Dlouhý lovec/Indiánský zvěd

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Podloudník	Indiánský zvěd	Jen zbabělec promíjí zlo

Údaje o textu
Titulek:	Indiánský zvěd
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Karaí Pukú vpadl plným tryskem do tábora lovců.

„Konec lovu, kamarádi, sbalte každý své věci a pospěšte si. Nejdéle za hodinu vyjedeme. Lovit se už nebude!“

„Proč? Co se stalo?“ znělo ze všech stran.

„Nebudu vám nic vysvětlovat. Je to rozkaz a to vám musí stačit. Hněte sebou! Rychle!“

„Rozkaz?“ ptal se rozpačitě Nené Fiori. „Až dosud jsem si nezvykl poslouchat rozkazů od kohokoli, tím méně od vás.“

Lovec přimhouřil jedno oko tak, že to nemohl vidět nikdo než Nené, a křikl přísně:

„Tak si na to budete muset zvykat. Za hodinu ať zde zůstanou jen blechy vašich psů!“

Nené pochopil. Dělal, jako by nespokojeně bručel, ale šel balit své věci. Jules ho následoval, i don Pablo, jenž poslouchal lovce slepě. Domorodí lovci kroutili hlavami, ale poslechli. Jen Švýcar Voelker se rozkročil a díval se, jak Otonte rychle skládá stan a plní sedlové brašny.

„Mně se zdá, že jsme se všichni proměnili v otroky jako tady ten šilhavý Indián. Neviděl jsem lovce, který by si dal poroučet, ale rád bych viděl toho, kdo by mě donutil, abych nechal výnosného lovu, když se mi nejlépe daří.“

„Toho, kdo vás donutí, vidíte před sebou! Pamatujte si, že vám nikdo nevezme vaše věci na koně. Ponesete si je pěšky, jak jste přišel. Každý má sám svého nákladu dost. A pospěšte si, protože asi budete muset odnést své věci nadvakrát. Najednou to nepoberete, když jste měl takový lov.“

„Moc toho neponesu. Ani ne to, co jsem přinesl. Vy mi přece, Julesi, odkoupíte kůže, jak jsme měli ujednáno.“

„O tom si promluvíme až na Barranco Branco nebo v Olimpu. Mám svého koně přetíženého, a když Karaí poroučí, tak poslechnu.“

„Vy snad, ale já nebudu poslouchat nikoho, abyste věděl. Zůstanu tady a budu lovit dál. Však vy si pro ty kůže přijedete.“ Odplivl si a odešel k svému pelechu.

Netrvalo ani hodinu a již odcházela karavana ze zrušeného tábora. Někteří lovci šli pěšky, protože měli přetížené koně. Smečky psů byly pomíchané a dělaly pekelný rámus. Když dojeli asi míli daleko, zastavil Karaí Pukú koně a čekal, až ho všichni dojedou.

„Ten rámus našich psů zatím nemohu potřebovat. Rozdělte smečky a vezměte je na provazy.“

Zatímco se zaměstnávali touto prací, ptali se Nené a Jules skoro současně:

„Proč jste nutil Voelkera, že musí poslechnout?“

„Protože jsem věděl, že neposlechne. To byl nejlepší způsob, jak se ho zbavit. Ale psí štěkot by prozradil, kam jedeme, a to se mi nehodí.“

„A Jules nám neodkoupí kůže?“ ptali se domorodí lovci.

„Odkoupí je on nebo někdo jiný, zatím se tím spokojte. A teď za mnou! Nejedeme daleko.“

Karaí opět vyjel napřed, ale zatočil přímo na západ k břehu řeky. Jeli nejméně vhodnou cestou a směrem k místu, kde les sahal až k břehu. Někteří už začínali chápat, ale neptali se. V zátočině u břehu byly připevněny čtyři bachraté čluny, každý z nich obsazen dvěma Paraguayci.

„Teď honem složte své věci do člunů. Nechte si u sebe to nejnutnější.“

„I když ty čluny poberou všechen náklad, nemůžeme nalodit své psy. A co bude s koňmi?“

„Ti zůstanou na břehu a půjdou s námi.“

Lovci mezi sebou chvíli šuškali a jeden z nich si vzal Karaího stranou: „Neuprchnou nám ti Paraguayci s celým naším majetkem? Můžeme jim jej svěřit?“

„Svěřujete jej mně a já vám ručím za to, že vše najdete v Manuelově domě. Možná že to bude pomíchané, ale každý si pak najde své. Zbraně a náboje si ponechte.“

„Tak, a teď pojedem zpátky tam, kde jsme odbočili. Tam zase pustíme své psy, a čím větší rámus budou dělat, tím lépe. Každý pak pojede, jak bude jeho kůň moci. Pamatujte si, že utíkáme před Indiány a že jedeme varovat obyvatele fazendy před nebezpečím. Čím uštvaněji budou naše koně vypadat, tím lépe. Každý jsme ve spěchu chytili jen nejnutnější — zachránili jsme jen holé životy. První ať jede Otonte. Nemá žádnou zbraň a bude nejpodobnější pravdě, že utíkal nejrychleji. A každý vypravujte, že se za vámi žene několik set Indiánů, a buďte hodně ulekaní. Snad dovedete zahrát pěknou komedii?“

Otonte se nedal dvakrát pobízet a vyrazil závodním tempem. Za ním vyjížděli jeden za druhým. Jen tři koně se čtyřmi jezdci jeli krokem. Jules vzal dona Pabla za sebe do sedla.

„Co to plánujete za čertovinu, Karaí?“ ptal se Jules.

„Slíbil jsem vám, že kdyby bylo nebezpečí, pojedeme na Barranco. Nebylo by vám možná zdrávo, kdybyste jel sám. Není třeba spěchat. Indiáni podniknou útok až zítra kolem poledne. My už teď Riograndské trochu poplašíme. Budou dělat přípravy na obranu, nebudou si vás ani všímat a budou rádi, když odvezete ženy a děti. Nemám už dva dny zprávy a nevím, co se tam děje. Proto musíme být trochu opatrní. Pojedeme pomalu. Až před stativem zpotíme koně. Beztoho by nikdo nevěřil, že jsme jen tak utekli. Ale když uvidí i nás, zvětší to jen paniku. Než pojedeme, budou tam už na nás čekat čluny. Kdyby něco neklapalo, zrekvírujeme parníček.“

„Jste si jist, že Nauviljo neporučí útočit dřív, než slíbil?“

„Nauviljo povede útok osobně. Vyjede až v noci na volské káře a teprve blízko fazendy se dá vysadit na koně. Lidé Bandžokigiho jsou už v lesích kolem fazendy, aby zamezili výpad. Ale o tom Nauviljo neví. Také nezasáhnou do boje. Myslím, že toho nebude ani třeba.“

„Vždyť je tam přes šedesát dobře ozbrojených lidí. Jeden lovec, který si šel pro munici, vyprávěl, že je jich tam přes sto a způsobili prý Indiánům před několika týdny hroznou porážku. Měli také ztráty, a hodně jich přivezli zle zřízených. Musela to být hrozná řež. Jak by se mohl Nauviljo odvážit proti takové přesile?“ ptal se Nené.

„Vy jste mu, Julesi, nevyprávěl o té slavné bitvě? Všechna čest, umíte držet jazyk za zuby. Řekněte jim to cestou. Co má Nauviljo v plánu, sám nevím a jsem hodně zvědav, jakou lest si vymyslil. Ale zdá se, že si je jist výsledkem.“

„Nemůžete zabránit takovému masakru?“

„Myslím, že mnoho krve nepoteče. Bude to spíše jen hezký ohňostroj. Ale může se to zvrhnout všelijak. Pak bych se do toho nepletl. Malheiros by jen dostal to, oč si dlouhá léta loudil, a ti najatí vrahové potřebují dostat za vyučenou, mají-li se z nich zase stát lidé.“

„Mrtvý už nemá mnoho času, aby se napravil.“

„Ani v tom případě jich nebude škoda. Vypravujte si o té slavné bitvě. Já se zatím podívám napřed a obhlédnu terén.“

Karaí zrychlil krok svého koně. Nejel dlouho, když proti němu vyrazil v plném trysku Otonte s lesklým kopím v ruce.

„Alberto! Jedu ti naproti. Vypůjčil jsem si kopí, aby myslili, že jedu proti Kaďuvejům. Na fazendě jsou všichni totitha, a jak jsme přijížděli jeden za druhým, zbláznili se ještě víc. Nauviljo dělá válku zbytečně. Malheiros je mrtev.“

„Kdo ho zabil?“

„Říkají, že ho otrávila jeho negra. Manoel Wenceslao přijel včas. Jinak by ji byli utloukli. Také Manoela chtěli pověsit, ale přijel jsem včas a polekal jsem je a pak přijížděli lovci a ti nedovolí, aby se jim něco stalo.“

„Proč neodjeli čluny nebo parníčkem?“

„Negra nechce odjet, dokud nepřijede Jules pro ni a pro děti. Parníček kouří a čluny přijížděly, když jsem se sem rozjel.“

„Dobře. Vrať se a nějak šikovně řekni doně Mariquinhe, že Jules přijede hned. Ať připraví vše k odjezdu. Anebo počkej, raději pojeď se mnou. Pojedeme s Julesem rychleji než ty.“

Obrátil koně a oba je hnali zpět, až se setkali s opozdilci. Don Pablo přesedl za Otonta, Karaí s Julesem pustili koním uzdy.

V jednom rohu palisády kryli lovci s puškami v rukou černošku a děti před hulákajícím davem, Jules si ani nedal čas, aby otvíral vrata, a mistrným skokem svého koně přeskočil palisádovu ohradu přímo mezi nadávající dav. Karaí seskočil před ohradou a připravil si pro všechny případy mauserovku. Dokud si dav neuvědomí, že mrtví neplatí prémie za odstřel, byl Jules v dosti choulostivé situaci.

Ale lovcova opatření nebylo ani třeba. Útočníci buď nevzpomněli, že mají proti sobě jednotlivce, nebo si už uvědomili nebezpečí. Ostatně Julesův kůň jim nedovolil, aby dlouho přemýšleli. Točil se na zadních nohou, vyhazoval. Karaí otevřel vrata a pokynul lovcům, aby začali ústup k řece. Šťastně se všichni nalodili na parníček. Než odrazili, přitočil se Karaí k Manuelovi.

„Jak zemřel Malheiros?“ zeptal se.

„Na stařeckou pošetilost. Měl velkou hádku s mou sestrou. Chtěl napravit své stáří a otrávil se přílišnou dávkou alcantarie.“

„Nepěkná smrt. Ale zasloužil si ji.“

Stiskli si ruce a parníček vyjel šikmo přes řeku. Karaí prováděl svého a Julesova koně. Oba byli příliš uhnaní. Koně ostatních lovců pobíhali volně v ohradě. Nikdo se o ně nestaral, ani je neodsedlal.

Karaí dělal s koni stále větší kruh a blížil se zvolna k lesu, odkud měli přijet jeho přátelé. Pozdě si Riograndští uvědomili, že jim unikli lidé, na nichž si mohli vylít svůj vztek. Malheiros byl mrtev a kdo jim teď zaplatí ujednanou odměnu? Kdož ví, kdo převezme fazendu, kterou oni už považovali za svůj majetek. Starce měli v rukou a snadno by ho mohli vyhrůžkami donutit ke všemu, k čemu by chtěli. Neměli tušení, že se Malheiros i proti nim opatřil a že žádal o vojenskou pomoc nejen proti Indiánům, ale i proti nim. Nevěděli, že zástupce banky už byl na cestě. Nyní měli starce v rukou, ale co jim byl platen, když ležel ztuhlý v předním pokoji! A to vše bylo jen vinou té jeho černošky. Přede dvěma dny se s ní pohádal, pokusil se ji ztlouci a druhý den ho našli mrtvého, zřejmě otráveného. Černoška unikla za pomoci těch zpropadených lovců. Hledali jinou oběť a nebylo třeba dlouho hledat. Před palisádami klidně prováděl Karaí zpěněného koně. Ten přece vždycky vedl lovce, ten byl za vše zodpověden.

Jeden z jezdců ho poznal:

„To je ten, který po nás střílel ze skály! Poznávám ho po volavčím peří na klobouku. To je špión Indiánů.“

Lovec se mohl přitlačit k palisádě a tam je mohl svou rychlopalnou pistolí udržet dlouho v šachu. Ale nechtěl je upozornit, jakou si to na sebe postavili past. Také koně by byli v nebezpečí. Vyhoupl se tedy na koně, svěsil se mu na bok, a veda Julesova koně za uzdu, hnal se k lesu. Několik výstřelů se ozvalo, ale ještě než dozněly, odpověděl z lesa indiánský válečný pokřik. Výstřely hned ztichly a hrdinové se uchýlili za zdi fazendy.

Válečný křik zazníval dál a Karaí jel směrem, odkud přicházel. Všechen ten řev vyluzoval Otonte. Don Pablo a Nené se marně pokoušeli vyrovnat se mu výkonností svých hlasivek.

„Krásně jste je zahnali jen vy tři. Ale zpátky tam už nemůžeme. Vedu vám koně, done Pablo, aby se vám jelo pohodlněji. Kdo ví, jak dlouho budeme muset bloudit indiánským územím.“