těla po kuse, až vykrváceli. A nemoc zmizela. Od toho dne už nikdo neumřel. Tak hraje náhoda v osudech lidstva. Kdyby byl s popravou počkal jen jeden den, byl by získal čaroděj slávu, že zmohl nemoc, na kterou tehdy nestačili ani naši lékaři, a byl by se stal nebezpečnějším, protože by byl jistě zneužíval své moci. Tak však byla na něho svalena vina, že on přivolal nemoc na svůj lid. Ani on, ani jeho rodina nebyli pohřbeni a supi ohlodali jejich kosti. Nauviljo se stal vrchním náčelníkem a zůstal jím, i když dorostl náčelník Chřestýš, vnuk Itakaduandův. Nepomohl mu ani diplom kapitána brazilské národní gardy, ani jmenování náčelníkem, které mu Malheiros obstaral u vlády. Má sice diplom v pouzdře a o slavnostních dnech oblékne zlatem premovanou uniformu, ale musil se vystěhovat s několika starci a chlapci a žije v bažinách u Nabileke.“

„Proč mu vy, Karaí, nepomůžete k jeho právu a udržujete vraha Nauvilja při životě? To je přece proti vašim zvykům a zásadám!“

„Protože by to bylo neštěstí pro celý kmen. O Nauviljovi se říká, že je zlý, protože chrání svůj lid. Slíbil, že zabije každého obchodníka, který jeho lidem přiveze kořalku. Také jich několik zabil. Nepomohlo to. Touha po zisku byla větší než strach před smrtí. Jeden obchodník se smluvil s náčelníkem Chřestýšem, že přes jeho tábor budou pašovat kořalku výměnou za dobytek. Ale nezůstalo při dobytku. Obíral opilé Indiány o koně, o šperky a o vše, co měli. Nauviljo byl tehdy těžce nemocen, ale přece se dal vysadit na koně a přivázat na sedlo, přepadl tábor a opilé Indiány dal naházet do bažinaté řeky. Několik se jich utopilo. Obchodníka tehdy nezabil, ale dal ho přivázat ke kůlu, zmučil ho a zmrzačeného posadil do kánoe a pustil po proudu. To mu udělalo zlou pověst a zvětšilo ji ještě to, že rozbil sudy kořalky a sebral nejen všechno zboží, ale i vše, čím Indiáni za kořalku zaplatili. Proto se o něm říká, že obírá i lidi svého kmene. Můžete mu to mít za zlé?“

„Ale vaše zásady?“

„Čert vezmi zásady! Jsou činy, za které je indiánské mučení malým trestem. Nechájí-li se bez trestu, rozrůstají se. Najde se mnoho těch, kteří obětují svůj lid pro svůj osobní prospěch. Ale už jsme na místě. Teď se vám pochlubím třemi krásnými kůžemi. Tak krásně vybarvené jste sotva viděli. Takové má jen horský jaguár.“

Před sotva metr velkým otvorem tmavé jeskyně stála fotografická třínožka, na které bylo připevněno vypouklé zrcadlo. Od zrcadla vedl provázek do vnitra jeskyně. Karaí se sehnul a po čtyřech vlezl dovnitř.

„Musíte se trochu shýbnout, ale zde už se zas narovnáte.“

Jeskyně byla prostorná a vysoká. Byl v ní krásný chládek. Karaí hledal chvilku v pozadí a něco si pobručoval, potom však toho nechal. Ukázal svým společníkům, kam mají usednout.

„Něco není v pořádku. Myslím, že ty kůže neuvidíte, Julesi, ale na to je dost času. Nejprve se podíváme, co je nového v pevnosti.“

„Ukradl vám někdo ty kůže? Pak by to mohli být jen Indiáni. Kdo jiný by se sem odvážil. A jsou-li tady, pak nás mají v pasti. Odtud se nedostaneme — a voda tu není.“

Karaí se zabýval provázkem. Pohodlně si lehl a několikrát zatahal. Skoro současně, jako by se jeskyně osvětlila, všem se zablýsklo v očích. „Už na nás jdou. Kam jste nás to zavedl?“ skuhral Alonzo, zatímco si Jules prohlížel ústí hlavně své opakovačky, aby se přesvědčil, zda se mu cestou neucpala zemí.

„Nechte svou bouchačku, Julesi. Tady ji nepotřebujete.“

„Ale — to světlo?“

„Tam byste nedostřelil. Posílá je váš švagr z pevnosti. A teď dávejte pozor! Vidíte: třepotavý signál a šest krátkých. Inu, váš švagr nezapře, že je Brazilec. To asi znamená jezdce. Když Brazilci chtějí říci sto jezdců, tak řeknou šest set noh kavalerie. Počítají nohy jezdců i koní, jen aby vyšlo větší číslo. Bude-li tak pokračovat, nedozvíme se konec do západu slunce — ale ne, dostal rozum: čtyři dlouhé signály a pět krátkých a zase galop a šest noh. Signály vašeho švagra se musí jen hádat. Nikdy se nedrží přesně smluveného kódu. Víme tedy, že čtyřicet pět jezdců vyjelo. Teď mu řekneme, že rozumíme, ale zeptáme se, odkud a kam. Můžeme si to domyslit, že vyjeli Riograndští, ale bude lépe, budeme-li to mít potvrzeno. Ano, vyjeli z Barranco, a to už ráno, a směrem na Chuvaradu. Tak přece chce Malheiros začít vraždění při obžínkové slavnosti. Přepočítal se o čtyři dny. Slavnost začne, teprve až se objeví nad obzorem Plejády. To by mu mohlo špatně… buďte zticha!“

„Co je? To je přece zpěv slavíka sabiá,“ šeptal Alonzo. Ale Karaí jen mávl rukou. Pak vyňal z pasu kulatý plíšek, zasadil jej mezi rty a opakoval zpěv. Nebylo to tak dokonalé a každý by byl poznal, že to není zpěv ptáka, ale muselo to stačit.

„To vím také, Alonzo, ale slyšel jste už zpívat v tuhle hodinu sabiá? Jen se nelekejte! Brzy budeme mít vysvětlení, proč jaguáři kůže nejsou tam, kde jsem je nechal. Samozřejmě že to jsou Indiáni. Alespoň jeden z nich. Teď jen odpovíme Wenceslaovi, že jsem mu rozuměl, a pak se podíváme ven.“

Karaí ještě chvilku potahoval provázkem a rozkmitával zrcadlo a v odpověď mu přicházela „zlatá prasátka“ od vchodu jeskyně. Najednou se vchod zatemnil docela. Byl zastíněn někým, kdo lezl dovnitř.

Když se narovnal, bylo vidět siluetu evropsky oděného muže: vysoké boty, poodhrnuté, široké kalhoty bombachas, světlá košile, šátek a malý černý měkký klobouk kryl jen zčásti zakudrnacené vlasy.

„To přece není Indián?“ zašeptal Jules.

„Je, ale nemluvte o tom. Baidžokigi má trochu černošské krve, je synem otrokyně, ale nerad o tom mluví,“ šeptem mu odpovídal Karaí. Ale příchozí už se sám ozval:

„Proč sem vodíš cizince, Alberto? Moje lidi by netěšilo, kdyby se o tom dověděli.“

„Nemusí se to dovědět, když jim to neřekneš, compadre. Vím, že jsi tu sám. Neviděl jsem cestou jinou čerstvou stopu.“

„A přece jsme tu byli dva. Apakam — Pštros — šel pěšky a pěšky se vrátil. Nesměl unavit koně. Nezlobíš se, že jsme si vypůjčili tvé kůže? Ani nevím, vrátíme-li ti je v dobrém stavu.“

„Myslil jsem si to. Ale od kdy lidé »Toho, který dá jíst pocestnému«, nestáhnou sami kůže z jaguárů a dávají přednost dobře vysušeným a vyvalchovaným?“

„Od těch dob, co nemají sami kdy je vyvalchovat, a přece je potřebují hned.“ Místo aby podal vysvětlení, pokračoval Indián jakoby v zábavě: „Vy si zde hovíte v chládku, posíláte si světélka navzájem z pevností. Od kdy se ty, Alberto, spoléháš víc na cizí oči než na svoje? Od kdy chceš vidět, co je daleko, a nevšímáš si, co je blízko?“

Indián domluvil a soukal se otvorem ven. Lovci sledovali jeho příklad. Když vylezli, našli náčelníka opřeného o skálu s rukama zkříženýma na prsou. Díval se upřeně do hlubiny pod sebou. Karaí zamířil tím směrem své kukátko. Alonzo viděl i bez dalekohledu a hned upozornil, že dole jedou tři jezdci. Karaí viděl víc. Poznal, že to jsou tři Indiáni, úplně nazí, na neosedlaných koních; každý nesl něco, co vypadalo jako silná roura. Jejich pohyby byly podivné.

„To je Apakam, compadre, s tvými lidmi. Co tam hledají?“

„Něco, co neztratili,“ usmál se náčelník. „Tam těm to začíná být také divné, jako tobě,“ a bradou ukázal k jihu.

Karaí neviděl nic, jen okraj lesa. Také Alonzo marně zbystřoval zrak. Ale Indiáni se dole pod nimi toulali dál, zdánlivě bezúčelně sem a tam.

Alonzo zasyčel a ukazoval směrem k lesu. To už i Jules viděl pouhým okem, jak z lesa vyrazila řada jezdců a jak, roztaženi v dlouhý řetěz, blížili se plným tryskem. Lesklé špice kopí, skloněných skoro až k zemi, se blýskaly v paprscích slunce, blížícího se k západu. Ale tři Indiáni byli tak zabráni do svého pozorování, ležíce sehnuti na koních, jako by si neuvědomovali nebezpečí nebo jako by ho nedbali. A přece se zdálo, jako by až sem nahoru doléhaly výkřiky útočníků.

„Takhle si na vás zaútočilo včera stádo divokého dobytka,“ poznamenal Alonzo. „Což jsou ti Indiáni hluší nebo slepí?“

„Asi nemají naspěch,“ usmál se náčelník. „Počítám s tím, že Riograndští jsou pyšní na svá kopí a nebudou střílet. Nevidím, že by měli karabiny, ale zato mají už teď pěkně zpěněné koně. Jednají jako malé děti. Tolik lidí s takovým hlukem na tři bezbranné Indiány! Nemyslil jsem, že to bude tak snadné.“

Jules už byl tak rozčilen, že chtěl Indiány upozornit výstřelem na nebezpečí, a už si chystal pušku, když mu náčelník vložil ruku na natažený kohoutek. „Není třeba, aby o nás někdo věděl, alespoň teď ještě ne. A vy se, cizinče, do naší věci nepleťte. Vyřídíme si to sami.“

Mezitím už Indiáni, jako by si byli teprve teď uvědomili přítomnost nepřátel, vyrazili výkřik, že ho bylo slyšet až nahoru. Přitiskli se ještě víc k svým koním a rozjeli se třemi směry. Také jejich pronásledovatelé roztáhli hned řadu, ale Indiáni na to odpověděli tím, že jeli dál rovnoběžně. Tím dosáhli toho, že se pronásledovatelé rozdělili na tři skoro stejné oddíly, z nichž se každý hnal za jedním z pronásledovaných. Tak projeli pod skálou a vjeli do vysoké trávy. Útočníkům zmizeli z očí, takže jen podle vlnění trávy mohli sledovat směr prchajících. Ale lovci shora dobře viděli, že koně uhánějí dál bez jezdců. Kde a jak s nich Indiáni v plném trysku seskočili, nikdo nepostřehl. Jen náčelník to jistě dobře pozoroval.

A pak se to najednou stalo. Sotva vjeli pronásledovatelé ve třech hloučcích do vysoké trávy, koně předních se zarazili a vše se podivně zamíchalo do tří klubek. Koně se vzpínali, shazovali jezdce, šlapali po nich a v každém z lidských a koňských klubek se míhala skvrnitá kůže jaguára. Až na skálu doléhal řev šelem. Kde se ještě někdo držel v sedle, tam se mihla v blízkosti skvrnitá kůže a jezdec byl hned dole a jeho kůň po něm šlapal.

„Koukejte!“ křičel Alonzo, který vytřeštěným zrakem sledoval tu nepopsatelnou porážku. „Jejich koně se vracejí!“

Skutečně: indiánští koně se vraceli k svým pánům. Každý k jednomu chumlu zmítajících se těl koní a jezdců. Z chumlu se vypletli tři bojovníci, vyskočili na hřbety svých koní, zatočili jaguářími kůžemi nad hlavou a volným cvalem odjížděli k východním horám. „Myslím, že ti vrátím kůže nepoškozené a ještě lépe vyvalchované, než byly předtím,“ řekl Baidžokigi. „Nejvýše bude některá pomazaná krví… a přece ne…“

Z jednoho hloučku se ozval výstřel a jeden z Indiánů se nahnul na hřbetě svého koně, chvíli se kolébal, ale pak se přiklonil ke koňovu krku a zrychliv cval, zmizel v trávě.

„Jedna kůže je prostřelena a zdá se mi, že hoch pod ní také.“ Jen jako by si pohrával, nadhodil Biadžokigi svou winchestrovku a bez míření zazněla rána. Střelec, který poslal kulku za odjíždějícím Indiánem, se převalil. Teprve pak náčelník přiložil pažbu k rameni a zamířil. Dvakrát vyměnil patronu a dvakrát sestřelil dva jiné, kteří se zvedli a stříleli za odjíždějícími Indiány z pistolí. To stačilo, aby všichni, i ti, kteří nebyli zraněni, zůstali nehybně ležet, přitisknuti k zemi.

„Teď si už nebudeš smět vystřelit do některého z těch darebáků, Alberto, i když je postřelen tvůj iločóček. Zůstanou tam ležet, dokud k nim nesjedeme dolů.“

„Myslím, že zde musíme vyčkat dne. Koně mých průvodců nejsou cvičení, abychom mohli jet přes balvany potmě. Za dne se tam už nedostaneme.“ „Právě za noci vás svedu jinou cestou. Ve dne bych ji neukázal ani tobě, Alberto, když sem vodíš cizince. Ale povedu-li tě potmě, nenajdeš ji ani ve dne. Kde hodláš nocovat?“

„V lesíku zemních klíšťat.“

Na tváři náčelníka bylo znát překvapení, ale neřekl nic. Zatímco se vraceli k svým koním, zapadlo slunce, a než utáhli popruhy sedel, bylo docela tma. Husím pochodem jeli za náčelníkem po klikaté cestě. Točila se ve velkých zákrutech, a když vyšel měsíc, octli se pojednou uprostřed pole sypkých kamenů nedaleko tábořiště.

---

1. Karaí neměl tušení, že mu právě v těchto místech Indiáni sestřelí čtyři naložené mezky a že zachrání jen to, co měl na svém koni a co nesl v ruce. Co přivezl, je uloženo v Muzeu Petra Velikého v Leningradě.