Dlouhý lovec/Jen zbabělec promíjí zlo

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Indiánský zvěd	Jen zbabělec promíjí zlo	Bitva o fazendu

Údaje o textu
Titulek:	Jen zbabělec promíjí zlo
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

„Na takovém koni jsem ještě nejel,“ řekl don Pablo, když vyměnil nepohodlné místo za Otontovým sedlem za měkké a pohodlné sedlo Julesova hřebce. „Teď je ještě dost unaven, a tak doufám, že mě neshodí. Až si odpočine, bude to horší.“

„Také jsme ještě nikdy nelovili s takovou smečkou,“ přidal Nené. Skutečně: Julesovi psi, když je pán opustil, sledovali jeho koně a se psy tří lovců tvořili teď pořádnou smečku. Možno říci vzornou smečku, protože běželi tiše vedle koní.

Každou chvíli se smečka ještě zvětšovala. Psi ostatních lovců, opuštění svými pány, necítili se na statku spokojeni a sledovali stopu svých druhů. Jeden po druhém se mísili do stále vzrůstající smečky. Smečka pro ně znamenala bezpečnost, ač psi jistě neměli o svou bezpečnost tolik obav, jako se o ně strachovali jejich páni, když si uvědomili, že je opustili.

„Myslím, že jsme dosud nelovili horší zvěř,“ řekl Karaí, „a tak se mi zdá, že se ti psi budou hodit Nauviljovi do válečného plánu a do mých záměrů, i když spotřebují nejméně jednoho vola denně. Tuhle útratu už bude muset nést Malheirosova pozůstalost. Myslím, že kromě Voelkerových »psích duší« jsou zde všichni psi z našeho tábora. Kdyby tak člověk mohl vniknout do mysli těch chytrých zvířat! Podívejte se, jak se najednou všichni snášejí a jak se podřídili vedení Pablových »vlků«. Jen moji psi se drží u mne a Julesovi u jeho koně.“

„Jenom vaši psi, Karaí, znají Indiány,“ řekl starostlivě don Pablo. „Nebudou s ostatními nějaké těžkosti?“

„Právě o tom přemýšlím, jak to udělat, aby uznali vůdcovství mých psů. Jen tak by se povedlo, aby celá smečka poslechla našeho rozkazu. Se svými psy se dost dobře dorozumím. — Poslouchejte chvilku tiše! Zpěv slavíka — odpovím. Budeme mít příležitost vyzkoušet, jak se budou chovat psi k Indiánům. Nevšimli jste si, jak volal Jules na své psy, když chtěl, aby ztichli?“

„Myslím, že to umím stejně jako on,“ řekl don Pablo.

„Zkusíme to tedy tam na tom uzavřeném campu.“

Karaí zajel první do světliny v lesíku a poručil svým psům, aby si lehli. Po něm opakoval totéž Nené Fiori. Don Pablo zahvízdl nejprve na Julesovy psy, ale ti si lehli kolem koně, na kterém jel, a zůstali nehybní. Pak zahvízdl jiným způsobem na své polovlky a ti se poslušně připojili k prvým dvěma skupinám.

„Zdá se, done Pablo, že budeme muset s koněm zůstat u psů. Poslechnou koně spíš než vás, jeďte mezi ně.“

„Však já už na to přijdu, jaké řeči rozumějí,“ řekl don Pablo. Zajel mezi smečku, ale Julesovi psi zůstali ležet na tom místě, kde dříve stál. I když každý lovec měl své psy jinak cvičené, přece zvířata chápala, že je třeba poslouchat, a psi domorodých lovců napodobili ve všem ty, jejichž vedení se svěřili. Všichni zůstali ležet s čumáky mezi předními prackami a jen chvění čumáků a pohyblivé oči dokazovaly, že to jsou živí tvorové.

„Ta zvířata jsou jako lidé. Dokud každá smečka poslouchá jiného pána, perou se mezi sebou při každé příležitosti, žárlí na sebe a nenávidí se. Jakmile však poznají, že je jejich pánové nechali na holičkách, dovedou se sjednotit a vyvolí si mezi sebou náčelníka, kterému mohou důvěřovat. Julesovy psy váže k jejich pánu jeho kůň a jeho písknutí — i když falšované — jako nějaký symbol zamezuje jim spolupráci s ostatními. Jsem zvědav, zda se vám, done Pablo, podaří jim to vysvětlit.“

Karaí se teď znovu ozval ptačím zpěvem a dostal odpověď už zblízka. Pokynul svým druhům, aby zůstali u psů, a sám vyjel Indiánům naproti. Jen stěží poznal Baidžokigiho mezi několika jeho průvodci. Všichni byli nazí a celá jejich těla byla pokryta drobnými ornamenty v modré barvě. To znamenalo, že jedou na slavnost, a ne do války. Chybělo válečné pomalování červenou šminkou urukovou.

„Jedete na slavnost, a přece jste všichni dobře vyzbrojeni,“ usmál se Karaí. „V těch kabelkách přece nevezete dárky pro hostitele, na to jsou příliš malé, a na zásobu nábojů se mi zdají víc než velké a těžké. Myslím, že ze slavnosti ani z války nebude nic. Malheiros je mrtev. Bude nejlépe, když se mnou pojedete Nauviljovi naproti, aby se zbytečně netrmácel.“ Lovec stručně vypověděl, co se stalo v posledních hodinách, ale Baidžokigi zavrtěl hlavou.

„Nauviljo neustoupí od svého plánu,“ prohlásil. „Pojedu s tebou sám. Moji hoši zde zůstanou.“

Karaí souhlasil, aby se také lovci utábořili a přivázali vůdčí psy všech smeček na provazy, potom vyjeli oba do tmy.

Lidé náčelníka Nauvilja vypadali jinak. Jejich těla nebyla pomalována jemnými ornamenty genipapovou šťávou, ale silnými čarami urukovou červení. Nauviljo ležel na býčí kůži napjaté na káře, tažené dvěma voly. Někteří měli koně, jiní jízdní voly, ale většina jich šla pěšky. Právě se chystali k nočnímu táboření. Karaí znovu vyprávěl, co se přihodilo, tentokrát podrobněji.

„Přepadení fazendy, je teď bezpředmětné,“ řekl určitě. „Fazenda už nepatří Malheirosovi, nýbrž jeho věřitelům. Kdybys ji vypálil, poštvou na tvůj lid vojsko. A vojsko je již na cestě. Bude lépe, vrátíš-li se.“

„Jsou tam však ještě Riograndští.“

„Ty vyžene vojsko. Bude s nimi mít dosti práce, aby zapomněli na Kaďuveje.“

Lovec vyprávěl, co se dověděl za jízdy podle canhoneiry. Ujistil je, že ani vojáci, ani velitel nemají chuť něco proti nim podniknout.

„Snad máš pravdu, Alberto. Tak by jednali bílí lidé, ale tak nemůže jednat Kaďuvej. Bojovník nezapomíná na dobro, proto nesmí zapomenout ani na zlo, nechce-li být zbabělcem. Jedno souvisí s druhým. Zlo třeba trestat. Vím, co mi chceš říci, že neměli kdy provésti zlo. Že jsou mezi nimi někteří, kteří se nezúčastnili útoku na naše území, že ti, kteří je podnikli, jsou dosti ztrestáni. Tak myslí bílí lidé. Kaďuvej však myslí jinak. Ví, že všichni měli vůli vraždit mé lidi, kteří jim nic neudělali a s kterými neměli krevní mstu. Nechtěli jít proto, aby bojovali, ale proto, že myslili, že mohou vraždit bezbranné, aby za to dostali plat. To nejsou lidé, kteří pracují, aby z toho žili, ale lidé, kteří jdou vraždit, aby nemuseli pracovat. Jaguár zabíjí — byl stvořen pro to, aby zabíjel. Je dobrý proti nim. A přece zabíjíš jaguáry. Apakam byl raněn — zemřeli tři, kteří měli vůli ho zabít. To bylo po zákonu slunce. To je vyrovnáno. Není proti nim krevní msty. Ale tito všichni měli vůli vraždit naše ženy a děti, na to — i když nemohli svou vůli provést — je po zákonu trest. Nemám vůli je pobít — byl bych musel tak jednat, kdybych byl měl nože. Teď máme stejné zbraně jako oni a budeme zabíjet, jen když bude třeba.“

Nauviljo mluvil dlouho a květnatě. Jeho bojovníci přizvukovali tlumeným hú, húú. Jejich rozhodnutí bylo nezměnitelné.

Lovec odpověděl krátce:

„Velký náčelník řekl pravdivá slova — slova bojovníka. Nemyslím, že jeho rozhodnutí je moudré, ale není možno jednat jinak. Pojedu s vámi, Nauviljo.“

Trvalo dlouho, než je přesvědčil. Musel prohlásit, že jeho pobratim byl raněn a že má tedy právo bojovat po jejich boku. Nejvíce však působil lovcův návrh na použití smečky. To jen zlepšilo Nauviljův plán a mohli se ho částečně zúčastnit i lidé Baidžokigiho. Jen přímý útok na fazendu si Nauviljo vyhradil pro svých osmnáct starců.