Dlouhý lovec/Porada

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Porada
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis: kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj: [1]
Vydáno: Praha: SNDK, 1968
Licence: PD old 70

Byla-li cesta překvapením pro lovce, bylo tábořiště a jeho zařízení překvapením pro náčelníka. Byla tedy na jeho území místa, která neznal a jichž nedovedl použít, právě jako byly cesty, které neznal Karaí, i když po nich dlouhou dobu pátral. Baidžokigi si hned všiml výhod, které skýtalo ležení, a vyslovil svůj podiv nad důvěřivostí přítele.

„Od kdy, Alberto, každému ukazuješ své skrýše? Dříve jsi to nedělal a jistě jsi dobře smazával své stopy, že jsme tě tu nikdy nenašli.“

„Ti dva je mohou znát.“ Karaí ukázal na své společníky. „Ti se sem už nikdy nevrátí — a tys mi ukázal cestu na pohřebiště, proto nemohu mít tajnosti ani k tobě.“

„Mou cestu jsi viděl potmě a nikdy ji nenajdeš za dne.“

Tem razão, má pravdu,“ řekl Karaí portugalsky, ale dál pokračoval ve zpívané kaďuvejštině. „Ilídgra, itoáta ne — kénigo — apolikána — džogroko natek gridi[1].“

Náčelník se zamyslil. Uvědomoval si, že prozradil velké tajemství. Cvičený kůň a chytří psi najdou vždy cestu, po které šli třeba v noci. Věděl také, že lovec se hned druhého dne po ní poohlédne. Ale jen mávl rukou. Byl vděčen lovci, že ho na to upozornil, aby druzí nerozuměli. A ti druzí byli vychováni divočinou, proto neprojevili zvědavost a nezeptali se ani teď, ani později. Věděli, že to nebylo určeno pro jejich uši.

Pozornost všech byla odvedena nepokojem psů. Oba leželi, čumáky přiloženy na zemi mezi předními prackami, a ježili hřbet. Ale nevydali žádný zvuk. Všichni čtyři přiložili ucho k zemi a všichni chápali. Karaí spustil ještě níže kůže kryjící světlo ohně a všichni se opatrně plížili křovím ke campu. Na zemi bylo slyšet, že se blíží dva jezdci plným tryskem, ale bylo slyšet ještě jiný zvuk, slabší, který zvěstoval, že ve větší vzdálenosti jede víc jezdců, avšak pouze krokem. První dva jezdci přejeli rychle kolem. Ostatní byli ještě daleko.

„Myslím, že bude lépe, nebudeme-li se o ně starat a neukážeme-li se jim vůbec,“ řekl Karaí. „Ti dva chytili nezraněné koně a jedou pro pomoc. Do rána přijedou s čerstvými koňmi a pochytají své poplašené a před polednem přijedou s károu a odvezou zraněné. Nemusí vědět, že někdo kromě Indiánů viděl jejich porážku. Bude zajímavé, jak budou tu bitvu popisovat a přiznají-li se, že se srazili jen s třemi bezbrannými chlapci.“

„Ale vodu bychom jim přece jen mohli přinést,“ mínil Jules.

Náčelník zavrtěl hlavou:

„Zdejší voda z bažiny není dobrá pro raněné. Oni jistě vodu našli sami. Než vjeli do trávy, přejeli potůček s horskou vodou.“

„Ale přece zde ještě počkáme na druhou část těch »hrdinů«.“

S tímto Alonzovým návrhem souhlasili všichni, i když na pokraji campa nebyl pobyt právě příjemný. Čím déle tam leželi, tím víc se hromadili moskyti, jako by jeden druhé přivolával na dobrou večeři. Ale dočkali se přece a byl to smutný průvod. Koně byli vesměs zraněni, vysíleni ztrátou krve a klopýtali. Každý nesl dva, ba i tři jezdce a ti do nich mlátili vším, co měli v ruce, jen aby je udrželi na nohou a nemuseli jít pěšky.

„Na bezbranné chlapce a na raněné koně mají kuráž,“ vrčel Alonzo. „Měli bychom je donutit, aby slezli, a koně bychom měli pustit.“

„Ty už nezachráníš. Lépe když koně uštvou dnes, než aby zvířata pomalu umírala a viděla supy, jak čekají, až se o ně podělí. Raději počítejme, kolik jich je. Zdá se, že více než polovina jich tam zůstala neschopna cesty.“

„Nejméně tři jsou mrtvi,“ řekl náčelník a všichni rozuměli, co tím myslí, ale kolik se jich pobodalo navzájem a kolik jich ušlapali koně, to nevěděli. O tři bylo jistě méně, snad o dvacet. „Ostatní také nebudou mít hned tak chuť do boje a nějaký čas bude pokoj. Pojedeš, Alberto, se mnou na Chuvaradu na obžínkovou slavnost?“

To už byli zase všichni kolem ohně, na kterém se dopékaly kusy soleného masa.

„Nevím, jak rozdělíme čas. Tady Alonzo si chce s tebou pohovořit a žádat váš kmen, abyste mu pomohli chytit stádo divokého dobytka.“

„Které stádo myslí? Je jich zde v horách několik a některá jsou veliká.“

„Myslí stádo, které mě prohnalo až do našeho ležení.“

„Všiml jsem si, že nemáš ani svého koně, ani své sedlo, ale nechtěl jsem se na to ptát. Přišel jsi tedy o svého vraníka?“

„Koně jsem zachránil, nebo spíše můj kůň zachránil mne, ale jel jsem na jeho holé kůži. Ani se sedlem se nehodlám rozloučit a doufám, že je už lovci donesli do ležení.“

„Málokterý z našich koní by se toho odvážil. Proto také nechytáme divoký dobytek a střílíme jen zaběhlé kusy. To stádo známe, ale každý se mu vyhne. Vedou ho staří, příliš mazaní býci. Slyšel jsem, že někde umějí taková stáda chytit a zkrotit, ale my to neumíme. Ty to umíš, Paraguayče?“

„Alonzo mi říkají, senhor Bai… vaše jméno neumím vyslovit.“

„Mé brazilské jméno je João Apolinario. Naši mě jmenují Ni-ti-ko. Nové jméno mám teprve od těch dob, co jsem přemluvil své lidi k založení plantáží. Převzal jsem je po dávno zemřelém náčelníkovi, který chtěl náš lid také naučit sázet kukuřici. Ale hlavní je, umíš-li chytit divoké stádo. My to neumíme. Pokusili jsme se o to několikrát a ztratili jsme nejen několik koní s jezdci, ale i všechen krotký dobytek. Stádo nám jej vzalo a trvalo dlouho, než jsme jej pochytali. I přitom přišlo o život několik koní a lidí.“

„Ale já se v tom vyznám.“

„Ty to říkáš. A což není-li to pravda? Nehorši se, ale už mnoho lidí nám říkalo, že něco umějí, a neuměli to a pak to s nimi špatně dopadlo. Možná že i když to dobře umíš, přece se ti to nepovede. Rozšlape tě stádo, a kolik to bude stát našich lidí, koní, dobytka?“

„Nebudete mít žádné riziko. Provedu všecko sám a vy jen namícháte krotký dobytek a poženete, teprve až uvidíte, že není nebezpečí. Jen aby byly v pořádku ohrady, do nichž nutno stádo zahnat. Postarejte se o to, a já zatím budu stádo dráždit, abych je přilákal co nejblíže.“

„Myslím, že byste mu mohli pomoci jeho podíl zahnat k řece, dohodnete-li se a podaří-li se lov,“ poznamenal Karaí, aby přivedl jednání na pevnější půdu.

„A jaký by byl podíl?“

„Myslím, že by bylo nejspravedlivější, aby čtvrtinu dostal Alonzo, druhou čtvrtinu ves Nalike, která půjčí a vyspraví ohrady, a dvě čtvrtiny aby se rozdělily podle toho, kdo půjčí krotký dobytek a jak bude pomáhat.“

„Dobrý návrh a dobré rozdělení. Jistě se bude Nauviljovi líbit. Moji lidé o tom nemohou rozhodovat. Máme jen malé ohrady a ty jsou daleko. Moji lidé také nemají rádi mnoho nezkroceného dobytka. Prorazí ohrady a zpustoší pole. Myslím, že bych se také zúčastnil s dvaceti jízdními voly a jezdci. Koně na to neobětuji. Sám bych však pomáhal na svém koni, abych ho tomu naučil a abych to sám viděl. Nauviljo přijme jistě rád, i kdyby nepřipadl podíl jeho vsi. Jen když bude mít důvod přemluvit své lidi, aby spravili ohrady.“

Jako by se zapomněl, pokračoval náčelník ve své rodné řeči: „Nauviljo přijme za každých podmínek. Potřebuje nutně peníze. Promluvíme si o tom, až budeme sami. Pojedu s tebou na Nalike a poradíme se s Nauviljem.“

„Nebylo by lépe, kdybych jel sám nebo vzal Alonza s sebou? Nevím, jakou bude mít Nauviljo radost z návštěvy člověka, který mu odvedl třetinu lidí a vypověděl mu poslušnost?“

„Včera bych si to byl ještě rozmyslil. Už několik roků s ním jednám jen prostřednictvím poslů a s těmi nejednal vždycky dobře. Ale dnes jsme odrazili první útok. Tak starý válečník dovede ocenit dobrou práci a nedá na sobě znát, že mi ji závidí. Také se musím poohlédnout po těch chlapcích. S raněným nemohli jet daleko do hor.“

„Nebylo by vhodnější, kdybys přeložil obžínkovou slavnost na jindy?“

„To by nešlo. Slavnosti začnou, když se Plejády objeví nad obzorem.“

„Myslíš, že by se hvězdy hněvaly, kdyby se slavnost o týden odložila? Uškodilo by to nějak hvězdám nebo tvému lidu?“ vyzvídal lovec. Chtěl vědět, jak hluboko je zakořeněno staré náboženství a jak dalece se je podařilo rozleptat.

„Já tomu nevěřím, ale věří tomu moji lidé. Dokud se hvězda neukáže, nikdo se neodváží utrhnout nějaký plod z plantáže, ale jakmile je jednou na obzoru, nemá nikdo moc jim zakázat, aby nesnědli, co nasázeli. Za týden, za deset dní by už nebylo co nabídnout hostům, ani co jíst při slavnosti…“

Lovec ho přerušil smíchem — smíchem tak nakažlivým, že se všichni rozesmáli. Nevěděli, čemu se směje, on se však smál, až se zajíkal. Vzpomněl si na slavnou Voltairovu větu: „Já v čerta nevěřím, ale jsem rád, že v něj věří můj krejčí — tak mi alespoň neukradne kus látky.“ Lovec se smál tomu, jak se mohla táž myšlenka vynořit v hlavě švýcarského filosofa i v hlavě brazilského Indiána.

„Snad by se to dalo udělat nějak jinak,“ rozpačitě promlouval náčelník. „Mohl bych dát kouřem rozkaz, aby se letos slavily obžínky v Nalike. Tam asi nemají co jíst, a tak nemůžeme přijít s prázdnem. Také si tam nemůžeme dát přivézt jídlo jen pro sebe a pro raněného. To by Nauviljo těžce nesl. Moji lidé také touží po Nalike a rádi se pochlubí svou prací.“

„Tím by bylo vše nejlépe vyřešeno. Rozjedeme se tedy každý za svou prací. Vy se, Julesi, vraťte do ležení a lovte klidně dál. Nic sebou necukejte. Vyřiďte jen Otontovi, aby předal hlídku v mém stanu Nenému a sám aby jel na zvědy na Barranco. Od něho se dovíte vše, co zjistí, i to, co bude signalizováno mně i ode mne.“

„Myslíte, že mi něco poví? A bude mi věřit?“

Lovec usekl mačetou kousek větve a vyřezal do kůry několik značek. „Tady máte doporučující dopis a ostatní se už dozví kouřem ode mne přímo.“

„A co mu tady píšete?“

„Neměli jsme pro vás smluvenou značku. Z toho dřeva pochopí, že mluvím o vás. Vy, Alonzo, pojedete s Julesem?“

„Jen kousek cesty. Využiji času, abych vystopoval všecky cesty stáda a zjistil jeho zvyky. Snad se mi podaří je podráždit a vylákat kousek blíž k hranici. Nepodaří-li se to dnes, podaří se to zítra a pak každý den to půjde snadněji. Za dva za tři dny si už na mne tak zvyknou, že budou čekat, aby mě prohnali. Ani nevíte, jak jsou ta hovada žertovná a jaký mají smysl pro zábavu. Naštěstí mám s sebou své modré poncho s červenou podšívkou. Napoprvé je podráždí jen červená barva — a tu budu mít co dělat, abych se jim ztratil. Za několik dnů pochopí, že to má být jen nějaká švanda, a pak mě budou pronásledovat jen tak dlouho, dokud nezakryji červenou barvu. A budou se zdržovat u míst, kde jsem se jim ztratil. Tak je každý den dostanu o něco blíž. Teprve poslední den, až bude vše připraveno, vylákám je na volné campo. A tam je chytíme.“

Oba lovci nasedli a odjeli. Karaí s náčelníkem jeli v opačnou stranu, ale také oni se brzy rozešli. Baidžokigi jel vyslat kouřové signály, kdežto lovec se chtěl poohlédnout po raněných, mohl-li by některým přispět.

„Lépe by bylo, kdyby ses jim ani neukázal,“ doporučoval náčelník.

„Pojedu obloukem vysokou trávou. Na břehu pantanalu, bažiny, se sejdeme. Kdo přijde dříve, počká.“

  1. Můj starší bratr zapomíná na mé psy a koně.